Veliké dni/Část první/VII.

Veliké dni – Část první Rudolf Medek
VI.	VII.	VIII.

Údaje o textu
Titulek:	VII.
Autor:	Rudolf Medek
Zdroj:	mlp.cz Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války. 3. vyd. Praha: Jos. R. Vilímek, 1925. 463 s. Vilímkova knihovna, sv. 211. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

„Učenej“ stál na svém místě.

Pernému se zdálo, když se přiblížil až k němu, že tu stojí nehybná, ztrnulá socha, kus skalního útvaru, zkamenělina z dávných věků.

Co to je? Spí?

Přiblížil se k němu a položil mu ruku na rameno.

„Příteli! To jsem já… Perný…“

Ale „učenej“ se ani nepohnul. Stál vytrvale bez pohnutí, kámen!

Mladému vojáčkovi bylo náhle úžasně smutno ze všeho a úzko.

„Vím, ty jsi čekal. Ah, ty jsi čekal. Proto nyní mlčíš a neodpovídáš. Tys věřil, ty’s byl přesvědčen, že ta věc…“

Ticho.

„Ale promluv na mne aspoň jediné slovo, ať vím, že jsi živ. Promluv!“ Ticho.

„Víš, můj milý, času není nazbyt. Věc spěchá. Nutno aspoň něco… Aspoň řekni, co nyní… Blažek… Blažek mne překvapil těsně před výkonem. Vše zkazil. Potom ti povím podrobnosti. Ale promluv aspoň něco…“

Ale „učenej“ sebou opět ani nepohnul.

Posléze však řekl tichounce jako pro sebe hlasem zlomeným a nejvýš zarmouceným:

„Já ti nevěřím!“

„Tedy ty mi nevěříš… Mohl jsem to tušit! Zítra se zeptej kadetta-aspiranta Blažka.“

„Zítra?“

„Ano… Snad…“

„Což jsme spolu mluvili o nějakém zítřku?“

„Nemluvili…“

„Tedy? Jak stojí tedy opravdu věc?“

„Přiblížil jsem se k hejtmanovu úkrytu. Připravil jsem si granát. Moji ruku zadržel kadett Blažek, který před tím vyšel a chtěl jíti domů.

Slyšel, že kdosi jde. Počkal ve tmě, pozoroval mne — a náhle vše zmařil. Odvedl mne k sobě. Mluvili jsme. Otevřeně. Vyzval jsem ho, aby šel s námi. Vymlouval se. Nyní mne propustil. Posílá mne sám k Rusům.“

„Je to zelený darebák a hlupák. Opije se — a vše vyzradí. Plán je ovšem zničen. Dnes se nedá nic podobného již podniknouti. Máš mapy?“

Perný se poněkud zachvěl. Sáhl po sobě.

„Mám,“ řekl nervosně. „Nevšiml si jich. To je dobře.“

„To je dobře. A nyní ti něco řeknu, můj milý vrtáku a trulante! Noc pokračuje, za chvíli snad bude den. Zde nemůžeme býti ani hodiny. Odejdeme!“

„Do Darachova?“

„Ano!“

„Ale snad…“

„Zas už ale? Ani slova. Já mám revolver.“

„Jestli se ovšem cestou rozední, uvidí nás…“

„Vše lhostejno. Máme pušky. Napadne-li nás rakouská hlídka, budeme se brániti.“

„A Rusové…“

„Bůh s nimi!“

„Vezmeš mne ovšem sebou?“

„Co s tebou mám počíti? Pojďme — a rychle! Pitomý souchotinář na nás čumí, aspoň se mi tak zdá… Řekni mu něco. Jsi poddůstojník!“

Perný přistoupil k „souchotináři“ a ptal se jej na Feldruf a Losung. Nebohý Němčík jako když se probudí ze sna. Sotva odpověděl a zajímal se hlavně o to, jak dlouho tu bude ještě státi.

