V ráji šumavském
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | V ráji šumavském |
| Podtitulek: | Hrstka vzpomínek K. Klostermanna[1] |
| Autor: | Rudolf Jaroslav Kronbauer (jako R. J. Kronbauer) |
| Zdroj: | Zlatá Praha, roč. 24, č. 8. s. 89 (1. část), č. 9. s. 107 (2. část) a č. 10. s. 114 (dokončení) |
| Vydáno: | 30.11. - 14. 12. 1906 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Karel Klostermann |
 Související články ve Wikipedii:Králováci, Srní (okres Klatovy), Roklanské jezero |
|
»Po otci proudí ve mně krev selská, po přeslici jsem potomkem šlechty šumavské,« prohodí autor románu »Ze světa lesních samot« a vysvětluje:
»Děd mojí matky byl Hugenot, bába mé matky byla Taliánka. Ještě zajímavější je příbuzenstvo z otcovy strany. Věru, ani nevím, jak mám začít, jak se do toho pustit… kde to vlastně nakrojit. Předkové mojí báby byli kralováci, svobodní šumavští sedláci, kteří měli vzácná privilegia. Předně nebyli povinni robotou, měli svobodnou honitbu a neodváděli k vojsku. Zajímavo je toto: zakladatel naší rodiny, otec mého otce, nebyl z krve kralováků… on se do nich pouze přiženil. Byl poddaným kašperskohorským a do Stodůlského podílu — 1. díl přišel jako cizák, přivandrovalec.«
Pan vypravovatel zachytil tázavé naše pohledy a objasňuje poslední slova:
»Stodůlský podíl — 1. díl je obec, je část tak zvané Královské Freirychty. Bylo to devět rychet, jež měly svého centrálního rychtáře v Seewiesen. Zajímati bude dozajista název německý tohoto souboru obcí, dědinek a samot, jejichž plocha byla větší než obvod Paříže. Zní takto: »die königlichen Wald hwozd gemeinden«. Děd můj byl rychtářem ve Stodůlském podílu, zvaném vulgo Rehberg. Pěknou historku o tom, jak se vlastně tím rychtářem stal, vypravoval mně nejstarší jeho syn, jenž dočkal se krásného a vzácného věku… narodil se totiž roku 1791 a zemřel roku 1888. Naše bába slynula v Rehbergu a po celém okolí tajůplnou a záhadnou slávou. Byla to v celém kraji jediná osoba, jež uměla čist a psát. Považte si… nejen v obci, ale v celém široširém kráji… královna mezi analfabety. Lidé k ní zdaleka široka putovali, zpočátku, aby o radu a pomoc požádali, jednalo-li se o přečtení nebo napsání něčeho, později ji vyhledávali jako věhlasnou osobu, která znala a uměla, co nikdo jiný nedovedl. Strýc můj, jenž mně vše, co vám chci říci, vypravoval, hovořil o bábě s nesmírnou úctou, a když mluvil o jeji popularitě mezi šumavským lidem, tvářil se náramně tajůplně a hlas přidusil, jakoby ani po dlouhých a dlouhých letech nebylo radno, aby se to tuze nahlas povídalo. Bába byla totiž považována za čarodějnici, a když se provdala, bylo její zásluhou, že muž její stal se rychtářem. Děd ovšem ani číst ani psát neuměl, a protoře se v tom umění vyznala jeho žena, udělali si z něho rychtáře.
Za časů mého děda byl všude, kam se oko jenom podívalo, prales — dnes už zůstal z něho zbytek jenom na Boubíně. Když jsem povyrostl, ukazoval mně strýc místo, kde dostal slavný prales šumavský v těchto končinách první smrtelnou ránu. Stalo se to ve dřevařské osadě Schätzenwaldu, obci to, která patřila do souboru, označeného jménem královské Freirychty. Stařec, postavou učiněný Gedeon, měl znamenitou paměť a po tolika letech i místo ukázal, kde první v pralese postavený kmen stávával. S dědem ještě na Šumavě vlky a medvědy zastihli a zejména starý rychtář jich hezkou hromádku se světa sprovodil. Medvědí kůže pod kůlnou vyvěšoval a do Sušice s nimi chodil, kde je vždy výhodně prodával.
