V třetím dvoře/I.

V třetím dvoře Karel Matěj Čapek-Chod
	I.	II.

Údaje o textu
Titulek:	I.
Autor:	Karel Matěj Čapek-Chod
Zdroj:	ČAPEK-CHOD, Karel Matěj. V třetím dvoře. Praha : J. Otto, 1895. s. 5–38. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jako by dlouhým pružným prutem kovovým šlehal v rychlých, neustálých rázech, k ohlušení, až to v uších lehtalo, od prvního rozbřesku zpíval kanár Miloušek. Krátkým zobáčkem dával si takt, ale docela mimo svůj ritornel, hrdélkem stále mu běhala kulička, na krčku čepýřilo se mu kraťoučké chmýří; zpíval stále stejnou od repetice. Začal vždy nevinným, něžným — ty ty ty ty ty ty ty — přešel v crčivý líbezný trilek a mocným vzrůstem zvuku vyšinul se na nejvyšší jásavý tón krátké kanárčí škály, lomozivé tyá — tyá — tyá — tyá! Nezná ani lásky ani netouží po svobodě, žije v hmotném přebytku, a přece pěje od srdce!

Tyá — tyá…!

„Nehulákal jako pacholek, Miloušku!“ říkávala mu slečna Pavlína. Byl „harcký“. Dnes Miloušek hulákal od čtyr od rána a nikdo jej ještě nezakřikl. Jeho klec visela v okně v bezprostředním sousedství nádherného skleněného košíku ze samých dlouhých bílých a modrých korálů zhotoveného; pnuly se z něho úponky šťavnaté rostliny, žijící jenom od vody, na níž jeden lístek z druhého do nekonečné řady se rozvíjel, vždy poslední už zas ze svého závitku vystrkoval hrotek nejnovějšího. Okno bylo celé zastíněno tuhými stonky břečtanu, nezmarného „efajlu“, kde byl místo pro jednu, položily se hned tři větvičky vedle sebe se svými trojklanými štětičkovitými kořínky, a zdola to vonělo bazalkami, resedou, vanilkou, fijalami a veškerou tou prostomilou vegetací chudého okna zalévaného pilnou ženskou rukou. Všechny lístky a lupeny třepetaly se lehkým, osvěžujícím proudem vzduchu, vanoucím oknem dokořán otevřeným. S ním linuly se do vnitř paprsky zlatého — nejzlatějšího červnového slunka, bylo jitro jednoho z oné dlouhé řady dnů, jichž první jitro prohlásila příroda takto: „Slyšte lidé, ode dneška do skonání světa bude jediný ráj!“

„Tytytytytyty — trrrrr — tyá tyá!“

A Miloušek svou písničku tentokrát nedokončil. Zlomil ji, když byla nejzvučnější, a seskočil s bidélka a počal dole v kleci neposedně hospodařit. Jak se mu slunko vkradlo do bytu, bylo se zpěvem konec. Vidět ho nebylo, toliko z klece čnící stéblo jitrocele prozrazovalo jeho pohyby.

Každý lupen na okně ztrnul, nic se nehnulo, jen v kleci to harašilo a na podlaze pohyboval se stín stébla, na němž kanár kloval.

A ku podivu, když si pták počínal nejlomozněji, Pavlína spala jako o půlnoci, jakmile ale umlkl, lůžko její zapraštělo a Pavlína posadila se. První pohyb její byl, že ukryla do lokte obě oči, den světlem planoucí ji oslepil. Hned však je vyjevila úžasem a málem by byla z lůžka vyskočila. V zápětí však se upokojila jako po velkém leknutí, blaženě si oddechla.

„Vždyť je dnes úterý a prázdný půlden. To jsem se lekla.“ Tak zněla její první myšlénka.

Slečna Pavlína byla totiž úřednicí, poštovní manipulantkou.

Druhou myšlénku Pavlína už nedomyslila v peřinách. V tu chvíli letem vyskočila, doběhla k oknu a jak byla, jen košili u krku hrstí nabrala, vyhlédla hustým lupením břečtanovým ven. Ale jen na kratičký okamžik, hned byla při podlaze. Kdyby na slečně Pavlíně bylo jen dost málo liliovitého, ač v tu chvíli byla od hlavy až k patě celá bílá, ba běloskvoucí, mohlo by se říci, že slečna Pavlína shroutila se jako podťatá lilie — ostatně zevnějškem jejím budeme se moci zabývati až za pokročilejší toalety. Takto nezbývá nám říci, leč že kvapněji než vykoukla ven, sedla u samého okna na bobek.

Ale ten zlomeček vteřiny stačil úplně, aby přehlédla celý rozsáhlý dvůr. Zavřenýma očima viděla nyní růžově světlý obrazec klikatými přímkami omezený, to bylo zářivé nebe nade dvorem stojící, Pavlína viděla i zrcadelný odraz oken prvního poschodí vržený naproti do stínu budovy ostře na půdě dvora ohraničeného, zahlédla i špičaté uši kocoura spícího na lávce pod oknem, ba neušla jí ani kapka vody, kteráž se v protilehlém koutě dvora stříbroleskle protáhla z kohoutu vodovodu.

Ale tím vším Pavlína obírala se jenom proto, aby zapomněla na to, co ještě viděla, nebo raději na toho, kdo viděl ji. Viděl ji, o tom není pochyby. Pavlína hryzla se vzteky sama nad sebou do rtu. Nu a ten, kdo ji zahlédl, byl onou její druhou myšlenkou, a ten ji k oknu vyvábil od dnešního probuzení.

Je to vůbec úžasné, jaké množství myšlenek bleskorychle a najednou protínalo její mozek spánkem ještě zmámený. Vzpomněla i na to, proč neslyšela jeho kroky — protože dvůr byl porostlý z pola hustým pažitem — bydleli ve třetím dvoře, první byl dlážděný, druhým vedla jen uprostřed dlážděná cesta a třetím ušlapaná stezka; nejjasněji ale zřela veliký, široký černý klobouk, končitou černou kozí bradou nevídané vlasy, široké plece a počátek zvědavého, dychtivého úsměvu, který platil jí, jehož dokončení ani nevyčkala a před nímž se ukryla.

Na to vše myslila a vzpomněla Pavlína a to vše viděla, když už dávno doznělo rázné bouchnutí skleněnými dveřmi, za nimiž zmizel onen, s tím velikým kloboukem a dlouhými vlasy.

Pavlína rděla se až ji tváře pálily na nahé paži, kam je tiskla. Nával studu, jaký jakživa nepocítila, měl ji k tomu, že zůstala sedět, neviděla dosud nikdy mužské oči tak krutě zvědavě hledět. Slunce do ní ztuha pražilo, a v kleci koupal se Miloušek, až sklenka — jeho lázeň — zvonila a na šíji Pavlíninu stříkaly velké kapky, vzbuzujíce bodavý pocit mrazení. Byla by tak nejraději studem umřela.

Skleněné dvéře, z Pavlíniny ložnice do druhého pokoje vedoucí, otevřely se bez nejmenšího šramotu, jako kdyby byly z vaty, a vkročila obstarožná paní. Pohlédla směrem k lůžku dceřinu, a hned potom na bílou postavu u svých nohou skrčenou, tvář její změnila se výrazem svrchovaného úděsu, otevřela ústa i oči dokořán, a víčky jejich i čelistí to trhlo, jako kdyby se ještě více rozevříti měly, a matka Pavlínina klesla na blízkou pohovku celou svojí váhou.

