V třetím dvoře/VI.
| V třetím dvoře Karel Matěj Čapek-Chod | ||
| V. | VI. | VII. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | VI. |
| Autor: | Karel Matěj Čapek-Chod |
| Zdroj: | ČAPEK-CHOD, Karel Matěj. V třetím dvoře. Praha : J. Otto, 1895. s. 123–157. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Richard Terttlo se měl jako na kraji v pekle.
Několik dní po svém propuštění z kanceláře doma se vůbec neukázal, ani doma nespal a to ani ne tak z vrozeného svého pudu po flámu, jako spíš proto, aby Benýškovi na oči nepřišel.
Když se konečně čtvrtého dne domů odvážil, zvolil hodinu, o kteréž najisto věděl, že Benýšek je v práci. Přes dvůr jen přelítl a když vrazil do kuchyně, s obvyklým lomozem přirazil dvéře a zůstal stát hned v nich jako svíčka.
„Pro Boha zticha!“
Richard v první chvíli nevěděl ani, zdali opravdu ta slova slyšel, ale viděl, jak matka vstala namáhavě od stolu hned jak vstoupil a položila prst na ústa. Stará paní vypadala, jak by ji z hrobu vzal, přepadlá, bledá a ubídněná.
Ač byl Richard srdce naprosto zkaženého, přece bylo na jeho povrchu jedno místečko, na němž ucítil bodnutí, když viděl, že matčiny oči jsou již pláčem vyprahlé, že výmoly slzí na lících už vyschly, že ústa nemohou se už ani zbýti bolestného navraštění, že v jich koutku sedí křeč žalu. A přece když stará paní Richarda spatřila, vylnuly na spodních víčkách znovu slzy, avšak nemohly až shrknouti, nafialovělé rty zatřepetaly se a když Richard, který ihned nahlídl, že matčin bol má nějakou mnohem hlubší příčinu, než starost nad tím, kde se po tolik nocí a dní toulá, přikročil o dva kroky blíže, položila matka hlavu na jeho rameno a bolestně zaštkala.
Co je, zvěděl spíš, než mu to matka řekla. Přes rameno její četl v rozevřeném polovičním nebeklíči název modlitby:
Pavlína byla nemocna. Kdyby se bylo jednalo o Richarda, byl by nebeklíč rozevřen někde zcela jinde. Znal také ty stránky matčiných modliteb neustále založených obrázkem sv. patrona Richardova s cípky listů na tom místě do černa umolousanými; jenže tam se četlo:
„Pavlínka nám asi umře, Richardku!“ zažalovala maminka na hrdle Richardově.
Něco jako lítostivé uleknutí hnulo se v Richardovi, hlava zabolela jej v temeni, nevyspání se ozvalo v celém těle, a žaludek poskočil mu nevolností v horké náručí matčině.
„Snad nebude tak zle!“ bylo vše, nač se vzmohl.
„Jen se pojď podívat,“ řekla matka tonouc úplně už v pláči.
Plakala chudák už jen nosem, jehož špička cukla se každým vzlyknutím. Vedla Richarda za rukáv kuchyní a pokojem ku skleněným dveřím do druhého pokoje vedoucím. Byly zastřeny skvěle bílou záslonkou, do varhánků vyžehlenou, jindy bývala špinavá jak ručník.
Matka nadzvihla cípek záslonky, nahlédla do vnitř a pokynula Richardovi hlavou, aby se také podíval. Škubavý vzdech, nosem slyšný, stal se křečovitějším; žal její živil se na Richardově ustrnutí.
V temnu zastřeného okna viděl Richard Pavlínu hlavou na znak na polštáři s brunátně rozpálenými tvářemi, rozjevenými ústy, až zuby svítily, bohaté vlasy po celé podušce rozmítané. Dýchala ztěžka.
Před lůžkem mihl se černý stín a Richard poznal milosrdnou sestru, která se k Pavlíně naklonila, aby vyměnila ledový náčinek. Utrhl hlavu od skla, když ošetřovatelka rozhrnula Pavlíně kamizolu a když postřehl, že nemocná nemá pod ní košile.
„Co se to stalo, um Gotteswillen?“ obrátil se k matce, která žádostivě sledovala každý zákmit soustrasti v obličeji synově. Líce jeho zpopelavěly a chvěly se jako rosol, ale bratrské účastenství otázky jeho bylo přece jen líčené, úzkosti, kterou pocítil, pouze sobecké, Richard se totiž nemoci bál zbaběle.
Usedl na starou pohovku, z níž se cucky draly několika trhlinami a naslouchal matce, kteráž mu zevrubně vyprávěla celou událost onemocnění Pavlínina, pokud ji věděl pan kontrolor, který od toho, dne co Pavlínu přivezl omdlelou, byl každého dne dvakráte hostem u Terttlů.
Během vypravování a štkání matčina ochabl a klesl do sebe Richard úplně a v minutě bubnovala matčina žalostná slova marně na jeho vnímavost, ospalostí úplně překonanou, nespal dvě noci po sobě. Sdělení, že jestliže do zítřka do rána vysoká teplota Pavlíniny horečky neklesne, že podle výroku lékařova nevydrží, dotklo se sice tupého citu Richardova, ale nedovedlo už složit ani dvě myšlénky v hlavě jeho křížem, a vychablá jeho vůle odmítala každou úvahu od vědomí aspoň do té doby, než se vyspí. Všechno, co naň v té chvíli útočilo, přehazovala mysl jeho až za toto vyspání; měl pekelnou žízeň a představa sklenice vody trýznivě na mysl jeho naléhala a zvuk pumpy v pohybu a vody řinoucí se do nádoby tkvěl mu v sluchu po celou dobu vypravování matčina a přece nebyl s to ani se zvednouti, ba ani matce říci, aby mu vodu podala.
Když skončila dotazem:
„A což ty, Richarde, kde’s byl čtyry dny?… co já jsem se naplakala!“ měl sotva tolik síly, že mávl rukou, převalil se hlavou na polštář a hned objevil se mu obraz celého okolí dvojato, každé oko vidělo zvlášť, společné vidmo rozešlo se mu ve dví.
„Budeš spát, Richardku?“ ptala se ho stará paní lichotivě jako nemluvněte.
Richardek kývl, i vzala jeho nohy něžně s podlahy do náruče a složila je k ostatnímu Richardovi na pohovku.
Lisím krokem přinesla od kamen širokou skládací španělskou plentu, polepenou dávno zežloutlými obrázky a obložila jí podél celý divan.
A odešla do kuchyně tak ztichounka, že zavírala dvéře celou minutu, aby zbožňovaného ničemu nerušila.
Richard usnul hned, před tím ale ještě otevřel jednou oči s toužebným pohledem po sklenici stojící na okně. Byla v ní kytice růží, kterou včera přinesl pan Bíba a sám potom postavil na okno v prvním pokoji, ježto v pokoji nemocné příliš silně voněly. Ve vodě bylo viděti zelené stonky růží už ohleněné, ale Richard by byl shnilou vodu jedním chlemstem vylokal, kdyby byl mohl hlavu zvednouti…
Když se probudil, už se šeřilo. Zrak jeho padl na španělskou stěnu u pohovky stojící. Byla polepena celá stejnými obrázky, práce to ještě Richardova nebožtíka otce. Ustříhal číslům několika ročníků dávno zašlého satyrického týdenníku německého záhlaví a ozdobil jím španělskou stěnu. A tak se na ní vidělo vedle sebe asi dvě stě stejných hlav, představujících fysiognomii chechtajícího se venkovského holiče s nesmírně vyboulenýma očima. A všechny ty vyboulené oči kutálely se se strany na stranu se ztřeštěnou rychlostí a všechny stejně najednou.
„Dvacet koňaků — dělá tři zlaté,“ ozvalo se v pusté hlavě Richardově vzpomínkou na dnešní prohýřenou noc, která skončila v kavárničce až do rána otevřené.