To tuze nerada vídávala paní bába, která měla, jak strýc s poťouchlým pousmáním poznamenával, k těmto svým námitkám vážnou příčinu. Zastřelil-li rychtář v šumavském pralese medvěda… píchlo u srdce paní bábu a znamenalo to na delší čas osiření krbu domácího i slavné rychty ve Stodůlském podílu — I. díl. Pantáta byl prý znamenitý člověk, výborný hospodář, věrný manžel, svědomitý otec, důkladný rychtář — ale jednu velikou slabost měl. Nekarbanil, nehýřil, nezapomněl se po celý rok, ale jakmile s medvědí koží odjel, bylo zle a zle, a ze Sušice ho dřív nedostali, dokud šajn v kapse cítil. Zpravidla týden, někdy i čtrnáct dní se ho to drželo, a pokud »poslední chlup« z medvěda nepraskl, čtyřmi páry by ho byl z města nevytáhl.
Bába tuze se nad tím trápila… ale za živý svět by se byla neodhodlala k tomu, aby si za rychtářem do Sušice vyjela a tam mu pořádně vycinkala. To tak… vždyť by se byl nemohl rychtář do obce pro hanbu vrátiti!
Otec byl z pěti dětí. Podle chvalného, a dle mého náhledu jedině správného zvyku měl převzíti statek nejmladší syn, můj tatík. V kraji, jak víte, je to zavedeno docela jinak… statek ujímá nejstarší, uvaluje na sebe hrůzu závazků, a to mívá za následek především ochablost a zbytečné starosti. Daleko praktičtější je zvyk, zavedený v šumavských živnostech. Na statku se hospodaří a z výnosu se vybývají děti jedno za druhým. Trvá to řadu let, ale nevadí… nejmladší je třeba ještě v peřince, když mu z bochníka starostí první krajíc odkrajují. Když potom sám začne hospodařit, má živnost krásně vyčištěnou, a není přičiny, aby povstaly hádky a různice.
Ale abych se vrátil k rodinné naší kronice. Zemřel děd — roku 1828 — a sotva že ho do lůna země uložili, začalo se bourat na jeho zásadách. Přišel pan farář a bábě mluvil do duše, aby nejmladšiho nenechávala doma, aby ho dala na studie — že má hoch tak mimořádné nadání, že by byla věčná škoda v těch hroudách tak drahocennou hřivnu zakopávat. Bábě to zalichotilo… ale přece by jenom nerada jednala proti vůli nebožtíkově, jenž umíral v té pevné víře, že chlapec bude na dvorci hospodařit. Konečně si dala říci, ale s velikou podmínkou.
»Dobrá,« usoudila moudrá bába… ať studuje… ale aby se nám tatík ve hrobě nad naší svévolí neobracel, musí býti z něho kněz, aby nebožtíka usmířil…«
Hoch šel na studie a s opravdovým zanícením připravoval se na kněžské povolání. Ale něco jiného bylo o něm zapsáno v knihách osudu. Jednou o prázdninách zajel si do obce Česká Huť, také Hůrka zvané, kde sídlo své měla proslavená šumavská rodina Abeléé. Zakladatel průmyslové této šlechty šumavské přišel do našeho kralovství z Bavor. Byl francouzským protestantem, Hugenotem, a Bůh sám ví, jak to přišlo, že na kterési pěšince vedoucí tímto slzavým údolím potkal Taliánku, rozenou Driussiovou, zamiloval se do ní a také ve stav svatého manželství s ní vstoupil. Abeléé mohli se pochlubiti heraldickou vzácností — měli totiž v erbu liliji jako Bourboni. Přistěhovalec domohl se záhy v nové svojí vlasti velkého významu — založil tu totiž sklářský průmysl a zbohatl úžasně rychlým způsobem. Specialitou závodů jejich bylo lití zrcadel. Osudnou ránu zasadil šumavským těmto velmožům finančni patent z r. 1811, jenž ohromné jejich jmění do slova zdecimoval.
