V pražské krčmě před půl stoletím

Údaje o textu
Titulek:	V pražské krčmě před půl stoletím
Podtitulek:	Ze zábav starých Pražanů
Autor:	dle tradice vypravuje Jakub Arbes
Zdroj:	ARBES, Jakub. V pražské krčmě před půl stoletím. Praha : E. Beaufort, 1888. s. 5–121. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Přítel domoviny. Časopis k zábavě a poučení. Pomocí čelnějších spisovatelů pořádá Josef M. Hovorka. Ročník IV., číslo 3.

Čím a jak se bavívala královská Praha před více než půl stoletím, za dob nejtužšího absolutismu, jest otázka, na kterou by kulturní historie česká — kdyby se totiž již nyní zabývala také tak „malichernými“ věcmi — zajisté odpověděti mohla rovněž tak zajímavě, jako poučně.

Mimoděk vtírá se myšlénka, že pod krutým, začasté přímo nesnesitelným „nátlakem s hůry“ občanstvo, najmě Pražané, vlekli svůj život v bezradostné nudě nebo že aspoň zábavy jejich byly převahou vážné, rozhovory opravdové a vůbec že vystřihujíce se malicherností, zabývali se hlavně záležitostmi více méně důležitými.

Avšak před půl stoletím měli Pražané zcela jiné starosti, nežli se zabývati věcmi, které se za našich dnů pokládají za důležité.

O záležitosti politické v nejširším toho slova smyslu pečoval „vzorně otcovsky“ kníže Kliment Metternich — muž neoblomné vůle, který nestrpěl, aby se vůbec někdo do záležitostí těch míchal.

Péči o veřejnou bezpečnost měl na starosti vérný a spolehlivý pomocník Metternichův, hrabě Sedlnický, kterýž docela dobře věděl, proč jest policejním ministrem. Maje vyškolený policejní aparat po ruce, uměl jím tak výborné zápoliti, že pevnostní kasematy nebyly nikdy prázdny a opuštěny, nýbrž oživeny — řinčením okovů…

Vojsko žilo ve shodě s občanstvem a o ostatní věci občanstva pečovali neméně vzorné osvědčení c. k. úřadové, kteří nabyvše dlouholetým cvikem přiměřené zručnosti v úřadování náležitě seznali.

Na venkově vévodil karabáč pánů Franců. Ve městech a tudíž přede vším v Praze dbala mateřská censura o to, by „nebezpečné“ spisy nekazily vkusu a nepodrývaly spokojenosti občanstva… Obchod a řemesla v celku kvetla — peněz, vlastně výměny peněz nebyl právě nedostatek, poněvadž nebyly ještě „výrobním nástrojem“ v té míře jako za našich dob…

A vmyslíme-li se i v okolnosť, že panoval po celé Evropě blahý mír — že potentati evropští, byť i jen na oko, vzájemně se ctili a milovali, a vlády jejich ve vzájemné úslužnosti přímo se předstihovaly — musíme vyznati, že Pražanům před půl věkem nescházelo v celku ku spokojenosti tak mnoho, jak by tak mnohý soudil.

Byvše v ztrnulých těchto poměrech zrozeni a vychováni a žijíce v nich po mnoho let, byli jim prostě uvykli a snažili se upříjemniti sobě život, jak vůbec jen bylo možno.

V kratochvílích, ba i ve vysilujícím rozkošnictví všeho druhu otcovská vláda Metternichova občanstvu nikterak nepřekážela; začasté přimhuřovala, ba i zamhuřovala starostlivě bdělé oko své i v případech, které za našich dnů tak zvané „ústavní volnosti“ byly by stíhány i trestány jako provinění zločinná.

Satyra politická ovšem byla profanována, vůbec hrubě ani neexistovala. Za to bujil socialní vtip — obyčejně mělký neb aspoň lehký, začasté hrubý, kluzký, vůbec nesalonní, ale přece jen vtip ryzí, samorostlý.

Ve vymýšlení více méně originalních legrací a kratochvílí, o jakýchž naše generace nemá ani zdání, byli tehdejší Pražané přímo nevyčerpatelni. I v nejposlednější brlohovité krčmě, v které se scházívali hosté, o kterýchž právem mohlo se říci, že nemají právě mozky přes příliš vznětlivé, vyměněno začasté v jediné hodině více vtipů, nežli jich splodí za našich dnů nejbujnější rozjařená společnosť za celou noc.

Sázky a hádky více méně nevinné nebo škodolibé, vzájemné škádlení a dráždění, vypravování bujných a frivolních anekdot, divokých povídek a pravdě nepodobných strašidelných nebo krvavých událostí, při čemž se posluchačům vlasy hrůzou ježívaly, byly tak oblíbeny, že neobešla se bez nich snad žádná společnosť.

Tanci holdováno nepoměrně vášnivěji nežli nyní. O masopustě mohlo se právem o Praze napsati, že jest „samý tanec — všechno že se točí, všechno že tancuje“. V neděli byla nároží pražská polepena nesčetnými plakáty zvoucími k tanečním zábavám; neboť každý hostinec, v němž vůbec jen mohlo býti tančeno, pořádal nějaký ples nebo zábavu. Vedle tanečních zábav veřejných byly v oblibě a četně navštěvovány i „plesy domácí“, nyní už skoro úplně zaniklé, jež pořádali soukromníci ve vlastních bytech pro své přátely a známé.

Za takových poměrů není divu, že byly i zábavy každodenní v krčmách a hospůdkách, ba že byly i krčmy a hospůdky pražské zcela jiné nežli nyní — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —

Uvádíme čtenáře do jedné z těchto patriarchalních, nyní již skoro úplně zaniklých hospůdek staroměstských, v které před půl stoletím scházívali se hosté skoro výhradně jen z bezprostředního sousedství a kam zřídka kdy a to vždy jen náhodou zabloudil také někdy host cizí, „přespolní“.

Místnosť — nepravidelný šestihran v půdorysu — jest v pravém slova smyslu bizzarně klenuta.

Strop vybíhá v kornoutovitou geometrickou zkomoleninu, z jejíhož středu visí na dlouhém rezavém řetízku nevkusná olejová lampa, které však nikdy nerozsvěcují.

Původně pouze obílené stěny, obzvláště nestvůrně klenutý strop jsou šmouhovitě začmoudlé. Šmouhy táhnou se zdola do výše — a čím výše, tím jsou temnější, až sbíhají se v sazovité usazenině v trychtýřovitém zakončení klenby, kde se veškeren kouř soustřeďuje.

Tu a tam jest malta oprýskaná. Bělavé a šedavé podmaltí tvoří různé silhouetové figury, z nichž mnohá má tvar a vzdálenou podobu nijakého zvířete nebo rostliny jakých oko lidské doposud ještě nikdy neshlédlo.

Uprostřed místnosti stojí velký kulatý stůl z dubového dřeva — neprostřený, nenatřený a drhnutím již poněkud hrbolovitě vydřený, ale přece ještě s plochou, proti které nedalo se právem ničeho namítati, poněvadž v jiných krčmách lepších — není.

