Veliké dni/Část druhá/XX.
| Veliké dni – Část druhá Rudolf Medek | ||
| XIX. | XX. | XXI. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XX. |
| Autor: | Rudolf Medek |
| Zdroj: | MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války II [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 20dd14 [cit. 2016-04-05]. Dostupné online. Moravská zemská knihovna v Brně |
| Vydáno: | MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války. 3. vyd. Praha: Jos. R. Vilímek, 1925. 463 s. Vilímkova knihovna, sv. 211. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
Jan Budecius se potuloval kupeckým sadem.
Stanul na obrovské terasse, jež čněla odvážně ku předu nad širokým a zeleným Dněprem. Řeka se hlučně valila na jih; bylo jaro.
Stráně na kyjevských vršcích se již zelenaly. Tu a tam kvetl i šeřík a žluté forsithije. Lepkavý hmyz vylézal ze země, zpívali kosi, i včela zabzučela kolem uší.
Budecius však sotva to vše vnímal.
Stál na terasse a díval se do dálky. Ale jeho oči neviděly obsáhlých stepí černigovské gubernie, jež se začínala hned za řekou, ani černé čáry dárnických hvozdů, jež přece znal.
Uklidil se za okamžik za skrytou lavičku, vzdálenou hluku dětí, jichž hejna si tu hrála nedaleko, a vyňal ze svého notesu dopis.
Došel ho před chvílí; ale neměl dosti času dosud, aby ho bedlivěji pročetl. Nahlédl do něj pouze: Ale to stačilo, aby vyběhl ven se zjitřeným smutkem, jenž ho přepadl.
Nyní jej otevřel znovu.
A pomalu, teskně četl:
„Náš milý bratře,
týden za týdnem míjí a zprávy Tvoje jsou stále skoupější a lakoničtější. Ač bys mohl vědět, jak dychtivě zde všichni čekáme na to, aby věci v Kyjevě nabyly již nějaké určité tvářnosti! Neboť jsme nyní v takové situaci, jež nám budoucnost nemaluje příliš krásně. Já jsem ovšem člověk tvrdý a přísný, hledím vytvořiti kolem sebe hradby nedobytného fatalismu — i víry! Ale jsou chvíle, kdy celá rota je stižena morovou melancholií. Tehdy kluci shánějí vodku, jíž je tu nyní víc než s dostatek — a pijí. A pije celá divise. Neboť, dle mínění ruských vojáků, Bůh poslal veliký trest na Rusko, jemuž se již nikdo neuhne. Nelze tedy nic podnikati — vše je lhostejno. Proto všichni pijí. Vodku dodávají — Němci! Ano, nediv se! Náš „uťug“ je nyní jevištěm podivuhodného ruského vynálezu: „brátání“, bratříčkování. Vypadá to tak: vyleze nějaký Němčík, který umí rusky (mám dojem často, že jsou to ruští přeběhlíci, Židé — ale snad i Rusové!) a zavolá na naše milé zemljáčky. Hlavně ukazuje vodku. A zemljáčkové lezou za vodkou jak vosy za medem. I důstojníci si posílají k Němcům pro vodku. Ztratili všichni stud. Jediné slovo, jež se hodí na tuto ohromující tragedii, je: hanba! Kázně není vůbec. Záhy se to panu Pomerancevu všecko, všecko, rozsypalo. A především se rozsypala theorie o nadšení a zvýšené výkonnosti revoluční armády. Nic z toho není pravda. Celého Pomeranceva vstrčili do kapsy dva Žídkové, agitátoři z Petrohradu. Ti dnes ovládají celou tuto kdysi slavnou divisi. Starý Šipov se zastřelil ihned, jakmile tyto věci větřil svým zkušeným, starým válečnickým nosem. Pomerancev, chtěje prý zachrániti aspoň něco, tahá se se Žídky, kteří se mu ovšem všude vysmívají. Velitel divise je tedy pod touto nebývalou kontrolou. Zdá se, že tomu je podobně u všech dalších útvarů. Žídkové ovšem řídí „bratříčkovací“ akci. O ničem jiném se nemluví, než o