Mému otci se na Hůrce zalibilo tak, že se mu už ani nikam jinam nechtělo. Proč, snadno uhodnouti… přišlo jaro, pukly ledy, a už to bylo. Jednou byl pozván k Abelééům, černé oči mu udělaly, a bylo po kněžství. Bába se o tom dlouho nedověděla — ale do skonání tajit se to nedalo. Stařena zůstala jako omráčena, když slyšela, že syn — Boha zradil. Do smrti to tatíkovi neodpustila, a když shasla, všeobecně se vypravovalo, že se utrápila nad synovou věrolomností. Misto knězem stal se lékařem.
Kdybyste proti tomu nic nenamítali, vsunul bych sem malou vzpomínku, rozmarnou kapitolku o mém prvním básnickém pokuse a o prvním honoráři, který jsem zaň dostal. Když můj otec byl panským lékařem u knížete Windischgrätze ve Štěkně, studoval jsem na německém gymnasiu v Klatovech. Ve Štěkně se také přihodila pamětihodná tragikomedie mého předčasně probuzeného srdce. Učarovala mně Andulka, dcera vyššího úředníka… všechno už je dávno promlčeno, tak že mohu bez ostychu a bez obavy vypravovati o smutném konci své první lásky a ještě smutnějším prvním honoráři.
Zahořelo srdce moje prvním plamenem, a někudy se to muselo provaliti.
Byl jsem kvartánem, seděl jsem nad knihou a v duchu jsem bloudil ve stmělém parku knížecího sídla ve Štěkně. V tom zazvoněno na poplach, povstal hluk a zmatek v ulicích.
Hořelo Říšské předměstí.
Pospíchám, abych mladé svoje páže nabídl k pomoci, postavím se do potoka, do bahna nad kotníky jsem se probořil, ale ničeho nedbám, vědro za vědrem plním a člověku na břehu stojícímu podávám, a ten pak svému sousedovi, a tak to šlo jako po živém páter-nostru, až se vědro k ohni dostalo a dobrou službu vykonalo. Když jsem domů přišel, hrdou a čistou radostí byla naplněna moje duše, já sedl na kufr a na okně psal své Andulce ve Štěkně. Poeticky jsem předně vylíčil, jak Říšské předměstí v požárové záplavě vypadalo, jak jsem v bahně stál a vědro za vědrem podával… a snad jsem tam v podobě postscripta připsal povzdech, jenž neštěstí zavinil. Jinak by přece bylo nevysvětlitelno, proč tak krutě jsem byl potrestán za svůj první prosaický čin. Důvěrníkem mým byl hospodářský praktikant, jenž psaní vzal s mých rukou s tak vážnou tváři, jakoby nesl Bůh ví jak důležité poslání. Rouškou tajemství zůstane asi navždy zahaleno, jakým způsobem dostal se dopis do rukou mé matky. Následoval inquisitorský výslech a po něm — ač jsem jako pravý kavalír všechno zapřel… důkladný pardus. Teprve po letech nalezl jsem v tajné zásuvce rokokového sekretáře osudný dopis. Na Andulku jsem se po neblahé potupě studem a hanbou ani podívati nedovedl.«
Kdosi z posluchačů zavadil o to, jak vznikly popudy k nejkrásnějším popisným partiím ve spisech Klostermannových, a hovořeno především o jeho »Sklářích«, o sbírce drobnějších novel a prací, nazvané »V srdci šumavských hvozdů«, starší soudruh vzpomněl »Črt veselých i smutných ze Šumavy« (»Politik«). I to se poznamenalo, že Klostermann teprve v pozdním věku začal psáti svoje románové skladby a na spisovatele různými otázkami v delikátní formě naléháno, aby pověděl něco intimního, něco, co by vysvětlilo i jeho velikou lásku k Šumavě, i bohaté, vzácné podrobnosti, jež svědčí o důkladném studiu, ale hlavně aby nám vysvětlil, kde, kdy a jakým způsobem vsál v svou duši ono zvláštní kouzlo, jež vane z každého slova, mluví-li o lidech nebo kraji šumavském.
