Veliké dni/Část první/XII.

Veliké dni – Část první Rudolf Medek
XI.	XII.	XIII.

Údaje o textu
Titulek:	XII.
Autor:	Rudolf Medek
Zdroj:	MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války II [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 20dd14 [cit. 2016-04-05]. Dostupné online. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války. 3. vyd. Praha: Jos. R. Vilímek, 1925. 463 s. Vilímkova knihovna, sv. 211. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Toho dne seděli všichni dlouho u praporčíka.

Shromáždil se zde celý oddíl.

Velitelé obou „part“, Houdek i Vlček, se rovněž dostavili.

„Děnščík“ Sezima horlivě obsluhoval. Vařil čaj, naléval Morgunovskou vodku, krájel vánočky, jež dal praporčík již před Štědrým dnem napéci — a dělal „legraci“.

Březa se Skálou se ovšem ani nehnuli od svého přítele.

„Máme rozkaz hlídati tě,“ řekl Skála.

Později večer přicházeli i ostatní rozvědčíci.

Byli všichni nesmírně zvědaví na toho nového Čecha, jehož přeběhlická historie tolik jim imponovala.

I dvorní komik oddílu se dostavil a představil se:

„Žádná mouka, žádný tvaroh,
vždycky jenom Vojta Baroch!“

Přišel Hofírek, špína chlap, jenž se nerad myl a mnoho pro to zkoušel od ostatních, Burkoň, zvaný Mařena, „geroj“ Mašín, mající pověst hrdlořeza, Strnad, frajer, šilhající po holkách, Beránek, Nouzák a Andress, o němž se říkalo, že je vlastně Němec a že je do Čechů jen tak zamilován.

„Čím víc budeme všichni zusammen halten, desto s námi bude lépe,“ řekl několikráte i za dnešního večera svoji oblíbenou větu.

I koktavý Plšek se představil mezi ostatními, řka:

„Nej… nej… nejlepší by byla nějaká ofensiva!“

Oddíl měl ovšem i svoji atrakci. Dostalo se mu právě o vánocích šikovatele, jenž přijel z Kremenčugu na frontu, Horáčka.

Přišel také, ač se ještě dobře neznal s ostatními. Seděl jako nejvyšší z „nižních činů“ vedle praporčíka po levé ruce, kdežto Budecius jako vzácný host seděl po pravé. Banket byl, jak vidno, velmi obřadný.

Budecius se chvílemi nakláněl, aby viděl do tváří všech těchto chlapců. Jaké to byly tváře!

Horáček byl bledší hoch, tmavější pleti, s překrásnýma hnědýma očima, jehož měkký, oratorský hlas rychle dovedl ovládati nikoli přízvukem, ale jakýmsi vnitřním opravdovým teplem a hlubokým zanícením, všecky ostatní. Byl právníkem, redaktorem jakési revue mladé generace strany svobodomyslné, měl všechen pathos vřelého nacionalisty a nevýslovně dobré srdce. Za těch několik dní, co tu nyní byl, získal si rázem duše všech těchto lidí. Dovedl jemně zkrotiti frajeřinu Houdkovu i občasnou hrubost Vlčkovu, dovedl se s nimi se všemi radostně veseliti a hlučně smáti.

Byli zde lidé z přerůzných krajů českých zemí.

I lidé různého zaměstnání.

Studenti, dělníci tovární i zemědělští, řemeslníci, rolníci, domkáři, úředníci a úředníčkové, učitelé.

A všichni milovali svého praporčíka. I všichni se milovali navzájem. Znali již i svoje lidské, přelidské vady a slabosti, prohřešky i hříchy, o nichž bujně vtipkovali, smáli se vesele, když za večerů si vypravovali historky ze svých minulostí, někdy, když Vojta Baroch „spustil“, otřásaly se jejich nevalně pevné „zemljanky“ divým smíchem.

A nyní tu všichni seděli družně pohromadě se svým praporčíkem. Místnost hlaholila, v šumu a v překotném rozhovoru se ztrácely odpovědi ba i otázky Budeciovy a jeho přátel.

Ale to vše, co viděl kolem sebe, stačilo mu, aby pochopil, že je mezi novými lidmi. Duch živého bratrství, jenž je všechny podmaňoval, jenž je všechny spojoval v mocnou jednotu, tento nový duch, veselý, družný a pobratimský, byl pro něj vzácným a krásným objevem hlubokého lidství ve vojenském krunýři mstitelův a osvoboditelů vlasti. Tito lidé byli jistě nemilosrdní, byli jistě zlí vůči nepříteli. Tito lidé všichni do jednoho věřili jistě, že válku lze vyhráti jen úplným a nemilosrdným zdrcením nepřítele. Ale tito lidé se milovali a byli hotovi umříti jeden pro druhého.