míru. Dovedeš si představiti, jaký úspěch má toto thema mezi dobrým ruským lidem. Někdy ani nevím dobře, je-li to vše pravda, co slyším okolo sebe. Zrada — zrada je dnes všude, na každém kroku potkáváš její zákeřnou tvář. Vojáci, důstojníci, generálové — všichni zrazují. Není také, čemu býti věrným. Hodnoty: vlast, víra, car — leží tu rozkotány pod nohama nesmírného, tupého, nic chápajícího množství. Na jejich místo postavili oltář velikému, bezhraničnému slovu: svoboda. A nikdo neví, kde začíná, kde končí. S povykem „svoboda“ křepčí nyní na dodýchávajícím těle velikého Ruska každý desertér, každý lenoch a zrádce, každý opilec, každý zloděj a vrah a nesčíslné množství zbabělců. Veliká armáda se mění ve veliké, zvířecí a blbé stádo, jež uvěří prvnímu lumpovi, prvnímu mluvkovi, který přijde a vyřkne zaklínači a veleúspěšnou formuli: Svoboda a mír! Eh, což: jaká svoboda! jaký mír! Takový, jaký kdo chce a si představuje.
Přišel Ivan Karamazov a řekl: Vše je dovoleno. Od této chvíle se proměnila celá Rus v zemi mnoha milionů Smerďakových. Vše je dovoleno! Neboť tak a ne jinak budeš rozuměti a rád porozumíš Svobodě, ruský člověče: prodávati Němcům chleba za vodku nebo za brožurky, v nichž německá vojenská propaganda, v nichž důstojníci Vilémovi učí ruský lid socialismu a vštěpují mu pacifické myšlenky.
Vše je dovoleno: rozrušovati a ničiti vlastní zákopy, zahazovati drahocennou munici, rozkrádati skladiště potravin a oděvu, ba prodávati haličským sedlákům z okolí děla a vozy s municí, koně a postroje. Vše je dovoleno: přebíhati k Němcům, kteří již těch nesmírných ruských mass ani nechtějí, protože nemají čím je uživit, utíkati v celých zástupech s fronty a zabíjeti několik čestných důstojníků, kteří mají odvahu se postaviti proti této zvrhlé lavině; vypravovati samovolně vlaky do zápolí, ničiti vagony, říditi lokomotivy neznalci a působiti naprostý rozvrat v dopravě — vše je dovoleno. Anarchie jako drzá, choroboplodná děvka, opásaná rudým hadrem, tu cynicky křepčí po ňadrech národa, jenž jako malé dítě si hraje se sirkami v plné stodole. Posměch, hrubý a drzý smích temných zmetků, pokořující a do hlubin duše urážející nařízení petrohradského sovětu a ještě ničemnější jejich výklad různými divisními Žídky a ruskými zmatenci všeho druhu — to vše je dnes vůkol nás. Jsme tu jako v jámě jedovatých hadů, unikáme těmto apokalyptickým běsům jak jen je možno: ale na dlouho-li? I u nás se zřizují nyní komitéty — tato ohavnost spuštění ve vojenském organismu. Neznamenají zatím mnoho, téměř nic; jaký smysl také má u nás právě pojišťovati si demokratičnost takto mechanicky a tak naivně technicky? Ale je to nezdravý zárodek pro budoucnost. Od nynějška nad každým rozkazem, jenž by nebyl tomu či onomu po chuti, visí vrchnostní mínění a rozhodnutí komitétu. Jakou širokou vlnou lidské hlouposti a pomatenosti se vůkol nás rozlila bouřná řeka ruské revoluce! Zmatek a libovůle! Toť její jediná tvářnost v tuto chvíli. A nevidím nikde pomoci: byla by, kdybychom nebyli v Rusku. Napoleon! Ale zde? Zde je snad nemožný. Zde by byl možný jen Varjag. Kéž by se našel aspoň takový Varjag, který by tuto nešťastnou zemi pomiloval! Ale bojím se, že z Rusů nikdo nebude uměti vládnouti své vlasti. Bojím se, že buď jí bude vládnouti Němec anebo Žid. Můj milý, častokráte ani nevím, proč tu ještě jsme. Neboť si myslím