Klostermann chvíli přemýšlel a pak vypravoval:
»Víte dobře, že jsem psal původně německy. První moje kniha, jež spatřila světlo světa, jmenovala se ‚Böhmerwaldskizzen‘. To bylo roku 1890. Ale to hlavní, co jsem pověděti chtěl, toužilo provaliti se jinou cestou, jiným pochodem, tou pravou formou. Myslím, že by nic bylo nepovstalo, kdybych byl o prázdninách jako student nedojížděl na návštěvu ke své tetě do Stodůlského podílu — 1. dílu. Mám za to, že tady vězí to, co jste si asi přáli slyšet.
Tenkráte vypadalo to v lesích docela jinak než dnes. Bylo to docela jiné hospodářství, jež se znamenitě vyplácelo. A v lesích bylo mnohem krásněji, mnohem poetičtěji, než dnes. Představte si nádherné lesy a v nich stáda dobytka, z nichž mnohé čítalo 1000-2000 kusů. To byla podívaná… voli, býci, jalovice, telata proháněla se lesy a zvonek hlaholil ze všech stran.
O sv. Janě se dobytek vyhnal, o svatém Havlu vracel se z lesů domů. Hospodáři jej svěřovali ochraně junáků, kteří jenom občas, když je do rodné dědiny táhla silnější láska než k rodičům, na chvilinku si odskočili, aby pod okénkem pobesedovali a touhu zase na čas ukojili. Po tom všem nenajdete v šumavských lesích ani památky. Moderní lesníci jsou toho náhledu, že dobytek ničí kultury. To ovšem vymyká se mému posudku, ale to mohu říci, že tento systém nebyl nevýnosný. Za pár dorostlých kusů platilo se do panské pokladny 16 zlatých poplatku za používání lesa, a poněvadž stáda čítala několik tisíc kusů dobytka, dá se snadno vypočítati, jak ohromný příjem rok co rok plynul do knížecího důchodu.
K sestře mého otce jsem rád jezdíval na svátky. Oh, jak těšívali jsme se na vypravování pastevců, kteří zažili mnohdy velice vzrušující příhody. Se zatajeným dechem poslouchával jsem, když v černých hodinkách povídali o svých bojích se zloději dobytka. Kduž jsem o tom psal ve »Světě lesních samot«, utvořil jsem si per analogiam s ruskými konokrady slovo »skotokradové«, k vůli kterému jsem také leckdes narazil. Jako tercián jel jsem k tetě poprvé na prázdniny a tu jsem byl uchvácen nesmírnou touhou, prožíti s pastevci stád delší dobu v lese, vyhledati je, zůstati u nich a vrátiti se až za několik neděl. Nikdo se, díky Bohu, nad tím nepozastavil, když jsem řekl, že se podívám k pastevcům a že tam zůstanu několik dní. Po druhé už jsem se v lesích zdržel mnohem déle… Zůstal jsem »na boudách« plné tři neděle.
Oh… to byl krásný, nezapomenutelný život! Ta volnost, ta svoboda… mně samotnému se zdá, jakoby to bylo vše sen, pohádka, co jsem v lesích zakusil, prožil a viděl. V boudách jsme spali, časně ráno, když slunce bylo ještě pod obzorem, jsme vstávali a snídali mléko. Byl tu jiný, nový, neuniformovaný život. Tady nikdo neporoučel, nikdo nikoho nepronásledoval, druh druhu nezáviděl… zde byli lidé jiných srdcí a jiných duší. Co živ budu, nedostanu se už do tak čisté, ideální kolonie, která mně připadávala jako kopie biblických pasteveckých selanek.