Richard nemohl zraku odtrhnouti od zběsilých očí dvou set „Dorfbarbierů“ i kopl do španělské stěny, až padla. Padla takřka šeptem, ale matka pootevřenými dveřmi v kuchyni šramot přece zaslechla a přicválavši po tichu na svých bačkorách, naklonila se k Richardovi i zeptala se jako na svou omluvu, že si dovoluje obtěžovati:
„Chtěl jsi něco, Richardku?“
„Jsou tak hodná, mutr, přinesou mi vody do sklenice.“
„Schází ti něco, Richardku, pro Boha?“ a hlas se ubohé chvěl.
„I dou k sak… přinesou mi vodu a basta, ale odpumpujou trochu.“
Stará paní odšoupala se tak rychle, co jí nohy stačily a za chvíli bylo ji slyšet venku horlivě pumpovat. Přes to však zaslechl Richard, že zaharašil dlažbou průchodu se zvonivou klenbou, vedoucího do třetího dvora, něčí podpatek.
V mžiku se posadil a vyhlédl. Nemýlil se, byl to Benýšek, člověk, jehož se té chvíle nejvíc bál. Bál se ho tak, že se i v pokoji ve tmě krčil, ač věděl, že jej ve tmě viděti nemůže. Marně se snažil vyzvěděti výraz jeho tváře, šeřilo se valem.
Když se matka vrátila, vypil sklenici najednou a zas lehl.
Terttlová usedla k němu a zahovořila:
„Ty poslouchej… cak jsem chtěla říc…“
Richard mlčel.
„Neslyšíš?… Co pak spíš?“ matka přejela mu ve tmě obličej dlaní.
„Nu tak co chtěj’?“
„Nebudeš něco jíst?“
„Ale ne a dají mně pokoj, nemám ani pomýšlení! Nemůžou chvíli člověka nechat?“
„Tak naše Pavlínka je zachráněná,“ vpadla mu do mrzuté řeči šťastně rozechvělým tónem, „byl tu pan doktor a povídal, že je nejlepší naděje, už nefantazýruje, a ty… slyšíš?… pan kontrolor se chtěl s ní hned zasnoubit, ale pan doktor to zakázal, že by ji to přej tuze rozčililo…“
Richardem trhla jen první slova matčina, byl úplně zaspal, že je někdo nemocen a pocítil z toho jakési ulehčení, že je zachráněna, ale za chvíli zas upadl v topornou nevnímavost a nechal matku mluvit a povídat o šťastné budoucnosti Pavlínině, o tom, jak je pan kontrolor hodný pán, jak dvakráte denně přichází a vždy čeká na pana doktora, až co řekne.
Všechen ten proud širokého vypravování matčina šel vysoko nad ním, on ležel až na dně, kamž hnutí žádné vlny nedosáhlo. Mlčel, ačkoli mu to vše bylo velkou obtíží, mlčel, poněvadž věděl že by se matky nezbyl. Věděl, že u něj matka sedí ne proto, aby mu to vše řekla, nýbrž že má zase své hloupé obavy, není-li mu nic, a že proto se ho neptá, že se bojí jeho surovosti.
Matka povídala tak dlouho, až se objevil v temnu pokoje světle žlutý obdélník, osvětlená to záslonka na dveřích Pavlínina pokoje.
Tu teprve umlkla.
„Spíš, Richardku?“ tázala se šeptem.
Richard ani nemukl a oddychoval zhluboka jakoby spal. Neskonale hebce dotkla se tváře jeho matčina ruka znova a za chvíli sáhla mu na čelo. Pak zdvihla stará paní břímě svého těla opatrně s pohovky, aby ani dost málo nezapraskala, na to si vzdychla a odšourala se do Pavlínina pokoje, kamž nezměrnou její lásku volala už chvíli záře lampičky.
Richard usnul však teprve až za tři hodiny, když byl vyslechl všechen odumírající šumot domu v spánek se ponořujícího. Seděl ještě dlouho, když už shasla nádvorní svítilna a sám vnutil se do spaní, když jej dost vymučil pohled na nezměnitelný žlutavý obdélník na dveřích Pavlíniných, od něhož očí nemohl odtrhnouti.
Stalo se potom v následujících šesti nedělích ještě několikráte, že Pavlínka umírala a že byla právě tolikráte zas zachráněna. Pravda bylo, že se octla na pokraji hrobu hezky blízko, vyvinulať se z nemoci její těžká hlavnička, zatajovaná před celým domem, aby Pavlína nemusela do nemocnice.
Ani Richard neměl tušení, sic by nebyl celé dny trávil na pohovce za plentou, která matčin poklad měla ukrývati hlavně před panem Bíbou, tak klidně, jak se zdálo. Co s ním je, věděla paní Terttlová hned druhý den, když sáhl na vrch šatníku za staré pendule, které už nešly léta, a vylovil z prachu „Tři mušketýry“, zapálil dýmku, položil se na znak a počal tentokrát již asi po páté s výpravou mladého d’Artagnana ke dvoru královskému.
„Ty, poslouchej,“ načala maminka, „cak jsem chtěla říc’?“
„Já zas budu teď hrát,“ odtušil Richard, aniž čekal druhou bližší otázku, „od patnáctého dostanu zase hodiny na Střeleckým.“
Z písaře stal se pianista, ve dne četl „Tři mušketýry“ a večer odešel kamsi do hlubin Prahy, odrhovat štinkavý klavír k povznesení mysli několika plťařů, kteří zastávku v Praze zašli po půlnoci dorazit „Čayem za 3 kr.“ a pak složili hlavy k spánku na dvě hodiny na stůl, od něhož měli na řeku jen skok.
Tentokráte nevydržel to Richard s „mušketýry“ déle než jeden díl.
Ach, netěšila jej tentokráte jeho zamilovaná četba, ku které se vždycky utíkával, kdykoli jej osud vysadil z lodě jeho kariéry na sucho, poprvé když byl z gymnasia vyloučen, podruhé když propadl na obchodní škole, potom když se mu stal ten hrozný škandál v střižním obchodě, při němž toliko vytrvalost kolen matčiných jej zachránila před kriminálem a konečně teď, když jej doktor vyhodil…
Na každé stránce hned vedle čísla vždy zcela zřetelně četl neviditelné slovo: „Benýšek“, a když mu zvykl, dostavovala se k němu číslice: „80 zlatých“ a kolikráte, když se osudy čtyř nerozdílných dobrodruhů Dumasových nejzajímavěji splétaly, anebo čtverák Chicot kardinálovy pochopy nejpěkněji za nos vodil, najednou se mu mezi řádky připletlo: „falšoval’s křestní list“ anebo hrůzné: „trestní soud“ a bylo po čtení.
Kolikrát tak zhurta zaklel, že až matka z kuchyně přiběhla. Marně si namlouval a sebe sama ujišťoval, že je vše dobře, že Benýšek zajisté vše dobře spravil, že křestní list vzal ze žaloby nazpět, ale hned první den, když jej viděl v poledne jít přes dvůr k obědu, a spatřil v jeho tváři týž dokonalý mír a nezlomný blahostný úsměv, čím dále tím více se šířící, poznal, že není vše v pořádku. Kdyby tomu bylo tak, jak by si býval přál, dojista by Benýšek ani dost málo neotálel a byl by si přišel pro svých 80 zlatých. Právě těchto 80 zl. leželo Richardovi v hlavě nejtíže. A Benýšek chodil po dvoře domů a zase z domova a Richard se za oknem krčil, aby jej nezahlédl, ačkoli Benýškovi ani nenapadlo, aby o Terttlovic stranu jen okem zavadil.
Tak se měl Richard jako na kraji v pekle. Hnět strachu, v nejistotě nejhlodavější, probodával jej každým dnem hloub a Richard se svíjel na pohovce, na níž trávil dopoledne i odpoledne, citelnými mukami. Jednou odpoledne zasáhl do něho hrot konečně tak zostra, že si umínil, že to déle snášeti nebude. Benýšek právě odešel v nejlepší náladě, hvízdaje, až se to po dvoře rozléhalo.
Terttlo praštil knihou do kouta, obul boty a pádil za malířem. Spatřil jej zahýbati za roh a pustil se rovnou za ním, v půl cestě však změnil plán a připíliv, obešel park na Karlově náměstí druhou stranou a co měl chvatu, dal se Spálenou ulicí a Perštýnem, aby se dostal do Poštovské spíš než Benýšek. Nadběhl mu skutečně a spatřil jej v dálce, uvolnil, a dal si na tom záležeti, aby vypadal pokud možno rozervaně a zoufale. Tak šel proti němu s hlavou svěšenou a nechal Benýška naběhnouti.