„Ježíš Marjá! — to jsem se lekla — Kriste Pane na nebi — duši z těla vystrašíš — nešťastná holka!“ vyrážela ze sebe slabým, přerývaným, zmírajícím dušným hlasem. Byla neobyčejně tělnatá a valným oddychováním všem jejím údům každým oddechnutím na objemu vždy přibylo. Vypadalo to, jako kdyby vždy poposedla a zas klesla. Nezměrná hruď staré paní se zdvihala a s ní ohromná ramena, hlava kutálela se jí na překypujícím podbradku se strany na stranu:

„Fuj — smrt z tebe člověk může mít — ona si vleze v košili pod okno!“

„Ale nekřičejí tolik, maminko, musí to celej dům vědět?“ kárala ji Pavlína, ačkoli starou sotva bylo na dva kroky slyšet, stále se krčíc na zemi; „to je rámusu, spadla mně sem včera vlásnička, ta kostěná, tak ji hledám, aby ji nikdo nerozšlapal!“ a tvářila se skutečně jako kdyby hledala.

„Ale já myslela, holka, že se ti něco stalo — měla jsem takovej, hroznej sen, — viděla jsem tatíka, jak si bere na rubáš míru, přece nebyl, chudák, krejčí; ale to z toho, jak tu byla včera ta židovka s těmi štofy a že si Richard vybral na takový světlý kalhoty letní, dal za to hrůzu peněz; nedala jsem za chudáka už dlouho na modlení, proto se mi o něm zdálo,“ vyprávěla matka tesklivě páté přes deváté. Vzdechy její stávaly se méně nákladnými a hlava už se nekolébala, z tučných rukou, jež mrtvě měla sepjaty na malém plechovém kropáčku, odepjala se pravice a vznesla se namáhavě za hlavu, kdež uchopila za obrubu malinkatého hedbávného šátečku pod bradou uvázaného a přetáhla jej přes veliký falešný žiňon, černý jako uhel, k němuž sbíhaly se sporé praménky šedin jako mléko bílých.

„Nohy se pode mnou třesou, budu si muset udělat slanou vodu.“

„Nu nenajdu nic,“ řekla Pavlína klidně a povstala daleko od okna až u skříně, kam se byla na svém bezúčelném hledání dostala; „jako by se propadla. Taky se nemusejí odvírat okna, když tady člověk spí. Může někdo jednoho vidět.“

„Ale já si musím vopravdu tu vodu…“ pravila matka, namáhavě vstala a kolébavě odešla.

Z temného kouta Pavlínina zašuměly sukně, chřustl krunýř nejdůležitější části ženského oděvu, a Pavlína tu stála nejnutnější řízou ranní oděna.

„Osm hodin,“ šeptla pohledši na skvostné dámské hodinky ležící vedle zlatého skřipce na stolku.

Ale zase namanul se jí ten pohled. Živě jí utkvěl na mysli. Muže, který ji dnes přistihl u okna, zahlédla vůbec po prvé, nevěděla, jaké má oči, ale, ať se podívala kamkoli po pokoji, všude viděla to žádostivé zablesknutí jich, to mžikovité rozevření brv, pozdvihnutí rtů, až se objevily pevně sevřené zuby, široké zuby, to dobře zahlédla.

„Nestyda!“ řekla, ale myšlenek nemohla se přece zbavit…

„Pavlínko, pověděla mamince, co jí schází,“ lichotila jí matka, kteráž se zatím s hrnečkem slané vody proti leknutí vrátila, „pro boha, holka, tobě asi přece něco je, máš tváře v jednom varu…“ a matka ji starostlivě hladila.

„Prosím jich, jdou rači zalívat, aby jim nezvadly jejich kytičky,“ odmítla Pavlína nevrle, ba hrubě matčino lichocení.

„Já nevím, Pavlo, já jsem taková ke své matce nikdy nebyla, jak ty zacházíš se mnou, když člověk má s tebou starost…“

„Nu tak teda, nu tak umřu; když chtějí, jdou, zavolají doktora a pana pátera,“ odpovídala dcera zlostně.

Matka nehlesla ani, ve svém smutku nechala stát nádobu se slanou vodou na šatníku a poslušně vzala zase kropáček a šla zalévat kořenáče na okně.

Pavlína viděla od svého lůžka, jak se matce rty lítostivě pohybují, jak zvláště prohloubil se záhyb dělící spodní ret od brady, tak že tvář stařeny nabyla výrazu obličeje děcka natahujícího k pláči, a tento posun v milé tváři matčině Pavlínu vždycky odzbrojil.

„Benýškovi se jmenujou…“ načala Pavlína znovu hovor nejistým měkkým hlasem.

Pavlína upírala zrak na matčinu tvář, která byla z plna osvětlena. Jakmile pronesla ta tři slova: Benýškovi se jmenujou — jako kdyby někdo vzal starou paní z obou stran za tučné líce a silně zatáhl, tak náhle do široka rozložily se rysy její tváře, z hořka do sladka, z tuha do měkka, jenom vydulé rty bolestně vtáhly se nesčetnými vráskami mezi dásně holozubé, čelo zrudlo, přes celý obličej přeběhlo vlnění, jako kdyby neměla kudy ven ta ohromná slza, která se potom viditelně sebrala na spodním víčku oka a pak těžce shrkla na květ fuchsie, rozpleskla se oň na všechny strany a stonek květiny se rozkýval hrozivě po nezdárné dceři.

„Benýškovi? Ta nová partaj vod vedle?“ řekla stará paní hlasem v slzách rozmočeným, čelist se rozevřela, hrdlem se vydral lkavý vzdech, a tvář nabrala ještě lítostivější výraz a potom už se jí slzy řinuly ručejem. Vážně řečeno: v prvním návalu snad byly mocnější než tenký proud malého kropáčku, jímž stará paní přes všechen svůj žal, stále stejně pilně a obratně zalévala.

„Ano,“ vzdychlo to z Pavlínina koutu na matčinu otázku, „a on je akademický malíř,“ doložila Pavla přerývavě plovouc již také v slzách.

Stará paní honem obrátila kropáček dnem vzhůru nad poslední bazaličkou, a postavila jej na úzké prkénko příokenní. Kropáček však nestál a stará paní jalově chmátla do vzduchu, chtíc jej zachytit; ale kropáček spadl přece. Potom rozběhla se s čilostí na stáří a objemnost svého těla neočekávanou, tak až porcelánové figurky na etažéru drnčely — ku své dceři.

„Pavlínko, moje srdíčko, neplač, moje holoubátko!“ domlouvala dceři lichotivě, hladíc ji po hlavě, ale slova její byla rozkouskována táhlým vzlykavým vzdechem, který jako kdyby šel z ní po schodech nahoru a ubohá za každým se otřásla.

„Budou tě bolet očka, Pavlínko!“

Avšak Pavlínka učinila v jejím objetí nevrlý pohyb rameny, jako by se jí chtěla vymknouti a s umíněností ždímala do kapesníku.

Plakaly obě usedavě.

Snad byly nešťastny? I chraň Bůh; ani kapka trpkého pocitu nekalila mysl ani jedné ani druhé. Plakaly snad proto, že se obě probudily s velkou zásobou slzí, plakaly tím ženským pláčem, který prolévá slzy s mírnou rozkoší, plakaly s dovedností častého cviku, zvláště stará paní. Té umřelo 11 dětí a muž její, který dávno, dávno zemřel, velmi se jí natrápil a tak staly se její oči téměř nikdy nevysýchajícími zřídly moku bolesti, aniž ji v pokročilém věku cítila.

A že Pavlína plakala, bylo výsledkem její staré praktiky. Vždy, kdykoli prudkým slovem o křehkou nádobu lítosti matčiny zavadila, začala konečně plakat sama, tím způsobem převedla svůj přestupek na matku a té se skutečně potom zdálo, jako by Pavle byla bůhví jak ublížila, a skončilo to vždy jako dnes: přišla ji odprošovat. Pavla pak vítězila, vždyť ona byla ta, která trpěla a odpouštěla.