Boudu jsme měli v poblíží pramene s křišťálovou vodou, a když se rozdělal oheň, to se to hezounce kolem něho sedělo a poslouchalo, co si hoši vypravují. K obědu mívali jsme kaši ze žitné mouky, které jsem se něco, když se v kotli vařila, namíchal. V lese jsme žili celou noc a celý den a já pastevcům tak přivykl, že jsem se s nimi vždy nerad a s těžkým srdcem loučil.
Nebylo jediných prázdnin, abych neprožil aspoň čtrnácte dní s pastevci v lesích. Naposledy jsem byl u nich roku 1870. Absolvoval jsem právě universitu, měl jsem před sebou několik volných neděl a sotva že jsem nejnutnější věci zařídil, pospíchal jsem k milým junákům, kteří se na mne těšili zrovna tak upřímně jako já na ně. Tušil jsem, že to je asi naposledy… věděl jsem, že přijdou starosti a zodpovědné povinnosti… a bude po idylle, po biblických selankách.
Nejkrásněji tu bývalo v srpnu a počátkem září. Když se rozzuřila bouře, krčívali jsme se v boudách a velkolepé její řádění sledovali jsme asi s takovými pocity, jako když děti před rampou sedí a divadelní bouřce se obdivují… nás ani ve snu nenapadlo, že každý blesk mohl nás zničiti, my měli smysl jenom pro grandiosnost rachotů a intensivnost blesků, a když chvílemi oslepující záře zaplavila les, tak že bylo docela dobře vidět i veverku, schoulenou pod křižovatkou větví, zavýskli jsme si radostí, a čím více hrom rachotil, tím větší jsmě měli radost.
Často se stalo, že se nám stádo vyjevilo, a že jsme musili vyděšená dobytčata uklidňovati a chlácholiti. Někdy povstala mezi dobytkem tak hrozná panika, že bylo do opravdy heroismem, odvážiti se do jeho blízkosti a nepovoliti, dokud poděšená zvířata se nevzpamatovala.
Po dnešní den slyším poplašné zvony, na šíjích uvázané, jejichž tóny staly se pojednou příšernými. Ve dne, když slunce svítilo a jalovička bujně si poskakovala po hebounkém, mechovém koberci, měl ten zvonek jeji zcela jinou píseň ve svém kovovém hrdélku. Z leva, z prava, každou chvilku odjinud zaklinkal, a my ty zvonky znali už tak dokonale, že nám připadaly jako hlasy našemu dozoru svěřených zvířat. Za chvíli zastrakatila se v dálce jalovička a oči její zasvítily jako zelené lampičky. Docela jinak zněly zvonky v noci. Člověku se… když se náhle probudil… zdálo, že někdy ten zvonek zní jako pláč. Za bouřky, když dobytčata strachem se chvěla a k sobě se tulila, bylo i v těch tónech něco z toho chvění, z té bázně němé tváře před záhadnými úkazy přírodními.
Nikdy a nikde nezažil jsem tak krásných, tak velebných bouřek jako v lesích šumavských. Měšťák snad by se byl v takové chvíli, která budila představu posledního soudu, hrůzou zalkl. My takřka to viděli, jak hrom do velikána práskl, slyšeli, jak strom zaúpěl a zasténal, viděli, jak plamen jako ohnivý pták z něho vyletěl… a nás neuchvátil strach. Na znak jsme si lehli a dívali se vzhůru… nikdy jindy nebylo tak hluboko do nebe vidět jako za nočních bouří…
»Co jsem tam dělal po celý den?« ptáte se. Musím odpověděti prostě: »nic… pranic…« — a přece jsem se nenudil. Teď se mně čas vleče, tenkrát ubíhal jak mraky po obloze. Příroda šumavská má pro každou minutu, od rána do večera, nové a nové překvapení. Nedovedu to ani povědět, co cítím. Jako na nejkrásnější sny svého života vzpomínám na tyhle táčky u šumavských pastevců. Můj Bože… vždyť se tam nenudili ani ti venkované… což teprve já, jenž těšíval se na chvíli, až za soumraku na kámen, na povalený strom se posadím a šumavská pohádkářka začne povídat. Hodiny jsem poslouchával tajuplný šumot korun šumavských stromů, z něhož vznícená duše zajímavé zkazky, pověsti a pohádky spřádala, a svět, jeho starosti, hamižnost a malichernosti, byl tak nekonečně daleko jako ten měsíc, jenž jako boží oko stál a bděl nad Šumavou.
