Veliké dni/Část první/IX.

Veliké dni – Část první Rudolf Medek
VIII.	IX.	X.

Údaje o textu
Titulek:	IX.
Autor:	Rudolf Medek
Zdroj:	mlp.cz Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války. 3. vyd. Praha: Jos. R. Vilímek, 1925. 463 s. Vilímkova knihovna, sv. 211. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

K večeru dojeli do Chorostkova.

Projeli celou řadu vesnic východohaličských. Děti a báby jim začasté vybíhaly vstříc, nosíce jim bílý chléb, mléko, sušené švestky, hrstě cukru.

„Naši!“

„Naši jdou! Vedou našich!“

Perný, nějak pekelně dnes vyhladovělý, bral od nich vše vděčně, ač se poněkud styděl, když viděl svého druha důsledně zase všecko odmítati.

„Jsme vysíleni. Je dobře trochu se najísti.“ A když jeho přítel neodpovídal, ptal se ho účastně:

„Není ti snad dobře? Nu, dnes se konečně snad vyspíme.“

Byla již zase tma, když se jejích vozík zastavil před jakousi budovou, jejíž původ ani nynější poslání nemohli uhodnouti.

„Kde jsme?“ zeptal se „učenej“ průvodce-žandarma.

„U komandanta! U místního komandanta,“ odpověděl resolutní žandarm s licousy Alexandra II., vpravdě licousy Skobelevskými.

Vstoupili do úřední světnice, kde bylo plno písařů, poddůstojníků i lelkujících vojáků, čekajících na nějaká vyřízení. V zadní místnosti seděl komandant.

„U čerta! Opět vousáč!“ pomyslel si Perný, neztráceje humoru.

Byli přivedeni až k němu. Díval se na ně chvíli jaksi rozpačitě, potom pročetl jakýsi akt, jejž žandarm přivezl s nimi, zakroutil nad tím několikráte hlavou, načež řekl, obrátiv se k mladšímu důstojníkovi, stojícímu za ním:

„Nu, cože s nimi! Nemám pro ně carských komnat. Jaké to hlouposti a komedie. Zaveďte je, Michale Konstantinoviči, tam… nu tam prostě… K ostatním. Budou mi oni, panstvo, ponaučení dávat, hle! A tisíce jich těmato rukama projde — vidíš! Nu jděte, jděte. Co je mi do toho…“

„Vaše blahorodí…“ začal poněkud úzkostně „učenej“, obávaje se čehosi nepříjemného.

„Cože!“ zakřičel ostře komandant. „Ejhle, ještě snad rozhovory nějaké, debaty nějaké, či co? S proše pány Austrijáky, co? Pašol!“

Žandarm je odevzdal dvěma starším vojákům, patrně ruským „landšturmákům“, sloužícím u etapních stanic nebo na drahách, nejčastěji ovšem pak v táboře zajatců. Říkalo se jim všeobecně „krestiky“, protože nosívali na čepici kromě obvyklých odznaků stejnoramenný kovový kříž s nápisem: Za cara, víru a vlast.

„Krestiky“ se jich tedy ujali a odvedli je přes dvůr do jakési zadní budovy. Přízemní místnost byla slabě osvětlena petrolejovou lampičkou a skýtala podivného obrazu, když do ní vstoupili. U kamen byla lavice, na níž seděli ruští vojáci, vesměs „krestiky“. Pušky měli složeny na hromadě u kamen. Po zemi na kupách slámy leželi „Austrijci“ a „Germánci“. Asi tucet Maďarů s vyšívanými kalhotami, honvédů, nějaký bosňák, dva říšští Němci, zaujímající zřejmě ve společnosti výsadní postavení, ostatní patrně druzí národové monarchie.

„Učenej“ se otřásl hrůzou, když to vše uviděl. I Perný byl nemile překvapen a ihned ho přešel humor.

„Proč nás dávají k těm Austrijákům?“ zaprotestoval hněvivě a ovšem marně.

Ruský poddůstojník vstal lenivě s lavice u kamen a přijal je. Vykázal jim místo na slámě. „Učenej“ se pokoušel něco mu vysvětliti. Voják se sice podivil, kterak tento „Austrijec“ hovoří slušně rusky, ale nakonec řekl jediné slovo na všecky jeho vývody:

„Rozkaz!“

„Kam nás to jen dali? Co s námi chtějí dělat? Snad nás nenechají mezi touto sebrankou?“ hořekoval Perný. „Vždyť se s nimi pomlátíme! Což pak jsme obyčejní zajatci jako tato luza?“

„Učenej“ těžce mlčel.