mnohdy, že by stačilo, aby se Němčíci zdvihli ze svých zákopův a zcela pomalu a klidně, nerušeně a elegantně si učinili procházku až do samotné bělokamenné Moskvy — mátušky. Lítost a nenávist, touha pomoci a opovržení, smutek a hněv — to je dnes náš vztah k Rusku. Divise je zdemoralisována až do morku kostí. Nepoznáváš staré vojáky, kteří ještě před nedávnem se s námi bili na „uťugu“. Žalostná chátra, kde každý dnes žije již jen na vlastní pěst. Kradou na každém kroku, spílají svým představeným a vyhrožují jim zabitím — v sousední divisi se tak několikráte stalo — není nikoho, kdo by jich udržel aspoň na tolik, aby se celá divise neproměnila v hordu loupežníků. Tu a tam některý slušnější člen komitétu nebo komisař se pokouší aspoň zdržeti je od násilí, ale jak musí zápasiti s touto massou a nejen to, i se svými „továryšči“ z komitétů! Čítám tedy také noviny, jimiž je ovšem fronta zaplavena — jakoby tu všichni uměli čísti! Co je to s Petrohradem? Hlavní město přijímá okázale lidi, kteří přes Německo přijíždějí svobodně — jako by nebylo války? — do Ruska a začínají ihned hlásati první požadavek veliké a slavné ruské revoluce, jež byla námi a snad celým světem pozdravena s takovým enthusiasmem, první požadavek z nejprvnějších: mír s Němci! Mír, mír, stůj co stůj, za každou ničemnou cenu. Lenin! A za ním celá kohorta Židů, pamětihodná již tím, že se skrývá pod ruskými pseudonymy! Co je to? Svinstvo, bratře. Můžeš-li, najdi mírnější slovo. Noví lidé tedy vystupují na obzor Ruska. Bolševici! Strana většiny všeruské sociálně-demokratické strany dělnické — tak nějak si oficielně říkají. Tady je německá benevolence, jež jim dává k disposici jako ruským poddaným uprostřed války Německa s Ruskem, zvláštní vlak, dostatečnou legitimací: vím, stejně přijdou chytráci a švindléři, darebové a neomálenci, kteří to budou omlouvat tak či onak. Ale těm, kdož nemají mozek zpitý šílenou a krvavou mlhou tohoto všeruského temného buntu, jenž je foliantovým vydáním buntu Pugačevského, věc zůstane přece jen jasna: zrada! Ale hlavní město vítá zrádce okázale: to je mravní stav dnešního Ruska! Petrohrad vítá ty, kteří jdou dovršiti jeho zkázu. Je to obdobné tomu, co jsme viděli na počátku války v malém u nás: naši lidé často sami a dobrovolně, jen z popudu nepřekonatelné hlouposti a bídáckého lokajství, provolávali slávu Františkovi Josefovi a Vilémovi. A velmi se divili, když jsme to nazvali zradou. Tak se diví i dnes tento zvrtačený a poblázněný lid tomu, zaráží-li přece jen něco málo slušných lidí, jež v Rusku revoluce zůstavila, tato leninovština. A hle, za nějaký čas všude se potkáváš s lidmi, kteří zemljáčkům namlouvají: nyní bude konec vojny, jistě bude konec: továryše Lenin, továryše Trockij, Zinovjev… udělají konec. Ti spasí Rusko. Míru je nám třeba. Oddychu od války. Jakého míru — ptáš se. Nu, míru takového — nu demokratického. Což je ovšem jen a jen mír na účet Ruska, mír zlodějský, mír německý, imperialistický — zkrátka: demokratický! Nedivíš se ještě, že tu dosud neblázníme? Nevím ovšem, nebude-li to dlouho trvat a nestane se tak! Šílenství a chaos! Vše na ruby, čili přehodnocení všech hodnot! Bílé je černé, černé je bílé — nechceš-li toho pochopiti, jsi starorežimský osel. Slunce je škopek, měsíc je kráva… Každý, kdo lže, má pravdu, každý, kdo krade, má právo… revoluce, svoboda… temnota… fuj!