„A má úcta,“ rozkřikl se akademický malíř rozjařeně, „to je pan Terttlo; kde se ráčíte toulať, že vás ani neviděť?“ a popadl Richardovu ruku i potřásal jí tak srdečně, jako nejlepšímu příteli, „to máme krásný čas, není-liž pravda? A už předvčírem prorokoval Fiala bouřku, račte znáť proroka povětrnosti Fialu? Přijde do „Černého“ a povídá: „Pánové, dnes dostaneme do půlnoci bouřku, élent, jaký Praha ještě neviděla;“ a my jdeme po půlnoci domů a ejhle, měsíc svítí jako luna. Včera večer přijde Fiala zas do Černého a sotva vstoupí do dveří a chce prorokovať, ale v tom jej zakřikl továrník cihel Kadavý: ‚Voni hovado, kde mají tu bouřku? Počkají, já jim dám ještě někdy šesták!‘ A Fiala na to: „Prosím, pánové, opozdilo se to, ale dnes v noci, takový elent Praha ještě neviděla.“ A ejhle, v noci také ani nekráplo. Račte znáť Kadavého, továrníka cihel? Hrozný Staročech, ale zlatá duše…“
Malíř uťal. Vedl Richarda pod pažím a zrovna jej táhl, Richard téměř vrávoral. Zasypával jej svou výmluvností a nebyl by vřeteno zastavil jak dlouho, ale najednou ucítil, že Richard ramenem hnul jako na odpor, ale zcela nepatrně a divná věc, malíř uťal řeč a ruku Richardovu pustil. Pohledl naň kradmo a viděl, že mu na tváři stojí kapky potu.
„Já teď hraju v jedné místnosti,“ prohodil Richard hrobovým hlasem, jenom aby něco řekl.
„Aha, také umělec, koncertista,“ chopil se toho hned Benýšek srdečným, žoviálním hlasem: „Ach, hudba, pro tu bych byl v stavu s to živoť dáť, hudba, toť lepší stránka našeho života…“
A náhle povýšiv hlas a nabrav starostlivou tvář, pokračoval bez přerušení:
„Co se týče naší úmluvy, pane Terttlo, slovo dělá muže, račte být ujištěn, že splním vše, čím jsem se vám zaručil. A bohudík, mohu dnes řícť, že nemluvím nadarmo, proces nachází se na nejlepší cestě, dík slovutnosti mého obhájce. Od zemského přišlo sice rozhodnutí, že žaloba se odmítá, na níž stálo napsáno, že jest to „res judicata“, což se tím vyrozumívá, že již v té záležitosti jednou vynesen rozsudek. Tím nám ovšem pánové nepověděli nic nového, neboť právě proto, že byl již jednou vynesen rozsudek a sice rozsudek nespravedlivý, podali jsme obžalobu, to jsme jim také u stání řekli, ach, to jste měl ráčiť viděť mou choť, neměl jsem ani sám tušení, jaká to perla jest v ní. Mezispor věci rozhodnuté tedy proveden, avšak nyní se nám otevřela přímá cesta mezi inštancemi i doufáme co nejlépe, že stranu protivnou přinutíme k vydání odevzdací listiny, neboť naše dobré a nezadatelné právo nachází se již u vrchního zemského soudu, a milý vzácný příteli, stojíme již zcela blízko u cíle, u cíle, po němž již tolik let…“
„Ale prosím vás, pane Benýšku, co je s tím křestním listem?“ vyhrklo náhle a téměř vztekle z hrdla Richardova. Ptal se tak, jak se bál, že se bude ptáti Benýšek hned jak se setkají, „vždyť přece víte, co jsem vám řek’.“
„Jak to, jak to? Mně jste, chraň Bůh, mně jste, pane, nic o křestním listě neříkal!“ žasl malíř, „já aspoň nic nevím a nic nechci věděť, pane, a kdyby něco nemělo býť v pořádku, tím lépe, pak bude museť celá věc na světlo boží, pak se soud už postará, aby byly vydány pravé věci. Mně jste nic neřek’ a kdyby, musel byste mi to říci před svědky, to je vaše věc. Než není zapotřebí ničeho se báť, slavný soud…“
„Tak vy jste tam nechal opravdu ten křestní list?“ rozkřikl se Terttlo.
„Neračte, vašnosti, o tom tak nahlas mluviť,“ namítl velmi zdvořile Benýšek a celá jeho tvář se smála, jen oči stály nad tím smíchem jako mrak, „zlobiť by se měl někdo jiný než vy, vskočíte do tramwaye, ani neřeknete s Bohem! Ale to nic nedělá, křestní list je v žalobě a nikdo nemá ani tušení, ani doktor, ani dva soudní dvory a já nic nevím, tak buďte rád…“
„A co když se to přece pozná a když si chytnou vás?“ namítl vítězoslavně Richard, jenž si obliboval v převrácené roli své, „jak to dokážete, že jste to neudělal vy?“
„Hm!“ udělal Benýšek jako mlsné dítě.
„Co hm? Jak to dokážete?“
„V tom případě, vašnosti, je přece jeden svědek… vlastně svědkyně…“
„Jaká?“ zakoktal Richard.
„Těch osmdesát zlatých, co jste ráčil obdržeť ode mne, náleží vlastně slečně Pavlíně…“
V okamžiku tom stáli oba před vraty atelieru Bacháčova, podařiloť se malíři protáhnouti rozmluvu tak, že nejrozhodnější slovo padlo až právě tam, kde bylo přerušení rozmluvy nejsnazší. Proto načal dlouhou historii z Černého pivovaru o Kadavém a proto táhl Richarda za sebou.
Richard, který dost těžko chápával, rozevřel ústa na chvíli poněkud delší. Rozbřesklo se mu tak, jako kdyby jej byl někdo pěstí do oka uhodil
„Tak má úcta, pane Terttlo, neračte zazlívať!“ zašveholil Benýšek, potřásaje Richardovi jadrně pravicí, obrátil se a zmizel vraty do domu.
Richard stál ještě hodnou chvíli na témž místě, potom udělal krok ku předu, naklonil se do dveří, ve vratech starého toho domu vyříznutých, a zařval do vnitř, co měl síly:
„Lumpe!“
A vida u schodiště tabulku: „Atelier Bacháč ⟼“, jakoby nadával jí, vzkřikl ještě jednou:
„Lumpe jeden!“
Nacházel se už hluboko v pletenici uliček Židovského města, když v pobouřené lebi své, vše co s Benýškem pořídil a od něho zvěděl, uložil na místo a uspořádal a si ulevil polohlasnými slovy:
„Tahle mazanost!“
Proto Benýšek o osmdesát zlatých nedbal, když mu je dala Pavlína!
Tak vida Pavlínu! Proto ona vždycky bývala vzhůru, kdykoli Richard přišel domů, ať to bylo sebe později! Však se Richard nyní dobře upamatoval na různé podezřelé příznaky, kteréž mu nyní úžasné sdělení Benýškovo dotvrzovaly. Zvláště si Richard vzpomněl na jeden večer, kdy už usínal, a v polosnu zaslechl v Pavlínině pokoji tlumený hovor. Otevřel tehdáž dvéře, ale u Pavlíny bylo ticho jako v hrobě. Pavlína ke všemu ještě jako ze spánku vybouřena, nadala mu bláznů, ale Richard otevřeným oknem zaslechl, jak se na dvoře u Benýšků dvéře zavřely. Uvěřil tenkrát Pavlíně, že se mu něco zdálo. Ano, zdálo!
Kdyby sám nebyl býval v tom tak hluboko, byl by se neubránil škodolibosti, Pavlína byla na groš jak čert na hříšnou duši. Ale takhle ozval se v něm rodinný cit zdvojeným vztekem a že vlastně on peníze probil, to mu ani nepřipadlo. Vůbec se necítil ani dost málo vinným a přes to, že vlastně byl sám šejdířem, pokládal se za Benýškovu oběť. Hlava se mu z toho všeho točila. A přece jen on zbude v omáčce, jestliže to praskne, Benýšek vyvázne beze všeho a konečně nebude muset Pavlíně zaplatit. Že mu je nedala, bylo Richardovi jasno, na to byla Pavlína příliš chytrá a lakomá. A ostatně to Benýšek taky řekl, že peníze náležejí slečně Pavlíně!