Ale vedle toho žili tam se mnou mladí lidé, a ti zajímali mne svým prostým životem, svými kronikami, tužbami i nadějemi. A jako jsem znal každého pastevce, tak dobře znal jsem každý kus z našeho stáda. Bylo třeba je bedlivě opatrovat, abychom nepřišli o dobytče nehodou, neštěstím nebo zlou vůlí. Často a často vyrušili nás ze spánku skotokradové, kteří až z Bavor přicházeli a pokoušeli se lstivým způsobem zmocniti se, když ne několika, aspoň jednoho kusu. To bývaly pohnuté okamžiky, když jsme zjistili, že se děje ve stádě něco podezřelého. Jako kočky plížili jsme se lesem, zbystřili sluch a snažili se vypátrat, co je příčinou nepokoje mezi dobytkem. Zpravidla ovšem to bývali skotokradové, s nimiž se pastevci často a často utkali v lítém boji, a málokdy se stalo, že by se byli vrátili domů s nepořízenou.
Ve dne často bylo třeba hledat zabloudilý dobytek, jenž asi někde uvázl v klikatině kořenů nebo zapadl do bahna. Jenom zvoneček nám ukázal pravou stoup. Někdy už doklinkával, dokonával, protože jalovička už dodělávala k poslednímu. Tu radost, jakou jsme měli, když jsme zmořené a potlučené zvíře vyprostili z osudného zajetí, nedovedu vypovědět. Zvíře bývalo do motaniny kořenů tak zaklíněno, že to dalo nějakou práci, než jsme je z kličky vyprostili. Hůře bývalo, zapadl-li nám býček nebo telátko do bahna… musila se napřed cesta k němu udělat, dobře zapevnit, aby se vyproštění dobytčete podařilo. A takovou nějakou práci přinesl skorem každý den…
Nejvíc jsem se těšíval na horu Roklan a na Podroklanské jezero. Dokud jsem byl mladší, chodíval jsem sem s posvátnou hrůzou v duši. Jednou přišel večer na táč člověk, jenž vypravoval věc, až nám mladším mrazivka vyskakovala na těle. Posadil se a najednou, z čista jasna, začal vypravovati o podroklanských kůzlatech. On prý je často a často slýchal bekat po vsích a široko daleko nebylo člověka, kterého by byla kůzlata nepostrašila. Teď už od let bekají v Podroklanském jezeře a budou tam bekat až do skonání světa.
Neměl jsem ani tušení o tom, co jsou tak podroklanská kůzlata zač a jaké divné věci prováděla. Toho večera však slyšel jsem vypravovat prapodivnou pověst. Člověk, jenž před boudou seděl a mírně z dýmečky si pokuřoval, vypravoval ji asi takto:
Žili dva manželé, oba neznabozi, lidé zlí a nerudní. Ti provedli jednou hroznou věc, něco neslýchaného a bohaprázdného. V kostele svatou hostii ukradli a krávě ze svévole dali sežrat.
Od toho okamžiku děly se věci, které už nikdy nebudou se opakovat. Kráva se zatřásla, zaloupala očima, klekla před těmi neznabohy na kolena a promluvila člověčím hlasem: »Pro Boha vás prosím… zabte mne…!« Lekli se toho, co viděli a slyšeli, krávu porazili a ejhle… svatá hostie byla nalezena neporušena v jejím život, byla čistá jako kvítek a svítila jako hvězdička.