Ve třech koutech místnosti stojí stoly podlouhlé — taktéž nenatřené a se širokými trnoži; neboť Pražané a vůbec Češi před půlstoletím nemilovali ani v krčmách nepohodlí a dbali o dolejší pár svých končetin aspoň tak dalece, že jich při stole nekladli na podlahu, obyčejně dlaždičkami vydlážděnou, nýbrž je opírali o trnože.

Kolem stolů a sice podle stěn jsou prosté lavice bez opěradel; mimo stěny pak stojí u stolů dřevěné, taktéž nenatřené stolice s ošoupanými od zad lenochy se srdcovitými výkrojky, tak že zahnědlé dřevo leskne se jako by’s je místy olejem potřel.

Na každém stole stojí — dle naší míry skoro půl metru vysoký dřevěný svícen s velkým baňatým sklem. Uprostřed skla hoří pod večer tlustá lojová svíčka, kterou nutno každých pět, deset minut buď pomocí zvláštního přístroje, o němž nynější generace nemá již hrubě ani ponětí — kratiknotem nebo po případě i pouhými prsty palcem a ukazováčkem „utírati“ t. j. ohořelý již knot uštipovati, by svíčka lépe hořela nebo „neplavila“ t. j. aby ohořelý a sdélený knot se nenahnul, a nezpůsobil stékání rozehřátého loje po svíčce. Kolem dolejší části svícnu jest vysoustruhována nádobka s fidibusy: buď drobně a tence naštípanými asi na píď dlouhými dřívky z vyschlého, snadno zápalného dřeva, hlavně smrkového nebo borového, nebo několikrát přeloženými dlouhými papírky, jimiž kuřáci — zapálivše fidibus o hořící svíčku, aniž skleněnou baňku nadzvedli — zapalují své dýmky.

Ve dvou podlouhlých, zamřížených oknech jdoucích do těsné uličky, do které ještě nikdy slunce nezabloudilo, není žádných záslon; okna zavírají se pod večer, když se v krčme rozsvítí, dřevěnými okenicemi z ulice. Za dubovými dveřmi, železnými ráfy křížovitě pobitými, stojí velká kachlová kamna zaujímající dobrou šestinu celé místnosti. V kamnech zatápí se z kuchyně, která jest od krčmy oddělena zdí skoro metr širokou. Vytápění kamen trvá déle nežli hodinu; ale jednou řádně vytopená kamna ta hřejí příjemné dlouho přes půlnoc mnohdy až do rána, aniž obtěžují dusným sálavým vedrem jako rychle se rozpalující a rovněž tak rychle chladnoucí kamna moderní, najmě železná.

První hosté objevují se v krčmě takové v letě okolo sedmé, v zimě okolo šesté hodiny, která znamenala tehdejším Pražanům v hospodách asi tak naší sedmou. Z krčem a hospůdek chodívali Pražané nepoměrně dříve nežli my — půlnoční nebo docela popůlnoční civění v krčmách bývalo výjimkou. Podobně kouříváno tehdá poněkud jinak nežli za našich dob. Doutník jest ještě vzácností; dýmky jsou buď dřevěné, hladké nebo vyřezávané s krátkými troubely, buď celé bílé hlíněné s tenkými křehkými troubílky, buď rovnými nebo zahnutými. A z dýmek dýmává se tak usilovně, jakoby kouřící buď neuměli ještě kouřiti nebo chtěli co možná s největší úsporou času celou jizbu hustým kouřem, který nemá kudy z jizby unikati, naplniti.

Tabákový kouř vznášívá se v nesčetných modravých kotoučích vzhůru ku stropu. Kouřem nasycený vzduch čpívá jako křen a zavání přisládlou višňovkou, poněvadž mnozí kuřáci přimíchávají tabáku suché višňové listí, aby „liběji“ páchnul…

Společnosť scházívá se sem míchaná; ale má z pravidla ráz jakési starousedlosti. Mladíka pod dvaceti pěti ruky zde neohlédneš skoro nikdy. Mládež baví se jinak a jinde nežli v malých krčmách. Zdeť zasedává jen nějaký rada od appellace nebo soudu, nějaký jistý úřadník, domácí pán, zámožnější obchodník, kupec, starší nějakého cechu řemeslnického, skoro vesměs mužové již usedlí a co do společenského postavení zabezpečení.

O osmé hodině bývá společnosť každodenních hostů, abychom tak řekli, kompletní. Kdo se do té doby nedostavil, toho již nikdo více nečeká; nepřijdeť více, leda náhodou, výjimkou.

Je-li venku mráz, bývá v krčmě z pravidla tak příjemně teplo, že mnohý z mladších hostů vysvléká i kabát a sedí v bílé nebo modré kazajce. Kožichy a pláště starších pánů zavěšují se na dřevěné kolíky po stěnách. Zimníků a převléčníků v našem smyslu tehdejší Pražané neznali; za to byla obvyklá čepice huňatá nebo s beránkem, obyčejně s „ušima“ a klobouk kalabréskému podobný, což za našich dob již skoro ani nespatříš.

Hosté nejstarší t. j. hosté, kteří navštěvují krčmu nejdéle, tudíž hosté nejvzácnější sedávají kolem kulatého stolu uprostřed jizby; ostatní — po třech nebo po čtyrech — u stolů podlouhlých. Každý usedá na „své“ místo, na kterém mnohý po čtvrt století vždy podvečer sedává a kam, kdyby se i nedostavil, z hostů nikdy nikdo nesedne.

Hosté popíjejí z dřevěných, vysmolených korbílků „pravý malvaz“, nápoj, o jakém my epigoni nemáme ani ponětí. Skoro před každým druhým hostem ležívá tabatěrka, někdy i modrý nebo červený kapesní šátek nebo — buď prkně vyšívaný, buď zcela prostý měchýřový pytlík na tabák.

Zábava začíná z pravidla matně a líně. Hosté scházívají se po jednom; zřídka kdy přijdou dva nebo docela tři současně a to jen tehdy, potkají-li se náhodou na ulici a mají-li právě stejný cíl: krčmu — na zřeteli. O nějakém sejití se dříve nemůže býti ani řeči. Také o to nikdo nestojí; víť, že sejde se s ostatními, buď se všemi nebo s většinou najisto. K čemu si tedy dělati dostaveníčko?

Hosté od hlavního stolu dostavují se skoro s hodinou, vlastně minutovou pravidelností — a hlavní stůl vede také po celý večer „hlavní slovo“.

Ostatní stoly, obsazené hosty, kteří nezaujímají ve společnosti pražské tak vynikajícího postavení, jsou jaksi v podruží. Hosté u nich bývají obsluhováni teprve když jest obsloužen stůl prostřední.

Hovořívají a bavívají se méně hlučně a nikdy vyzývavě. Jenom když zábava kolem hlavního stolu začne se vymykati z obvyklých kolejí, když stává se volnější nebo docela bujnější, odváží se ten neb onen host „druhé řady“ vstáti, přiblížiti se k hlavnímu stolu a naslouchati s větší nebo menší uctivostí hovoru „pánův“.