Teď tedy věděl Richard jistotu a tím citelněji ozýval se v něm strach, který nosil s sebou jako nějakou zapáleninu útrob. Co počít?
Richard věděl jistě, že se musí přijít na to, že křestní list je padělán, u vrchního zemského soudu musí nevyhnutelně dojíti k průkazu totožnosti a pak vyjde na jevo, že na příslušné faře křestní list Barbory ***… obstaven a že vydán nebyl.
Když si připomenul, že se proces nachází již u třetí stolice odvolací, div se úzkostí nezalkl; kdo ví, zdali už v té chvíli není jeho podvod objeven. Proklínal svou lehkomyslnost a zbabělost. Což nemohl „Tři mušketýry“ zahodit dřív? Snad by se dalo ještě teď něco dělat?
Richardova mysl roztřepila se tu ve dví. Jedna část úsudku jeho byla hotova s nezměnitelným závěrem, že se nedá dělat nic, že osudu svému neujde, a druhá pracovala s obrazotvorností jeho takřka zimničně a neustále opakovala mu před duševním zrakem obraz rozevření akt Benýškova procesu, vynětí osudného křestního listu z nich a roztrhání na nejdrobnější kousky a to tak živě, že se Richard na potulce své zastavil a neviditelný křestní list ve vzduchu popadl a rázným rozmachem roztrhl.
Jenom jak! Jak jenom? Kdyby měl jen nějakého známého u zemského soudu, nějakého věrného přítele, který by proň všechno udělal. a který by se z ryzího, šlechetného přátelství nerozpakoval ani sáhnouti na akta a přinésti mu padělaný křestní list a říci: Zde, milý Richarde, zde ho máš, dělej si s ním co chceš, tu ti ho přináším k vůli našemu ryzému, šlechetnému přátelství. Ta tři slova opakovala se v mozku Terttlově po německu: „reine, edle Freundschaft!“ Něco takového bylo možno jen za času „Tří Mušketýrů“.
Terttlo neměl žádného takového přítele, nejméně pak u soudu. Přece viděl však v nitru svém zcela zřetelně šlechetné rysy této přátelské tváře s výrazem bolné oddanosti a křestní list nacházel se při tom odevzdávání v režné úřední obálce. Ach, mít ho jen v ruce! Jak by se Richard změnil a jak by se napravil, celý jeho další život musel by býti učiněným vzorem!
V uších mu hučelo, tváře mu hořely a před očima proskakovala modravá světélka. Proč také tak pospíchá jako kdyby jej někdo honil a proč jde po výsluní! Přešel přes ulici do stínu a uvolnil. Před vnitřním jeho zrakem znovu počalo se obraceti fotografické album známých mu fysiognomií a typů z kanceláří a chodeb zemského soudu na Ovocném trhu a jedna z těchto vybavených postav Richardovi utkvěla delší chvíli.
Byl to starý, ctihodný pán, stříbrovlasý, velmi přívětivý, za pozdrav vždy velmi laskavě děkující, jehož jméno Richard v této chvíli aspoň neznal, o němž ale věděl, co se vždy o něm povídalo, že má totiž nejvíc „restů“ a že je veliký lenoch. Richard to ale nikdy nevěřil a proč? Pro nic jiného, leč proto, že byl tento pán vždy tak přívětiv a tak vždy laskavě děkoval, ba jednou Richarda i sám napřed pozdravil, a mimo to tak krásně slušel zlatý prýmek úřednické čepice k jeho šedinám!
A možná, že právě tento pan rada má proces o dědictví v referátu. Což aby šel a svěřil se mu? Richard už nemyslil na vyváznutí, na velkodušnou obětavost nějakého neznámého šlechetného přítele, ale na svěření se.
Živě představil si, jak bolestně as, ale neskonale soucitně a laskavě pohlédne naň dobrý ten a šlechetný pan rada a řekne: ‚To jsem si o vás, pane Terttlo, nemyslel!‘ Richard si ani na to nevzpomněl že nemůže ani věděti jeho jméno, ale v přeludné hře jeho fantasie, která mu byla mimo to vítaným útočištěm před úzkostí do temene mu tepající, bylo už ujednáno a hotovo, že přívětivý a laskavý i lítostivý pan rada má Benýškova akta v referátě a že Richard k němu půjde a že se mu se vším svěří.
V pozadí Richardova přemítání, tam, kde stálo zřetelně a neúprosně napsáno, že mu pomoci není, že se nedá dělat nic a že osudu svému neujde, stálo nyní také nezvratně, že Richard nikam nepůjde a že tohle jeho umiňování je všechno pouhou komedií, kterou sám před sebou hraje, ale představa, že nese na bedrách svých to trýznivé břímě veliké viny a že je jde složit přívětivému a laskavému panu radovi k nohám, tak Richardovi lichotila, že od Prašné brány k zemskému soudu zrovna pádil.
Před vraty se zastavil a přísně sama sebe se otázal: Tak mám či nemám? tak, že se rty až s myšlenkou pohybovaly.
Před zrakem jeho objevila se znova přívětivá a laskavá tvář pana rady, s neskonale lítostivým pohledem a živě se mu představily stříbrné šediny se zlatým prýmkem a Richard si až zasteskl.
Nač by mu kazil dobrý dojem, který o jeho, Richardově osobnosti má, a nač by zarmucoval přívětivého a laskavého toho pána, který se vždy naň tak vlídně usmíval, kdykoli jej na chodbě potkal! Ostatně, co by mohl proň udělat? Nic, leda že by jej poslal k trestnímu soudu…
„Půjdu tam sám,“ řekl si Richard s trudnomyslnou odhodlaností, tentokráte nezlomnou, jak byl přesvědčen. Podíval se do otevřených vrat soudní budovy se srdcem teskným, loučil se s přítelem svým, otcovským, jak si v mysli dodal.
„A jdu a jdu a půjdu a udám se!“ opakoval si Richard už šeptem, „nikdo, žádná moc na světě mne z toho neodvrátí.“ I ubíhal nedbaje, že vráží do chodců, aby se úmysl jeho opětně nezvrátil a při každém kroku říkal si polohlasně:
„Půjdu — půjdu — půjdu!“
Když konečně stanul před budovou trestního soudu na Karlově náměstí, bylo už zase po pevném umínění.
„Nešel jsem dost rychle,“ omlouval se Richard sám před sebou, „a tak moje předsevzetí nevydrželo. Kdyby zemský soud na Ovocném trhu byl trestním soudem, jistě že by nebyl otálel ani na okamžik a byl by se svěřil onomu hodnému šedivému panu radovi. Ale ona druhá část jeho přemítání, v níž stál nezvratný závěr, že Richard ničeho nepodnikne, stála na svém a tvrdila: Také bys to nebyl učinil.
A podvojnost Richardova myšlení byla tak určitá, že druhá strana, strana fantasie, v mysli jeho volala: „Jistě bych to byl učinil, oč?“ Toto ‚oč‘ ozvalo se tak zřetelně v jeho nitru, jako kdyby se skutečně s někým sázel.
Těmito, sobě samému vnucenými představami, zastíral však a utlumoval i hojil, ovšem marně, nejvnitrnější náladu svou, jejíž podstata byla bezmezná, až třeštivá úzkost, která z duše jeho ostře ukrajovala takřka kus po kuse.
Všechno, co v něm mluvilo mimo tuto úzkost, sám sobě předstíral a uměle vzbuzoval v sobě divné duševní pochody, k nimž se křečovitě upínal, aby se držel nad bezednou hladinou zoufalství.
A to popadlo jej jedovatým spárem poprvé, když na věži novoměstské nad ním udeřila čtvrtá hodina. Ulekl se toho, že hodina uplynula, tak, jako kdyby byl propásl nevratitelný rozhodný okamžik k vyprošení milosti hrdla. Snad jej v té chvíli již hledá policejní strážník doma.