Mezi zajatci příchod nováčkův nevzbudil nijakého zájmu. Byli asi na to zvyklí. Pouze jejich soused na slamníku, jenž se vzbudil a německy je přivítal, připomenul jim ostražitě:

„Musíte se přihlásit také našemu „cimrkomandantovi.“ Je to štram člověk. Uherský Sasík. Ale on teď spí. Až ráno. To máme zde takový svůj pořádek. On také rozděluje potravu, když ji ty svině ruské přinesou.“

„Vykašleme se na vašeho „cimrkomandanta“, na vaše pořádky,“ řekl nevrle Perný, zouvaje se z bot.

„Učenej“ se rovněž zle ušklíbl, když slyšel Vídeňákovu výstrahu.

Oba „nováčkové“ ulehli na špinavou a shnilou slámu, jistě plnou vší, i rázem usnuli. Potřebovali spánku již jako ryby vody.

Perný usnul tvrdým, vydatným spánkem, zdravým, beze snu.

Ne tak „učenej“.

Spal neklidně, těžce, přerývaně. Celý jeho organismus nervový a čivový byl roztřesen, „jako na vodě“. Srdce bilo nestejně a vrtošivě, v hlavě hučelo, oči pálily. Konečně však přece na okamžik se jeho spánek uklidnil a tu se mu zdál sen.

Slyšel jakýsi ohromný chor, pochod nesčíslných vojsk. Dlouhé a husté řady pěchoty jako vlna za vlnou se valily na ohromné pláni či stepi před ním, všecky barvy, tvary uniforem a zbraní, jakoby to defilovaly spojené armády světa. A za nimi jízda, dělostřelectvo, obozy, vše se valilo širokou a mohutnou řekou, valné množství ozbrojeného lidu. A hudba hrála cosi jako Rákocziho pochod a ihned potom zase hymny národů. A on zde stál, jaksi stranou, a sledoval bedlivě a pozorně řady procházejících bojovníků. Hledal a hledal, ale nenalézal toho, co měl nalézti. Posléze jakýsi adjutant v uniformě rakouského hulána v plné parádě přijel k němu, zasalutoval a ptal se ho: Koho zde hledáte, excelence? Hledám české vojsko. Čekám, půjde-li též české vojsko. Musí zde přece býti mezi těmito všemi též české vojsko. — Ale adjutant se podivně usměje, obrátí koně a bez pozdravu ujíždí, volaje posměšně: Haha! České vojsko! České vojsko! Blázen excelence, hledá české vojsko! — Když hulán odjel, tu bylo jasno, že to nebyl nikdo jiný než kadet Macek. Ano, i hejtman Kohout musí býti někde mezi těmito lidmi. Hej, zavolejte ke mně hejtmana Kohouta. Co? Není ho. Přeběhl k Rusům. Stíhati bude své dva zajatce. Ta ostuda u kumpanie. Ale nyní všichni sedí v Praze v Obecním domě. Smetanova síň. A co je tu známých. I žid Singer tu sedí a poslouchá. I on je dojat. Hraje Česká Filharmonie. A hraje Smetanovu „Má Vlast“. Nyní je to jisté. České vojsko! Není o tom pochyby! Nejmenší pochyby. Rhytmy „Tábora“ to začíná a nyní onen pochod, veliký vítězný pochod z „Blaníku“. To se to valí! To je pochod! Jak zní všecky plechy! A bubny, tympány, činele, zvonky! Ta-ta-ta — ta-ta — tatata — ta-ta-, tatatá — tatatá —, tarata — tá… České vojsko! To se to valí! Jsou to massy! Jakási těžká, přísná, šedivá hmota — jako láva — nezadržitelná! A vítězná. A jdou po ohromné stepi a jdou a jdou — a proti nim se valí všecko to ostatní vojsko, i s adjutantem hulánem Mackem. A nyní, nyní — třesk! Proti všem! Proti všem! volají přední bojovníci! A třesk! To bijí v tympány a v činele! To jsou mocné údery! Jako když nad hlavou praskne šrapnel a zazvoní rozletěvší se kovové jeho součástky. Třesk! Třesk! Třesk! Bijí se! Ó, jistě že se bijí! A ženou spojená vojska! Ejhle, české vojsko. A nyní na estrádě hrají už „Kdož jste boží bojovníci“! Celá země hučí a zvoní. Všecky zvony se rozezněly. Na venkově se tančí. Po lukách i po lesních mýtinách se tančí. I skryté síly země, čarodějné moci, rusalky a víly tančí… Celá země tančí. Kdosi jím zatřásl.

