Večery na dědince blízko Dikaňky/Část prvá. Předmluva
| Večery na dědince blízko Dikaňky Nikolaj Vasiljevič Gogol | ||
| Část prvá. Předmluva | Soročinský trh | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Část prvá. Předmluva |
| Autor: | Nikolaj Vasiljevič Gogol |
| Zdroj: | Spisy Nikolaje Vasiljeviče Gogola. Svazek 2. Večery na dědince blízko Dikaňky. Moravská zemská knihovna v Brně |
| Vydáno: | Praha: J. Otta, 1892 |
| Licence: |  PD old 70 |
„Jaká je tohle nevídaná věc: Večery na dědince blízko Dikaňky? Jaké jsou to „Večery“ ? A hodil je do světa jakýsi včelař! Chvála Bohu! ještě málo oškubali hus na péra a nadělali hadrův na papír! Ještě málo lidí ze všelijakého stavu a ze všelijaké chásky umazalo si prsty inkoustem! Přišla chuť i na včelaře vytáhnouti paty za druhými! Opravdu, tiskového papíru se rozmnožilo tolik, že člověk brzo nebude věděti, co by měl zabaliti do něho.“
Slyšel, slyšel prorocký duch můj všechny tyto řeči už před měsícem! To jest, já říkám, že našinci, dědinkáři, když vysune nos ze svého zákoutí do širého světa, — milé lidičky! — že se mu vede zrovna tak, jako když člověk náhodou někdy zajde do doma velikého pána: všichni ho obstoupí a tropí si šašky; ještě by nebylo nic, kdyby to bylo jen vyšší lokajstvo, — ne, nějaký otrhaný kluk, na pohled — neřád, který se potlouká na zadním dvoře, i ten se k ním přidruží; a začnou se všech stran podupávati nohama: „Kam pak? kam pak? proč pak? táhni, mužíku, táhni!…“ Povím vám… Ale co mluviti! Raději bych dvakrát za rok zajel do Mirgoroda, ve kterém, tuhle už je tomu pět let, mne neviděl ani zasedatel z krajského soudu, ani ctihodný velebný pán, — než bych vyšel do tohoto širého světa; ale když jsi vyšel — plač, neplač, povídej, co víš.
U nás, moji rozmilí čtenáři, — nemějte mi za zlé (snad se ještě rozhněváte, že včelař mluví s vámi po prostu, jako s nějakým takovým svakem svým nebo kmotrem), — u nás, na dědinkách, je takový zvyk ode dávna: jakmile je po polní práci, zaleze mužík na pec odpočívat po celou zimu a našinec schová své včely do tmavého sklepa; když ani jeřábův na nebi ani hrušek na stromě už neuvidíte, pak, sotva se setmělo, jistě už někde na konci ulice bliká světélko, smích a písně je slyšeti zdaleka, břinká balalajka, a časem i housle; hovor, šum… To jsou naše večery! Podobají se, ráčíte viděti, podobají se vašim plesům; ale nelze říci, že úplně. Jedete-li na plesy vy, jedete jen proto, abyste si trochu zavrtěli nohama a zazívali do dlaně; ale u nás sebere se do jedné chaloupky tlupa dívek nikterak ne na ples, se vřetenem, s přeslicemi. A s počátku dají se také jakoby do práce: vřetena vrčí, řinou se písně, a žádná nepozdvihne ani očí stranou; ale sotva se nahrnou do chaloupky hoši s houslařem — strhne se křik, tropí se žerty, dají se do tancův a vyvádějí se takové kousky, že ani pověděti nelze.