Došlo nyní na ty dva neznabohy. Na hlavy jejich uvalena zlá kletba, byli zakleti v kůzlata a odsouzeni k tomu, aby tak dlouho bekali po osadách a dědinách, dokud se spravedlivému knězi nepodaří, zaklít je do Podroklanského jezera… tam ať potom bekají do libosti, nikdo jich neuslyší, nikoho nevylekají a jen pro svoje vlastní trápení budou smutně, zoufale bekat. Ale nikomu jinému se to nepodaří, než knězi docela bezúhonnému, o němž nikdo nemůže říci, že ví na něho špatnost, sebe menší hřích. Dlouho, dlouho se to nepodařilo, farář za farářem zaklínal, ale kůzlata do Podroklanského jezera zaklíti nedovedl a nemohl, poněvadž ani jeden z nich nebyl člověk úplně čistý, bez nejmenší poskvrnky. Lidé už zoufali nad sebou… nebylo naděje, že by se zbavili hrozného trápení, jež působila všemu lidu kůzlata svým bolestným bekáním. Kde že by se našel kněz, jenž je bez hříchu? A kdyby o něm nikdo nevěděl, kdyby otec, matka, kdyby všichni známí, kdyby nejzarputilejší nepřátelé zapomněli — kůzlata nezapomněla a v poslední chvíli, když farář je zaklínal, hřích knězi vyčtla, a bylo po jeho moci a kůzlata zase na řadu roků zůstala metlou celého kraje.
Až jednou, po dlouhých letech, kněz, neomysta jeden, se objevil a kůzlata do Podroklanského jezera zaklel. Ale kůzlata se nedala a statečně se bránila.
»Hřích… jeden hřích na tebe víme!« zvolala kůzlata, a neomysta klidným hlasem se jich otázal:
»Povězte tedy, kůzlata, jakého hříchu jsem se dopustil?«
»Vejce jsi jednou matce uzmul… dvě vejce… a proto nejsi bez poskvrny a proto nás ani ty do Podroklanského jezera nezakleješ…«
»Ano… dvě vejce jsem vzal,« hovořil neomysta tak klidně, jakoby mši svatou sloužil, »ale povězte, pro koho jsem to učinil. Těžce nemocnému jich bylo třeba pro ulevení, já mu je přinesl, bez dovoleni matčina jsem je vzal, ale když jsem se vrátil od lože churavého, matce jsem vše pověděl. A ona dojata na hlavu mou ruce položila a pohnuta jsouc do základů duše svojí řekla: ,Dobře's učinil, milý synu.'« V ten okamžik kůzlata zmizela a od té chvíle nikdo je už neslyšel bekat po osadách a dědinách. Až přišli lidé a povídali, že bekaji v Podroklanském jezeře…«
»Ještě něco chci dodat,« končil profesor Klostermann svou vzpomínku… »sedím, sedím, a najednou pozoruji, že vypravovatel pověsti oči do mne div nezabodává. Ptá se, odkud jsem, jak jsem se sem dostal a jak se jmenuji, a sotva že jsem jméno pověděl, podivná hrůza jakoby ho pojala.«
»Víte-li pak, hoši,« povídá vzrušeným hlasem… »koho máte mezi sebou? Vy nikdo nevíte, kdo byl ten kněz, ten neomysta, jenž kůzlata do Podroklanského jezera zaklel…? P. Weisshäupel se jmenoval… a prababička tohohle hošíčka, jenž mezi vámi sedí, byla jeho sestra.«
Druhého dne putoval jsem k Podroklanskému jezeru a se zatajeným dechem jsem poslouchal, uslyším-li bekání zakletých kůzlat.
Myslím, jsem o tom přesvědčen, že jsem žalostné jejich bekání tenkrát slyšel…
- ↑ Posledního října t. r. zavítal do našeho kroužku K. Klostermann. Milý, v Praze vzácný host. Kdosi na jeho »Skláře« (román tento uveřejněn byl ve »Zlaté Praze« pod názvem »Majitelé hutí«) si vzpomněl, a autor vysvětloval, co bylo tazateli nejasným. Klostermann se rozohnil, vypravoval hodinu, dvě, a my poslouchali, jakoby nám nejkrásnější svoji knihu předčítal. Něco jsem z toho zachytil… je to jenom torso… ale i to je důkazem a vysvětlením, proč napjatě poslouchala celá družina literátů.