Nikdy ještě neviděl jsem na tolik poníženou duši v člověku.
A nevím, co se to rodí ve mně: snad i nenávist. Či tomu nerozumím? Je možno, aby vše, co se děje, bylo přece jen někde vnitřně pravdivé a logické? Jistě však stojíme na samém pokraji šílenství, buďto se zblázníme z faktů, jež nám denně padají na hlavu, z této změtené a šílené skutečnosti! Nebo se zblázníme z pomyšlení, že tomu všemu nemůžeme a nemůžeme porozuměti. Prozatím vidíme: ničemnost vytlačuje čestnost, lež vládne nad pravdou, darebákům se věří, poctivcům nikoli. Zbyli zde u nás v divisi poslední ruští patrioté: jsou to Čechoslováci. Ostatní všichni prodají Rusko za rjumku vodky a za špetku machorky.
Čechoslováci — naše rota — chodí jako smutní don Quixottové uprostřed tohoto sabathu. Rádi by pomohli, rádi by i životy obětovali — pro milovanou Rus. Mluví na meetingách, přesvědčují, ba někdy dovedou i strhnouti!
Ale, hle, jak vypadá takový meeting na frontě:
První řečník:
Továryši, zůstati na té platformě, na níž zůstáváme, nemůžeme, továryši!
Továryši:
Právilno.[1]
První řečník:
Továryši, poněvadž na té platformě, jak jste sami teď vyjádřili svým spontánním souhlasem, zůstati nemůžeme, musíme tedy jíti do předu!
Továryši:
Právilno!
První řečník:
Ale nemůžeme-li jíti do předu, tedy, továryši, musíme jíti do zadu!
Továryši:
Právilno! Právilno!
Vystoupí druhý řečník:
Továryši! Naše vlast, naše veliká svobodná širá Rus je v smrtelném nebezpečí.
Továryši: Právilno!
Druhý řečník:
Musíme ji brániti proti vnějšímu i vnitřnímu nepříteli.
Továryši: Právilno!
Druhý řečník:
Jinak ztratíme svoji svobodu.
Továryši:
Právilno!
Vystoupí třetí řečník:
Dovolte, továryši, abych vám řekl, že to, co mluvili oba moji předřečníci, je přece jen hloupost!
Továryši (radostně):
Právilno!
Třetí řečník:
A že vy všichni a my s vámi jsme hlupáci!
Továryši (s nadšením):
Právilno! ——
Ale již dosti! Je to víc než šibeniční humor. Chtěl bys jistě také vědět, co je s námi. Nuže, i to není veselé.
Podporučík Rybář, od té chvíle, kdy Turci mu zabili jeho milovaného přítele praporčíka Víta na rozvědce pod Litvínovem, chodí jako náměsíčný. V rotě máme sochaře. Dělá Vítovi pomník. A Rybář jezdí každou chvíli na přítelův hrob. Přeje si jediného: zemříti v bitvě! A chce býti pochován s Vítem ve společném hrobě. Chodí zcela provokativně po linii a čeká, napadne-li některému Němci, aby ho zastřelil. Je málomluvný, nesmírně smutný. Skála ho neopouští. Ale Víta nahraditi nedovede. Ten hoch ovšem trpí nesmírně. Zinočka — jak to již bývá — odjela s kterýmsi důstojníkem do vnitra Ruska, zanechavši mu dopis — aby zapomněl. Tušil jsem to. Je to zelenáč. I on touží nyní po nějaké bitce. A bojí se vzpomínek na domov. Proskakují ovšem zprávy, že Kerenskému se podařilo získati celé armádní sbory pro novou ofensivu.
