Veliké dni/Část druhá/XVII.

Veliké dni – Část druhá Rudolf Medek
XVI.	XVII.	XVIII.

Údaje o textu
Titulek:	XVII.
Autor:	Rudolf Medek
Zdroj:	MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války II [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 20dd14 [cit. 2016-04-05]. Dostupné online. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války. 3. vyd. Praha: Jos. R. Vilímek, 1925. 463 s. Vilímkova knihovna, sv. 211. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Nový velitel divise, generál Pomerancev, zavolal si za několik dní Březu do své kanceláře.

„Sedněte si, práporčíku! Jste tu již několik dní. Prohlédl jste si už úsek divisních posic? Viděl jste už situaci nepřítelovu? Ano? Dobrá! Nuže, v posledních dnech se na druhé straně něco děje. Mám zprávy, že dochází k značným přesunům nepřátelských vojsk. Nesmíme v této době pustiti protivníka s očí. A pak: nesmíme ubíjeti vlastní svoje vojsko nečinností. Armáda nutně potřebuje zabývati se trochu zase Němci. Toto zpropadené zimní zátiší jí, v jejím stavu nynějším, nikterak nemůže býti zdrávo. Prokázati aktivitu — hle, co nás čeká. Nechť si nepřítel nemyslí, že nás revoluce připravila o všecku sílu. Jsem republikán a jsem oddán nové vládě. Věřím, že uvědomělá republikánská armáda se bude bíti za svobodné Rusko lépe, než armáda starého režimu. Jen je potřebí vedle propagace nových idejí zaměstnati ji též novými akcemi na frontě. Vláda chce dovésti zápas s Německem do konce, do vítězného konce. Proto je nutno, aby armáda byla zdráva a nevzdalovala se od svých bojových úkolů. Rozuměl jste mi dobře?“

„Ano, Vaše Prevoschoditělstvo!“

„Neříká se již „Prevoschoditělstvo“. Říkejte mi „pane generále“. Kolik zde máte lidí?“

„Osmdesát pět.“

„To je slušný počet znamenitých rozvědčíků, jimiž Čechoslováci, dle všech referencí, dovedou vždy býti! Znáte úsek Lysonského lesa?“

„Byl jsem zde již dříve, s 23. divisí! Znám ho dobře i nyní. Byl jsem tam předevčírem a včera s několika svými lidmi. Zjistil jsem a také jsem to napsal v hlášení náčelníku štábu, že Němci na místě zvaném „uťug“, prokopávají se pod naše posice. Tato jejich práce trvá již několik dní. Potvrzují to i velitelé úseku i plukovní rozvědčíci, sapéři a divisní inženýr.“

„Vím o tom. Právě o této věci jsem chtěl s vámi promluviti. Prostudujte dobře ještě všechny okolnosti a připravte se i svoje lidi k tomuto úkolu: my začneme kopati protigalerii. Jsme tentokráte ve výhodě, právě že jsme níž než Němci. Můžeme se velmi pohodlně a dosti hluboko i daleko pod ně podkopati. Navezeme tam ohromné množství ekrasitu. Vyhodíme tu svoloč do povětří dříve, než ona to učiní nám. Nemůžeme na tom místě nic jiného dělat. Je to protivný massiv, jenž nám tam překáží. Mají tam dělostřelecký pozorovací bod a ovládají odtud celý kraj. To musí pryč. Váš úkol bude…“

„Podniknouti útok, pane generále!“

„Ano. Vykliditi nepřátelské zákopy po výbuchu. Pobíti nebo zjímati posádku. Zničiti kulometná hnízda. Trhacími ručními granáty rozbíti jejich opevnění, jehož si nedovolí již pro přílišnou blízkost obnoviti. Naše artillerie nemohla tak učiniti, protože bylo nebezpečí, že by tím utrpěli naši lidé a naše posice. Zastřeliti se na „uťug“ je pro naše baterie nejtěžší oříšek. Ale tímto podnikem my obnažíme část německého úseku, budeme míti vrata do nepřátelské domácnosti. Co tomu říkáte?“

„Jsem si jist úspěchem, pane generále, a děkuji vám za důvěru, s níž na mne vkládáte tento krásný úkol. Moji rozvědčíci budou jím nadšeni,“ řekl upřímně český důstojník.

Generál se usmál, pohladil si černé kníry a sinou, oholenou bradu, i děl ještě, vstávaje, na rozloučenou:

„Myslím, že to bude míti dobrý vliv na ruské vojáky, když uvidí, kterak i bratři Čechoslováci se bijí za jejich svobodu.“

Zpráva o rozvědce vzbudila ovšem jásot mezi dobrovolníky. Náhle byla zapomenuta i ruská revoluce, i zprávy z Petrohradu o prvních podnicích Prozatímní vlády, i o tom, že vedle vlády se tam ustavil sovět dělnických, vojenských a selských deputátů, jenž kontroluje každý její krok a vytváří takto dvojvládí.

Byly zapomenuty i sensace, jež způsobovaly zprávy v tisku o „činnosti“ a „stycích“ Rasputinových, o „neřestech domu Romanových“, jež nyní hltalo celé Rusko, jež oznamovaly plakáty biografů a inserty „vysoce zajímavých“ spisů, byly zapomenuty i stati, popisující poslední okamžiky carovy před abdikací i jeho nynější vězeňský život v Carském Sele.

Bylo zapomenuto vše vedlejší, neboť i ruská revoluce jim byla v tomto okamžiku vedlejší: Čechoslováci se budou bíti s Němci.