Ale nejkrásnější je věc, když se shluknou všichni do těsné hromádky a začnou hádati hádanky anebo prostě — povídati. Bože milý! čeho jen všeho nenapovídají! odkud odevšad starých věcí nevykopají! jakých strachův člověku nenaženou! Ale nikde snad nebylo vypravováno tolik podivných příběhův, jako na večerech u včelaře Rudého Paňka. Proč mi sousedé přezděli Rudý Paňko — Pán Bůh ví, nevím. Vždyť vlasy mám, jak se zdá, nyní spíše šedé než ryšavé. Ale u nás, neračte se hněvati, takový je obyčej: jak dají komu lidé nějakou přezdívku, pak už na věky věkův mu zůstane. Tak bývalo: seberou se večer před svátkem dobří přátelé na besedu do včelařovy chaloupky, sednou si za stůl, — a pak račte jen poslouchati. I to třeba říci, že to nebyli nikterak lidé prostí, nějací mužíci z dědinky; ba snad: mnohému vyššímu hodnostáři než je včelař byli by prokázali čest návštěvou svou. Tak, na příklad, znáte-li pak ďáka Dikaňského chrámu, Fómu Grigorjeviče? Ach, to vám byla hlava! Jaké povídky uměl vám vykládati! Dvě z nich najdete v této knížce. On vám nikdy nenosil pruhovaného plátěného županu, jaký najdete na mnohém vesnickém ďáčku; ale zajděte si k němu třeba ve všední den, vždy vás přivítá v širokém županě z tenkého sukna takové barvy, jakou má vychladlý bramborový kysel,[1] za které platil v Poltavě bezmála po šesti rublích za loket. Že by boty jeho byly zapáchaly dehtem, to u nás neřekne nikdo na celé dědince; však je každému známo, že je mazal nejlepším sádlem, jakým by si, myslím, s radostí mnohý mužík omastil kaši. Nikdo neřekne také, že by si byl někdy utíral nos šosem svého kaftanu, jak dělávají mnozí lidé jeho stavu; nýbrž vyndával ze záňadří čistě složený bílý šátek, vyšívaný kolem do kola červenými nitkami, a vykonav, co bylo potřeba, skládal jej zase podle zvyku ve dvanácterku a schovával za ňádra. A jeden z hostův… Inu, ten vám už byl takový panáček, že jste ho mohli třebas hned ustanoviti zasedatelem nebo podkomořím. Dělával tak: zdvihl prst a hledě na špičku jeho, jal se vypravovati — vyšňořeně a rychle jako v tištěných knížkách! Mnohdy posloucháte, posloucháte, a ocítíte se až v rozpacích. Ničemu, kdybyste si třeba hlavu rozlámali, nerozumíte. Kde pak nasbíral takových slov? Fóma Grigorjevič mu jednou stran toho rozkošnou sesoukal povídku: vypravoval mu, jak jeden žák, který se učil u jakéhosi ďáka čísti a psáti, přijel k tátovi a udělal se takovým latinářem, že zapomněl až i náš jazyk pravoslavný, — všem slovům dával koncovku us: lopatě říkal — lopatus, babě — babus. Tu se přihodilo jednou, že šel zároveň s tátou na pole. Latinář uviděl hrábě a táže se táty: „Jak pak se to, tatíčku, ve vaší řeči jmenuje?“ A rozevřev ústa šlápl na kolíky. Nežli táta mohl mu dáti odpověď, hrabiště se rozmáchlo, vyskočilo a — prásklo ho do čela! „Proklaté hrábě!“ vzkřikl žák, chytiv se rukou za čelo a vyskočiv na loket: „jak jsem se jimi bolestně uhodil, — čert aby srazil s mostu toho, kdo je dělal!