Veliké dni/Část první/I.

Veliké dni – Část první Rudolf Medek
	I.	II.

Údaje o textu
Titulek:	I.
Autor:	Rudolf Medek
Zdroj:	mlp.cz Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války. 3. vyd. Praha: Jos. R. Vilímek, 1925. 463 s. Vilímkova knihovna, sv. 211. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Hluboká, nesmírná noc.

Novolunní.

„U ďasa! Kdyby aspoň trochu posvítily hvězdy na cestu. Nerozeznávám nic! Trvá to již několik dní. A konce tomu není!“

„Bať! Nelze ničeho dělat. Jaké hnusné odsouzení k nečinnosti!“

„Myslím, že tato naše práce nemá celkem smyslu. Neulovíme v této tmě ani myš a nic se nedovíme. Chodíme tak už třetí den nadarmo!“

„Bať! Chytej „jazyka“ v takové neřesti! — Drž se více do prava, Jiří! Ať neztratíme spojení s ostatními. Hrome, mám plné boty bláta. Nohy mám těžké jako centnýře.“

„Nemluv tak hlasitě. Uslyší nás!“

„Kdo? Ti mizerové? Jsou ještě, myslím, velmi daleko před námi.“

„Nemyslím, že by byli tak příliš daleko od nás. Dnes před polednem jsem je pozoroval velmi bedlivě a studoval celý terén. Mají ohromné zákopy! To budou hotová podzemní města.“

„Protože naši jsou volové! Dali jim tolik času! Věčná škoda! Věčná škoda! Jediný energický protiútok by to spravil vše. Víme přece, jaká je to holota. Mizerná. Vrhnout se mi chce, vzpomenu-li na ně!“

„Já raději ani nevzpomínám. Jakobych tam nikdy ani nebyl. Hnusí se mi každá vzpomínka, každá myšlenka, jež mne namátkou na ně přivádí. Cítím pouze hnus a nenávist. Toť vše.“

Pojednou prudké bílé světlo ozářilo krajinu. Rudlo znenáhla a dopadalo na zemi kamsi před rozmlouvajícími.

Starší z oněch dvou, vedoucích rozhovor, zdvihl hlavu a rozhlédl se ostražitě kolem. Uviděl na pravo od sebe řadu plazících se lidí, oblečených v hnědé, jakoby režné dlouhé kabáty a s beranicemi na hlavách. Bylo jich dvanácte. Lezli potichu a opatrně ku předu, posunujíce svá těla jako housenky. Tu a tam bys zaslechl tichý povel, obezřelé šeptání, slabý sykot, jako když pták v lese sykne za samičkou.

Byla to zvyklá a soustředěná souhra, virtuosita a podivuhodná vnitřní shoda. Tolikráte lezli takto za nekonečných nocí vstříc nepřátelským zákopům, aby zjistili stav nepřítelův, určili jeho národnost, oddíl, číslo pluku, batalionu, ba roty; aby zjímali a přivedli zajatce, kteří by vypověděli něco o stavu svého vojska; aby přepadli nepřátelské hlídky, pobili nebo zjímali je a rušili tak výzvědnou činnost protivníkovu. V záři tohoto světla jejich osmahlé, blátem a hlínou umouněné tváře byly opravdu tak divoké, tak bizarní, tak surově vojácké!

„Vystřelili raketu, darebáci!“

„To je dobře. Osvětlují nám svoje vlastní posice. Jejich rakety daleko nenesou.“

„Světlo spadlo před nás. Já jsem však mnoho neviděl. Jsem slabý, jak víš, na oči. Ta záře mi obloudila zrak.“

„Zdá se, že nemůžeme býti daleko od jejich drátů. Viděl jsem ve světle rakety stříbřitý pruh jejich překážek. Je toho celá řeka. Myslím a počítám tak nějakých deset pásů drátěných překážek. A u východů nebo přechodů „španělské jezdce“, „kozly“. Jsou ohrazeni skvěle, srabaři!“

„Mívají před dráty „vlčí jámy“ a minová pole. Buďme opatrní. Co náš „starší“? Jen aby o tom věděl a lezl nyní obezřetněji ku předu!“

„Ah, to on asi ví. Jen klid! Nevytvářet žádný nepokoj. Jsi přece jen někdy mládě, Jirko!“

„A ty jsi venkoncem moudrý muž a otec rodiny!“

„Mlč nyní, a nevzpomínej! Doufej, že jsem. I já v to doufám.“

Řetěz bojovníků se zvolna pohyboval ku předu.