Nevím, co je na tom pravdy. Bojím se uvěřiti. Není komu věřiti uprostřed tohoto moře lži a podvodu. Perný, Skřivan, Andress, Baroch, Liebermann, ten na tebe často vzpomíná! — Plšek, Strnad, Svoboda — nu, zkrátka všichni, i ten starý Jeřábek, jenž nepřestal žehrati na Habsburka, všichni si něčeho přejí, nějaké změny, bitvy, zemětřesení snad, kdož ví? Každý jen vidí, že takto žíti nelze! Kdyby byla pravdou ofensiva Kerenského, bylo by to vykoupení! Pro Bůh, jen ať se něco děje. Nečinnost je smrti podobna. Lidé jsou již vysíleni. Fysicky i morálně. Horáček nedávno naivně romanticky navrhoval: učiniti nový útok na „uťugu“ na Němce. Sami — na vlastní pěst. A třeba při tom všichni zahyneme! Slavně umřem! Není to krásné a smutné?
Co dělá československé vojsko? Nuže, je to snad i těm paprikům z Kyjeva dnes jasné, co by znamenalo sto tisíc dobrých vojáků na ruské frontě? Nebylo by to jádro, kolem něhož by se snad seskupily zdravější síly Ruska? Co nyní pocítí se starodružinnickou idyllou České Družiny a rozvědčíků? Jakou cenu má nyní jakákoli výzvědná činnost?
Zvolili jste tam Národní Radu! Nechť dá tedy v této těžké chvíli dobrou radu! Všichni Tě pozdravují a já Ti srdečně tisknu ruku.
Budecius dočtl.
Potom se zdvihl a vyšel z parku.
Kráčel po Kreščatiku. Hluk ulic neměl pro něj významu. Pouze na rohu Prorěznoj ulice a Kreščatiku se zastavil. Jakási ženština tu prodávala ohromné plakáty s podobiznou Kerenského.
„Alexandr Fjodorovič Kerenský, syn ruské revoluce, revoluční hrdina, miláček revolučního Ruska, první revoluční tribun, ruský Danton, pýcha a hrdost veliké ruské Revoluce…“
Zástup slečinek kupoval plakáty.
Budecius slyšel:
„Jaká je to zajímavá tvář, tento Alexandr Fjodorovič…“
„Říkají, že je Žid…“
„Není to pravda! Ostatně i mezi Židy jsou velmi interesantní tváře…“
„Je to saratovský advokát…“
„Ne saratovský… orenburský…“
„Ale kdež! saratovský…!“
Muž, který by mohl ještě zachránit Rusko, řekl si Budecius. Toto nadšení není planý kapitál. I armáda věří na tuto modlu. Jen dej Bože, aby jí nikdo, ani on sám, neskácel. V této chvíli nic jiného Rusko nepotřebuje, jako nějakou novou modlu. Nechť již má i tuto interesantní tvář. A nic jiného po ní nebudiž žádáno, než aby dovedla býti modlou. Dovede řečnit! Vystoupí na tribunu, jako nedávno zde v Kyjevě, bledý, s očima horečnýma, raněnou ruku pod černým obvazem. Začíná zticha, ale za okamžik fascinuje:
Svobody své nevydáme! Nikomu! Na širém světě nikomu!
Obyčejný sloh, obyčejná fraseomanie! Ale tyto oči a tento postoj černého muže s hořícíma očima ve smrtelně bledé tváři, strhává ohromnou massu. Tleskají mu všichni: průmyslníci, kupci, hokynáři, státní radové, finanční komisaři, bývalí žandarmi, generálové a jefraitoři, mužíci, dělníci, ženy i prostitutky. Ztělesňuje jakousi mlhavou a tesknou, ale přece jen tetelící se naději Ruska. Melancholický zbytek vlasteneckých žurnalistů, hrstka ruských nacionalistů ho zapřísahá, aby spasil Vlast. Strany středu, jeho vlastní strana socialistů-revolucionářů, vidí v něm politickou sílu, jež získá jí mocenské postavení a vládci prestiž v Rusku, levé směry k němu mlčí, říkajíce si, že je to přechod k Leninovi.