Při tom nebyla ani dost málo špatného srdce, neboť horšího něčeho ani schopna nebyla, matku svou milovala vášnivě, jako každá zralejší dívka, která je s matkou vdovou pořád ještě, když už dávno sama mohla být matkou. A konečně, to vždy se octla jich srdce nejblíže u sebe, když tak spojovaly své slze v jediný potok.

Jindy však Pavlína vždy brzo osušila oči, ale dnes cítila skutečnou potřebu vyplakat se, ne snad z většího žele, ale proto, že vlahou očí prchal z její hlavy ten horoucí žár studu, kterého se nemohla zbavit od toho okamžiku u okna, a tak plakala Pavlína vlastně proto, že se dnes ukázala neznámému muži v košili. A matka, ta zase vzpomněla si na svůj dnešní sen a stále a stále nalézala nové a nové zásoby slzí.

Plakaly — dvě povodně. Pokoj jakoby byl naplněn slanou vlahou i nemohly se utišiti.

„Chudák, před týdnem to bylo patnáct let, co se s námi rozžehnal, a my jsme mu zapomněly dát věnec, to on si dnes proň přišel!“ šeptala matka, zúmyslně hledajíc nová zřídla slzí.

Avšak slyš!

Z hlubokého ticha počal růst tenký, sykavý, výstražný zvuk, ve dvou okamžicích výhrůzně sesílil se a náhle ozval se zvučně a v prudkých vlnách od skleněných dveří. Z počátku vypadalo to jako jemné: Pssss… sss — a ku konci znělo to nárazy: všš! — všš! — všš! —

Obě ženy vyskočily jako střelou.

„Žíšmarjá — maso utíká!“

„Běž honem, holka!“

A obě pádily do kuchyně, Pavlína napřed.

Polévka, v níž se dnešní hovězina vařila, totiž vzkypěla. Pro takovou drobnou rodinu znamená to velmi nemilou příhodu a bývá zřídlem mrzutosti pro celý den. Je to jedna ze zlomyslností kuchyňského skřítka, kterými se mstívá, když kuchařka zanedbává jeho oltář v nejdůležitější chvíli. Hovězí polévka bývá na dobro zkažena a kalna, neboť vzkypěla-li jednou, není možno více sebrati z ní pěnu, ta klesla ke dnu. Zdvihnouti puklici s kypícího varu jest podnikem bolestným, vroucí pára zanechává kruté stopy na rukou.

Když matka za Pavlínou přispěla, bylo to již vykonáno a slečna podávala staré paní sběračku, s tváří rudou a bolestně skřivenou, aby zachránila s povrchu hrnce kalu co se dalo. Zatím co se tato obírala pohromou, prohlížela Pavlína velkou červenou skvrnu na širokém předloktí své pravice až po rameno obnažené.

„Moc?“ bylo první slovo matčino, když zjednala na plotně pořádek.

„Tuze ne, ale pálí to jako čerchmant!“ odvětila Pavlína, ale přes všechnu palčivost s heroickým odhodláním chopila ucho notného hrnku, který na svrchnici plotny dlouhou dobu pod pokličkou dřímal — svou to snídani, a odešla do svého pokoje.

V nedlouhé chvíli spatřila dno hrnku, zůstala však sedět, v jedné ruce nádobu a v druhé lžíci, s vytřeštěnýma očima.

Samým přemýšlením navraštila čelo a vydula rty.

Když už vráska proťala jí celé čelo a obočí se jí téměř sešla i oči napjetím myšlení počaly šilhati, Pavlína vybouřila se a vbodnuvši lžíci prudce do hrnku počala se mýti.

Pod mýdlem a studenou vodou počala jí opařenina zběsile páliti a Pavlína ustavši prohlížela si postižené předloktí s obličejem nakřiveným na pětkrát větší bolest. Od zápěstí až k lokti táhla se na vnitřní straně pravice jediná purpurová skvrna, tak se rozšířila zprvu nepatrná. Bála se na to sáhnouti, ale myslila si, kdyby ruku zavřela tak, aby opařená kůže přilnula k paži, že by palčivost velmi ulevila.

Zkusila to; ale nemohla. Užasla nad tím. Ať tiskla sebe tužeji předloktí k paži ruky, nesevřela. Zdvihla se tomu na odpor taková vlna masa, že paže nabyla šíře až dvojnásobné. Pavlína jaksi zvlášť pozorně a jako poprvé všimla si, jaké má ruce. Naklonila hlavu na zad pokud jen mohla, ale nedohlédla šíře svých paží. V tom jí napadlo, že tyto ruce šestadvacetileté dívky, obnažené až po rameno, tak bílé a nad míru plné, vystaveny byly na okamžik mužským očím a na místě studu chopil ji vztek — na okamžik.

Sedla před zrcadlo a počala rozčesávati hojný vlas. Jakmile však zdvihla nad hlavu obě své ruce a zahlédla nyní v zrcadle, jak podél vnitřní strany paže táhne se mělce široká rýha, rozdělující svaly paže ve dví, nabyla jakési záliby na svých rukách. Nebyly dokonce tak neforemny. Přitiskla je k mocné hrudi, že svaly jich kulatě vystouply. Pravda, v ramenech byly poněkud příliš silny až vypoukly, ale od lokte se úžily a oblé jemné zápěstí končilo v útlých rukách, jimž snad mohly se nejvýše vyčísti trochu krátké prsty.

Pavlína mhouřila na svůj obraz v zrcadle oči, tiskla hlavu ke hrudi, až se objevil podbradek, a líbila se sama sobě nad míru. Oči nemohla spustiti se svých rukou, byly tak pěkny. V každé poloze objevily ladnou vlnitou linii, a Pavlína česajíc vlasy k vůli tomu, nevedla jich prameny přes šíj ku předu jako obyčejně, ale nabírala je se šíje pod paži a to jen proto, aby viděla své ruce v novém zaokrouhlení. Roztřásala hlavou vlhké vlasy na šíji a z toho pojala ji jakás mrazivá rozkoš. Náhle vystoupil jí na tváři prudký ruměnce, pokryl hrdlo a ňadra, a Pavlína ocitla se dvěma hmaty v bílém kabátci, jehož knoflíky od hrdla až dolů nervósně zapínala. Zastyděla se svého zrcadla.

Energicky sáhla po lahvičce, nalila krapet, v dlaních rozetřela a navlhčila vlasy, proceduru tu opakovala několikrát a se zevrubnou důkladností roztírala silné prameny svých vlasů hrstmi. Trvalo to dlouho, než byla s touto přípravou hotova. Znova vzala hřeben ku pomoci, levou rukou umístila ve rtech celou řadu drobných želvových vlásniček.

Namáhavě sebrala spoustu své kštice do drobné hrsti levice, svázala těsně za hlavou tkanicí, přehodila vlasy přes temeno, že spadly až na ňadra. Pak ale nastala rychlá práce prstů, hřebene, jedna vlásnička za druhou mizela v hlavě, nové musela přibírati z hojné zásoby na stolku; vlasy pod virtuosními hmaty té divuplné ženské dovednosti, kteráž při účesu na zadní části hlavy provádí nejsložitější útvary, vůčihledě se krátily, konečky jich zmizely mezi prsty, lehký pohyb hlavy v pravo, vbodnutí jedné jehlice, pohyb v levo, vbodnutí poslední jehlice, a když Pavlína vztáhla ruce, vyloupla se z pod nich co nejdokonalejší frisura „à la Kronprinzessin“.

Byla překrásná; Pavlína přesvědčila se o tom malým zrcátkem, jež vykonalo cestu okolo plastik umístěných vzadu za temenem. Trvala tři minuty, svědomitý sochař nevymodeloval by tak pěknou za tři hodiny. Dokončena však přece nebyla.