Byla však neproniknutelná tma.

Tma hrozná a těžká jako olovo, která dovede strašnou tíhou ležeti na víčkách a působí, jakoby chtěla oči zatlačiti dovnitř lebky. Násilně otvíráš i zavíráš zraky, zkoušíš, nespíš-li, jsi-li živ: jestli tato nelidská obludná tma, tato hřbitovní noc, noc tolika mrtvých, jež dnes ještě zhltne její nesmírný jícen po všech bojištích světa, i tebe nevstřebá v sebe, aniž toho zpozoruješ?

Kromě toho nespali již kolik nocí předcházejících.

Do štábu došly zprávy, že nepřítel před úsekem 3. finské divise změnil v těchto dnech svoje pluky. Aeroplany pozorovaly již kolik dní značný pohyb a čilé přeskupování rakouských vojsk. Dle dřívějších zpráv odvádějí se celé pluky nyní s bojiště ruského na italské. A sem přicházejí pluky nové. Kdož ví, snad jsou to jen svěží pochodové prapory!

„Ó, moci tak některého z těch chlapíků chytiti za jejich vytahané, odstávající uši! Zatřepat jím jako hadem a vytřásti z něho nové zprávy. Ó, ti darebáci! V minulých nocích nepřeběhl ani jediný jejich heroj. Bojí se tmy patrně. Jinak je to lid dobromyslný, tito Austrijáci. Velmi nám někdy ulehčují práci. A přijdou vždy hladoví i špinaví jako prasata!“

„Jen tišeji, tišeji, chlapče. Nedávej se tak unášet temperamentem. Nejsme v kavárně. Na vojně se mluví co nejméně.“

„Finis rhetoriky! Vím!“

„Tak! Tak! Činy.“

„Čili: slavně umřem! jak říkává náš praporčík.“

Nová raketa osvítila prostor před nimi.

„Výborně,“ zahučel starší.

„Ovšem! Vždyť nám sami pomáhají k sobě.“

„Nemají o nás ani potuchy!“

„Jistě! To by již stříleli jako zběsilí. Známe jejich noční nervosu.“

„Možná, že jsou tam říšští Němci. Ti spávají klidněji.“

„Také lépe šetří střelivem. Ač ho mají víc než chleba.“

„Bať! Naši tak mít nyní jejich zásoby!“

„Tiše! Bratr Rejsek předává rozkaz od staršího.“

Třetí voják v řadě na pravo, jenž ležel ku předu vzdálen od nich asi šest kroků, přiblížil se k nim a šeptal:

„Pravé křídlo s četařem je již několik kroků od nepřátelských zákopů. Dva kluci lezli ku předu a zjistili, že v tomto místě není ani min, ani „vlčích jam“. Březa a Skála nechť se oddělí asi na dvacet kroků jako boční ochrana s levého křídla. V těch místech prý musí státi rakouská hlídka ve svých drátech. Bude půlnoc — to je jejich čas směny. Máte dáti pozor a něco vyposlechnouti. Ostatní znáte!“

„Tak už plav! Povídáš to všecko příliš ze široka. To my víme taky.“

Starší se zlobil; ale přiblížil se těsně k mladšímu a šeptl mu:

„Zabojujeme si, Jirko?“

„Slavně umřem!“

„To je dobře! Tak lez!“

Oba vojáci, Skála i Březa, popolezli od své čety na dvacet kroků; jejich oči, zejména bystrý myslivecký zrak Březův, uvykly nicméně již s dostatek zlolajné tmě.

„Vidím, rozeznávám dráty.“

„Dobře. Myslím, že jsme těsně před nimi.“

„Jen ticho, abys o ně nezavadil a nezpůsobil hluk!“

Skutečně, před nimi do dálky jako husté pole pomláceného, zohýbaného a propleteného obilí, jako širý pruhový lán, se táhly řady drátěných překážek. Znali to již s četných jiných „rozvědek“. Zde stojí koly jako chmelové či lépe révové tyčky, ovinuté ostnatým drátem, jenž je všecky proplétá a vzájemně spojuje. Kolik krvavých cárů lidských těl uvázlo na těchto smutných „vinicích Páně!“ Kolik do srdce, do hlavy střelených útočníků zde uvázlo a zhynulo, kolik minami rozsápaných trupů zde skýtalo potravy havranům!