A on sám? Hle, diktátor, jenž má jasnou a pevnou vůli:
„Pod tlakem událostí na frontě bude nutno (obrácen k pravici) zavésti aspoň pro armádu, jež stojí v poli před nepřítelem, opět trest smrti, nedávno zrušený… (Povyk na levici!) Ale (obrácen k levici) nechť každý z vás utne tuto ruku, podepíše-li jediný rozsudek smrti! (Povyk na pravici!)“
Blíže pomníku Stolypinova, z něhož zbyl jen podstavec, okolo kterého nyní na každý večer se shromažďovali různí povaleči k meetingům, byla malá čajovna, již znal již od dřívějška. Zašel sem, poprosil o sklenici čaje, papír a pero.
„Báryšna“ mu vše přinesla.
„Budete psáti děvušce?“ řekla sladce.
„Ano!“ odpověděl nudný voják a psal:
„Milý Březo, Rybáři, Skálo, Perný, Liebermanne a ostatní, Hofírka nevyjímaje! Nedovedu vám již jinak psáti, než telegraficky. Vždyť toho víte více než já. Čtete pilně, jak vidím, noviny. Trochu přeháníte. Mám povinnost Vás uklidniti. Rusko není ještě ztraceno. Na každých devadesát devět najde se stý spravedlivý. Stačí to stále ještě ke spáse. Je to zvláštní, jak se naše role obrátily. Já vám musím housti optimistickou. Jaký paradox! Ale nesluší se na vojáky, aby se oddávali beznaději. Voják padá tím okamžikem, kdy začne přemílat otázku zvítězit či prohráti! Ostatně, skutečnosti dávají ještě hojnost nadějí.
Naše věci jsou konečně urovnány. Máme jedinou a jednotnou organisaci a jediný vůdčí orgán, Odbočku pařížské Národní Rady. Masaryk přijel do Petrohradu a pracuje na získání pokrokových kruhů, jež dnes ovládají Rusko. Budujeme velikou armádu. Kádry pro druhou divisi jsou připraveny. Záložní batalion pro ni je v Borispolu. Záložní batalion pro první divisi je v Bobrujsku. Budeme tvořiti také dělostřelectvo a později kavalerii.
Mnoho se mluví o ruském nástupu. Kerenský objíždí frontu a získává celé divise pro tento svůj plán. Veřejnost věří v armádu a věří v úspěch této ofensivy. Zásob, tak bohatě připravovaných ještě v minulém roce, je stále obrovské množství. Počítá se s tím, že postup revoluční armády svobodného Ruska zdemoralisuje nepřítele.
Na sjezdu frontových delegátů v Kamienci Podolském, jenž se celý vyslovil pro ofensivu, byli též zástupci naší brigády. Přihlásili celou brigádu do útočné, dobrovolné skupiny, jež bude jádrem nástupu. Toto rozhodnutí přijali všichni naši vojáci s nadšením.
Štáb brigády je nyní v Řemčicích u Sarn. Tam se formuje třetí pluk a nutné technické sbory. Sem se stahují také rozvědčické roty druhého pluku, jež stály pod Kovelem a některé roty prvního pluku z Pinských blat.
Dle dosavadních zpráv bude celá brigáda soustředěna v rayoně jihozápadní fronty, někde okolo Tarnopole. Roty — také naše — jež v tamnější oblasti nyní dějstvují, budou tam staženy. Přijedu také co nejdříve.
Co tedy ještě chcete?
Nebude trvati dlouho a budeme zase pracovati. Budeme zase veselí. Vojta Baroch nechť neumdlévá! Nedbejte, u ďasa! přechodné opilosti, již vidíte kolem sebe. Musí přijití vystřízlivění, jako vždy přicházívá.
Uprostřed noci, jež tak náhle nastala, přece se blýská. Blýská se na časy.
Vojáci slavné roty, slavného pluku, slavné brigády se mohou zítra státi nejslavnějšími vojáky světové války. Proč uhýbati před velikými dny, jež nás čekají… Není radno, jíti jim vstříc s úzkostmi a s malátnými srdci!