Někdy, když jest zábava „pánův“ obzvláště bujná nebo docela rozpustilá, obklopí prostřední stůl hosté všichni neb aspoň většina a naslouchají. Nikdo však se neodváží promluviti, leda by byl někým z „pánův“ přímo tázán. A jenom když dosáhne zábava, abychom tak řekli vrchole, když jsou společenské svazky dočasně přetrhány a každý z přítomných cítí se pouze člověkem bez ohledu na své společenské postavení, jsou všichni hosté téměř jako jedna rodina.

Děje se to sice zřídka kdy; leč přece několikráte do roka. Když se tak stane, zasedají hosté od „podřízených“ stolů ku stolu hlavnímu bez vybídnutí, účastní se hovoru i zábavy, ba pronášívají i vtipy a dovolí si začasté na příklad tomu neb onomu z „vynikajících“ hostů poklepati při vhodné příležitosti na rameno, čehož by se jindy zajisté ani za nevím co neodvážili.

Společnosť, která se v hospůdce naší pravidelně scházívá, jest již na pouhý pohled zajímava. Jsoutě to vesměs figury rázovité, z nichž by každá zasluhovala vlastního portraitistu, by ji vypodobnil se všemi podrobnostmi až do vlasových čárek.

Péro jest málomocné a nemůže se pokusiti nežli o pouhé silhouetty.

Z té příčiny uvádíme čtenáře do hospůdky krátce před sedmou hodinou, nežli se počnou hosté scházeti, abychom mohli věnovati bedlivější pozornosť aspoň hostům nejčelnějším.

Nesmíme však zapomenouti na okolnosť nad jiné důležitou: že píše se právě rok 1837 a že rok ten kloní se ku konci. Jeť prosinec a po mnoho dní panuje už tuhý, třeskutý mráz.

V krčmě, v které byli již přede dvěma hodinami zatopili, jest příjemné teplo. Dřevěné okenice jsou už dávno zavřeny. Na prostředním stole hoří uprostřed stolu v popsaném již dřevěném svícnu jediná lojová svíčka; knot její, jenž nebyl skoro po půl hodiny nikým „utřen“, jest hluboce nahnut a svíčka „plaví“.

Jinak panuje v krčmě hluboké ticho, rušené jen občas nahodilým šramotem z předsíně a kuchyně nebo rupavým krokem z ulice, když jde — což děje se ovšem v intervalech nad míru dlouhých — někdo těsně podle krčmy.

Náhlé ticho vzrušeno. Na nedaleké věži začaly bíti hodiny. Temný hučivý zvuk zaléhá do krčmy, jako když biješ dřevěnou palicí do velkého kusu plechu. Odbijí sedmá.

Několik vteřin panuje v krčmě opět hluboké ticho; na to otvírají se pomalu dvéře a na prahu objevila se athletická postava mužská, zahalená v dlouhý, řasnatý černý plášť.

Vešed zavřel muž ten za sebou pomalu dvéře, rozhlédl se kolem po krčmě, jako by se chtěl přesvědčiti, co ví již ze zkušenosti: že jest totiž v krčmě jako obyčejné prvním — načež postoupil vážně a graciosně jako nějaký španělský grand několik kroků podle stěny po levé straně, rozepjal sponku u pláště, po té sejmul kalabréský klobouk a teprve když byl klobouk pověsil na první kolík ode dveří, sňal i plášť a pověsil jej na kolík druhý.

Je to muž, vlastně statný ještě stařec s hustým, sněhobílým kudrnatým vlasem a černýma, bodavýma očima. Na pohled na nejvýš padesátník, v pravdě však skoro již sedmdesátník.

Když vešel, měla tvar jeho výraz přimrzutělé únavy. Rty byly zarputile sevřeny, jako by namáhavě potlačoval úsměv; víčka očí byla přimhouřena, tak že si oči podobaly úzkým, srpovitým černým kroužkům.

Teprve když odložil klobouk a plášť, vzala na se tvář jeho normální vzezření.

V celku má tvář ta tak zvaný ušlechtilý ráz. Rysy svými připomíná sebevědomé tváře antické.

Je pečlivě oholena. Přes to vše, že jest jemnoučkými vráskami v pravém slova smyslu rozrytá, tak že z blízka vypadá jako pavučinová síť, má z dálky jen několika kroků vzezření nad míru svěží, skoro mladistvé. Velký orličí nos, široké, vysoké u skrání poněkud sražené čelo a energická brada s obstojným podbradkem dodávají jí jakési majestátnosti; avšak líce, rty a zejména oči základní tento ráz zase ruší.

Boubelaté líce jsou červené, vlastně skoro až karmínové a nesčetnými, temné rudými žilkami protkané. Kolem kyprých, nestejných rtů, z nichž hoření jest úzký a jemně modelovaný, kdežto dolení jest nápadně a jaksi sebevědomě odvalen, pohrává šelmovský úsměv.

Malá, černá očka neznají klidu. Ze spod mrkavých sádelných víček probleskává bez přestání buď bělmo nebo jiskrná, s černou duhovkou téměř úplně splynulá zřítelnice, čímž jest podmíněna neklidná bodavosť zraku, který snad ještě nikdy neutkvěl na jediném předmětu déle dvou, tří vteřin.

Muž ten má dosti zajímavou minulosť. Pocházeje ze zámožné rodiny byrokratické vpravil se záhy v poměry a postupoval v úřadě dosti rychle. V čtyřicátém roce věku svého byl již appellačním radou a byl by zajisté i dále postupoval, kdyby byl chtěl opustit Prahu. Ale jako „pražské dítě“, které bylo rodné město takměř ani neopustilo, leda o nějakém výletu do okolí — netoužil ani dost málo po žměně, nejméně po Vídni, kde jediné bylo možno rychleji nežli v Praze postupovati.

Mimo to jest mohovit, bezdětek a již déle dvaceti roků tak zvaný „šťastný vdovec“ t. j. vdovec, který přes všechno přirozené hoře, jež mu bylo úmrtí manželčino dočasně způsobilo, nemohl se ubrániti pocitu jisté uspokojenosti, že byl dobrotivým osudem zbaven ženy Xantipy, která trpíc po léta nezhojitelnou chorobou žluče, výbuchy nejčernější melancholie bonvinantský život, jemuž byl od mládí navykl, ztrpčovala.

V kanceláři byl přísný, ba příkrý pedant. Nepromíjelť podřízeným svým nejmenších poklésků — ký div, že nebyl od nikoho z nich milován, nýbrž jen chladně, z pouhé povinnosti ctěn a vážen, vlastně obáván. Vůči vyšším hodnostářům choval se vždy s jistou odmítavou, začasté škrobenou pýchou, která přímo odpuzovala.

Na každý dotaz představených svých odpovídal vždy jen suše, odměřeně, ba mrzutě a nepotlačoval i jemných sarkasmů, kdykoli mu nějaký napadl. Nebyl tudíž ani od těch přes příliš náviděn, což ho ostatně nikterak nehnětlo.