Každou chvíli snad může přistoupiti k němu tajný zřízenec policie s otázkou: „Jste vy Richard Terttlo, advokátní písař bez zaměstnání? Vás už dlouho hledáme.“
Drtivý pocit hrůzy smáčkl mu hruď a vynutil z ní opětovnou pobídku:
„Jdi a učiň tomu jedním rázem konec a udej se!“
Nepřisvědčil ani neodmítl vyzvání to, už ani nepřemýšlel a stal se bezvládnou obětí děsného svého strachu; ten popadl jej a vlekl jej přes práh soudní budovy. Když proti němu zavanul chladnější trochu průvan, zrovna zajektal.
Před samým schodem vedoucím ku vchodu do síně vrátného dozorce, vymknul se drápu svého mučitele a ukradl mu opět minutu průtahu. Pod záminkou, že si přec musí rozmysliti, jak a komu to nahoře řekne, postavil se před černé prkno úředních vyhlášek, na němž visela spousta zaprášených půlarchů, popsaných jednostejným, hrubým písmem spravedlnosti, kteráž nemá, před kým by si dala na krasopisu záležet.
Na hřbet Richardův se košile potem lepila a ručeje řinuly se mu po skráních. Oči jeho vytřeštěně těkaly po vyhláškách, z nichž každá přibita byla za růžek hřebíkem s majolikovou hlavičkou a všechny od horlivého přemítání měly týž záhyb. Byly to samé edikty a rozsudky. Toliko jedna listina přibita byla čtyřmi hřebíčky, vprostřed rozdělena kolmicí, na jejíž levé straně byl tekst německý a na pravé český.
Byl to jakýsi seznam.
„Ještě jen tohle přečtu a pak půjdu nahoru a udám se,“ doprošoval se Richard svého děsného strachu.
Ale oči jeho nečetly, ač horlivě střídaly řádku za řádkou. Jedno slovo však z těch mnohých zarazilo zrak jeho, ba jakoby se z papíru vytrhlo a do tváře mu vskočilo. Mrskl okem po titulu, dvakrát podškrtnutém a tu teprve dověděl se, co čte:
a zase spadl zrak jeho na poslední řádku. Zněla:
Čtvrtek dne 27. září: Obžalovaná: Frýda Š***, svobodná trafikantka, pro zločin podvodu…
Jako kdyby spád vřelé vody roztříštil se nad hlavou Richardovou a parně přejel jeho údy, tak rozlilo se horko po jeho těle. Avšak záplava šla ze zdůli po hrudi vzhůru a rozehřála mu tváře, do nichž vroucí krev střelila.
Každým tepem srdce cítil to vzplanutí v lících a každým tepem varu přibylo a bouřilo to v něm tak, že vždy podle úderu srdce rozsvitlo mu před očima, takže listina zazdála se vždy světlejší a řádka, od níž nemohl zraku odtrhnouti, černější.
Hned v téže chvíli ozval se mu v uších vysoký písklavý tón, jako poplašný signál přepjatého ventilu a před očima počala mu tančiti hvězdice ze samých žlutých a modrých pruhů.
Zmizelo v ní všechno, i seznam i černá tabule a celý průjezd se jaksi nazpátek obrátil Richard by byl rád utekl, kdyby byl věděl kudy. S největším namáháním našel vrata a teprve ze zelena jeho vidma krví omráčeného rozsvítilo slunečné jasno parku na náměstí.
Na rejdišti dětí viděl hrabati se drobotinu ve fůře písku schválně pro zábavu dětí navezenou, obchodníka s tureckým medem, jeho krámek na kolečkách se zlatou šifrou sultánovou a soudkem s ledovou limonádou a těsně kolem vrat po chodníku šel těžký starý pán s ohromnými licousy a párem jezevčíků, řetízkem mezi obojky spjatých a snažně za velitelem svým cupajících.
A to vše, jako by se nic nebylo stalo, jako kdyby tam vzadu nestálo, že ve „Čtvrtek dne 27. září obžalovaná trafikantka pro zločin podvodu…“
Pro Krista! Čtvrtek dne 27. září, to je přece dnes! Ano, dnes je čtvrtek, 27., zejtra je svatého Václava!
A Richard poznal, že železné rámě děsu má ještě větší sílu, než tu, která jej vedla přes celou Prahu oklikou Židovským městem až sem. Popadlo jej teď tak, že s ním jen hrálo. Smýklo jím znovu před úřední vyhlášky a hlavu přirazilo téměř k samé desce, aby si tu přečet’, co dříve přehlíd’, tři písmena v závorce (odp.) za udáním dne.
Tedy dnes odpoledne, právě v tuto chvíli!
A dráp pustil jeho rámě a popadl jej za hrdlo. Sevřel je, až se Richard zalkl a vlekl jej jako pírko ku vchodu k síni vrátného dozorce, kudy musí všichni příchozí ku trestnímu soudu. Nohy mu sotva stačily.
Na otázku dozorcovu, kam jde, sotva vypravil z vyschlého hrdla: „K porotě.“ A hůl, kterou k vyzvání jeho musel dole nechat, nemohl ani do stojanu vbodnouti.
Na schodech setkal se opětně s námitkami. „Snad to není ani ona, vždyť příjmení její ani nevíš!“ povídal mu první schod, přes který klopýtl. A druhý hned nato: „Ale ona ví tvoje! Ona ví, že’s byl u dra. Paussiga ‚koncipientem‘!“ A třetí: „Ona je také poví. A ty lezeš do toho!“
Tu pocítil Richard, že nemá údy ve své moci. Letěl po schodech vzhůru a jinak nemohl! A letěl ještě pomalu. Zdálo se mu, že už nahoře je a že tu někdo jiný pospíchá, aby jej spasil. Že tím letem zabrání, aby nebyl jmenován, aby se neproneslo, že on vlastně sám je vinníkem toho zpronevěření.
Teprve na chodbě k porotní síni vedoucí vzpamatoval se poněkud a šel volněji, když zpozoroval, že se po něm ohlížejí. Nevěděl kdo, ale šel volněji.
Prošed nízkými dvířky, octl se v potemnělém pozadí, od ostatní síně zábradlím odloučeném a pro obecenstvo určeném. Bylo ho tu málo, sotva jedna řada hřbetů, jichž majitelé opřeni byli o zábradlí. Zbývalo u samého zábradlí až u samého okna, tam, kde se klenba nížila ke stěně, jedno místo a tu se Terttlo postavil a když už stál, pocítil, že tvář jeho stáhla se v křečovitý úsměv.
Ale hned by byl couvl, kdyby si nebyl v čas připomenul, že se musí tvářiti co nejlhostejněji, aby se neprozradil. Postavilť se vedle člověka, jehož zevnějšek mu byl hned na první pohled nejvýš protivný i v jeho vzrušení a svrchované úzkosti.
Byl to ošumělý, vyhublý staroch, úplně holohlavý a oholený. Staroba mu klátila hlavou sem tam, velmi rychle a před sebe do síně pohlížel uplakaně jako na katafalk v kostele s ústy otevřenými jako od rýmy.
První pohled Richardův však pátral po obžalované a už ji také měl. Vlastně jen bílý šátek, který měla na očích kol hlavy uvázaný s notným uzlem vzadu. Není pochyby, že to byla ona, Richardova trafikantka, ačkoli ji dnes celou do opravdy poprvé viděl, ba ani celou ne, sedělať na židli sražena a malá, drobounká. Ani sebou nehýbala.
V soudní síni panovalo několik okamžiků po Richardově příchodu naprosté ticho, byla to patrně jedna z mrtvých minut přelíčení. Richard v první chvíli nevěděl, co se děje. Předseda soudu seděl sehnut, oba přísedící za jeho zády mezi sebou hovořili, obhájce cosi zapisoval; vybranější obecenstvo, jemuž vykázána sedadla uvnitř ohrazení, nejevilo ani nejmenší účastenství, bezprostředně před Richardem potřásaly se na vysokém ženském klobouku černé skleněné cetky na vypelichalém chuchvalci černých per a Richard slyšel jich slabounký klinkot, protože je měl téměř u ucha.