Zde jest i jakási cesta. Podivné, blátivé ostatky bývalé polní cesty haličské. Je to rozjezděný, rozrytý úvoz, kterým jistě projela nesčetná děla, vozy s proviantem i sanitní vozíky.

„Zde se můžeme výhodně ukrýti.“

„Pojďme úvozem blíže k nepříteli. Kryje nás znamenitě.“

Oba vojáci plížili se potichu ku předu. Podobali se podivným nestvůrám, s ohnutými hřbety; pušky se štíhlými, špičatými bodáky těsně přitisklé k tělům tvořily jakousi jich hrůznou součást. A tma jen zveličovala jejich děsivé přízraky.

Stanuli těsně u drátů, jejichž kovový lesk přece jen rozrýval neproniknutelnou tmu. Stanuli tiše, nehybně, takže druh druhu slyšel bíti srdce.

Náhle se oba skrčili a přitiskli se k sporému, nevysokému břehu mělkého úvozu.

„Viděls?“

„Ano,“ zašeptal Skála. „Jejich post.“

„Jen tiše. Stojí před námi v drátech, deset kroků všeho všudy od nás. Jak jenom k němu?“

„Mám nůžky na drát!“

„Těmi nelze. Drát bude zvonit při štípání. Nesmíme se prozraditi. Spustí střelbu — a musíme couvnouti. Ostatně, náš úkol: dočkati se jejich směny. Za chvíli to musí být. Tiše!“

„Uslyšíme jejich heslo. Losung. Feldruf!“

„To je důležité. A pak je uslyšíme mluvit. Snad jsou to Češi.“

„Vidíš dobře toho posta?“

„Vidím. Jsou to Rakušáci!“

„Ty jejích pitomé, trestanecké čepice!“

„Má šálu na krku a přeskakuje stále s nohy na nohu. Je mu asi zima.“

„A mně je horko. Chtěl bych na něj vrhnouti ruční granát. Než se vzpamatují, jsme už zpátky úvozem u našich!“

„Mlč, kluku! Vše zkazíš!“

„Tiše! Obrací se k nám, zdá se mi.“

Před nimi, opravdu na deset kroků před nimi stál uprostřed houštiny drátů muž, voják, Rakušan. Byl netrpělivý a promrzlý. Čekal dychtivě asi na záměnu. Za okamžik přijde službu mající poddůstojník, svobodník, závodčí — zkrátka ten, který rozestavil je a rozvádí stráže. Tím se skončí utrpení této noci. Přijde jiný „kamerad“ — a on nyní půjde do zavšiveného, ale teplého krytu. Nechal si trochu studeného, černého „kafe“, napije se, lehne k ostatním na zemi, do oživené hmyzem slámy, přikryje se pláštěm a dekou — a usne, usne.

Oh, je zpropadená zima. A směna nejde a nejde. Směna! Jaké zázračné slovo. Nejkrásnější chvíle za noci. Bude konec strachu z bloudících ruských kulek, před nimiž nejsi nikdy dosti jist. Bude konec všelikým mátohám, vidinám, přeludům, jež unaveného a napiatého ducha tak rády přepadávají zde, na stráži. Bude konec tesknici po domově, bude konec životu, hrůznému životu — pro dnešek. Nyní, nyní jen spát, spát, spát! A snad by bylo nejlépe se neprobouzeti. Spánku je tak málo, tak strašně málo ho člověk užije! Usnouti tak sladce a pevně — třeba na věky! Neprobuditi se, nepoznati nových a nových, strašných a strašnějších dnů, hrůzných nocí, dnů i nocí války.

Oh spát, spát, spát!

Celé tělo je k smrti znaveno. Kolena se chvějí, všecky údy prostupuje mdlivá, lichotná únava. Ach, moci si aspoň sednouti! Leč — nelze. Před ně: zmrzneš. Za druhé: najdou tě zde šarže a půjdeš před soud. Za třetí: mohou tě chytit Rusové. Rusové!

Oh, Rusové, Rusové! Kdožpak ví, kde ti jsou. Kde je jim asi konec. Ustupovali prý celé léto. Naši je hnali jako stádo před sebou. Jako stádo. A ti — ti šli jako ovce. Pochytali jsme jich tisíce statisíce, miliony! Bude prý brzo konec války. Jakmile je prý vypudíme z Haliče, uzavrou sami mír. Budou sami prositi o mír. „Rechnung“ to říkal a říkali to na Regimentskomandu.

Rechnung!