Byl-li v kanceláři, abychom tak řekli, pouhým živým strojem, jenž konal svědomitě a přísně svou povinnosť, byl ve společnosti známých a vůbec všady, kde šlo o nějakou zábavu, pravý opak: čilý, živý, hodný a začasté vtělený vtipálek.

Jasný jeho hlas nejčistší to tenor, který by byl i ve zpěvu dělal furore, každou chvíli vyzníval v zvonivě řehtavý, přímo neodolatelný smích.

Oblek appellačního rady jest prostý, nenápadný; jest oblečen v šosatý dlouhý kabát žemličkové barvy s jednou řadou postříbřených kovových knoflíků — v úzké, přiléhající černé spodky a kostkovanou, skoro až po krk zapjatou vestu, taktéž jen s jednou řadou bílých knoflíků. Na krku má černý hedbávný šátek s uzlem vkusně zadrhnutým a s fáborovitými výběžky šátku, které ve větru po obou stranách tváře poletují, v klidu však visí svisle dolů na vestu a zakrývají podbradek i knoflíky vesty skoro do polovice.

Odloživ, jak již připomenuto, klobouk a plášť, zamnul si pan rada ruce, rozhlédl se ještě jednou po krčmě, načež vážně a důstojně zaměřil k prostřednímu kulatému stolu a rozhrnuv zde oběma rukama dlouhé šosy svého kabátu, usedl na „své“ místo — tváří ku dveřím — pomalu a opatrně, jako by sedal na drsné prkno nebo na stolici, o které se domnívá, že je poprášena.

Zatím vešla i přisluhující holčina, která byla pana radu zahlédla, když vešel do průjezdu, pozdravila a postavivši páně radův „ozdobný“ korbílek s vyřezávaným víčkem před hosta, sáhla po kratiknotu u svícnu, nadzvedla skleněnou baňku a „utřela“ svíčku.

„Ještě nikdo zde?“ optal se pan rada jako vždy, kdykoli přijde a není ještě nikoho v krčmě.

„Nikdo, milostivý pane,“ zní taktéž stereotypně odpověď.

Pan rada nadzvedá víčko svého korbílku, jako by se chtěl přesvědčiti, je-li míra dobrá. Ale přimáčknutím víčka stlačená bílá pěna — tehdá ještě bylo pivo bez pěny úplně neznámé — vytryskla z korbílku a přetéká po něm…

Pan rada víčko rychle zavírá. Tvář jeho jeví na chvíli úsměv uspokojení; ale hned se zase přimrzutěle sešklebuje.

Holčina odchází, pan rada jest v krčmě sám. Dívá se upřeně před sebe na korbílek, jako by se chtěl i nechtěl ještě napíti; čekáť, až se pěna trochu usadí, což trvá vždycky déle pěti minut.

V tom přichází host druhý.

Vchází krokem směšně poskakovaným. Tenké, skoro možno říci vrabčí nožky jeho pocapávají, jako by šlapaly zelí. Tvář jeho jeví při vstoupení úšklebnou samolibosť, která původní zarputilou přísnosť poněkud seslabuje, ale činí tvář tu nepoměrně ohyzdnější nežli v pravdě jest.

Pozdravuje pana radu již ve dveřích obvyklým „Dobrý večer, dobrý večer, pane rado. Již zde?“

„Právě jsem přišel, právě,“ odpovídá stereotypně pan rada, otíraje pravou rukou pěnou navlhlý zevnějšek svého korbílku; „Ještě jsem ani necrknul.“ Ale hned po té nadzvedá obratně korbílek, otvírá levicí víčko a svlažuje rty prvním douškem na zkoušku.

„Výborné, znamenité — pravý malvaz!“ libuje si pomlaskávaje a stíraje si levou rukou pěnu se rtů, načež staví korbílek zase před sebe a přiklopuje pomalu víčko.

Zatím byl nový příchozí vysvlékl bobrovinou vykládaný kožich a pověsiv jej na třetí kolík vedle pláště páně radova, chce ruče ku stolu; ale připomenuv si, že má na hlavě klobouk, rychle jej strhne, pověsí na týž kolík, na kterém už visí kožich. Na to popošel k panu radovi, podal mu ruku a cape pak kolem stolu, by si usedl za stůl přímo proti panu radovi, zády ku dveřím.

Zatím byl i on obsloužen. Korbílek jeho stojí už před ním. I on nadzvedá víčko a hned je zase přiklopuje — vymění s panem radou významný pohled a upíraje zrak svůj před sebe, mlčí.

Je to asi padesátiletý mužík, v pravém slova smyslu pidimužík. Špinavě zažloutlá pleť leskne se jako vosk a připomíná pleť žloutenicí umírajícího, když už na ni vyvstává smrtelný pot. Podlouhlá, od lebky ku zašpičatělé bradě hruškovitá hlava jest pokryta dlouhým, hustým, hebkým, černým vlasem, jenž splývá vlnivě skoro až na krk a jest stejnoměrně podstříhnut. Úzký, řecký nos, úzké, sotva pozorovatelné rty, pozapadlé líce a bílé jak úběl zuby — přísný, skoro zarputilý výraz v tváři a kolem rtů úsměv skoro až oušklebný — vše působí přes pravidelnosť hlavních rysů přece jen jaksi odpuzujíc.

Oblečen jest nad míru pečlivě. Na první pohled poznáváš elegána, který si dává šat svůj šíti u krejčího, jenž obléká skoro výhradně jen „vznešené panstvo“, opičící se po Paříži, kde před nedávnem začaly elegánové nositi tmavozelené nebo světlomodré šosaté fraky se žlutými knoflíky s kvítky, úzké kalhoty perlové barvy s tmavými pruhy podél, bílé šátky s jednoduchými uzly na krku.

Náš elegán jest oblečen v šat střihu nejnovějšího: frak jeho jest barvy zlatobronzové a mezi límcem a výložkami utvořeno velké latinské „M“ — spodky jsou perlové barvy s jasnými pruhy, vesta a prádlo jako padlý sníh.

Muž ten jest velkokupec, který je v obchodním spojení nejen s Německem, nýbrž i s Italií, Francií ba i Anglií, což za oněch dob, kdy začínali železnice teprve stavěti, zajisté mnoho znamenalo.

On sám jest, jak běžná fráze praví, „všemi mastmi mazaný“. V životě pospolitém sice poctivec do kosti, ba i tak trochu lidumil a přede vším známý mecenáš umění, najmě divadelního, jehož jest milovníkem téměř vášnivým, poněvadž prý „baví i ušlechťuje“, ba začasté „i jiné zákulisní kratochvíle poskytuje“; avšak v obchodě jest přece jen rafinovaný filuta, který si nedá ujíti žádné příležitosti by toho neb onoho ze svých obchodních přátel „zákonným“, tudíž dovoleným způsobem nenapálil.