Pavlína dřív než k dovršení jejímu přikročila, vycenila do zrcadla zuby a hned na to zmizely ze stolku dvě lahvičky a kartáček, s nimiž se vrátila k umývadlu. Potrvalo to hodnou chvíli, než kartáček uvnitř úst svou úlohu vykonal, ale když se Pavlína zase posadila před zrcadlo a zase rozjevila rty, široké její zuby, mlíčné, slabě namodralé barvy leskly se z dásní temně růžových jako perleť.

S touž zručností, se kterou hrála na svůj toaletní stolek jako na klavír, rozžehla líhový plamen na přístrojku pod želízkem ku kadeření. Zatím než se ohřálo, Pavlína obírala se zase už bůhví kolikátou lahvičkou. Obsah této určen byl pro krátce střižené vlasy nad čelem. Napojila je, že z nich div necrčelo. Pečlivě utřela čelo. Na to dotkla se ho asi dvanáckráte hřebenem a prsty levice do ždibce sevřenými pokračujíc od jednoho ucha k druhému a z čela trčelo jí dvanácte do špičky nakroucených — řekněme knírků anebo tykadel. Kdyby někdo počítal, na vlas bylo vlásků v každém stejně. V tom cvaklo už zas želízko a Pavlína zkoušejíc přiblížila je opatrně na půl coule ku tváři. Bylo dost.

Želízko chopilo do svých ramen jedno ze zmíněných tykadel po druhém, Pavlína zakroutila, vetkla do kudrlinky tak utvořené ukazováček a přilípla ji na čelo třepajíc při tom tak rukou jako když virtuos na houslích provádí tak zvané vibrato. Která se nepřilípla, musela býti znovu navlhčena. Pavlína toporně měřila očima do zrcadla, neboť čelo navraštiti nesměla.

Konečně byla hotova a čelo bylo obroubeno od jednoho spánku k druhému nepřetržitou řadou drobných spirál točených vesměs v jednu stranu, asi tak, jako vídáme stylisovaně znázorněnu vlnící vodu na řeckých vásách.

Potom odala se slečna Pavlína výrobě větších točinek ze spánků přes uši se táhnoucích jako části Athéniny přilby chránící lícní kosti a Pavlína byla učesána. Avšak ještě ne! Na okamžik vložila želízko ještě na plamen a potom s novým žárem vrhla se v záhlaví, kdež jemně nakadeřila hedbávné vlásky, na všechnu jinou úpravu krátké.

Sfoukla plamen a účes byl hotový. Mohla s dobrým svědomím říci, že nebylo na hlavě ani jediného vlásku, jehož by se nebyla dotkla. A v ohledu jiném jí nečinilo svědomí žádných výčitek.

Ale proměna, způsobená touto obšírnou manipulací s hlavou slečny Pavlíny, v jejím vzezření byla úžasná. Tím, že ten hmotný spád vlasů otočen na temeno a tu vpěchován do tuhých, jako litých útvarů, vynikla šíře jejího obličeje a hlavní rys její tváře, kontura to lící, od očí směle, téměř vodorovně vybíhající a po kulatém obloučku povlovně k bradě spadající, rys, který i v tříčtvrtečním profilu vadil spatřiti nos. Vadou tomu obličeji však nebyl, naopak nebyl bez lahody. Ouška, snad příliš drobná, přirostlá i lalůčkem. Oči jako smaltované, bulvy leskle bílé a zřítelnice zelené jako brčál a podivné! Neskončeně jemně a ostře jsou do oka vrýsovány sivou modří, a k zornici jich sbíhají se vlákenka temně modrá a proto měla Pavlína v plném světle oči modravé a v stínu zelené. Karmínová malá ústa tenkých rtů, svěží růžovou pleť a líce bez ruměnce.

Ale na levém, téměř u brady, měla Pavlína fialovou nehezkou skvrnu, roztrhaných okrajů a proto i dnes rýžovým práškem tu skvrnu pokryla, až zmizela, a napudrovala i celou tvář a hrdlo. Potom vzala tenký štětec a obtáhla jím dolejší obrví slabou čárkou. Dříve neměla v očích žádného výrazu, a nyní všechen záležel v této téměř neviditelné čárce. To dvojí nikdy neopominula Pavlína i když mívala na poště ranní službu — to bylo ob den — aby zakryla pudrem skvrnu u brady a podmalovala si oči.

Se zrcadlem rozloučila se líbezným úsměvem té koketerie, která i to ví, že musí tenké rty sešpuliti k hubičce, aby se zdály plnějšími, u vědomí, že jest rozkošna a neodolatelna. Nu — a byla!

Netrvalo ani minutu a Pavlína dokončila za otevřenými dveřmi skříně svou toaletu. Vyšla na světlo oděna, v černých šatech. Tak tkvěly na ní, že, kromě na širokých rukávech, na celé postavě nebylo ani nejmenšího záhybu, tak těsně vyplňovaly šat její tuhé, nadměrné formy.

Když Pavlína usedla na pohovku poblíž okna a sklonila oči ozbrojené zlatým skřipcem ku knize, dotýkala se kulatá její brada téměř zlatého řetízku od hodinek, ronícího se okázale mezi dvěma knoflíčky na hrudi.

Vedro vzrůstalo, jako kdyby se mělo nebe každou chvíli vznítiti. A když v tom mrtvu v sousedství zase dveřmi uhozeno, znělo to jako odkudsi z pátého domu. Za to jasně v tichu zvonil nůž, jímž stará paní v kuchyni krájela nudle do polévky, a každý skok kanárka v kleci ozýval se s úmornou pravidelností.

Pavlína ovšem nečetla, aspoň od toho okamžiku, co se na dvoře otevřely u nové partaje dvéře a v nich objevil se nový nájemce Benýšek. Tu její oči upjaly se příkře přes hořejší pravý roh knihy oknem ven, tak příkře, že Pavlína viděla dvě okna a dva Benýšky. Ale každý by byl přísahal na to, že jest hluboce zaujata obsahem knihy.

Jakmile zahlédla, že ji zraky Benýškovy také našly, tvář její nabrala sladce nyvý výraz až bolno, a krátké prsty baculaté ruky za list zatknuté roztáhly se co nejdále od sebe a zakroutily se do dlaně — dle Pavlínina náhledu vypadala její ručka v této úpravě zvláště neodolatelně.

Pavlínina očka zavřela se unyle, rty zúžily se v „hubinku“ a růžový její obličej rýžovou moučkou poprášený v rámci připlesklých kudrlinek vznesl se nad knihou — v lících tolik beznadějné touhy, že by nejzarytější srdce zjihlo.

Pavlína byla přesvědčena, že akademický malíř v tom okamžiku tone v nejslastnějším obdivu. Ještě chvíli nechá se obdivovat, potom náhle obrátí hlavu k oknu, dá se překvapit, „vylítne“ a s posuňkem největšího rozhořčení odběhne.

Teď!

Pavlína hodila mrzutě knihou, Benýšek už na svém místě nebyl.

Opatrně vyhlédla Pavlína na dvůr.

Uprostřed trávníku spatřila v nejparnějším výsluní slaboučkého, malinkatého hošíka s křivými nožkami, načechranými řídkými vlásky. Cizí dítě, patrně Benýškovic. Modrý „plavecký“ oblek, jakým matky zdravých silných dětí tak rády hoví své hrdosti mateřské, visel volně na křehkých údech nebožátka. Hlavu proti úpalu nechránila než námořnická čapka s dlouhými stuhami. A zdálo se, že pláče. Držel zaťatou pěst v oku, ale ježto pláče slyšeti nebylo, mínila Pavlína, že se hošík bezpochyby nějakým barevným střípkem dívá přímo do slunce. A neodolatelnou zvědavostí puzena a dychtiva za každou cenu započíti s „vedlejšími“ známost uvazovala už Pavlína skvěle bílou a škrobem drnčící zástěru, vsadila ohromný, slaměný klobouk na hlavu a vyšla ven.

Měla vhodnou záminku. V nejslunnějším koutě rozlehlého dvora sušilo se její prádlo.