Takový člověk je šťastný člověk. Bere menáž z oficírsmenáže. Má svýho ordonanc, který se má dobře. Nu což, rechnung. Rechnung je velké zvíře. Vlastně je hned po hejtmanovi. Má všecky konservy kumpanie. Jí je. Jistě je jí s ordonancem. Býti aspoň ordonancem! U rechnunga! Ne, býti tak pucflekem u hejtmana! Nechodit vůbec na posty. Spát!

Spát, spát, spát…

„Mne to nudí, Březo. To není žádný boj! Já hodím bombu!“

„A já ti dám pohlavek!“

„Té směny se beztak nedočkáme. Kdybychom ho tak mohli chytit lassem! Možná, že by šel docela rád!“

„Možná! Možná také, že by po tobě střelil. Ale což to! Vzbouřil by zbytečně celou rakouskou linii a vše byste nám oba zkazili. S těmi bombami počkej, až bude jejich čas.“

Vtom bylo slyšeti v pozadí rakouské fronty slabý šelest, šumot a tiché kroky. Také přerývaný, nesrozumitelný šepot.

„Směna,“ zašeptal Jiří Skála.

„Nuže, nyní pozorujme a poslouchejme!“

Před nimi se objevili tři noví mužové. Rakušané! Přes neproniknutelnou tmu přece jen je orlíma očima rozeznali. Vůdce stráže a dva vojáci. Přiblížili se klidně šeptajíce k unavenému postovi.

„Feldruf!“

„Prag!“ zněla odpověď.

„Losung!“ polohlasně vzkřikl poddůstojník. „Patrontasche“.

Nyní se všichni smísili v jakýsi družný houfec a šeptali.

„To jste dnes nějak dlouho nešli.“

„Já vím! Co bychom v tom hledali za štěstí?“

„Dědek by udál zítra tadydle frajtrovi pěkný nohy!“

„Voni je, ty nohy, udělaj zejtra Rusáci dědkovi, až mu pošlou šupu do dekunku.“

„Ale di! Moskali sou daleko!“

„Jen aby nebyli příliš blízko. Snad by to bylo i dobře!“

„Jen si zas voni daj pozor na hubu, voni učenej! Voni to beztoho jednou slíznou vod dědka. Zajdou u něj každou chvíli.“

„Jo, von dědek na jednoročáky je jako ras.“

„Tak dem, dem. A voni tu teda vostanou, ale Ježíš Marjá, ne aby mě vzali roha k Moskalům, voni chytrej! Dědek by mně rozpáral. Vědí, že sou verdächtig! Losung znají, Feldruf taky? Tak to je dobře. Dobrou noc! A kdyby chtěli utýct, začnem po nich střílet! Dobré noci!“

„Učenej“ zůstal sám na stráži. Díval se chvíli za odcházejícími. Měl starší, zarostlý obličej černošedým plnovousem. Hustou nocí plály však jeho jiskřivé a pronikavé oči. Také on měl kolem krku světlou šálu, jež jedině oddělovala jeho hlavu od ostatní postavy.

Stál zde nyní sám a nepohnutě jistou chvíli jako socha. Čepici měl hluboce vraženu v týlu. Byla mu patrně velká. Čelo měl zcela zakryto ohromným štítkem, jenž se trochu leskl. Z celého obličeje možno bylo rozeznati jen oči a mohutný plnovous.

Oba rozvědčíci viděli vše a slyšeli vše.

Mladší, Jiří Skála, se chvěl po celém těle. Horko a mráz přecházely jeho krví střídavě, srdce bilo tak hlasitě, až budilo nepokoj v jeho sousedovi. Oba byli k sobě přitisknuti, oba byli nesmírně pohnuti.

„Češi!“ Zašeptali to současně hned při prvních slovech vyměňující se hlídky.

„Slyšel‘s? Losung: Prag. Snad jsou z Prahy! Ó, to je objev! To je znamenitý objev! Co myslíš? Chytit! Chytit „učeného“! Slyšel‘s, co mu povídali? Ubožáci!“

„Tak vidíš! A chtěl jsi hned granátem do nich.“

„Tiše! „Učenej“ se dívá směrem k nám!“

„Učenej“ opravdu pokročil ke krajním drátům ve své kleci a díval se dlouho a napiatě do tmy směrem k ruským liniím. Nedohlédl však nikam. Ruské zákopy byly příliš neviditelny rakouským očím i za dne.