Dosavadní život jeho možno charakterisovati jedinou větou: ontě v pravém slova smyslu žil. Z mládí procestoval skoro celou Evropu, navštívil všechna čelnější města, hlavně obchodní, kde kromě obchodu, věnoval také přiměřenou pozornosť „krásné pleti“, a doposud všeobecně jest pokládán za donjuanovského bonvivanta, jehož milostným úkladům jen vtělená ctnosť ženská dovedla odolati.

On i appellační rada v krčmě nikdy nevečeřívají. Rada má výbornou hospodyni — „kuchařku která by mohla vařit pro nějakou vrchnosť“; velkokupec pak vzornou domácnosť, „v které se na nějaký pamlsek nekouká“, jak ten a onen mají ve zvyku říkati, kdykoli přijde řeč na tuto záležitosť. Oba jsou labužníci a nejedí všechno, co se v krčmě hostům předkládá.

Jídelního lístku a vůbec nějakého výběru v jídlech k večeři není. Někdy kousek studené vepřové s křenem, jindy přihřátá telecí nebo skopová, jež byly zbyly od oběda. Někdy však obzvláště po deváté, když jest hostinský a čeleď jeho již po večeři, t. j. když dojedli už všechny zbytky, nedostane host k večeři nežli kus uzeniny a má-li nejbližší uzenář již zavřeno, pranic, ba začasté ani kus suchého chleba.

Proto jest vždycky dobře, když host, který si nebyl večeři objednal den před tím aneb alespoň v poledne, navečeří se doma nebo někde jinde a přijde do krčmy zcela bezstarostně.

Pan rada i velkokupec zasedli tudíž za stůl zcela bezstarostně. Oba jsou syti a nechtějí pranic jiného nežli „svlažiti vyprahlá hrdla“ a stůj co stůj zažehnati dlouhou chvíli večerní.

Po chvíli rozpředl se mezi oběma následující, zdánlivě bezvýznamný ale přece charakteristický dialog.

„A spali jsme — spali?“ optal se velkokupec jako by hovor nezahajoval, nýbrž v přerušené rozmluvě jen pokračoval.

„Výborně, jako když člověka do vody hodí,“ zní odpověď.

„Já zase měl špatnou noc,“ připomíná velkokupec.

„Špatné obchody, nezdařená špekulace — ne?“ —

„Ani to, ani ono…“

„Či snad nějaká mrzutosť se ženou — s dětmi — s čeládkou?“

„Ani to ne!“

„A což medle mohlo by je“ (v tu dobu si i v lepších a ryze českých společnostech pravidelně „onikali“: kdežto „vykání“ vlastenců počínalo se teprve znenáhla ujímati) „vždyť pak… Eh! Snad na ně nechodí můra?!“

Velkokupec se ušklíbl.

„Můra — můra!“ zamumlal po chvíli oušklebně mezi zuby. „Jen si daj’ pozor, aby nechodila můra na ně.“

Pan rada se rozesmál.

„Na mne můra!?“ pravil po krátké pomlčce. „To by tak! Co pak by si na mne, prosím jich, popadla? Což pak jsem ňáký flousek nebo držgrešle?“

„Co tím chtějí říci, pane rado? Já taky nejsem žádná držgrešle, ani floutek —“

„A přece na ně chodí v noci můra,“ vpadl pan rada škodolibě.

„Jaká můra — jaká?“ ozval se ostrým, podrážděným přízvukem velkokupec. „Vždyť já se o žádné můře ani slovem nezmínil.“

„Aj, aj! Jen nezapíraj’!“ škádlil pan rada. „Což pak neřekli do slova: Jen si daj’ pozor, aby nechodila můra na ně? Či myslejí, že si člověk jako já nepamatuje, co před chvílí řekl člověk jako jsou oni?“

„Ale já přece s můrou nezačal!“ brání se velkokupec.

„Ale skončili s ní a proto si ji jen nechají na krku. Já spal dobře — jako by mne do vody hodil — já o žádnou můru, která by mne v noci tlačila, nestojím…“

„Nu — já o ni také nestojím,“ míní dobrodušně velkokupec vpravuje se do rozmarné situace, jak ji byl appellační rada hned po prvních slovech obratně upravil. „Ale když přijde, když si člověku zcela pohodlné lehne na prsa jako by to byl polštář, na kterém líhá pinčl mé ženy „Cukrle“ — potom ovšem — —“

„Ji může člověk,“ vpadl pan rada, „beze všech orací shodit, jako může pinčla jediným kopnutím s polštáře sehnat — a má pokoj — ne?“ —

„Pinčla mé ženy,“ zvolal patheticky velkokupec, „sehnat kopnutím s polštáře! To se jim řekne, pane rado! Je vidět, že jsou vdovec — a to šťastný vdovec — —“

„A na to jsem také pyšný, jako dragounská remunda, když na ni sedí kaprál nebo lajtnant… Proč pak si to také tak nezaonačili? Co? Skoro se mi zdá, že na ně osud vyzrál, že si je osedlal a projíždí se teď na nich jako o „wettrennen“.“

„Však já ho každou chvíli shodím se hřbetu,“ dokládá velkokupec. „Vždyť přec vědí, jak umím se sedla vyhazovat — —“

„Ale můru, která na ně chodí, přece shodit nedovedou,“ vpadl pan rada.

„Proto že nechci.“

„A proč medle — proč?“

„Protože z toho může býti legrace,“ dodal přitlumeným hlasem velkokupec, sešpouliv úšklebně rty, jakoby se hotovil prozraditi odporné nějaké tajemství.

„Aj, aj! Totě něco jiného!“ připomenul pan rada. „A povědí to? Mohou to povědít?“ optal se dychtivě.

„Proč bych nemohl? Ale nepovím — aby věděli… Proč mne vždycky tak nabírají?“

„Já jich nebo oni mne?“ opáčil pan rada, jakoby nerozuměl.

Velkokupec na tuto dráždivou vytáčku neodpověděl. Sáhl po korbílku, otevřel víčko, odfouknul pěnu a teprve teď se poprvé napil.

„Měli pravdu, pane rado. Výborné, znamenité — učiněný malvaz,“ připomenul pomlaskávaje si.

„Což pak jsem vůbec někdy zalhal?“ ozval se ironisujícím tonem uražené pýchy pan rada.

„Jak pak ne, jak pak ne!“ dráždí velkokupec. „Stokrát v měsíci, ba v týdnu.“

„Budiž! Zalhávat — žertem zalhávat je však přece ušlechtilejší nežli do opravdy dráždit zvědavosť.“

„A proč pak jsou zvědav, pane rado? Či snad vyměnili svou duši s nějakou pannenkou nebo s jiným nějakým tvorem ženského pohlaví — třeba s nějakou můrou!“

„Eh, ke všem všudy! Daj’ už s můrou pokoj! A nebo — vědí co? — Povědí, co a jak — — a bude dobře.“

„Hádaj’, pane rado!“

„Což pak jsem rebusista nebo šaradista?“

„Ale hádat snad přece dovedou! Hádaj’, jaká můra mne dnes v noci tlačila!“

Pan rada chvíli přemítal, načež s vítězoslavným úsměvem zvolal:

„Už vím, už vím… Prohráli tu včera v kartech a to je dopálilo.“

„Chyba lávky, pane rado!“ velkokupec na to. „Prohrál jsem — pravda; ale pakatýlek asi patnácti tolárků nestojí ani za řeč. Ale že jsem měl zlosť — je pravda… A kdo by se také nezlobil?… Člověk hraje podle všech pravidel — správně, poctivě — karta padá — v tom… eh! aby do nestvůry všickni ďasi…“

„Jakou nestvůru?“ vpadl pan rada nyní vskutku zvědavě.