Žádná z těchto podrobností mu neušla, pozorlivost jeho, palčivě napjatá, vnímala celek těchto dojmů najednou. Těsně vedle něho házela se starochova hlava a před ním slabounce klinkaly skleněné cetky na klobouce, a Richard upínal zrak tam, kde se soustřeďoval v tom okamžiku průběh jednání, na lavici porotců.
Před nimi stál uniformovaný úřední sluha a porotci podávali jeden druhému jakýs drobný předmět, jejž Richard nebyl s to rozeznati. Všichni se na předmět dívali, některý zevrubně, jiný jediným pohledem. Když byli s prohlídkou hotovi, přijal corpus delicti od posledního z nich sluha a položil jej na stůl předsedův. Byl to malý zápisníček.
Předseda vzal knížku do ruky a probíraje se v ní řekl, aniž hlavy pozdvihl:
„Tak poslyšte, obžalovaná, máme tu váš zápisník. Jsou v něm všelijaké básničky a poznámky a vzorky k háčkování, po kterých nám nic není, vyjma několik posledních stránek, kteréž jsou popsány jakousi směsí denníku a účtů. Jsou tu jakési milostné výlevy, kteréž se odnášejí patrně všechny k téže osobě mužského pohlaví.“
Po těch slovech oživlo celé auditorium.
„Také jsou tu jakési pokusy básní, kteréž se patrně týkají téhož předmětu. Stačí sděliti jen některé nadpisy, jako jsou: „Mému milánkovi“, „Na mého drahouška“, „Tobě, který víš“, atd.“
Obecenstvo zařehonilo se jako jeden muž, a hlava bílým šátkem ovázaná, tam na lavici obžalovaných sehnula se ještě níže.
„Neměla vy jste milého nějakého?“ otázal se předseda a pozdvihl pichlavé oči k obžalované. Slova jeho vyvolala nový výbuch smíchu v obecenstvu, kteréž se počínalo baviti jako o nějaké zdařilé frašce.
„Žádám obecenstvo, aby se zdrželo veškerých projevů, zejména tento surový smích jest v soudní síni nemístný!“ ozval se znovu přísný hlas soudcův a pokračoval týmž tónem: „A vy, obžalovaná, odpovídejte už jednou na moje otázky poněkud hlasitěji ve vlastním zájmu a pozdvihněte hlavu, aby vám bylo poněkud lépe rozuměti.“
Na to naklonil se obhájce, starý to pán s nesmírnou pleší k obžalované, promluvil s ní několik slov potichu, načež teskně usedavě pravil: „Dovoluji si upozorniti, že obžalovaná trpí bolestným očním neduhem, a že nesnese pohled do světla.“
„Proto přece může odpovídati na mé otázky,“ odmítl předseda. „Měla jste tedy nějakou známost?“
„Ano, prosím,“ ozvalo se sotva slyšně z pod bílého šátku.
Richardovi zdálo se, že se v něm cosi kulatého sbaluje a vystupujíc hrtanem vzhůru, dusí jeho dech; musel polknouti, aby se toho pocitu zbavil.
„A čím je váš milý?“
„Doktor práv, koncipient.“
„Zde dále ve vašem zápisníku mezi básněmi a různými zápisky nacházejí se nějaké patrně účetní záznamy. Na jednom místě stojí: „Pan doktor“ a při tom několik čárek, na jiném místě dr. R. T. a opět několik čárek, tady zase stojí ‚Můj doktor‘ a tady zas ‚Můj milánek‘, někde jsou čárky, někde kolečka. Je tenhle doktor váš milenec?“
Bílý šátek kývl.
„Tedy je to táž a ta samá osoba. Co znamenají ty čárky a ta kolečka ?“
Šátek se chvíli rozmýšlel a pak to škytlo:
„Čárky jsou viržinky a kolečka britanika.“
„A to vám zůstal dlužen a nezaplatil?“
Šátek zakýval záporně.
„Tedy nezaplatil?“ tázal se předseda znovu netrpělivě.
„Ne!“ vydechla obžalovaná.
„Kdy jste se s ním seznámila?“
„V loni v listopadu.“
„Tedy obnáší počet doutníků, který jste tomu člověku na úvěr vydala, 2016 viržinek a 518 britanik za devět měsíců až do vašeho zatčení, dne 3. července. (Pohnutí v obecenstvu.) To úplně souhlasí s výsledkem revise v trafice, náležející vaší paní tetě. To svědčí o vašem úmyslu, poškoditi vaši chlebodárkyni a mateřskou příbuznou, anebo o zločinné vaší lehkomyslnosti; neboť to musíte uznat sama, že jste se dopustila neomluvitelného skutku, když jste dala jako trafikantka za 131 zl. doutníků jedné osobě na úvěr a člověku, o němž jste jistě musela věděti, že vám nezaplatí… Teď je, milá osobo, pozdě plakat, tím nás neomráčíte.“
„Prosím, on mi chtěl několikráte zaplatiti, ale já jsem nikdy nechtěla vzít peníze od něho,“ odpovídala trafikantka v odporném breku, dvojnásob nepřirozeném, že se zdálo, jako by měla něčím ucpaný nos.
„No, tak vidíte,“ ozval se zas předseda, „my vám ale dokážeme, že se vám o zaplacení ani nejednalo. U naznačení vašeho milence vyskytují se nejen čárky a kolečka, nýbrž i číslice. Vy jste mu dávala, počínajíc v lednu toho roku, také peníze a sice ve značných obnosech, jednou v únoru dokonce i deset zlatých. Celý obnos, který jste mu po částkách dala anebo půjčila, činí třicet osm zlatých, a vy jste mu je nepůjčila, vy jste mu je dávala, neboť nelze si představiti, že byste byla půjčovala někomu ještě hotové, kdo vám zůstane sto zlatých za doutníky dlužen.“
Po celý ten výslech bylo Terttlovi k smrti úzko, asi tak jako nováčkovi, který se octne poprvé v ohni, slyší kule hvízdat nad hlavou, cítí i zachvění vzduchu od střely letící těsně kolem skráně a neví, kdy jej zasáhne rána smrtící. Neměl ani času vzpomenout si, jak mu je, hltal každé slovo předsedovo a nešťastnicí na lavici obžalovaných pronesené a vnímavost i úsudek jeho ve chvíli té nesmírně zbystřené, chopily se každého sebe nepatrnějšího výrazu a ihned ocenily a prohlédly jej a odmetly, aby hned popadly nový, a když bylo na obžalované, aby odpověděla, vždy bylo mu, jako kdyby hleděl do smrtonosného jícnu.
Oddechl si z hluboka, když se předseda odmlčel, myslil si, že je zachráněn. Když se za chvíli ozval od předsednického stolu jiný hlas, než předsedův, ulekl se znovu jako někdo, objeví-li nové nebezpečí se strany, kterého se nenadál. Byl to hlas mnohem hlubší a starší, než předsedův, ale slabší, jako zadušený a Richard v první chvíli ani nevěděl, který z obou přísedících mluví.
„Kolik je vám let, obžalovaná?“ tázal se tento hlas.
„Sechsunddreissig,“ odpověděl polohlasně předseda svému kolegovi.
„Šestatřicet, není-liž pravda?“ pokračoval tento. „Vy jste také udala, že jste matkou nemanželského, nyní dvanáctiletého děvčátka. Kde máte to děvčátko na vychování, u sebe zde v Praze?“
„Ne, milostpane,“ odpověděla trafikantka, „mám tu holčičku v Košířích u jedné vdovy.“
O tom neměl Richard ani nejmenšího tušení, ani z daleka si nepomyslel, že by té — osobě bylo již tolik let a dokonce, že má dítě. Ačkoli bylo rozčilení jeho nesnesitelné, přece protlačil se vedle něho k Richardovu vědomí také silný stud, který se nepřihlásil dosud na žádný podnět. Teprve nyní objevil se mu poměr jeho k této staré trafikantce hanebný a zahanbující před ním samým.
Přísedící rada po této odpovědi, jíž se mu dostalo, poklonil se lehce předsedovi, že jest spokojen. Byl to starý, zkušený kriminalista a vyznal se.