Ale „učenej“ zde stál nepohnutě drahnou chvíli a stále se upřeně díval do tmy, do ruské dálky. Byl opravdu jako socha: nehybný, ztrnulý a jako bez duše. Jakoby jeho duše opustila tělo a odešla kamsi. Odešla — ku předu!

„Slyšel‘s o něm, že je „politisch verdächtig“? Kdož ví, možná, že chce k nám. Je již starší člověk.“

„Patrně jakási šedesátá výzva domobrany!“

„Já na něj zašeptám!“

„Počkej! Ne! Nevíš, může ztropit hluk.“

„Tak já něco potichu zazpívám, zapískám… zabzučím…“

„Zabzuč… Počkej! Ale tak jen — — tiše! Aby myslel, že je to klam, přelud. Tito chlapíci na stráži mají někdy podivnou psychiku. Počkej, zabzuč: Ach, není tu, není! Nu, ale neřvi!“

Jiří Skála bzučel. S počátku tiše, chvílemi zesiloval, opět zatichal. Podobalo se to cvrččímu bzukotu, šelestivé písni cikády nad vodní sítinou. Bylo to krásné a hrozné!

„Učenej“ ztrnul naprosto. Hleděl stále upřeně ku předu, na ruskou stranu. Nebylo možné pozorovati, slyší-li, či nic. Jistě však slyšel. Zdálo se, že vše se v něm zastavilo a že v něm každý nerv vnímá tento podivný, úděsný zvuk. Ale sladce smutná melodie písničky rozechvívala nějak něžně vzduch, jejž vdechovali tito tři čeští lidé.

Jiří Skála probzučel takto tři sloky, do nichž dal všechen svůj nahromaděný cit.

A Jan Březa, myslivec z rájecké myslivny pod Čihákem v Orlických horách, naslouchal celým nitrem.

Všech tří, vojáků, Čechů, nepřátel — se dotýkalo co nejmocněji svým způsobem toto; Ach, není tu, není…

Vtom, naráz, jako úder hromu, napravo od nich těžká detonace rozrazila vzduch. Výbuch ručního granátu, ohlušení v prvním okamžiku, potom ihned několik rakouských raket a opět dva, tři výbuchy!

A nyní již jakýsi ostrý a rezavý hlas rozkrajuje vzduch.

Německý povel!

„Volají posty zpět. Co je to?“

„Myslím, že naši. Narazili asi na jejich patrolu!“

„Začnou idiotsky střílet! Blázni! Zbabělci!“

„Náš „učenej“, hleď, zmizel!“

„Slyšíš? Ha — už to začíná! Nu, úvozem zpět. Za kopec!“

Rozrachotila se divá, nepořádná střelba. Kulky svištěly jim nad hlavami značně vysoko. Mohli běžeti bez nebezpečí a obav nyní úplně vzpřímeni. Rakušané vyběhli ze svých skrýší ke střílnám zákopovým a s počátku řídce, potom hustěji a hustěji stříleli z pušek.

„Blbci! Tolik drahocenného střeliva!“

„Jen poběž. Za okamžik budou po nás svítit projektorem, budou nás hledat! A potom začne artilerie!“

„Škoda granátů! Škoda šrapnelů!“

„Pomyslí si, že nás zastraší!“

„Blbci! Oh, co si asi myslí „učenej“? Myslím, že se mu asi v mozku vyjasnilo. Ale sotva To byla hudba nebeských sfér!“

„Nežvaň. A poběž! Nyní jsme na kopci. Teď hbitě dolů!“

„Což my! Ale co bratři?“

„Zabojovali si asi, vidíš!“

„Měl jsem jíti raději na pravé křídlo!“

„Jen aby neměli ztrát!“

Trrrach — bum!

„Granát!“

„To jsem věděl! Střílejí na kopec.“

„Dělají dělostřeleckou clonu!“

„Oh, nechtějí nás asi pustit dolů! Blbci!“

„Blbci!“

Oba rozvědčíci střelhbitě vyběhli po mírně stoupajícím svahu na vršek. Ohlédli se mimoděk. Za nimi občas na velikém prostoru do šířky i hloubky vybuchovaly granáty, jež po krátkých intervalech pokračovaly za nimi na vrch. Rakouská artilerie jich zřejmě vyhledávala. Ale šla opožděně za nimi, hrdopyšně plýtvajíc střelivem.

„Do hájovny! Trochu na levo! Do hájovny!“

„Naši tam už asi budou!“

Dali se šikmo do leva.