Ale dříve, než vstoupíte do nové fronty, musíte ještě svésti rozhodný boj: boj s mrákotami. A nechť se děje vůkol nás cokoli: Čechoslováci nechť jsou stále ve střehu, stále připraveni, stále jasni a silni!
Váš Budecius.“
Dopsal.
Pročetl ještě jednou a velmi pozorně svůj list. Na konec si řekl:
„Je to tak dobře! Je to pravda — i když to snad není ani pravda! Ale kdo ví, kdo zná bezpečně, co se může státi? Což, pohne-li se toto Rusko Kerenského a povalí se ku předu jako živelný příboj, jemuž nikdo neodolá?“
Náhle se mu zdálo, že tyto ulice, po nichž nyní kráčel ke kanceláři Odbočky, jsou zase přívětivé a slavné, jako bývaly. Koupil si noviny v nedalekém kiosku. Přinášely projevy Kerenského pro ofensivu. Ano, to byla již válečná řeč! To byly již suverénní rozkazy diktátorovy…
„Přece se točí…“ pomyslil si, čta veliké, plachtovité listy „Kyjevské mysli“ a snášeje ústrky a štulce mimojdoucích.
„Kdož ví? Kdož ví?… Živelný příboj! Půjdou pod rudými prapory. Budou to tedy přece jen tyto prapory, jež přinesou Evropě a Čechám osvobození?… Kdož ví! Ale půjdou! Půjdou! Pro čest Ruska! A s nimi i brigáda. Za svobodu Čech! Kéž se nezastaví tato vlna! Kéž strhne sebou celou armádu! Celou Rus! Nechť rozežhaví srdce a utuží svaly!…“
Z Funduklejevské ulice proudil do široké avenue Kreščatiku vojenský průvod a s ním zástup lidí-zvědavců. Hudba hrála.
Vpředu šel ženský batalion.
Vedla ho statná, osmáhlá žena-důstojník, pyšně sedící na koni. Vedle ní mladý muž, praporčík-adjutant.
Za nimi šli junkeři junáckým, svižným krokem a zpívali píseň, jejíž refrain utkvíval všem v sluchu:
„Oj, vy Rusačky, krasavice, babuly!
Gordit sa vami Rus i ves narod!“
A za nimi šel ještě oddíl jakýchsi dobrovolníků. Dva jezdci v čele třímali obrovskou rudou standartu:
„Za Ústavodárné Shromáždění!“
Kyjevlané vybíhali z krámků a pokyvovali hlavami.
„Na frontu jdou… I baby se přihlásily… Za Rus! Za svobodu!“
„ Muzika! Jak krásně hraje…“
„Smyslu to nemá, Fomo Nikitiči… Co myslíte, občane?“
„Eh, co myslím! Těžko tu rozumovati…“
„Stále nějací procházejí, manifestace vystrojují, rokují, radí se, hlasují a vybírají… Jen aby dobrého cara vybrali… Cara, báfuško, cara je nám třeba…“
„Právilno!“
„Povídají: Kerenský…“
„Nu, jestli Kerenský, tak Kerenský…“
Budecius se rozveselil. Šel nyní chutě vzhůru, ani nevěděl, že prošel kolem známé kavárničky „U české koruny“, odkud doléhal na ulici vzrušený a živý rozhovor. Ale neslyšel ani toho. Došel do jakéhosi malého „skveru“, parčíku, plného prachu, smetí a pohozených papírů. Usedl zde na lavičku a položil hlavu, poněkud horkou, do dlaní.
Z blízké hospůdky zněla „harmuška“ a zpěv.
Byly to silné mužské hlasy a ostrý hlas dívčí:
„S čem torguješ?
S apelsínom!
S kěm gulaješ?
S Armjaninom.“[2]
Hospůdka byla plná ruských vojáků-frontoviků.
Nějaký student šel okolo a usmál se na zdiveného Čecha:
„Samí desertéři,“ řekl, a jeho obličej se stáhl v nevyjádřitelnou grimassu. Byly v ní: hnus a ironie, radost ze zla i smutek, vztek i opovržení. Byla to ruská maska.