S dítěte očí nespustila. Podivné dítě! Sotva pohnulo hlavou, ačkoli Pavlína zúmyslně šla co nejblíže kolem. A stále hrst v pravém a loktem levé zakrývá si druhé oko.

Takové hubené stvořeníčko. Stále tak nepohnutě stojí, mačkajíc si oči.

Pavlína déle se nezdržela a přesvědčivši se maní, že jest prádlo s dostatek suché, přistoupila k dítěti:

„To je hezký hošíček! Že se jmenuje Pepíček! Žeeé?!“

Ani nedořekla, děckem to trhlo, jako kdyby jenom bylo na první slovo čekalo, a spustilo tak pronikavý lítostivý pláč, až se Pavlína zalekla.

„Ale, ale, co pak se mu stalo, andílkovi? Kdo pak bude tak plakat!“ konejšila. Ale teprve tomu dala.

Maličký, nespouštěje rukou, do očí pevně zatknutých, otevřel ústa do kořán, tak že bylo viděti jazýček pláčem křečovitě jektající a smršťující se, jako kdyby do vřeštícího hrdla měl spadnout.

Pavlína držela dítě v náručí a cítila, jak pláče celým tělem. Hnul se v ní onen neurčitý cit, všem ženám společný, který mateřstvím dochází určení, a Pavlína na vše zapomínajíc přitiskla děcko prudce ke hrudi. Nejněžnějším slovem mu lahodíc vzala obě drobné ručky do své hebké dlaně a pokoušela se odemknouti je od očí. Sotva se jí to po křečovitém odporu toho červíka podařilo, jediný pohled do očí maličkého a Pavlínou hrůza i odpor až v kolenou otřásly. Byla by vřeštícího hocha málem upustila, kdyby jí ho nebyl z náručí vytrhl někdo, o jehož blízkosti neměla tušení.

Pavlína octla se tváří v tvář prapodivnou, ubledlou, z níž si pro první setkání odnesla dojem, jako by ty velké černé, divoce sálající oči, pod čelem vhloubené, byly přebytkem barviva své okolí až do temna prosákly a jako kdyby některá z tepen na čele nebo na hrdle musela v okamžiku puknouti, tak byly napjaty. Více času na paní Benýškové poznati Pavlína neměla. Zdálo se jí v první chvíli, že musí před ní prchnouti.

Neveliká ta ženština v záchvatu největší zlosti, držíc dítě na příč jako nějaký kyj, rozběhla se po Pavlíně, že tato ustupovala. Benýšková, bledá až do siva, trhajíc rty, jako by jich nemohla rozevříti, postoupila ještě na dva kroky proti couvající Pavlíně a konečně rozlepila svá ústa hlasitým: „Pfuj!“ —

Vyplivla však jen to slovo, ačkoli na prudkosti posuňku znáti bylo, že by se neostýchala uskutečniti je přímo do tváře slečny Pavlíny.

Na to se otočila a jako kdyby byla spáchala vraždu, shrbena pospíchala k svému bytu; dítě v náručí se jektavým pláčem až odmlčelo.

Před samým prahem se však zarazila. Stál tu Benýšek rozjítřen, mohutnou ruku napřaženou k pádnému poličku. Pavlína uděšena doběhla rovněž ku svým dveřím, nespouštějíc s Benýškové očí, když viděla ji v nebezpečí povážlivé rány, vydržela chvíli a za celý svět by nebyla propásla ten posvátný okamžik. Avšak ku podivu, čím výbojněji tvářil se Benýšek, tím volněji šla kol něho Benýšková a zmizela ve dveřích, aniž rána padla. Benýšek schoval poliček do kapsy.

Pavlína vpadla do kuchyně jako vystřelená.

„Pro Boha, maminko, pomyslejí si…“

„Ale vidí, Pavlínko, co pak je jí do cizích dětí, to nemusela mít tudlec to,“ začala stará, kteráž celý výstup viděla.

„Pro Kristovy rány mlčejí, prosím jich; kdyby to viděli, to dítě je slepý!… Takový krvavý vočka! V celým těle to mám, takový leknutí,“ a Pavlína se skutečně třásla na celém těle. Buclaté ručky tiskla do spánků, ale přec tak opatrně, aby si nákladnou frisuru neporouchala.

Matka držíc poslední špetku žlutých nudlí nad klokotající polévkou, dřív než je vroucímu osudu odevzdala, zarazila se dvě, tři vteřiny a potom šouravým krokem přistoupila ke kuchyňskému stolu, schýlila se na svých objemných loktech až ku samé tváři dceřině a mhourajíc bolestně očima, vydechla ze sebe:

„Slepý?“

Pavlína jen kývla a máchla rukama.

„Hehej! Podívej se jenom na tu kusí kůži!“ otřásla se matka a na jejích předloktích vystoupla husí kůže jako struhadlo.

„Na obě očka?“ ptala se ještě jednou matka a na jejích účastenstvím mžikajících očích bylo viděti, že by tento její hrůzoděsný požitek z cizího neštěstí byl o polovici menší, kdyby byl hošík býval slepý toliko jedním okem.

Pavlína mlčky přikývla.

„Jsi ty ale, dítě, bledá,“ žasla paní Terttlová mhourajíc očima u samého nosu Pavlínina, „vzadu v pokoji stojí eště od rána hrneček se slanou vodou a ty jsi se musela jistě tuze leknout. Hned jsem tady!“ A stará paní svým chvatem a nezvážitelným objemem způsobila zas jedno ze zemětřesení v její domácnosti tak častých.

Ale hrneček se slanou vodou byla by zase málem musela vypiti sama. V tom okamžiku, jak po něm vztahovala ruku, vpadla jí Pavlína do zad a nedbajíc jejího leknutí toho dne již bůhví kolikátého, už ji tiskla ze dveří zpět do kuchyně:

„Pospíšejí si jenom pro Boha, já se sem za nima za chvilku… Nu dou, dou! Inu, Benýškovi dou k nám, pro Ježíše Krista, oba i s chlapcem!“

A Pavlínina matka za řinčení všeho skla, porculánu a hlíny odsupěla zase do kuchyně a přec tak rychle, že právě když stavěla hrneček se slanou vodou na stůl, zaznělo rázné zaklepání na dvéře.

Stará paní nechala hosta ještě jednou zaklepat.

„Dále!“

Dvéře se otevřely a snad zároveň s nimi ústa příchozího:

„Ruku líbám, milostpaní, račte odpustit, že se osměluji, nicméně však, ježto nenadálá událost — prosím dovoluji, si představiti sebe sama, svou choť a svého — hm — prosím, akademický malíř Josef Benýšek, moje choť Růžena Benýšková a můj ubohý Rudolfek…“

Dřív než pan Josef Benýšek svou choť do předu postrčil, dřív než ubohého Rudolfa na prostřed kuchyně postavil, byla už v kuchyni nazpět Pavlína. Ty tři okamžiky stačily jí ku třem hmatům hřebenem po frisuře a přitisknutí štětičky s pudrem na obě tváře.

„Moje přemilé dítě, ach jak jest něžný!“ šveholila Pavlína, přikleknuvši k Rudolfkovi, a vinula jej k sobě, „moje ty robátko, ubohé. Jak bych ho měla ráda!“

„Vzácná slečno, moje choť vás přichází odprosiť“ — pan Benýšek neužíval infinitivu, leč s koncovkou „ť“ — „prosím, moje jméno jest Benýšek, akademický malíř, to jest moje manželka a můj ubohý Rudolfek…“

„Prosím, pane Benýšek, nechť jste přišel za jakoukoli příčinou, buďte nám srdečně vítán,“ přednášela slečna Pavlína jako na divadle a držíc hošíka klidného, že slyšel otcův hlas, druhou ruku podávala Benýškovi.