Tam stála polozbořená, opuštěná polní hájovna. Byla jejich shromaždištěm v těchto dnech za nepřetržitých nočních rozvědek. Rakouské dělostřelectvo o ní sice vědělo, ale mohlo ji bombardovati pouze za dne, kdy jeho pozorovatel na lanovém, připevněném balonu mohl bezpečně zjišťovati účinky střelby. V těchto dnech patrně i dělostřelectvo nepřítelovo se vyměňovalo. Hájovna byla již po kolik dní ušetřena.

Skála a Březa, nedbajíce ohlušující dělostřelby, spěchali sem. Bláto bezedné, lepkavé, hrozné haličské bláto se jim sice těžce lepilo na boty, ale spěchali přes to s takovou prudkou chutí zvědavosti, že ani nepozorovali, kterak současně s nimi poněkud zleva se přibližuje k chalupě jiná četnější skupina. Poznali se posléze až před hájovnou. Byl to „centr“ rozvědky i s četařem.

Skupina četaře čili „staršího“ Houdka, nějakých šest znamenitých chlapíků, jež Březa i Skála nyní již velmi dobře rozeznávali, vedla však ještě dva lidi, dva muže; byli beze zbraní, čepice hluboko v týlu jako měl „učenej“, pláště rozvlněny.

„Koho to vedete?“

„Pleňasy!“

„Zajatce? Austrijce?“

„Ovšem! Dva jsme chytili.“

„A to jste je vytáhli z drátů?“

„Ba ne! Považte, bratři! Ti chlapi vyslali rozvědku. Dvanáct chlapů. A my zrovna před dráty. Vidíme je, jak se seřazují, první z nich odstraňují kozly a dělají průchod. Potom vyjdou pěkně husím pochodem na prostranství před svými dráty, rozvinou se v řetěz a jdou pomalu ku předu. U čerta, co jim to napadlo! Jestli nás snad pozorovali? Anebo také pěstují horlivě rozvědky? Udělali jsme jim cestu, propustili jsme je pěkně naším středem — a plížili jsme se pěkně jim v týlu, stále opatrně za nimi. A tu najednou Vorel, který je vždy zbrklý, se přiblížil ze zadu k jednomu z nich na jejich levém křídle, zašramotil nějak, jejich chlap se ohlédl, poznal Rusáka a — namířil na Vorla. A Vorel, toť se ví, hodil bombu. Bomba bžuchla, chlapi austrijáčtí se rozběhli, kdosi z našich hodil po nich ještě bombou — chvíli bylo ticho — a pak začal ten znamenitý austrijácký nesmysl. Postřílejí jistě svoje vlastní lidi. Nu — a dva jsme chytili. Jsou to Češi. Ale jsou celí vyjevení a zblblí.“

Četař Houdek vypravoval zvolna a lhostejně. Byla to lenivá, celkem nezajímavá dnes historie.

„Nemáte někdo trochu machorky? Tady už si můžeme za zdí zakouřit. Chlapi stále ještě střílejí. Jsme tedy v bezpečí. Neposlali, jak je vidět, nikoho za námi. A ty jejich pecky — na to se kašle! Teď deset minut oddych a potom hajdy domů, do Darachova.“

„Ale bratr praporčík bude míti jistě radost,“ poznamenal Březa. „Byli jsme u drátů; vyslechli jsme Losung a Feldruf!“

„To jste chlapíci!“ pochválil je Houdek. „Ale tito dva křupani nám toho povědí kromě Losungu a Feldrufu, doufám, víc. Dáme jim doma čaje a trochu si je vyslechneme. Ráno je teprve odevzdáme štábu. Ale „práporu“ vzbudíme!“

Kdosi navrhl, že by se mohlo tedy již jíti.

Celá tlupa i s dvěma zajatci se dala na východ. Blížilo se již ke druhé hodině noční. Tma přece jen poněkud prořídla, bylo viděti kaluže vody i blýskavé bláto, nesnesitelně lepkavé. Mnozí z chodců zuřivě kleli, když občas zapadli do celých blátivých a plných děr, z nichž sotva mohli vyprostiti nohy.

Až o půl čtvrté hodině ranní, když minuli linii ruských polních stráží i dvě linie ruských zákopů, přišli do polospáleného a polozbořeného Darachova. Šli kolem zřícených domků až ke kostelu, kde na faře byl štáb ruské divise a v blízké škole spal jejich praporčík.