Nechť se děje vůkol nich cokoli: Čechoslováci jsou tu proto, aby se bili s Němci. Neboť Němci nepřestali býti jejich nepřáteli. Němci nepřestali býti žalářníky jejich domoviny. Čechoslováci se budou bíti s Němci za svobodu své vlasti…

Vzrušení všech bylo nesmírné. Konečně tedy opravdová bitva! Konečně tedy přímé a otevřené utkání se s nepřítelem, útok na zákopy, boj!

„Prodělali jsme hezké věci, zdatné a smělé kousky jsme provedli, ale tohle je přece podnik!“ radoval se Horáček.

„Bratři,“ řekl zaníceně vždy zahloubaný a tolik resignovaný v posledních dnech Jan Budecius, „bratři, nemysleme na to, co se děje za námi, okolo nás. Smyslu toho všeho se nedomyslíme. Mučím se tím již delší dobu a mrzím se za to nyní na sebe. Ale buďme šťastni, že jsme zase a především vojáky. V tom je dnes smysl a poslání naší touhy po svobodě. Budeme se bít! A spoléhat od nynějška především na vlastní síly. Bylo již nebezpečí, že se udebatujeme. Nemohlo by nás věru stihnouti nic hrůznějšího, nic tak česky jalového. Pomalu někteří z nás již docházeli k přesvědčení, že snad přece by bývalo lépe, kdybychom své české poslání našli v tom, že bychom místo českých pluků zakládali zde na Rusi mezi našimi zajatci mírové jednoty Chelčického. Sláva Bohu, máme co dělat. Výborně, Březo! Budeme se bít! Proto jsme tu — a pro nic jiného.“

„Správně! Mazat!“ řekl Skřivan.

„Přestaneme na mítinkách kázat,
budeme se teďka s Němci mazat.
Co nám je do ruské revoluce,
jen si svoji flintu držme v ruce.
Andress, Skřivan, Horáček a Pernej,
připravějí Němcům vejprask pernej.
By to bylo na ciment, ne tvaroh,
bude přítomen též Vojta Baroch.
Přísahám, jak shlédnu pohled Březův,
do německých zákopů hned vlezu.“

Baroch říkal svoje verše pomalu, ale přece tak souvisle, že se všichni podivili, jak rychle nalézá rýmy. Jen Budecius se smíchem, u něho neobvyklým, podotkl:

„Špatně. Poslední rým má zníti: vlezův.“

„Já vím,“ odsekl Baroch. „To je jako: až tamtady půjdu, zalévat ji bůjdu. Na to my básníci nejdem. My máme svý práva… Jo!“

„A kdo všecko půjde na tu rozvědku?“ ptal se Skřivan.

„Já… já… p… prosím, b… bratře p… p… praporčíku!“ vykoktal ze sebe první Plšek, hoch málomluvný, v sebe vždy skrytý, ale dnes dychtivě naslouchající v této hlučné skupině.

„Sdělím vám to. Poradím se s Horáčkem,“ řekl Březa a rychle odešel, aby nemusel nikomu nic slíbit. Za to všichni obklopili Horáčka a žebronili.

„Nic nevím, nic nevím,“ bránil se šikovatel. „Vždyť ani nevím, kolik nás má jíti. Nechte mne, bando! Musím se poraditi s praporčíkem.“

Po tři dny, kdy se útok na „uťug“ připravoval, obléhali dobrovolci chalupu Horáčkovu i Březovu. Vyčítali jeden druhému, kolik má již kdo rozvědek, div se nepopřáli. Horáček nestačil je krotit. Chodil mezi nimi, usmíval se tajemně a dráždil ostatní různými narážkami a přísliby.

„Tak se nehoň a řekni nám, kdo všecko na tu rozvědku půjde,“ obořil se naň Skřivan.

„Mlčíš, ty ulejváku,“ zakřikl ho Horáček. „Najednou se Skřivan cpe na rozvědky. Už tě nebolí ucho?“

„B… bratře Hor… Horáčku, mně b… bys snad mohl říci…“ pokorně prosil Plšek.

„Vy se tady na mne všichni sápete, kluci,“ bránil se statečný šikovatel. „Jen jestli to své nadšení jen tak nepředstíráte. To se uvidí až v boji, odpovídá-li vaše odvaha této touze, jíž tak hlučně projevujete. Bylo by to potom velmi krásné. Mohl bych jednou říci: hle, ti lidé považovali každý boj za veliký svátek. Považovali za největší výhru, byli-li vybráni k nějakému bojovému úkolu. Není to krásný a nový rys v české duši? Nebáti se nebezpečí, neuhýbati před ním, jíti mu jako jedovatému draku rytířsky vstříc… Kluci, to by bylo nádherné, byla-li by to vnitřní pravda a ne obvyklý český „flanc“. A já se bojím, že…“

„No, no, jen se neboj,“ podotkl Skála. „Stále se někdo bojí, že opravdu za nic nestojíme. A není to pravda! Ti hoši to myslí věru upřímně. Někteří ani spát nemohou a povídají si o tom dlouho do noci. Proč je zakřikovati? Řekni nám, kdo na tu rozvědku půjde — a dobro! Aspoň se budou moci ti vybraní dobře připravit…“

„Ale já opravdu nic nevím,“ řekl na konec Horáček lítostivě. „Vždyť ani nevím, půjdu-li sám… Dejte mi už všichni svatý pokoj…“

Šikovatel se opravdu pohněval a odešel.

Jen Plšek ho dohonil a znovu žebronil:

„M… mám Hav… Havlíčkovy ep… epigramy. N… nosím je s…stále s… sebou. D… dám ti je!“

„Dobře, Plšku. Přimluvím se za tebe. Praporčík ostatně už na tebe myslel. Aspoň tě jmenoval. Buď bez starosti.“

„To… to jsem rád… To… to jsem rád…“

A dobrý knihař se radostně usmíval a tiskl šikovateli ruku.