„Tolik laskavosti, milostivá slečno…“

Byla to scéna nad míru slavnostní, ani stará paní nemohla odolati, aby neprojevila své účastenství podotknutím:

„Ale, jenom nechají, pane Beneška.“

Se zalíbením hleděla na svou dceru, stojící před hostem, zlatý cvikr na nose, při každém pohybu se otřásající, hlavu ladně zdviženou, že kulatý podbradek neodolatelně vystupoval. Také Benýšek drže krátké masité prsty Pavlíniny mezi palcem a ukazovákem, byl samá poklona a úsměv i škrtil jaksi do lahody svůj silný hlas.

Bylo to všechno velmi podařené a oba v obdivu nad svou dvornou uhlazeností vytrvali chvilku v tomto postavení. Náhle Pavlína svým už zas obyčejným kuchyňským hlasem přerušila posvátný okamžik.

„Ale pro Boha, vždyť jste si u nás ani nesedli. Prosím, vemte místo, prosím, mladá paní, Rudolfka si vezmu já…“

Nastal ruch židlemi, Pavlína žádala za prominutí, že nevede dál, poněvadž není „uklízíno“, vyhledala Rudolfkovi „cukroušek“ a zábava, vedena ovšem výhradně Pavlínou, byla v nejlepším, když si Benýšek odkašlal a znova spustil:

„Odpusťte, slečno, vlastním účelem mé návštěvy dnešní, vedle povinného představení sousedského, jestiť…“

„Odpustěj, nezapomenou svou řeč,“ přerušila jej stará paní, „to jsem se chtěla s dovolením ptát, mnoholi platěj činže?“

„Ale, maminko, dovolejí, nejsou tak neugierig!“

„Co se týče dnešního chování mé choti, račte jí míť za omluvena — to jesť za omluvenu…“

„Ani dost málo ne,“ odtušila rychle Pavlína. „To je zcela přirozené, panička se lekla, — že chlapeček padá a proto si odplivla, kdo pak by se divil —“ Pavlína slova trolila s patrnou jízlivostí.

„Moje choť toho upřímně lituje,“ a Benýšek náhle svraštil čelo a přísně otočil se po své ženě, sedící jako socha dosud beze slova.

Náhle kmitlo něco v těch pochmurných očích jejích a Rudolfkova matka patrně pod dojmem pohledu mužova vydechla ze sebe: „Ano!“

Tak jako kdyby se slovem upadlo kus rtu z těch velikých úst, hrubých, vzhledu takového, jako otvor sáčku zadrhující se na tkanici. Bylo to sotva vydechnuto, ale s takovou zpurností, že se všichni odmlčeli. Benýšek neodvážil se už kárajícího pohledu stranou po své ženě a v rozpacích hladil hlavu svého ubohého Rudolfka a narážeje na jeho slepotu pravil k Pavlíně obrácen:

„Račtež uvážit, že od narození, bez naděje, toť hořké.“

Zase ticho, ona přestávka v hovoru, která vyhání hosty. Benýškovi byli by zajisté bezodkladně odešli, ale v tom zašustěl šat o dvéře, takové bylo ticho, že to všichni slyšeli, klika cvakla a vstoupil mladý muž.

„Jesus, Richard jde k obědu a my nemáme prostřeno, Pavlíno!“

Mladý muž, na němž na první pohled bylo patrno, že jeho podstatou jest náruživá samolibost. Byl oděn s veškerou nemužností ženkýlů Příkopy zalidňujících, jichž ideál právě toho léta korunován byl co nejsvětlejším cylindrem s černou stuhou. Tato přízdoba pozlacené mládeže pražské nescházela také příchozímu ulízanému panáčkovi.

Když smekl, objevily se vlasy ještě světlejší než klobouk, tvář pleti barvy jako našedlý pijavý papír a podoby jako na rychlo uhnětené. Také se zdálo, že licousy světlejší než líce jen tak ledabylo nastrkány pod bezbarvé uši této tváře vzezření až urážlivého. Tu stálo na čtverečném decimetru bílých vousů pět, hned vedle na témž prostranství dvacet. Za to byly všechny stejně přistřiženy a v bezúhonný záhon srovnány.

Smekl svůj bílý cylindr s nevylíčitelným posuňkem té zbabělé pouliční koketerie vyšňořených mladíků, která je s to podrážditi hněv až k činu.

Sňal jej tak, jako kdyby mu šel z těžka s hlavy, i tvář se mu hnula v tu stranu i celou hlavou kynul.

Obličej jeho stažen byl při tom nakyslým výrazem nedodělaného úsměvu, v němž zřejmě stálo psáno: „Já zato nemohu, že nejste tak roztomilí jako já!“

Oči Richardovy při tom samou noblesou nikoho ani neviděly, až náhle pohnulo se jeho obočí pokusem úžasu.

To před ním stál akademický malíř.

„Dovoltež představiť sebe sama, svou choť a svého syna, prosím, akademický malíř Josef Benýšek, moje choť Růžena Benýšková a zde můj ubohý Rudolfek!“

„Nová partaj z vod vedle,“ omočila si stará paní.

„Richard Terttlo, advokaturskanzleidirektor beim doktor Paussig,“ vyjelo z pana Richarda, jako hrknou hodiny minutu před celou.

Na němou, tupou osobu společnosti působila slova ta jako zázrakem, paní Benýšková trhla sebou a dutým hlasem, avšak z úžasu až jektajícím zvolala:

„Voni jsou mi od pánaboha samýho poslanej, mladý pane doktor, bůh je můj svědek, že hned v tu chvíli, jak otevřeli, měla jsem k nim důvěru, jako kdybych je byla už celý léta znala. Voni mi v mým protivenství jistotně pomůžou a dá-li pánbůh, že vyhrajem, já budu uznalá, voni mně neznají, ale já se jim odvděčím. Povážejí si, pivovár a tři domy…“

„Cocococo je? Co má být?“ prohodil pan Terttlo, nyní už česky, „já té — ch — paní nerozumím ani slova…“

„Óch, ctěný pane,“ šveholil sladce akademický malíř, „nevím, jak se mám vyjádřiť, zdali je to spíše nehoda, anebo spíšeji štěstí, v štěstí tom pronásleduje nás však neštěstí. My totiž máme veliké jmění, totižto máme míti, neboť od smrti mé tchyně se nám zadržuje… S celým státem, vážený pane,“ deklamoval patheticky, „odvažuji se vésť zápas za práva své ubohé choti zde, dobré nezadatelné právo těmatohle svýma rukoma… Neračtež se tudíž diviť, že moje paní, doslechnuvši, že ráčíte byť tak slovutné kanceláře advokátní řídícím, pojala ve vás, ve vaši radu důvěru…“

„To je všechno — chech — náramně krásné, milý pane,“ namítal pan advokaturskanzleidirektor zcela lehkým tónem, ale náhlým přechodem pokračoval až láteřivě: „pokud z toho ale mohu vyrozuměti — krátce a dobře, já nejsem žádný vinklář, a ostatně já nevím, jak k tomu všemu přijdu, já vás neznám, pane!“

Nastalo na dva okamžiky ticho, v němž každý četl svůj trapný díl. Toliko Pavlína prostírajíc na stůl ticho rušila. Stará paní rozevřela bezzubé čelisti a mlčela. Hosté stáli u dveří na odchodu. Benýšková z těžka chápajíc šlehala očima s jednoho na druhého.

Tajná myšlénka na dně Pavlínina srdce zrodila žádost nedopustiti, aby první setkání se sousedy takto nepříznivě skončilo.

„Ale nesmíte si myslet, pane Benýšku, že bratr je takový, jak se dělá, to by bylo krásné, sousedi, jděte… sousedi,“ doložila vynuceně škádlivým tónem. „To bys byl pěkný otec rodiny, aby o nás lidé mysleli, že jsme nějací divousi…“

Pavlína by byla snad ještě déle a ještě nezáživněji hovořila, kdyby Richard, jenž poznal, že svým urputným způsobem porušil způsoby světáka, nikdy upřílišeného, nebyl býval pojat touhou, napraviti toto pochybení.