„Přijde brzo směna,“ uspokojil ho Perný, načež mu rychle pošeptal: „Před námi stojí v poli naše „feldwacha“. Chci se tam podívat, jestli ti chlapi nespí. Rusové by je mohli pěkně vybrat jako vejce z hnízda. Kdybys slyšel napřed nějaký šumot, tedy žádný povyk a nestřílej, jsem to jen já. Ten vedle půjde se mnou jako ordonanc.“

Souchotinář naslouchal a naslouchal, ale sotva co chápal z toho všeho. Věděl jen, že je vše v pořádku. Jeho nervy byly za těchto několik hodin zcela umrtveny. Snil pouze o tom, že za chvíli přijde směna a že on sebou praští do pelechu ve své díře a usne, a usne!

„Učenej“ a Perný se dali na cestu.

Opatrně přelézali drát za drátem, šlapajíce tichounce na chuchvalce změteného kovu, zbytkův od ruské dělostřelby. Půda byla zcela rozmoklá a blátivá, bláto nesmírně těžké. Namáhavě vytahovali vždy nohu za nohou z bortící se a propadávající, mazlavé hmoty země. Cítili nyní bláto všude, v botách, v punčochách, na rukách i v rukávech, v obličeji, za krkem, v uších, ba i v ústech.

Na sousedních úsecích občas vystřelili raketu.

Pozorovali tyto ostré, pronikavé záblesky, rozbíjející tmu jako ohnivým prutem, když náhle na pravo nebo na levo od nich se slabě osvětlil kus truchlivé krajiny. Perný se vždy obrátil, aby mohl zjistiti, jak daleko jsou od rakouských zákopů. Vždy však s velikou námahou sotva spatřil černou massu burkanovského lesa za sebou, matnou, splihlou čáru, oddělující jej od černého obzoru.

„Učenej“ pak se díval ku předu. Jeho oči usilovně se snažily aspoň z části proniknouti pekelnou tmu, aby viděly na cestu, aby neztratily směr. Vysilovaly se tak hrozným tímto mučením až do slepoty, kdy se chvílemi zdálo, že opravdu nejsou již k ničemu.

Pole drátů pak bylo nekonečné. Řada za řadou, a vždy každé překročení znamenalo cinkot, šustot, hluk, který mohl vyvolati splašenou střelbu, v níž by byli oba jistě zkoseni. A každé nové zablýsknutí rakety znamenalo, že se museli vrhnouti do bláta nebo se přikrčiti těsně k zemi, aby jejích čnějící postavy nevyvolaly podezření, že se blíží Rusové — a zase střelbu.

Šli těsně za sebou, napřed „učenej“, pak Perný.

Znali poněkud cestu z denního pozorování a usilovného studia s dělostřeleckého pozorovacího bodu, kam občas v prázdných chvílích přicházeli. Nicméně, jak snadno si mohli splésti směr! Jak snadno se mohli zatočiti při obloukovité frontě rakouské před burkanovským lesem tak, že by přišli zpátky k rakouským zákopům, ovšem na úsek jiné setniny. Co by tam řekli, kdyby je zastavila hlídka nebo kdyby narazili na dráty a oslovili je postové. Jaké poslání, jaký vojenský úkol mají svobodník a jeden pěšák, daleko od svého tělesa, ozbrojení kromě pušek revolvery, opatřeni mapami a plány hejtmana Kohouta, bloudící nyní osaměle mezi rakouskými a ruskými liniemi? Co rychle nalhati? Kam rychle utéci? A co říci druhého dne ráno Kohoutovi — a potom polnímu soudu?

„Měli jsme přece snad vyčkati noci poněkud jasnější,“ poznamenal náhle zcela tiše Perný.

Ale jeho druh mu neodpověděl, pouze ho vzal za rukáv a táhl ho za sebou.

Byli stále ještě ve drátech. Zdálo se jim, že jich nikterak neubylo, nenarostla-li jich nová hrůzná pole této noci před nimi. Zaplétaly se jim znovu a znovu do zablácených bot, šněrovadel, nohavic. Chvílemi lezli jako psi po čtyřech, aby jich nebylo viděti, opatrně rukama, vlhkýma a zablácenýma se pokoušeli odstraniti překážku za překážkou, odtáhnouti drát a utvořiti ve spleti skulinu, aby mohli prolézti, odvaliti „španělského jezdce“ na uzavřených průchodech, nahmatati vlčí jámu a vyhnouti se jí obezřetně a zejména nezavaditi o spodní, přízemní linky drátů, opatřených poplašnými zvonečky.