Probudil se s úsměvem na rtech. Trvalo chvíli, než procitl úplně. Ruská stráž ho budila.

„Nu, vstávejte, vstávejte! Rozkaz přišel. Do štábu půjdete.“

„Teď v noci?“ podivil se.

„Je deset hodin. Nu, pospěšte! Pospěšte! Potom zase spáti můžete, jak vám bude libo.“

„Do jakého štábu?“

„Do štábu korpusu. Přikázali ihned vás přivésti — k výslechu.“

„Nespal jsem již dvacetčtyři hodiny — a více!“

„Chápu. Nu — což já tu? Rozkaz! A — tovaryš váš může prý zůstati! Nu, ať tedy spí.“

„Učenej“ se vzchopil. Spal oblečen. V hlavě mu ještě hučela hudba, zvony a zpěv.

Zapotácel se přímo, když se plně již postavil na nohy.

„Pojďme!“ řekl Rus.

Všichni ostatní zajatci spali vesměs tvrdě. Dva Prušáci klidně a hrdinsky vychrapovali.

Vyšli do noci, jež nebyla o nic světlejší než divoká noc minulá.

Hle, včera jsme byli ještě tam, řekl si zajatec, a dnes již zde, v jakémsi Chorostkově. Je tu tedy štáb armádního sboru ruského. Finské pluky!

Ale nevidím v nich nijakých Finů. Aspoň jich nerozeznávám.

Přešli jakýsi potůček po dobrém betonovém můstku a octli se před velikou budovou, jež připomínala zámek nebo dvorec.

„Štáb korpusu!“ řekl průvodčí.

Na budově vlál prapor, jehož barev nebylo lze rozeznati. Po nádvoří všude byl ještě ruch. Co chvíli vyběhl z hlavní budovy nějaký důstojník, jenž zamířil do některého z vedlejších stavení. Téměř všecka okna jednopatrového, rozsáhlého domu byla osvětlena. Za nimi šuměla práce. Všude plno vojáků, patrně telefonistů, ordonanců, rozvědčíků, kuchařů a sluhů.

Vzduch byl klidný. Jen občas z dáli bylo slyšeti slabou ozvěnu detonací.

Vešli do prvního poschodí a stanuli přede dveřmi. Stráž, zde stojící, vešla dovnitř, aby je oznámila.

Na dveřích byla připevněna tabulka s nápisem:

Rozvědyvatělnoje otdělenije. Dopros plennych. Poručík Dubovik.

„Ah, zde tedy vyslýchají zajatce. Výzvědné oddělení štábu armádního sboru,“ řekl si zajatec. „Poručík Dubovik. Divné jméno! Snad zde budou intelligentnější lidé a snad leccos pochopí z toho, co jim řeknu. Jinak se z toho Ruska zblázním.“

Pozvali ho dovnitř.

Vešel.

U stolu, pokrytém mapami a nákresy, seděl mladý důstojník kulatého obličeje, ostříhaný do hola a bedlivě oholený, připomínající spíše Američana než Rusa. Ovšem klidné a modré oči byly zcela slovanské. Vstal, když uzřel zajatce. Šel mu vstříc, podal mu ruku a ihned mu nabídl papirosu.

„Posaďte se!“ řekl a prohlížel bedlivě jeho výstroj.

„Můžete se mnou mluviti německy, polsky, francouzsky, neumíte-li rusky dostatečně a můžete-li se lépe vyjádřiti v jiném jazyku.“

„Mluvme rusky!“ řekl zajatec. Poručík se na něj vnímavě a zvědavě zahleděl.