Jeho našedlá tvář zřela zas obvyklým šarmantním pohledem, nozdry roztomilostí se naduly, víčka přetáhla oči a rty se rozlepily:

„Ovšem, ovšem, ovšem“ — mluvil se známou dělanou roztržitostí blaseovaných kupeckých příručích, „pán odpustí… dnes malá neshoda… se šéfem…, malá nepatrná mrzutost, která mne rozladila, doufám, že budeme dobří sousedé, pane… prosím, jak je ctěné jméno… já mám pro jména tak špatnou paměť a pak tolik jmen v kšeftu.“

„Ale prosím, prosím, Benýšek, akademický malíř… já také doufám…“

„To je lehko pamatovat,“ hovořila vesele Pavlína žádostiva, aby se rozmluva dostala co nejdále od podnětu Richardovy nezdvořilosti, „malý Beneš, ale pan Benýšek jest spíš obr.“

Odříkala to jako požehnání nad spojenýma rukama obou mužů, v nichž tiskli zároveň smíření a rozloučení. Richard, tak pozorný, aby se nedopustil v obcování beztaktnosti, přece páchal jednu na druhou, sám začal:

„Poroučím se, poroučím se, pane Benýšek.“

„Má úsluha, pane řídící.“

„Ráčejí nás navštívit, pane doktor,“ šeptala Benýšková zanícením celá rudá, „všechno jim povím… vyhrajem…“

Sotva byl za dveřmi, obrátil se Benýšek. Už napřed zahlédl na dveřích cosi jako visitku. Teď viděl, že tu přibity dvě. Na jedné stálo:

RICHARD TERTTLO,
Advokaturskanzleidirektor.

a na druhé:

PAVLÍNA TERTTLOVA,
poštovní manipulantka.

Avšak slovo „Terttlova“ bylo nožem a pérem předěláno z patrného původně tištěného „Trdlova“. Mezi T a r tísnilo se štíhlé psané e a z d vyrobeno dvojité tt tím, že ubohému písmeni odpáráno břicho, nahrazeno jedním t a ze zbytku uděláno druhé t.

„Trdlo,“ zabručel mezi zuby jízlivě akademický malíř.

„S jeho ubohým Rudolfkem,“ pravil současně a posměšně pan Terttlo, sedaje ke stolu a rozestíraje za talířem dnešní „Bohemii“, kterou brával domů z kanceláře. „Mir scheint das Kind ist blind,“ (Zdá se, že to dítě je slepé) prohodil.

„Ani jsem se nedozvěděla, estli na ně nepřirazil,“ nadhodila bezvýsledně stará paní, když byla skončila tichý otčenášek a zadívala se snivě do páry z talíře vystupující.

Také Pavlína v hlubokých myšlenkách započala oběd, tak hlubokých, že jí až lžíce ve vzduchu vázla.

Richardovi nikdo neodpovídal, jako s ním doma nikdo německy nehovořil.

Nebyloť slyšeti leč jej, jak po dětsku srká polévku…

Z každodenního svého spánku po obědích, odbývaného na pohostinné pohovce v pokojíku Pavlínině, probudil se dnes Richard ošklivým snem. Namanul se mu kdesi na dvoře ubohý slepý Rudolfek. Richard šlápl mu naprostou náhodou na krk. Rudolfek dal se do nesmírného vřeskotu a jeho otec vrhl se na trýznitele svého dítěte, škrtil a porazil jej na zem, zul mu s pravé nohy botu a počal mu s palce stahovati nehet. Palčivostí se Richard vybourcl ze spánku. Probuzení bylo zároveň vysvětlení snu. Slunce pálilo jej žhavě do špičky pravé jeho lakované botky a otevřeným oknem zněl usedavý jekot plačícího Rudolfka.

Ostatně tyhle botky mořily jej dvojnásob, předně byl za ně ještě dlužen a za druhé mačkaly jej jako mučedníka Páně. —

„V slovutné kanceláři!“ rozvažoval dále vystrčiv nohu na lenoch pohovky, aby se mohl jejímu divukrásnému obrysu obdivovati.

On věděl totiž, že má nohy „jako kníže“. Slyšel to na vlastní uši, když to povídala kuchařka doktorovic, jednou v neděli, kteráž připadala právě na prvního, kdy si byl pro svoje služné.

„Co pak ten, ten má nohy jako kníže,“ povídala kamarádce z prvního poschodí do druhého. Byla to stará žena, ale od toho času, kdykoli se obouval, či zouval, slyšel slova: „Nohy jako kníže!“ I když jej zabolelo některé z jeho zuřivých kuřích ok, jichž měl deset, přes bolest mnohdy pekelnou sladce znělo mu: „Nohy jako kníže!“

Jeho nohy nebyly však pro pouhou pastvu očím, nýbrž i pro požitek uším. Richard jako mnoho jiných stejně smýšlejících byl toho přesvědčení, že když boty silně „vržou“, přispívají velice k noblese mužského zjevu. Proto nosil v nártech bot ukrytý celý systém brkových plátků, provázejících jeho tanec na jehlách hudbou do opravdy.

„V slovutné kanceláři,“ přemítal Richard dále pracným svým způsobem. „To je jistá věc, že tenhle mazal slyšel o naší kanceláři poprvé!“

V tom mžiku přeskočily oči jeho se špiček knížecích jeho bot na jeho knír, aniž by hlavou jen trochu pohnul. Vtlačil toliko pod hoření ret jazyk a ret jím zdvihl. Bylo na něm něco plavé plísně. Pak špičkou jazyka ochutnal tři vousy téže barvy pod dolením pyskem, jimž říkal „muška“.

„Doktor, já a písař nevyděláme dohromady ani tolik, co doktor prokouří — sám bych neměl co kouřit, kdyby nebylo Frýdy.“

Frýda, to bylo děvče rudovlasé s růžovou pletí, na víčkách očních stále přimklých a chorých přecházela až do fialova. Ubohá otvírala oči tíže, než okénko své posady, nesoucí nápis „K. k. Tabaktrafik“, kdež své tetě, vdově po setníku, prodávala doutníky až do výše pětikrejcarových kub a viržinek.

Richard byl vášnivý viržinkář. Bylo to právě letos, jednou z jara, když seděl v kanceláři v zoufalé náladě kuřáka viržinek, jemuž jazyk prahne po tomto nejnásilnějším všech doutníků a ruka v kapse počítá krejcary, stačí-li na jedno. Rozvažoval, nemá-li přece těch šest krejcarů své hotovosti obětovati raději na viržinku a vážiti pak cestu z kanceláře, tedy ze Smíchova domů, za Karlovo náměstí až kamenným mostem, poněvadž zbylým trojníkem by na mostné nedosáhl.

V tom přemítání úchvatná myšlénka bičem jej švihla až vyskočil. Ano, ano, toť výtečné, to učiní a sice bez odkladu.

Půjde a připomene „starému“ jeho slib, učiněný, když jej do kanceláře přijímal, že osvědčí-li se jako stenograf, že mu pětku měsíčně přidá, a tehdá byl v kanceláři sám, druhého písaře ani nebylo — půjde a vyloží mu také, co jej stojí mostné na cesty z Nové Města do kanceláře.

Když se vrátil z pracovny svého šéfa do kanceláře, měl ne sice o pět, ale přece o tři zlaté měsíčně více; málem by byl věšák rozkoší objímal.