“ Tak tedy! vzpomněl si na jméno, milý žáček! — Taková povídka nebyla po chuti vymýšlivému povídkáři. Nemluvě sni slova, vstal s lavice, rozkročil se uprostřed světnice, nahnul hlavu trochu do předu, zastrčil ruku do zadní kapsy hrachového kaftanu svého, vytáhl okrouhlou lakovanou tabatěrku, klepl prstem po namalovaném obličeji jakéhosi busurmanského jenerála a nabrav nemalou porci tabáku, rozetřeného s popelem a s listím libečkovým, podnesl ji vodorovným pohybem ramena k nosu a vtáhl nosem jedním douškem celou hromádku, nedotknuv se ani palce, — a pořád ani muk. A jak sáhl do druhé kapsy a vyndal modrý, kostkovaný, bavlněný šátek, tu teprve zabručel pro sebe cosi, bezmála ještě pořekadlo: „Neházejte perel sviním…“ „Bude nyní mela,“ pomyslil jsem si, zpozorovav, že prsty Fómy Grigorjeviče už už se zatínaly, aby daly štulec. Na štěstí si má stará vzpomněla, aby postavila na stůl horký kniš[2] s máslem. Všichni se dali do práce. Ruka Fómy Grigorjeviče, místo aby zaťala pěst, vztáhla se po kniši, a, jak vezdy bývá, jali se vychvalovati výtečnou hospodyni. Ještě byl u nás jeden povídkář; ale ten (nemělo by se na noc ani vzpomínati o něm) vynášel na světlo takové strašné příběhy, že vlasy vstávaly na hlavě. Já jsem schválně jich ani nedával do této knížky: ještě bych postrašil dobré lidi tak, že by včelaře, odpusť mi Pán Bůh, jako čerta všichni se báli. Spíše potom, jakmile se dočkám, dá-li Pán Bůh, nového roku a vydám na světlo druhou knížku, bude možná postrašiti lidi hosty přišlými s onoho světa a divy, jaké se děly za starých časův v pravoslavné zemi naší. Mezi nimi, dosti možná, že najdete povídačky samého včelaře, které vypravoval svým vnukům. Budou-li posluchači a čtenáři, u mne — jen že pro tu proklatou lenost se mi nechce v nich se rýpati — nabere se vám jich i na deset takových knížek.
Ano, tu jsem zapomněl na hlavní věc: jak, pánové, pojedete ke mně, tu se dejte cestou přímoučko po silnici na Dikaňku. Já jsem ji schválně napsal na prvém listě, abyste se spíše dostali do naší dědinky. A o Dikaňce, myslím, jste slyšeli dost a dost. I to bych rád řekl, že je tam dům krásnější než nějaká taková včelařova chatrč. A o sadech není potřeba ani mluviti: ve svém Petrohradě jistě nenajdete takových. A když přijedete do Dikaňky, zeptejte se jen prvého kluka, který se vám namane do cesty a pase v zamazané košili husy: „Kde pak bydlí včelař Rudý Paňko?“ — „I tamhle!“ řekne kluk a ukáže prstem a chcete-li, dovede vás do samé dědinky. Prosím vás však, abyste příliš nezakládali rukou do zadu a jak se říká, nedělali šviháka, protože cesty po dědinkách našich nejsou tak hladké jako před vašimi paláci. Fóma Grigorjevič, předloni, jeda z Dikaňky, také se ocítil ve výmole s novou taratajkou[3] svou a s hnědou kobylou, ačkoli sám ji řídil a ačkoli kromě svých očí si nasazoval časem ještě koupené.
Za to však, jakmile nás navštívíte, tu dýně vám podáme takové, jakých jste snad co živi nejedli; a medu, Bůh je svědek, lepšího nenajdete na dědinkách; pomyslete si, že, jak člověk: přinese do jizby plást, vůně se rozejde po celé světnici, ani si představiti nelze, jaká: čistý je vám jako slza nebo jako drahý křišťál, co bývá v náušnicích. A jakými pirohy vás nakrmí má stará! To jsou vám pirohy, kdybyste jen věděli: cukr, zrovna cukr! A máslo, tak vám jen teče po rtech, když se dáte do jídla. Pomyslíte si opravdu: co neumějí ty ženské! Pili jste kdy, pánové, hruškový kvas s trnkami nebo vařenuchu[4] s hrozinkami a švestkami? Či nepřiházelo se vám časem, abyste jedli smaženou krupici s mlékem? Bože můj, jakých na světě není jídel! Dáte se do jídla — pochoutka, a nic jiného: sladkost nevypsatelná! Loni… Ale co jsem se tak rozežvatlal?… Přijeďte jen, přijeďte co nejspíše; a pohostím vás tak, že budete o tom vypravovati všem, kdo vám přijdou do cesty a půjdou přes cestu.