Chvílemi leželi ve vlhku a v bahně nehnutě jako mrtvoly. Nesmírná únava se zmocňovala všech jejich údů.

Jak asi jinde se pěkně přechází, pomyslel si Perný — a proklínal burkanovské přednostní opevnění.

„Učenej“ však, i když chvílemi nemohl únavou ku předu, myslel ku předu neustále. Mozek pracoval rozbouřeně a krev bila v žilách urputně. Obával se jediného, aby napětím nervů neztratil vědomí. Vždyť byli stále ještě v dosahu rakouských zákopů, hluboce zapleteni v rakouské dráty, sotva několik kroků vzdáleni postů, tak hloupě na dostřel.

Věděl velmi dobře, že před nimi jest ještě minové pole.

Sebenepatrnější dotyk — a výbuch — a smrt! Ničemná, neužitečná smrt. A působiti těm tam lacinou radost?

„Ku předu!“ zašeptal ostře a jeho syčivý hlas se dotekl jeho přítele, usínajícího již v těžké malátnosti v nebezpečný spánek, jako uštknutí.

„Jsem k smrti unaven…“ hovořil spíše pro sebe jinoch.

Ale vlekl se opět za svým velitelem, napínaje zrak a sluch co nejvíce.

Až konečně usmýkáni a utrmáceni pozorovali, že před nimi již není drátů.

„Pozor, můj milý,“ řekl nyní „učenej“ měkce. „Jsme na minovém poli. Jdi přesně, to jest lez přesně za mnou, neodchyluj se mi o centimetr v pravo ni v levo. Máme stkvělou příležitost vyletěti do povětří…“

„Jak však chceš najíti v takovéto tmě kolíčky od minových linek a kapsle? Narazíme zcela určitě…“

„Narazíme… narazíme! Tedy narazíme. Co chceš dělat?“

„Snad bychom se měli dnes vrátit. Je to šílenství, co děláme. Zítra jistě bude jasněji. Potřebujeme aspoň trochu jasnější noci…“

„Ničeho nepotřebujeme. Leda jasnějších mozků!“

„Vraťme se…“

„Mlčet! Řekneš-li ještě jednou toto slovo, zastřelím tě! Nebo trhnu některou minou… Pamatuj si a znej mne, že neznám útěku od ničeho, co pevně si umíním. Měl bys být jako evangelík tvrdohlavější. Ale ty jsi také realista… Koumák — a baba. Ku předu!“

Cesta minovým polem byla hrozná. Každý pohyb a každé gesto, nesoucí se ku předu, mohlo přinésti smrt a zkázu. Nervy, jež větřily toto nebezpečí, hrozily prasknutím.

„Učenej“ se náhle zastavil. Zdálo se mu, že slyší kdesi zvláštní pravidelný zvuk, jako hlas zvonu, vzdáleného za mnoha horami.

Naslouchal bedlivě, kleče v blátě, nehýbaje sebou. Těsně za ním, dotýkaje se ho trupem, krčil se Perný, chvěje se po celém těle.

Srdce!

„Srdce!“ opakoval si Perný. „To nic není! To je moje srdce. Tak tluče.“

„Je ti něco?“

„Nic. To jen srdce — tak tluče…“

„Ještě okamžik… okamžik… je nutno vydržeti! Jsi takový hloupý klouček…“ Hlas „učenýho“ se stal mazlivým.