Jen veliká nenávist dovede vzbuditi v protikladu velikou lásku, řekl si Budecius. Tito lidé se tak milují, že není možno, aby společně něco zle nenenáviděli. Jestli kdy v dějinách byl příklad krásného pobratimství na život a na smrt, pak zde jest jeho pokračování a snad vyvrcholení. Jsou do sebe zamilovaní, slouží si navzájem, prokazují si něžné úsluhy, pocty, radosti. A při tom je neopouští trnitý český vtip, nejsou sentimentální, dovedou býti sarkastičtí a mají smysl pro karikaturu. A jejich smích! Smějí se i takovému Vlčkovi pro jeho rozbitou ruku a Vlček se směje s nimi! Budecius nikdy ještě neslyšel českého člověka takto se smáti: Čistě a bezelstně!

Noví lidé, pomyslil si konečně. A díky, díky tobě, Bože, za to! Zde se před jeho očima odehrává veliký, zázračný přerod české duše. Zotročená, ponurá, služebnicí — přerozuje se nyní v duši volnou, přímou, hrdinskou a veselou!

Je to radostná renaissance, řekl si, pozoruje tyto hlaholivé hochy a jejich krasavce-praporčíka, s něhož všichni nespouštějí očí a jehož souhlasu pro svá hádání, narážky a vtipy se vesele dožadují.

Veselá česká duše, toť je ono! řekl si dále. Neboť konec budiž už všelikému neplodnému mudrlantství a všem nezdravým sklonům k sektářskému kacířství à tout prix. To si, nešťastná duše, nese ze středověku a domnívá se, že může býti na tuto chorobu pyšná. Ejhle, tito hoši! Mají nábožensky-fanatickou víru ve svoji věc, milují se vespolek a dovedou býti veselí a bujní, radostní vojáci, umírající s úsměvem na rtech za svůj prapor. Pryč s ponurostí a přísnou morálkou vojenskou takových husitských sektářských vojů! Mějtež si všichni jejich víru, mějtež všechnu jejich hrdinnost a nepřemožitelnost, ale varujte se jejich sklonu k atomisaci a k chiliasmu. Buďte veselí, jděte vesele do boje i na smrt, zabíjejte vesele, noví renaissanční vojáci, po tolikeré temné době probuzení k světlu!

Noví lidé! Toť je ono! — — —

Vojta Baroch začínal svůj program.

Nejdříve přišel „Mlynář a jeho dítě“. Vojta Baroch hrál sám všecky úlohy — i nesčetné množství duchů.

Potom podnikal řecko-římský zápas s Andressem. Andress, hrubý a hrozný silák, jenž vytahoval Rakušáky z jejich zákopů za kůži na krku, byl naprosto bezmocný nyní proti úhořovitému Barochovi, jenž se stále dovolával soudce Plška proti surovostem protivníkovým.

„B… B… B… Barochu, to nejde — — ty — ty mu pod— podrážíš n… n… nohy!“ rozhodoval Plšek spravedlivě.

Andress se konečně mohutným rozmachem zbavil nepřítele, položiv jej na obě lopatky a postaviv mu na hruď svoji nohu, řekl pouze hrdě a vítězoslavně:

„So!“

Budecius se dověděl, že nebohý Andress je z Dolních Rakous a že zfackuje každého, kdo by o něm řekl, že je Němec nebo Rakušák.

„Koule, má koule, ó boule!“

To již zase Vojta Baroch „představoval“ židovské bohoslužby.

Všichni se smáli.

Budeciovi bylo veselo a lehko. Zase se ho zmocnilo radostné dětinství. Vzpomínal na Perného a bylo mu ho líto. Ubohý realista! Neuvidí tak radostného krásného zázraku! — Ale — snad jednou také uvidí, a to co nejdříve.

Bylo již k půlnoci, když Horáček navrhl, aby se rozešli a dali bratru praporčíkovi i jeho hostu se vyspati.

Březa se Skálou ovšem chtěli, aby šel Budecius spáti s nimi do zemljanky.

„Nevyspali byste se, nic takového nedovolím!“ řekl praporčík. „Bratr Budecius bude spáti zde u mne. Zítra máme práci před sebou. Byli bychom všichni jako kočky — Sezimo, slámu sem přines a uprav slušné lůžko!“

Sezima „lítal“.

Posléze, když si všichni popřáli dobré noci, osaměl praporčík se svým hostem ve své prostorné, ale pusté světnici. Zbyl zde ostrý zápach machorky i lidských těl. Otevřeli okno, jímž sem vproudil studený vánoční vzduch. Venku mrzlo a tiše padal sníh. V tuto chvíli i hvězdy svítily jasněji.

Téměř beze slova ulehli oba.

Přáli si jen krásné dobré noci a krásných snů.

Budecius ihned usnul.

Byl to jeho první, šťastný spánek, první blažený spánek po dlouhých dnech utrpení a pokoření.

Měl tiché, nezachytitelné, sladké sny. Spal mezi bratry.