Jeho otázka a odpověď obžalované stačily, aby vyslýchajícího předsedu uvedly na pravou podstatu jejího provinění. Předseda pochopiv ihned, kam míří, započal ubodřelým hlasem:
„Poslyšte, obžalovaná, vy jste tedy šestatřicet let stará, máte nemanželské děcko, už dosti veliké a váš zevnějšek — nu, vy víte, že tu nejsme proto, abysme někomu lichotili — a to snad víte taky, že podle toho nevypadáte, aby se někdo do vás zamiloval. Nuže, zkrátka, jsou tady oprávněné pochybnosti, že jste vůbec měla nějakého milovníka jak před 12 roky a že jste těch peněz užila docela jinak, snad na vychování svého dítěte, což by vás více ctilo, a jest tady oprávněné podezření, že jste si to s tou knížkou všechno sama smyslila…“
„Prosím, slavný soude,“ zaječela trafikantka a vyskočila.
„Buďte zticha,“ zahřměl na ni předseda, „a chovejte se před soudem slušně,“ ale hned pokračoval v obyčejné míře: „že jste tedy zpronevěřený obnos rozdělila částečně na domněle prodané doutníky a na hotové domnělé půjčky a vše do zápisníku svého zanesla, aby v případě objevení činu nebyla na vás vina i abyste měla nějakou výmluvu.“
Přísedící rada, který svojí otázkou uvedl předsedu na tuto stopu usmíval se a přikyvoval jako na uznání hlavou. Také Terttlovi líbil se tento obrat velmi dobře a železná ruka svírající jeho hrdlo, počínala ulevovat.
Obžalovaná dala se do křečovitého pláče a vzlykala čím dál tím prudčeji a smrkala hlučně do kapesníku. Všechny pohyby její staly se prudkými, takřka vzteklými.
Soudce, domnívaje se, že nastal příznivý okamžik, pravil velmi laskavě:
„Vidíte, nejlépe byste učinila, kdybyste svému svědomí ulevila lítostivým přiznáním a jsou-li ty peníze ještě snad na světě, náhradou odcizeného obnosu i trest svůj zmírnila.“
„Ale když to, pro Boha, není pravda, ty cigára jsem mu dala na dluh a ty peníze jsem mu půjčila, já nevím, co jsem to dělala, snad jsem byla na mysli spletená.“
Richard byl celou duší tam od předu a lpěl na ústech předsedových, co ten nyní řekne. Tohle přece nemůže takhle nechat a musí se ho přece zastat, a Richard očekával to od něho s jakousi vědomou urputností.
„Ale má milá,“ započal předseda opětně velmi vlídně, tak že se zdálo, jako by litoval svého dřívějšího přísného tonu, „my vám to nevěříme, co nám tady povídáte. Vidíte, kdyby to byla pravda, co by vám dnes na tom záleželo, abyste nám řekla, kdo to byl, abyste jej vedla za svědka, aby vám to dokázal, že od vás ty doutníky a ty peníze opravdu přijal. Vy jste tu pohádku o vašem milém vypravovala také vyšetřujícímu soudci, a povídáte nám ji taky tady, ale ani nám ani vyšetřujícímu soudci nechcete jeho jméno sdělit. Co vám může na něm záležet, když vás přivedl až sem do těchto místností, obtíženou těžkou obžalobou ze zločinu?“
Takové zastání Richard ovšem neočekával. Náhle se mu rozbřesklo, kam soudce míří. Domníval se nyní, že vyslýchající předseda jest přesvědčen, že obviněná peníze nezpronevěřila ve svůj prospěch a že je dala milenci, soudu neznámému a že celá řeč a otázky jeho jsou kličkou, aby vynutily jméno jeho — jméno Richardovo.
A Richard viděl nyní konečně, jak se proti jeho čelu pozdvihuje smrtící zbraň a pohlížel přímo do jejího jícnu. Onen vysoký tón, který se dole v průjezdě v sluchu jeho ozval, znovu se dostavil. Cítil, že se mu nohy chvějí, ale kdyby chtěl utéci, nebyl by s to ani se s místa hnouti.
A hlava v bílém ovázaném šátku plakala hořce, až se nahýbala ke krucifixu, stojícímu mezi svíčkami na stole předsednickém. Neřekla ani slova.
„Já vám, obžalovaná, jako váš právní přítel,“ ozval se tu najednou volný tesklivý hlas obhájcův, „ve vašem vlastním prospěchu mohu jen radit tolik, abyste skutečně sdělila jméno toho svého milého, o jehož existenci jsem úplně přesvědčen a mohu říci, upřímně přesvědčen. Výhody, kteréž vám z doznání toho plynou, jsou ve vašem postavení neocenitelné…“
V tom pozdvihl státní návladní, který až dosud horlivě ve svých aktech četl, hlavu a podíval se zcela lhostejně na obhájce, ale pohled ten stačil a obhájce učinil puntík.
Richard Terttlo násilím musel se přemáhati, aby nevzkřikl. Srdce v něm burácelo tak jako kdyby jej někdo do žeber tloukl a každý úder ucítil ve vyprahlém hrdle až bolestivě. Zatínal křečovitě zuby, neboť věděl, kdyby bradu uvolnil, že by bylo slyšet cvakot jeho zubů. Spoušť smrtící zbraně, v níž vězela rána Richardovi určená, pomalu ale očividně se skláněla.
V celém sále panovalo napjetí, nikdo se ani nehnul a v hlubokém tichu bylo slyšeti toliko štkání obžalované.
Oči všech byly na ni upřeny, předsedy soudu s patrným rostoucím zájmem, přísedící rada, který se dříve ptal po jejím dítěti, pohlížel na ni se slabým úsměvem znalce a svědka nesčíslných duševních zápasů, státní návladní mhouřil oči, maje ruce natažené přes celý stůl a sepjaté, vyjma palce, jichž konce o sebe opřel, obhájce rozmačkával vztyčeným prstem na stolku před sebou neviditelné smítky, porotci, sedící zády k oknu obráceni, tak že jim do tváře viděti nebylo, seděli každý jako stín nehybného tělesa, slabounký klinkot skleněných cetek na ženském klobouce těsně pod Richardovým nosem také ustal.
Bylo všem jasno, že v duši obžalované odehrává se cosi těžkého, na co se muselo počkat, až se to odehrá.
Trafikantka, stojíc před stolem, štkala do kapesníku, ale stále pomaleji, každé vzlyknutí její bylo možno zvlášť znamenati.
Konečně ztichla, ukryla šátek a vztáhnuvši prudce ruku, chopila se krucifixu před ní stojícího, vzkřikla vášnivým, celou síní se rozléhajícím hlasem:
„Tady při Kristu Pánu přísahám, že to jméno nevyjde nikdy z mých úst a že je vezmu s sebou do hrobu!“
Vteřinu po tomto náruživém výkřiku panovalo ticho, ale potom rozlehl se soudní síní takový rozpustilý hlahol smíchu, že roztřásal celým obecenstvem, chechtajícím a řehonícím se bezuzdně, jako z jednoho hrdla. Ani vážní členové soudu nezdrželi se úsměvu, ovšem z jiného důvodu než obecenstvo. Předseda vítězně pohlédl na svého přísedícího a ten přikyvoval s týmž slabým úsměvem, svědčícím, že se neklamal, a zrovna když výbuch smíchu mezi obecenstvem ulehl, řekl přísedící rada zřetelně:
„Es war ja doch evident![1]
Státní návladní pohlédl týmž chladným pohledem na obhájce a ten pokrčil rameny.
V tom zas propuklo obecenstvo ve smích bouřlivější než dříve. Obžalovaná totiž obrátila se od stolu k posluchačstvu plnou tváří, nemožně, nevídaně ošklivou tváří.
Už pohled na ohromnou hlavu, sedící na slabém tílku, ovázanou silným bílým šátkem, snad ubrouskem, dráždil k smíchu, rozlehlé líce byly posypány pudrem, malý nepatrný nosík s vyvrácenými nozdrami se pod obvaz téměř ztrácel a z pod okraje šátku poloukryty zřely s výrazem hlubokého opovržení dvě krhavé, červené oči.
Kdo by se nesmál, když tahle před soudem přísahá, že svého milence neprozradí!
Zvláště když se z těchto vápenatých tváří vypnuly dva tlusté pysky a s opovržením do obecenstva až vybafnuly. Smálo se tedy, až se necítilo a umlklo teprve, až je k rozumu přivedl přísný hlas předsedův, ujišťující, že při nejbližší příležitosti dá soudní síň vykliditi.