„Poslyš,“ zašeptal znovu Perný, „já nic, ale vždyť já se přece nebojím. Ale podívej se, podívej se trochu ta… tam na pravo! Jsou to přece lidé! Řada… Jdou sem, k nám! Jeden vedle druhého.“

„Kde? Já nic nevidím. Kde na pravo?“

„Ale tady,“ ztlumil hlas Perný a učinil prudký pohyb. „Jdou sem! Vždyť je to patrola! Jdou sem! Tak co děláš? Střílej do nich! Chytí nás!“

„Tiše! Tiše! Nic nevidím!“

„Už jsou zde! Vystřel!“

„Tiše! Probůh, tiše! To jsou keříčky. Nehýbají se! Podívej se přece lépe. Nikdo sem nejde. Keříčky jsou to. To znamená, že jsme již téměř venku. Jen okamžik ještě!“

„Jaké keříčky! Bosňáci jsou to! Vždycky takto chodí. Jsou to surovci. Mohamedáni! Rakušáci!“

„Příteli! Bratře! Utiš se! Nic to není. Nikdo tu není. Bosňáci jsou dnes jistě doma jako všichni ostatní. Je naprosté ticho. Noc. Ani list se nehýbe.“

„Opravdu?“

„Opravdu! To by zde už byli. Už by nás měli…“

„Opravdu?“

„Zcela jistě. Vím, co to je: halucinace.“

„Bolí mne oči! Bolí mne hlava! Všecko mne bolí…“

„Vím! Vykonal jsi dnešní noci mnoho těžké práce. Vím to. A nevyčítám ti nic! Ó, nemysli si!“

„To je dobře! Jsem pomatený trochu, co myslíš?“

„Ne… ne! To je halucinace. Znám to. Nedávno se mi to přihodilo. Stojím na stráži. Také již dosti pozdě k ránu. K smrti unaven. Nespal jsem vůbec kolik nocí před tím. Stojím — a bůh ví nač myslím. Najednou se mi zdá, že slyším zpěv. Nikoli zpěv, hvízdot, šelest, bzukot nebo něco podobného. A stále se mi do toho pletla melodie „Ach, není tu, není“. Nevím už vůbec, čí jsem. Bzučím-li já, či můj soused, nebo cvrček či vítr tak hraje v listí a v suchých větvích. Ale, kamaráde, znělo to jako harfa. Krásně a slavně… a dojemně. Ano, představ si! Docela dojemně. Pak to přestalo. Bylo to právě oné noci, kdy se strhla ta malá šarvátka na levo od nás s ruskou hlídkou. A já jsem v té chvíli tolik myslel na domov. Co to bylo tedy? Co myslíš? Nu ovšem: halucinace. Hlouposti, milý brachu! Hlouposti.“

„Je mi již dobře. Je to takové hloupé, že nic nevydržím,“ zašeptal Perný pokořeně.

„Dobrá. Nyní ještě několik metrů ku předu. Právě k těm keříčkům. A pak už bude dobře. Pak ti již dám pokoj!“

Pomalu popolezli opět do předu. Perný se krčil za mohutný hřbet svého vůdce, jenž jako dravec džunglí se ploužil hustým bahnem.

V tom opět raketa! Zdálo se jim, že je to raketa ruská. Vyletěla kdesi před nimi a osvítila celý kraj před jejich očima. Byli tomu nesmírně povděčni. Viděli, že před nimi se půda svažuje do údolí, jímž protéká potok. Je to známý potok, oddělující návrší před burkanovským lesem a vrch Mohylu. Minuli tedy právě minové pole. Skutečně, vše tomu nasvědčuje. Nikde již nelze v širokém kruhu nahmatati prokletých zrádných kolíčků, spojených motouzem! Zde ještě poslední řada jednoduchých drátů. Zde tedy jest! Jsou nyní již velmi slušně vzdáleni od bídáckých rakouských zákopů. Nyní mohli potkati už jen bloudící tmou hlídku rakouskou nebo ruskou. Na rakouskou hlídku zahájí palbu. Musí prchnouti, neboť se nikterak nevyzná v situaci za této tmy.