„Eh — toho našeho věčného chrápala.“

„Jakého chrápala?“ opáčil rada. „Snad nemyslej’ našeho dobrého souseda od bankálu, pana Josefa Vrchovského?“

„Koho jiného,“ vykládá velkokupec, „nežli hnusného toho protivu. Vždycky tu sedí po celé hodiny jako zaleknutý žaludský filek — čumí, když mluvíme, čumí, když mlčíme, a čumí, když začneme hrát v karty. A jakmile sehrajeme dvakrát nebo třikrát — začne chrápat jako by pilou fošny řezal…“

„A chrápání páně Vrchovského jich včera dopálilo?“ optal se pan rada.

„Nejen včera, ale už asi desetkrát,“ odtušil velkokupec. „Neboť věřej’ nebo nevěřej’ — jakmile začne ten chlap chrápat, začnu — a to jsem teprve včera pozoroval — prohrávati. A lo přece musí člověka dopálit — ne?“

„Jak pak ne!“ odtušil pan rada.

„Ale já se mu pomstím, uvidějí, pane rado! jako že — —“

„Ale jak? Jak?“

Na otázku tu velkokupec neodpověděl na hlas. Nahnuv se přes stul, začal něco šeptati.

Rada chvíli napjatě poslouchal, potom mávnul nad hlavou rukou a zvolal:

„Ano, ano — tak a nejinak. Tak se mu pomstíme všickni… A bude to legrace, jakou jsme ještě neměli.“

„Jen jestli nám sedne na lep?“ vyslovil velkokupec svou obavu hlasitě.

„Jak pak by nesed’? Však se už o to postaráme,“ doložil přesvědčivě pan rada a chtěl ještě něco dodati, když vstoupil host třetí a hned po té čtvrtý.

Oba — fysiognomie to v pravém slova smyslu nejvšednější — uctivě pozdravili a šourali se k jednomu z podlouhlých stolů postranních.

Pan rada poděkoval na pozdrav jen lehkým kývnutím hlavy, kdežto velkokupec hlasitě pronesl slova: „Dobrý večer, dobrý večer, pánové!“

Jakmile se nově příchozí odvrátili, vyměnil však s panem radou významný pohled a položiv pravý ukazovák na rty zašeptal: „Prozatím!“

Pan rada přikývnul na doklad, že porozuměl; na to chtěl se na něco zcela jiného zeptati, když vešel do jizby host pátý.

Opět obvyklé pozdravování a vše ostatní, co děje se vždy, když scházejí se do krčmy denní, tudíž známí hosté.

V půl hodině byly všechny tři podlouhlé stoly obsazeny. Na všech rozžehnuta světla. Všickni hosté mají už své korbílky před sebou.

Zábava, vlastně pouhý hovor počíná se pomalu a líně rozviklávati.

Ten ptá se na to a ono, onen odpovídá suše a jaksi nevrle ještě. Není to ještě výměna myšlének, aniž nápadů, nýbrž výměna konvenienčních frásí, ba začasté pouhých, více méně bezvýznamných slov.

V dalších asi pěti minutách doplnil se i stůl prostřední dvěma osobami, podobně rázovitými jako jest appellační rada a velkokupec.

Po pravé ruce páně radově zasedla totiž vyčouhlá, skoro možno říci klackovitá postava s mrazivým klidem a nejfádnější tváří pod sluncem — pravý to prototyp přiblblého Angličana s přizrzle plavým, krátce přistřiženým vlasem, bezvýraznýma zašedlýma očima, úzkýma, skoro neviditelnýma rtoma a kostnatou, zašpičatělou bradou.

I on — ačkoli starousedlý domácí pán, který o světě praničeho neví z vlastního názoru — jest oblečen v šat nejmodernější, t. j. v šat, jenž začíná se právě mezi bohatými šviháky pražskými ujímati. Máť na sobě tak zvaný kaput tmavohnědé barvy s jednou řadou knoflíků a s aksamitovým límcem tvořícím s laplí podobu malého latinského „V“. Ze předu podobá se kaput fraku, maje vykrojené šosy, kdežto v zadu jsou šosy v záhyby složeny.

Po levé straně páně radově zasedl zavalitý čtyřicátník v šatě staromodním, nenápadném a nepoměrně vkusnějším nežli oba elegáni. Velká hlava se štětinatým, kaštanovým vlasem trčí tulipánovitě do výše; tvář je boubelatá, spokojeně usmívavá, líce nafouklé, rty odulé. Malá, sivá očka není pod klapkatými víčky téměř ani viděti; za to rty jsou skoro neustále pootevřeny a mezi nimi pozorovati zdravý, přímo závidění hodný chrup, který se již dostatečně přičinil, by „pána a velitele“ svého oblažil slušným, vlastně již skoro neslušným bříškem a vůbec takovou „obrubou sádla“, jak v každodenní společnosti několikrát týdně tvrdíváno, „že by stačilo k opatření kahánků všem dvanácti biblickým pannám na dvanáct měsíců“.

Společnosť kolem prostředního kulatého stolu jest až na jedinou jen ještě osobu — úřadníka při „bankálním úřadě“, o němž stala se v rozmluvě pana rady s velkokupcem zmínka — kompletní. Scházející jest sice také hostem každodenním; ale dostavuje se z pravidla nejposledněji a zároveň s obdivuhodnou pravidelností udeřením osmé hodiny.

Do hodiny té schází ještě skoro celá půl hodina. Hosté baví se, t. j. snaží se zahájiti zábavu obvyklým způsobem.

Otázky, jak se kdo vyspal, co měl k obědu, čím se po celý den zabýval nebo kde a za jakou příčinou meškal atd. střídají se u všech stolů s odpověďmi rovněž tak všedními jako jsou dotazy.

Z odpovědí na předběžné, zahajovací otázky však jest zřejmo, že právě minulého dne neudálo se v Praze a v Čechách a vůbec snad v celém světě pranic, co by stálo za řeč; jinak by byl zajisté ten neb onen zahájil ihned rozmluvu o věci, která by všechny nebo většinu hostů zajímati mohla. Je skoro jisto, že dnešní večerní zábava bude míti, abychom tak řekli, ráz paběrkový, nenaskytne-li se totiž v průběhu zábavy předmět neb okolnosť, jež by daly podnět k rozhovoru o zábavě nové.

Nepoměrná většina hostů až dosud vlastně ještě ani nepopíjí, nýbrž pivo jen ochutnává a vyměňuje se sousedy náhledy: je-li či není-li dnes tak dobré jako bylo včera nebo předevčírem.