„Povíte mi nejdříve všecko o sobě, prosím vás. Bude dobře, jestliže ničeho nesmlčíte. Z dokumentů, jež přišly za vámi od jednotek, jimiž jste již prošel, vysvítá, že jste uvědomělý Slovan a že chcete prospěti Rusku. To je krásné. Proto vás prosím, abyste mi řekl pouhou pravdu. Není dobře, zamlčíte-li i některé věci, o nichž vám je třeba nepříjemno mluviti. Vše má pro nás cenu. Rozuměl jste mi?“

„Ovšem.“

„Dobře. A nyní dovolte, abych vám směl nabídnouti malou večeři se mnou. Večeříme zde pozdě. Celý štáb pracuje zpravidla do 11ti hodin večer. Je to ruský zvyk v zápolí. Vstáváme ovšem později, než je zvykem u vás v Německu a v Rakousku. Ah, ano, k věci! Plukovník Galen píše o vás velmi lichotivě. Ideový Čech, píše! To mne velmi těší. Doufám, že se shodneme. Sám jsem původem Polák, ovšem poruštěný již ode dávna. Ale myslím si o sobě, že mám pochopení pro snahy slovanských národů. Jak se jmenujete?“

„Jan Budecius.“

„Ah, jakési latinisované jméno. Vaše tvář mi, nevím už proč, říkala, že jste nepochybně židovského původu!“

Budecius se usmál. Bylo to velmi veselé.

„Nemohu ovšem biologicky přísahati na svůj původ, jako nikdo na světě snad. Ale velmi pochybuji.“

„Znáte doktora Kramáře?“

„Vídal jsem ho dosti často. Je nyní uvězněn. Osobně jsem s ním nikdy nemluvil.“

„Nebyl jste příslušníkem jeho strany?“

„Ne. Nebyl jsem příslušníkem nijaké české strany politické. Býval jsem v mladších letech anarchistou. Stal jsem se nacionalistou. Leccos se strany státoprávníků mi bylo sympatické. Ale to je vše, co vám mohu říci o svém stranictví. Myslím, že dosavadní stranický systém nemá v příštích Čechách budoucnosti.“

„Slyšel jste, že v Anglii nedávno vystoupil váš profesor university Masaryk?“

„Neslyšel. Slyšel jsem pouze, že ujel za hranice. Tedy vystoupil! Je to pro mne překvapení.“

„Příjemné?“

„Ano, chcete-li. Masaryk byl skeptik v nacionalistických programech našich. Je to, myslím, velmi dobré. Má jméno, autoritu, a je považován za střízlivého muže. Je vůdcem strany realistů. Je to příznačné pro národ: považuje myšlenku našeho osvobození za myšlenku reálnou. To je veliká výhoda při jeho jménu. Můžeme zvítěziti. Je to člověk opatrný a rozšafný. Poslední léta jeho politické práce ukazují, že silně nenávidí Habsburky. Potřebujeme lidi, kteří dovedou silně nenávidět. A nenávidí-li Rakousko jako státní a politický útvar, pak je dobře. Tento člověk nemluvíval u nás o možnosti samostatného státu českého vždy s nadšením. Říkáte mi zprávu, o níž budu dlouho přemýšlet. Způsobil jste mi velkou radost!“

„Jsou všecky údaje, jež jste uvedl plukovníku Galenovi, správné?“

„Proč bych právě vám, Rusům, lhal? Kdyžtě jsem k vám proto přišel, abych vám řekl, co vím.“

Přinesli bouillon a piroh. Po té následovaly kotlety, pravé ruské kotlety.

„A rjumky vodky byste se mnou nevypil?“

„S vámi ano!“

Podali vodku.

Za večeře rozmlouvali ještě o vojenských věcech. Budecius vypravoval o 88. pluku. O jeho veliteli, důstojnících, mužstvu, výzbroji a výstroji, o výživě rakouských vojáků, o počtu dělostřelectva a jiných podrobnostech. Líčil i svůj život tam, na „druhé straně“.

Dubovik ho poslouchal se zájmem.