Konečně dráty byly za nimi. Vzdalovali se jich rozhodnými, byť stále obezřetnými kroky. I obludné keříčky minuli a téměř seběhli oba k potoku, jenž se před nimi zaleskl. Byl na něm slabý ledový křís. Věděli, že hlídky rakouské nikdy za potok nechodily. Musely by se brodit studenou prosincovou vodou. Ale což jím, utečencům, brodit se trochou vody, když snad celé dvě hodiny — tak aspoň odhadovali čas, který právě tak těžce prožili — se brodili nekonečným blátem.

„Učenej“ skočil první do potoka. Bylo tu mělko. Podal ruku Pernému, jenž ji pevně uchopil a vyšvihl se na druhou stranu.

„Rubikon!“ poznamenal první.

„Děkuji ti,“ řekl druhý hlubokým a pohnutým hlasem, drže stále ruku soudruhovu pevně ve svých dlaních.

Pojednou se oba k sobě nachýlili a beze slova se políbili.

Perný se ještě ohlédl. Zdálo se mu, že vidí střílny, kulometová hnízda, okraj burkanovského lesa a sám les, zdvihající se znenáhla vzhůru a kryjící vesnici, kde je velitelství pluku, kde plukovní hudba se vrátila již asi z půlnoční, kde je tolik bídy, lži a zločinnosti.

Stoupali nyní rychle vzhůru, až se záhy octli na rovnějším terénu, někde blízko před ruskými liniemi. Ale bylo jim oběma nevýslovně lehko. Pociťovali jakéhosi tepla ve svých nitrech, tepla blaženého a usmiřujícího. Co jim byly jejich, ostatně dosud nikterak nezachráněné životy? Ale duše si oddychly zhluboka. Náhle jim připadlo, že i vzduch je zde čistší a vonnější, než tam dole, na rakouské straně, kde bylo vlhko a syro jako mezi mrtvými v hrobce!

Nyní šlo již jen o to, dostati se k Rusům bez povyku a šumu.

„Učenej“ se náhle obrátil určitým směrem a řekl tiše svému příteli:

„Zde to přece někde musí býti. Zde musí státi ruská polní stráž. Tak aspoň se mi vždy zdálo, kdykoli jsem pozoroval postavení jejich zákopů. Snad nespí, dobráci!“

Vykročil oním směrem, ale sotva učinil několik kroků ku předu, ozvalo se odtud zvláštní tiché zavolání. Byl to mladistvý, nesmírně měkký hlas. Znělo to asi takto:

„Kto tut gavarit?“

Perný vzplál radostí a štěstím. Zdálo se mu, že ho matka Slavie přivinula na prsa, že mu je teple a krásně. Nikdy, nikdy již neuslyší onoho prokletého „Halt, wer da?“ Nikdy již neuslyší rozlíceného, ječivého hlasu hejtmana Kohouta, nervosního a zbabělého tónu majora Raynoška, sprostých feldvéblů a ještě sprostších kadetů jako je Macek a jemu podobní. A tu si vzpomněl, kterak si staří vojáci, kteří již byli u Rawy Ruské a v Srbsku, vypravovali, jak se to dělá, když se jde do zajetí. Ruce vzhůru — a potom křikneš na Srba nebo na Rusa, aby nestříleli. Zvoláš: Nepucaj! A Perný náhle v odpověď neznámému ruskému hlasu vzkřikl do tmy:

„Nepucaj!“

„Něstrelaj!“ ozvalo se současně z úst jeho druha.

Přiblížila se k nim vysoká postava, oděná v dlouhý plášť. Vlekla štíhlou pušku. V zápětí za ní z prava i z leva po třech mužích, tytéž postavy! Obklíčili je. Kdosi k nim těsně přistoupil. Perný slyšel jen něco o bombách. Ne, bomb nemají. Zbraně rádi odevzdají. Neměli je na Rusy. „Učenej“ mluví s ruským poddůstojníkem. Chce, aby byl přiveden ke kapitánovi. Je tu jakýsi spor. Vykládají, že tu není kapitána. Je tu poručík. Nu dobře, to je lhostejno. K důstojníkovi — zkrátka a dobře.

„My — Češi! My — Češi!“ opakoval k tomu trvalým refrainem Perný, celý zářící a rozradostněný.