Dobrá třetina byla z kapes vytáhla své tabatěrky a „šňupečky jdou kolem“, kdežto barevné šátky vykonavše první nebo již druhou svou povinnosť leží již před hosty poblíž tabatěrek, které se více do kapes nezastrkují.

Druhá „dobrá třetina“ hostů byla si již nacpala své „trysky“ a „trystičky“ — zapálila je a pobafává, jako by kouřila o závod. Z osmi až desíti dýmek vznáší se v modravých kotoučích kouř lehce vzhůru ku trychtýřovitému zakončení stropu; ale doposud nikoho neobtěžuje.

U stolu postranních neděje se v celku pranic nápadného, aspoň nic, co by se tam nedělo každodenně. I hovor jest v pravém slova smyslu „každodenní“.

Za to jeví stůl prostřední fysiognomii poněkud změněnou. Pan rada i velkokupec, obyčejně z počátku jaksi „duševně upjatí“ a s výrazem klidu nebo mírného jen duševního vzrušení, jeví v tvářích dosti nápadnou změnu.

Pomrkávají skoro až významně, jako by si dávali tajná nějaká znamení; úsměv pohrávající kolem jejich rtů má zřejmě ráz úsměvu šelmovského; ale oba jej tlumí a skoro násilím potlačují.

Někdy ten neb onen významně přikývne, druhý dá mimickou odpověď a opět se oba usmívají, jako by chtěli i nechtěli se smáti.

Po několika minutách nahnul se velkokupec přes stůl a zašeptal něco panu radovi, načež tento roztáhl obě ruce a přitáhnuv hlavy obou svých sousedů po pravé i levé své ruce, blíže k sobě, — tak že hlavy všech čtyř hostů téměř jedna druhé se dotýkaly — počal něco důvěrně šeptati.

Po několika vteřinách všickni čtyři zaujali zase původní své posice a šeptali si vzájemně: tu ten se sousedem na pravo nebo na levo, tu onen s někým přes stůl; krátce radili se o něčem.

Ve všech tvářích jevil se skoro radostný, vlastně škodolibý souhlas, ba mnohý zamnul si i radostně ruce, jako by očekával potěšitelné nějaké překvapení.

Náhle — právě když hodiny na věži začaly bíti tři čtvrti na osmou — zvedl se pan rada a obrátiv se k hostům u postranních stolů, roztáhl obě ruce a učinil jimi, aniž by byl slova pronesl, tak významný pohyb, že všickni hosté porozuměli, co si přeje.

Doposud nebylo se ještě nikdy něco podobného stalo. Pan rada nebyl z večera nikdy důvěrným, ba ani kolegialním; dbal vždycky své důstojnosti — a proto není divu, že hosté porozuměvše mu vyhověli do jednoho nevyslovenému jeho přání.

Všichni vstali od stolu a shrnuli se kolem pana rady, vlastně kolem prostředního stolu, na čež jal se pan rada a po chvíli i velkokupec něco šeptati, jako by dávali hostům tajnou nějakou instrukci.

Výsledek šeptání toho jevil se i v širším kruhu podobně jako v užším radostným, vlastně více méně škodolibým souhlasem.

Po několika minutách dal pan rada rukama svýma významné znamení, aby hosté zaujali zase svá místa, a doložil nahlas:

„Teď každý na své místo a pozor, ať každý sehraje úlohu přiměřeným způsobem!“

Všickni hosté uposlechli a zaujali opět svá místa.

Za nedlouho měla krčma tutéž fysiognomii jako dříve: hosté pobafávají, popíjejí, presentují si šňupečky a vyměňují dotazy a odpovědi nejvšednějšího druhu.

Jen v některé tváři jeví se mírné radostné nebo škodolibé vzrušení mysli. Někteří z hostů strkají i hlavy do hromady a něco si šeptají; ale posléze jeví celá krčma i hosté její zcela všední v pravdě každodenní svůj ráz.

Když začala na blízké věži odbíjeti osmá, zadívali se sice někteří hosté nápadněji ku dveřím; ale když temné zvuky hodin dozněly, nejevil žádný z hostů nejmenší zvědavosti nebo nějakého vzrušení.

Konečně několik minut po osmé otevřely se dvéře a vešel host poslední, bankální úřadník, jenž sedává jakožto pátý host u stolu prostředního a jak již víme, obyčejně — když soudruzi začnou v karty hráti — usínává.

Je to muž neobyčejně inteligentního vzezření a zároveň jeden z nejmladších, kdož krčmu každodenně navštěvují.

Dle všeho není mu ani třicet roků. Oblečen jest prosté, nenápadně a úplně v černý šat staršího střihu; ale šat toho druhu nosí se doposud tak zhusta, že jest nenápadný.

Překročiv práh sňal s hlavy poděbradku a pozdravil srdečně a zároveň s elegancí, jakou bys u žádného z přítomných hostů nespatřil, důkaz to, že má muž ten i neobyčejný takt.

Pozdrav jeho opětován od několika stolů současně taktéž srdečně, obzvláště pak od stolu prostředního, odkud však hned po opětování pozdravu zavzněla z úst velkokupce kamarádská výčitka:

„Ajta, pane Vrchovský! Kde pak jsme se tak dlouho proháněli, že přicházíme o půl hodiny později než obyčejně?“

„Chtějí snad říci o tři minuty,“ odtušil oslovený usmáv se, jako by byl velkokupec pronesl slova, která nestojí ani za odpověď.

Po té pověsil poděbradku na prázdný kolík na stěně a přiblíživ se k prostřednímu stolu podával jednomu hostu po druhém ruku; především ovšem panu radovi, pak velkokupci a po té ostatním dvěma. Při tom nepromluvil ani on, aniž kdo jiný ani slova.

Odbyv takto obvyklé obřadní představení se, usedl, jako byli všickni ostatní před ním učinili, — na „své“ místo a sice mezi velkokupce a hosta s přiblblou fysiognomií Angličana, tudíž po levé straně velkokupcově.

Na místo to zasedával sice již po mnoho roků, aniž byl komu nepříhoden.

Avšak v poslední době všimnul si toho soused — velkokupec hlavně z té příčiny, že bylo to při hře v karty pro pouhého diváka, jakým nový host byl, místo nejvýhodnější, pro hrajícího velkokupce však více nežli nepohodlné, poněvadž inu pravé odtud „pokukovač“ nejpohodlněji mohl „čuměti“ do karty, což jest jak známo každému řádnému karbaníkovi, obzvláště když prohrává, ve větší nebo menší míře nepříjemné.

U ostatních stolu nevěnovali novému hostu, jak se zdálo, žádné zvláštní pozornosti; pokračovaliť ve své „zábavě“ — možno-li tak totiž nazvati vzájemné okukování se, vyměňování frásí a přihýbání si z korbílků.

U stolu prostředního po několik minut nikdo ani nehlesnul.

Použijeme tudíž vhodné této příležitosti a všimněme si posledního hosta bedlivěji!