„Neměl jsem již dlouho tak zajímavého případu,“ řekl nakonec. „Prokázal jste nám služby vysoce cenné. Štáb armády generála Ščerbačeva bude vám velmi vděčen. Zítra musíte do Husiatyna. Mají o vás již zprávu a čekají na vás. Máte snad nějaké přání? Nechtěl byste například čistého prádla?“

„Byl bych vám velmi vděčen. A kromě toho mi snad nezazlíte několik otázek a jednu speciální prosbu.“

„Prosím! Tož nejdříve prosbu!“

„Tedy prosím vás, jestli je možno, abychom já i můj přítel, který přišel se mnou, byli odděleni od ostatních rakouských, uherských nebo říšskoněmeckých zajatců!“

„To je ovšem zásadní otázka. Prozatím vás musíme považovati za zajatce. Není jiného právního podkladu. Ale promluvím o vás s generálem. A dále?“

„Můžete mi snad něco říci o českém vojsku?“

„Ah, roty České družiny? — Znám, znám velmi dobře. Pracují v sousední divisi, v 23. pěší divisi u generála Korďukova. Jsou to molodci. Škoda, že nejsou v našem korpusu. Mohli bychom jich velmi dobře potřebovati. Chodí často k vašim, to jest k osmaosmdesátým na úsek. Jejich rayon hraničí s 11. finským plukem. Jsou nyní v Darachově, kde je štáb divise. Jejich velitel je praporčík Rybář…“

Budecius téměř omdléval překvapením.

Tedy tak blízko bylo české vojsko od něho! A v Darachově, kam byl všemi podvědomými silami své bytosti puzen. Již dnešního dne mohl je vidět — a snad již minulé noci!

Dubovik viděl jeho vzrušení:

„Přál byste si jistě s některým z nich promluviti?“

„Ó ano! Byl bych nejšťastnější, kdybych mohl zůstati mezi nimi.“

„To ovšem by šlo asi ztěžka. V Kyjevě, tuším, je jejich shromažďovací punkt. Tam je jejich záložní rota. Jsou přece vojáky. Tam se nejdříve vycvičí a potom přijdou na frontu. Někde u třetí armády generála Lesa v Pinských bažinách je jejich štáb. To je již rayon západní skupiny armád, operujících v Polsce. Jsou po rotách anebo po menších ještě oddílech jako rozvědčíci roztroušeni po celé frontě západní a jihozápadní.“

„Nezaujímají tedy svého českého úseku?“

„Nikoli. Není jich mnoho. Takto nám konají velmi dobré a cenné služby. Jejich práce se pociťuje ve všech štábech. Sbory nebo divise, jež mají svůj oddíl Čechoslováků, se jimi pyšní před druhými. A mají také skvělé úspěchy v oblasti výzvědné služby. První dobou se jejich práce zřejmě podceňovala. Vrchní velení však v době ústupu se přesvědčilo, že má v Češích element loyální a Slovanstvu i Rusku oddaný. Jsou dnes vyhledáváni. Také se zajatci Čechy se dnes již nakládá mnohem lépe, než na počátku války. Činí se přece již rozdíly, jichž dříve nebylo. Vy jste, například, pro náš sbor a pro celou armádu dar skutečně neocenitelný. Ach, kdyby v naší vlastní armádě byli lidé tak zanícení pro vítězství, jako jste vy Češi pro svoji věc i pro věc Slovanstva! Hovořil jsem často s některými českými rozvědčíky, důstojníky i vojáky. Jsou to vesměs lidé vzdělaní, až se podivíš někdy. Skvěle kreslí mapy, hovoří různými jazyky, záhy se učí ruštině, zpívají a hrají téměř všichni znamenitě. Podivuhodný národ. Takový čilý, bystrý a talentovaný. A jací jsou ideoví. Přál bych našim balvanům trochu toho slovanského zanícení. Ach, u nás — — kdež! Stádo! Ohromné stádo, na něž není spolehnutí.“

„Ale věříte ve vítězství Ruska?“ otázal se Budecius znepokojeně, naslouchaje bedlivě posledním slovům poručíkovým.

