V zemi, kde zítra již znamená včera/Volgostroj

V zemi, kde zítra již znamená včera Julius Fučík
Pokračování historie stalingradského traktoru	Volgostroj	Dněprostroj

Údaje o textu
Titulek:	Volgostroj
Autor:	Julius Fučík
Zdroj:	V zemi, kde zítra již znamená včera. Julius Fučík, 1949. s. 393-396
Licence:	PD old 70

Volgostroj

Někde na razjezdu za Buzulukem nás probudily výkřiky prodavače novin pod okny vagonu:

„Pětiletka za tři roky! Za pět let čtyři pětiletky! Čtěte „Volžskou komunu“!“

Za pět kopejek a úprk za ujíždějícím vlakem jsem získal materiál těchto sensačních vět: „Volžskou komunu“ z pátého července.

Prodavač novin nepřeháněl. V novinách byla uveřejněna resoluce druhé krajské konference samarského kraje o nové pětiletce na střední Volze. Říká se v ní, že pětiletka střední Volhy bude ukončena v necelých třech letech s převýšením o 20 procent. Že tento úspěch pětiletého plánu zavazuje celý kraj k udržení a ke zvýšení tempa. Že tedy bylo nutno vypracovati nový plán, který má být splněn do konce pětiletí, a tento plán že musí být samozřejmě vyšší plánu prvního. V číslicích investic byla první pětiletka vyjádřená jednou miliardou a dvěma sty milionů rublů. Vklady druhé pětiletky, která s první tvoří jedno pětiletí, budou – pět miliard rublů.

Prodavač novin nepřeháněl. Resoluce druhé krajské konference střední Volhy hlásí provedení čtyř pětiletek za pět let. Nemohl jsem se odtrhnout od těch suchých cifer a příkazů resoluce, které byly fantastické jako sny chlapce s probouzející se touhou tvořit.

A tam jsem po prvé četl jméno Volgostroje.

Po třech dnech jsem pochopil, že to je jméno, které bude svět vyslovovat s úctou a údivem jako kdysi Turksib nebo Dněprostroj.

Kolesa parníku zrychlovala kalný proud Volhy. Blížili jsme se k Syzrani. Vytáhlý rudoarmějec vymotal své nohy zpod lehátka a prodloužil se až k zábradlí paluby.

„Tady,“ povídá, „ušetříme sto kilometrů. Jakpak, že na to nepřišli už před dvaceti lety.“

Byla to výzva a já ji přijal.

„A vy, soudruhu, jakpak jste přišel k své šetrnosti? Sto kilometrů! Chcete snad přeskočit ze Stavropolu do Syzraně?“

„Ano, mám v úctě vaši chápavost! Přeskočíme ze Stavropolu do Syzraně?“

„A prozradil byste mi laskavě svou ideu?“

„Volgostroj,“ odpověděl lakonicky.

Opravdu, zapomněl jsem na Volgostroj. A přece je to myšlenka tak prostá. Tak prostá!

Před Stavropolem naráží Volha na své cestě k jihu na pevnou, vysokou hráz Žugulevských hor. Naráží, zahajuje boj a podléhá. Musí se obrátit k východu, ale nevzdává se svého úmyslu. Nad Samarou se otvírá svoboda. Hory končí, jih je volný. Ale mocná Volha se příliš odchýlila od svého směru a cítí to jako urážku. Vrací se pod Samarou svéhlavě zpět na západ, omývajíc jižní svah Žugulevských hor, a teprve tam, kde za jejich stěnami tuší svou původní cestu, stáčí se k jihu, aby v ní pokračovala.

Sto padesát kilometrů má tato samarská serpentina. A kdyby bylo možno plout přímo od Stavropolu na jih, bylo by to jen pětadvacet kilometrů. Ne sto, ale sto pětadvacet kilometrů cesty ušetříme, soudruhu rudoarmějče!

A tady bude Volgostroj.

Proti Stavropolu s pravého břehu vlévá se do Volhy řeka Usa. Kdybys šel proti jejímu proudu, došel bys až ke vsi Perevoloku, na rozvodí Usy a jižní části samarské serpentiny Volhy. Jen dva kilometry tě tu dělí od velikého toku.

A tady bude Volgostroj.

„Je to docela jednoduché,“ říká rudoarmějec.

Docela.

Mezi Stavropolem a Žugulevskými vraty postaví přehradu. Hladina Volhy stoupne o dvace metrů a zaplaví údolí řeky Usy až k Perevoloku. Od Perevoloku do jižního úseku samarského ohybu Volhy bude prokopán kanál. Dva kilometry dlouhý, čtyři sta nebo pět set metrů široký, dvacet nebo pětadvacet metrů hluboký. A miliony tun lodního nákladu, který ročně propluje Volhou kolem Samary, ušetří sto pětadvacet kilometrů.

„Tak,“ říká rudoarmějec, „ale díváte se na Volhu po staru. To není jen cesta lodí, to je síla, soudruhu. To bude něco víc než Dněprostroj, to bude něco víc než Niagara!“

U stavropolské přehrady postaví elektrárnu. U ústí kanálu do Volhy druhou. Přirozený spád zkrácené Volhy, zvýšený přehradou, dá vodní energii. Rozezvučí sedmnáct turbin. Roztočí stroje. Po kraji střední Volhy se napnou dráty elektrického vedení. Kraj střední Volhy se změní. Volgostroj mu dá šest až devět miliard kilowatthodin. Kilowatthodinu za půl kopejky.

Kolem elektráren vyrostou nová města. Tři chemické kombináty dají práci devadesáti tisícům nových dělníků a nové závody kovodělné, zpracovávající měď, aluminium a nikl, zaměstnají sto dvacet tisíc dělníků. Zemědělsko-průmyslový kraj střední Volhy se stane krajem velikého průmyslu.

A zemědělství? Už nebude hrozit sucho samarským kolchozům a sovchozům. Síť zavodňovacích kanálů se roztáhne po polích, elektrická energie zvedne mraky deště nad rozpukanou půdu, nebude sucha, nebude neúrody. Volgostroj změní tvář kraje, Volgostroj změní podnebí kraje…

Rudoarmějec vykládá o tom tak prostě jako o ranním cvičení. Podobá se profesoru Čapliginovi, budoucímu správci Volgostroje, který je stejně prostý, když svůj odborný výklad končí vzpomínkou na německého specialistu:

Pozvali si jej, aby ověřil projekt Volgostroje. Byl pečlivý, udivený, nadšený a zděšený. Pak podal dobrozdání: „Je to větší než Niagara, je to námáhavější než Nil. Je to veliký sen. Ale snad jej provedete za dvacet let.“

Profesor Čapligin se směje:

„Sen! Pro německého profesora je to za dvacet let. Pro nás do roku 1938.“