Zatím co předseda nařizoval, aby byla předvedena poškozená teta obžalované jako jediná svědkyně, obecenstvo odkašlávalo a smrkalo, cetky na klobouce před Richardem zase slabounce klinkaly. — Celý zmámen a vytřeštěn díval se tento před se. Chápal teprve dodatečně. Spoušť tedy sklapla, ale rána nevyšla!
Nade vše, co se kolem něho dálo a co mohl vnímati, to vše přehlušovalo vědomí, že Hermína jméno jeho neudala a neudá, přísahala! Vzrušení soudu, bouřlivé záchvaty veselosti obecenstva, to vše zůstalo mu lhostejným a pracizím pod silným dojmem vyváznutí.
Bylo mu zrovna, jako kdyby se probouzel ze ztrnutí, životní teplota vracela se do žil. Soudní síň přestala se s ním točiti, dech se uvolnil, jen srdce ještě silně tlouklo. Musel však vydržeti ještě jeden otřes. Zatím co sbíral takřka údy svého těla i duše, rozemleté poslední čtvrthodinou, zaslechl vedle sebe šepot a tichý pláč.
„Má zlatá děvenko, mý drahý dítě!“ slyšel Richard zcela zřetelně a pohlednuv bokem v levo, spatřil, že je to holohlavý a oholený stařec, jeho soused, staroch, jemuž se hlava sem tam házela.
Odporný ten stařec neměl ani chloupku na hlavě, Richard zpozoroval, že to, co pokládal za pleš a oholení, byl vlastně úplný nedostatek vlasů a vousů od přírody či choroby. Ba stařec neměl ani obočí ani brv. Tvář jeho pokryta byla jakýmsi nádechem jako jíní, a tímto nádechem projely po tvářích, do pradrobných záhybů složených, slzy, zanechávajíce na tvářích křivolaké stopy. A tento stařec plakal a stále štkal: „Ach, má drahá děvenko!“ A házela se mu při tom stále hlava.
Richard věděl hned, kdo to je. Mžikem odstoupil od zábradlí a tu teprve spozoroval, že musel ruku svou od pelestě zábradlí takřka ulomit, tak křečovitě byla zaťata.
Také se hned vzpamatoval, hned mu napadlo, aby se sám neprozradil. I popošel dva kroky k oknu na pravo i zkoumal, zdali jej nikdo nepozoruje. Všechno bylo zaujato dalším průběhem přelíčení, z něhož byl Richard s to, zachytiti jen tolik, že Hermína už zas usedla a že před soudem stojí nějaká nádherně oblečená ženština a že vypovídá po německu.
I pokročil tedy do prostřed prázdného prostoru až ku zadní stěně, za řadou stojících diváků zbývající. Tu postál zas asi minutu, během kteréž v něm rostla nezdolná touha po dveřích, cítil to, že tu už nevydrží, ani co by deset napočítal. Zatím tedy, co nádherně oděná ženština přísahala, odříkávajíc slovo za slovem předsedovým, odešel Richard po špičkách.
K smrti ulekl se, když jeden z posluchačů od zábradlí se ozval rozhodným „pst!“ na Richardovy skřípající boty. Ihned nastoupil plnou nohou a šel opatrně jako po pavučině. Také dvéře zavřel nekonečně pomalounku, že sotva klaply.
Chodbou se Richard rozběhl, ale brzy si vzpomněl, že by úprk jeho mohl vypadati podezřele a proto si dodal pokud možno vzezření lhostejnosti, aby na něm nebylo znáti ni nejmenšího. Proto si dokonce i pohvizdoval a když vstoupil zas do síně vrátného, hvízdal si z plných plic.
„Pane, nemyslete si, že jste tady na pastvě, co pak je to za způsob,“ obořil se naň vrátný.
„Pardon, pardon, račte odpustit,“ omlouval se pan Terttlo, sáhaje chvějící se rukou po své holi. Zaléval se znovu varem při pomyšlení, že by mohl mít nějaké opletání, a že by musel udati své jméno. Jak by bylo pak snadno, myslel si, doplniti počáteční písmena v Hermínině zápisníku!
Když se ocitl opět před soudní budovou, bylo mu, jako člověku z hrozného nebezpečí zázrakem zachráněnému, při čemž musel podniknouti rvačku na život a na smrt. Nohy za sebou sotva vlékl.
Nemálo podivil se, že zastihl na kupě písku tutéž hromádku hrajících si dětí, kterou viděl před tím, až jej strach vyhnal nahoru do soudní síně. Zdálo se mu, že tam byl nejméně hodinu. Podíval se na hodiny a užasl. Bylo sotva čtvrt na pět.
Cítil se volným jako pták, a jen dodatečné dojmy, na mysl jeho vyskakující z úvah o tom, co se státi mohlo, jej znepokojovaly.
S nevýslovným odporem vzpomínal si na Hermíninu pudrovanou tvář s červenýma očima z pod bílého šátku na obecenstvo vyhlížejícíma a s hrůzou si představoval, jak by se byla soudní síň asi otřásala chechtem, kdyby tam nahoře on, Richard, stál vedle ní jako její milenec!
To má potom člověk z toho, když si zadá s takovou hloupou opicí.
On a její milenec! Fuj! Co si to myslí! K smíchu! Vždyť ji vůbec tentokráte poprvé viděl. Vždyť se jí vlastně nikdy ani pořádně do tváře nepodíval a mimo okénkem tabáčnické boudy ani slovo s ní nepromluvil!
Kdo by to byl řekl, že v té skořápce vězí tak ošklivá mušle!
A ostatně mu ta ohava doutníky a peníze sama vnucovala. A teď by si k němu dělala naposled snad nějaké právo.
Tak vemlouval se Richard do hněvu na tu „opici“, stále víc a více oprávněnějšího. Do toho, v čem je a kam se dostala, Richardovi vlastně nic nebylo, vždyť přece má rozum a ví co může dělat a on („vůl, byl by se za to zfackoval“), jí ještě řekne svoje jméno! Hergot! Kdyby si je tak byla někam celé zapsala! No, vyvázl to z pěkné pomády!
A ejhle! Na svoje dnešní setkání s Benýškem a na svůj hrozný strach, který jím po celé Praze strkal a vlastně až do novoměstské radnice přivedl, málem by byl zapomněl.
To by byl ale vyvedl pěkný kousek taky! Jaký člověk tak může být! Chodí od jednoho soudu ke druhému, aby do toho vlez’, aby se sám udal, a tady už už v tom byl a ani o tom nevěděl. A co ho to stálo úzkostí, než se z toho dostal! Jeho štěstí, že se k tomu namátl.
Tak uvažoval Richard, jemuž jako vždy také tentokráte vypadl výsledek přemítání podle jeho libosti. Byl sám sebou jak náleží spokojen, a co se týkalo Benýška a jeho křestního listu, to přece je vlastně lapálie, proti téhle Hermíně. A když se mu v tomhle nic nestalo, nemusel se ani onoho bát. To byl konečný závěrek Richardových úvah a při tom zůstal a k tomu udělal puntík a basta. Jisto bylo, že jedním větším strachem vyléčil druhý menší, neměl teď žádný.
Když dospěl až sem, stál zrovna v trafice kdesi v Žitné ulici nahoře a zapaloval si viržinku na plynovém pryžovém hořáku. Byla pěkná, ohnutá jako šavle a „samička“. Šla výborně a Richard na znamení spokojenosti mrknul na trafikantku, kteráž se usmála a ukázala bílé zdravé zuby.
„Tady ji máte, potvoru,“ pomyslil si venku, „takové jsou všechny, ať ošklivá, ať hezká, ať mladá, ať stará. A může člověk něco za to, že je k světu podobnej a že se každá na něj lepí?… A ženská je největší neřád na světě!“
„Das ist eine ausgemachte Sache!“ řekl Richard na hlas, vybafl a odplivl si, zahýbaje kolem rohu k Museu.
A modravý hádek dýmu, kolem rohu ohnutý, na dva okamžiky označoval ve vzduchu, kudy Richard šel…
Zašel…
- ↑ To bylo přece zřejmo!