„Věřím! Rusko je ohromné. Nepřemůžeš ho. A kdybychom měli ustoupiti až za Ural, nebude Rusko ještě poraženo. Rusko ztratí své bitvy, ale nesmí ztratiti konečného vítězství. Je nepřemožitelné! Pane! ty prostory! Ty massy lidí…! A věřte, že kdybychom odvedli miliony svých vojáků za Ural a veleli jim potom: jděte, dobývejte svých vesnic a měst! proženou ty cvikraté Němce a budou je pak hnáti až do Berlína. Slyšel jsem od jakéhosi Čecha nedávno několik výčitek, že jsme odešli od Krakova. Bylo to mrzuté, pravda. Ale co je pro nás taková procházka na několik set kilometrů do předu či do zadu? Parní válec Nikolaje Nikolajeviče — slyšel jste o něm? Ah, co by si tak Němci počali pod Uralem. Chtěl bych viděti to divadlo. Celé Německo bychom vysosali, vytáhli až pod Ural — a potom na vyhladovělé „Herr professory“ bychom pustili naše divoké kavkazské divise, aby je trochu podškubaly. To je Rus! Ne-pře-mo-ži-tel-ná! Ale něco nám chybí. Pořádek a průmysl. Máme mnoho lidí nepořádných u vesla, zrádců nebo zlodějů, sabotážníků a podplacenou. A máme nedostatečný průmysl, zejména válečný průmysl. Ale i to se snad časem spraví. Nyní u nás v zápolí pilně pracují vojensko-průmyslové občanské komitéty. Velký ústup ruský, zrada Mjasojedova a případ Suchomlinovův dovedly roznítiti v ruských občanských massách nebývalý patriotismus. Vše nyní pracuje na obranu vlasti. Rusko je opravdu na cestě k obnově… Jediná věc by nás ovšem mohla zničiti…“

„Která?“ zeptal se dychtivě Budecius, pro něhož byl tento rozhovor hotovým svátkem.

„Revoluce,“ zašeptal vážně mladý ruský důstojník.

Oba nyní zmlkli a dívali se chvíli na sebe.

Posléze Budecius, jenž byl poněkud uveden v rozpaky sdílnou hovorností ruského důstojníka, se vzchopil k odporu:

„Nevěřím v ni. Je to absurdní! Za války, kdy nepřítel stojí na ruské půdě — revoluce? Ani jediný národ, bdělý nad svým osudem, neodvážil by se takového experimentu!“

„Neznáte Ruska,“ namítl ovšem poručík.

„Neznám, ovšem,“ řekl Budecius. „Ale nedovedu si takové věci představiti. Byla by to ovšem katastrofa. Ani jediný, opakuji, normální národ…“

„Rusko není normální národ. Rusko není normální stát. Aspoň jím není dle vašich evropských představ. Nikdo zde není spokojen. Ani armáda. Ani vysocí velitelé. Ani šlechta. Ani velkoknížata. A car — car je příliš měkký. Carevna — Němka. Ostatně, všechny ruské carevny bývaly Němky. Podivný vkus.“

Budecius se až podivil této neloyalnosti. Od prvního okamžiku, kdy vstoupil za ruské drátěné přehrady, ovanul ho jakýsi zvláštní vítr volnosti a svobody. Zdálo se mu, že rušští žandarmi, byť jich bylo více, než snad všech ostatních četníků v celé ostatní Evropě, jsou vesměs hluší. Věděl, že zde bují zlodějstvo, úplatnictví, spekulace, pijanství — ale nikde nepozoroval dosud rysů na západě tak obecných — udavačství. Všichni, s nimiž se dosud sešel, mluvili o všech věcech velmi volně, i o věcech, jež byly nepříjemny jeho sluchu, jako o přeběhlictví k Němcům.

„Jediný člověk mohl by zde pomoci, neboť má silnou a neochvějnou důvěru armády i národa,“ řekl posléze poručík Dubovik.

„Je to Nikolaj Nikolajevič, velký kníže, bývalý generalissimus,“ dodal nakonec, vstávaje již. „Nu, dosti pro dnešek. Zítra ráno vás dám dopraviti do Husiatyna. Pojedete tam automobilem. Můžete vzíti svého přítele s sebou. Pro dnešek zůstanete spáti již zde. Vedle této komnaty je dobrá místnost. Teplá. Je tam pohovka.

Půjdete-li v noci ven, nelekněte se žandarma, jenž musí státi před vašimi dveřmi. Je to předpis, ač vím, že ve vašem případě zbytečný. Spěte dobře. Do svidanija!“

Budecius odešel do naznačené místnosti.

Dlouho přemýšlel o slovech důstojníkových. Náhle do prasknutí napiaté nervy povolily. Vše se smísilo v jeho hlavě, jež mu únavou padala s ramen. Česká Družina — rozvědčíci — ústup za Ural — revoluce — Nikolaj Nikolajevič — —

Tvrdě usnul.