„Wenn ich glücklich bin, soll die halbe Welt glücklich wer’n, lieber Tertlo,“ (Jsem-li já šťasten, nechť jest půl světa šťastno, milý Tertlo) povídal tehdáž pan dr. Paussig, „hoit’ könnten sie von mir die ganze Kettenbrücke haben, hoit’ bin ich überselig…“ (dnes bych byl s to, dáti vám celý řetězový most, dnes jsem přešťasten) a pan dr. Paussig hořel a zaníceným zrakem mířil po své ženušce. „Sie ’snt hoit’ der erste, der mich um was angangn hat nach einer solch glückseligen Nachricht.“ (Vy jste první, kdo mne dnes po tak slastné novině o něco požádal.)

„Aber Mannrl sei gscheit, plausch nit,“ (Ale mužíčku, měj rozum, neplácej!) vpadla mu paní doktorová do řeči zapýřená až po uši. Byla to plnokrevná krásná židovka a doktorkou teprve od masopustu.

Richard se již třetího dne cestou před kuchyní dozvěděl, že měl pravdu, když tušil, že příčinou doktorovy štědrosti bylo nejčasnější hnutí jeho otcovské lásky.

Maje tři zlaté v kapse — užil rozjařenosti doktorovy i k tomu, že jej na místě požádal o jich vyplacení — pádil Richard k tabákové dřevěné posadě k mostu, kdež svůj sentimentální život trávila Frýda.

Když Frýda vytáhla okénko budky a těžká víčka rudých očí do výše, šlehl Richardovi z nich takový záblesk něžnosti vstříc, že až užasl.

„Tak tedy přece jste na mne nezapomněl,“ vydechla budka ze svého nitra roztouženě.

„Aaaa — to bych si, slečno — hm — přece jen vyprosil — takovou pozastávku! Snad si nemyslíte, že bych vám vašich mizerných pět viržinek zůstal dlužen!“ hartusil Richard na oko: vědělť na první pohled, kolik uhodilo, ba věděl již dávno, na čem s Frýdou je.

„Pane doktor,“ sténala Frýda, horkýma dlaněma křečovitě chopivši ruku Richardovu se zlatníkem v hrsti, „co si to o mně můžete myslet, co vás to napadá, já o žádných pěti…“ Frýda se zajikla, „nic nevím a nechci vědět — já jenom… že jste nezapomněl… že jste na mně přece vzpomněl.“

„Ale, ale, nač pak já bych tuhlecto potřeboval,“ odmítal Richard se zdánlivou rozhodností, jako kdyby na věky chtěl všemu konec učiniti, „tady mi dejte na zpátek na pět viržinek, slečinko… však je na Smíchově víc trafik a má úcta… heh!“

A zlatník zazvonil vztekle o prkénko. Ale ani nedopadl a už se zaťaly končité prsty hektického děvčete znova do dlaně Richardovy až bolestivě.

Richard mohl sice jediným trhnutím zbaviti se dravého toho obemknutí, ale ruka jeho velmi shovívavě vyvíjela se z prstů rozohněné Frýdy.

Spojené ruce obou sunuly se zvolna ven až k samému okraji okénka.

„Ale Ježíš Marjá Josefinko!“ ječela bolooká trafikantka, „ale jejej, pane doktor, ale nehněvejte se na mne, ale neéé…“

Na konec už skuhrala.

Najednou však Richard odzbrojen v zápasu povolil.

Ucítilť mezi dvěma kotníky svých prstů horký dotek okoralých rtů Frydiných, přitiskla mu na ruku vroucí políbení.

Hubené ruce její počaly se třásti a Frýda dala se do usedavého nelíčeného hysterického pláče.

Když pan Terttlo za hodnou chvíli odcházel, odnášel si zlatku nerozměněnou; Frýda nejen nedopustila, aby zaplatil, co byl dlužen, ale i musel nad to od ní přijati dalších pět viržinek na úvěr, na důkaz, že se o ně nebojí.

Toho dne štěstí patrně sloužilo jemu výhradně.

Richard okamžikem pochopil, jaký poklad proň Frýda znamená; nejen že tento dluh nikdy nezaplatil, ale i na příště dostával od Frýdy viržinek co chtěl…

Nebylo potom místečka na jeho hedbávných rukou, aby je krátkozraká Frýda nebyla zlíbala; mimo jeho ruce najisto že neviděla z něho nic víc, neboť mimo tabáčnickou boudu se s ním nikdy nesetkala.

Ale přece měla ještě něco. Byl to její „můj doktor, ten co je u doktora Paussiga.“

„Kolik to dělá?“ vždy se jenom zeptal.

„Ale já nevím,“ zavrněla vždy Frýda.

„Pět zlatých padesát, myslím,“ odpověděl Richard.

Konečně nebylo ani těchto rozpaků, jeho spotřeba vybraných doutníků jej očekávala každodenně bez řeči.

Svědomí Richard Terttlo neměl, a měl-li, nemělo jeho svědomí zubů. V tomto okamžiku ohlodávaly jeho myšlenky jedinou představu, pivovar a tři domy paní Benýškové, veliké jmění, které se panu Benýškovi od smrti jeho tchyně zadržuje, a v uších mu stále znělo úpěnlivé pozvání malířovy choti.

Nenapadlo ho sice ani na chvilku nic podobného, jako že by utlačovanému právu mohl dopomoci k platnosti; byl z předu přesvědčen, že pře o dědictví Benýškovic jest na vlas taková, jako všechny ty beznadějné procesy, kteréž se utíkávají k právnímu příteli do — kouta. Ale vedl jej neodolatelný pud po groši, kde se dá jen trhnout; pud ten měl společný se všemi lidmi svého povolání.

Byl už půl hodiny odhodlán, že o tom s Benýškovou aspoň blíže promluví.

Stoje u okna díval se tak šikem na sousedovy dvéře. Na plechovém štítku jich, včera přibitém, byla skořicově namalována paleta, jejíž otvor byl protknut dvěma tenkými štětci. Na paletě četlo se nuceně vyumělkovaným písmem:

FRANTIŠEK BENÝŠEK,
akademický malíř.

„Co asi taková paleta vynáší?“ rozjímal. Byl by raději viděl, aby pan Benýšek maloval pokoje. Přes to však se panu Terttlovi nemálo líbily barevné skvrny namalované pestře na okraji palety jako tuční pulci, ocásky svými do tenka vytaženými do vnitř obráceni.

„Nu co, udělám to jako bych oplácel návštěvu na smířenou,“ pravil si Richard bera klobouk a chápaje se hole se stříbrným kováním.

V kuchyni zastavil se.

Matka jeho seděla u okna hlavu zádí položenu majíc na okně a podepřenu Polovičním nebeklíčem. Z úst do široka otevřených, tak že z dolejší dásně čněl jediný zub matčin jako zřícená věž hradu Okoře, zněl zdravý chrapot v dlouhých přestávkách. Ruce měla ovinuty zástěrkou, aby je mouchy neštípaly, však slunce přímo do její staré hlavy pražilo.

Richard chvíli se rozhlížel, pak se vrátil a přinesl do kuchyně čistý kapesník. Rozprostřel jej matce pozorně přes tvář a pootevřel vyhlídku. Vyšed zamkl za sebou dvéře a klíč zvenčí pootevřenou vyhlídkou na okno položil. Pavlína byla již dávno odešla do úřadu.

Stará paní Trdlová zůstala sama doma a chrápala až se jí jemný šáteček na ústech třásl. Mimo ni nebylo živé bytosti slyšeti, leč mouchu, která kvílivě hubovala nad osudným hrnečkem se slanou vodou. Minul se dnes úplně účelem přes tolikerá leknutí.

Zatím Richard několikrát pokoušel se otevříti nádvorní dvéře u Benýšků. Konečně přikradl se z temna nitra nějaký přízrak a vpadl očima v hlubokých důlcích přímo na samé sklo dveří, oči rozjevily se radostně, klíč chroustl a pan Terttlo octl se tváří v tvář paní Benýškové.