Porovnáme-li tvář jeho s tvářemi všech přítomných, musíme vyznati, že to v pravdě muž ze všech nejsličnější, tvar hlavy jest úplně normální, rysy tváře jsou ušlechtilé, skoro možno říci „jaksi ženské“. Pěkně vyklenuté čelo, řecký nos, plné svěží líce a prostředně kypré rty — černé hluboké oko a havraní mírně kučeravý vlas a takový též plnovous, jenž zakrývá skoro polovinu celé tváře — vše činí dojem nad míru příznivý i na muže, neřkuli na ženské, které by zajisté bez rozpaků prohlásili muže toho za nejsličnějšího v celé Praze, ba snad v celých Čechách.

Oko závistivé ovšem by bylo postřehlo jisté nesrovnalosti, jako na příklad poněkud odchlípené uši, jaksi koketně poodhrnutý hoření ret, dodávající tváři výrazu jakési unylosti, a zanícená víčka očí, z nichž jedno, pravé, bylo trochu opuchlé, čímž trpěla symetričnost tváře vůbec.

Přes to vše byla podobnosť s belvederským Apolonem nebo jiným vzorem antické krásy mužské přece jen tak nápadná, že budíval na procházkách skoro až obdiv všech, kdož si ho třeba jen povrchně všimnuli.

Na svou krásu nebyl však pan Vrchovský ani dost málo pyšen. Skoro se zdálo, že o tom hrubě ani neví, nebo že tomu nepřikládá žádné důležitosti, ačkoliv jediné této okolnosti děkoval, že byl ve škole jako žáček, později jako student a ještě později jako úřadník u svých učitelů, professorů a představených oblíben. Zacházívaliť s ním vždy jaksi jako s malou nějakou hříčkou a promíjeli mu tak ledacos, za co by byl jiný pykati musil.

V celku byl pan Vrchovský muž rovněž tak dobrý, poctivý a ve všem všudy správný jako ve svých přáních a požitcích umírněný.

Byl sice obstojně vzdělán a v úřadě, kde byl dosti rychle postupoval, síla užitečná; ale netoužil po žádné zvláštní kariéře nebo jakémkoli jiném mimořádném vyznamenání. Neměltě ctižádosti; idealem jeho byl tichý, klidný a po případě blažený život rodinný po boku vzorné družky života — vše ostatní pokládal za věci podřízené a temperamentu jeho neodpovídající.

Přirozenoť. Pocházel z rodu prachudičkého; matka bývala drůbežnicí, otec, kterého byl ztratil již v útlém věku, býval topičem v jedné továrně před Oujezdskou branou.

Prožil mládí v útrapách a nedostatku. Po celou řadu let neměl jiného na mysli, nežli uhájiti se před smrtí hlady — ký div, že ukončiv studia a nabyv úřadu a tím i slušnějšího chleba neměl jaksi s dostatek ráznosti a smělosti domáhati se postavení příznivějšího a výhodnějšího.

Byl spokojen. Vzal si stařičkou matku, která mu obstarávala skromnou domácnosť, k sobě a žil jako starý mládenec, vlastně jako „kandidát ženitby“, který potřebuje jen chtíti a bude míti nevěstu okamžitě, ale který, bůh ví z jaké příčiny, doposud otálí vzíti na sebe „sladké jho manželství“.

Do společnosti, v které se s ním setkáváme, chodí jednak z dlouhé chvíle, jednak z pouhého zvyku. Byltě do hospůdky té kdysi před pěti neb šesti lety náhodou zabloudil a od té doby, ačkoli bydlí na Malé Straně a má z hospůdky domů skoro půl hodiny cesty, zůstal krčmě té i společnosti v ní se scházející věren a přicházívá každodenně.

Ve společnosti samé nevyniká leč svou tělesnou krásou. Býváť vždy skromný, tichý, úslužný; nikomu nepřekáží, nikoho nedráždí, tím méně aby někoho pohněval.

Hovoru účastní se vždy nenápadně. Nikdy se s nikým o nic nehádá a nepře, nikdy nechce se stkvíti ani důvtipem, ani vědomostmi, aniž pouhým, byť sebe nevinnějším vtipem — a přece cítívají mnozí z přítomných duševní jeho převahu a váží si ho jako muže v pravém toho slova smyslu.

Někteří, jako na př. appellační rada, pokládají jej za povahu hluboce založenou, hloubavou, a přes to vše, že jevívá klid, přece jen snadno vznětlivou, ba popudlivou.

„Myslím,“ pravil o něm kdysi pan rada, „že jest mírným a klidným právě jen proto, že nemá nižádné příčiny býti nemírným a neklidným. Ale v prsou jeho dřímá vášeň, která rozpoutavši se zachvátila by celý organismus. Neníť to leč beránek se zkrocenou a ochočenou tygří duší: na oko hezoučká socha, uvnitř však, abych tak řekl, „spící sopka“, která při vhodné příležitosti může i vlastní své já zničiti.“

Zakládal-li se úsudek ten úplně či jen z části na pravdě, jest lhostejno; pan Vrchovský zůstal i na dále klidným, dobrým společníkem, který se sice žádné výstřednosti, tím méně nějaké rozpustilosti o vlastní újmě nesúčastnil, ale když byla společnosť „v proudu“, nikdy nikomu v ničem nepřekážel.

Dle toho zdá se, že žil pan Vrchovský spíše pro sebe nežli pro svět, krátce, že měl duševní život jeho převahu nad životem fysickým.

Přes to vše neodpíral si nikdy požitků pozemských. Rád se dobře najedl a napil, miloval pohodlí a kdyby byl nemusil, nebyl by ani do kanceláře chodil, ba neodepřel si žádné slušné zábavy, kdykoli se jaká naskytla.

Nevyhledával však ani toho, ni onoho, ale kdykoli se něco naskytlo, co by mohlo život třeba jen na chvíli upříjemniti, býval pan Vrchovský mezi prvními, kteří se oddali požívání.

Byl tudíž jaksi flegmatik, který musil býti vždycky ze své rovnováhy vyburcován — z vlastního popudu nebo z vlastní potřeby a nutnosti zřídka kdy něco podnikal.

Vše to mělo za následek, že vzhledem k zevnějšímu životu jaksi zchoulostivěl. Byl sice až dosud v celku zdráv, vážné choroby nějaké doposud nepoznal; přes to cítíval, že bývá mu jaksi nevolno, a po nějakém čase byl by na něm znalec zjistil symptomy mírné hypochondrie.

Možná, že to byl následek staromládenectví, možná, že i života přes příliš klidného, kontemplativního, vůbec ryze byrokratického, t. j. neustálého sedění a nedostatečného pohybováni; neboť jiné chůze, kromě z bytu svého do kanceláře a večer z kanceláře přímo do hospůdky a z ní domů, pan Vrchovský v posledních letech hrubě ani neznal. Procházky, ku kterým se odhodlal jen zřídka kdy, byly mu téměř protivny.

Péče a starostlivosť o zdraví a živobytíčko bývaly tudíž u něho, jak přirozeno, začasté až komické.

Kdykoli pocítil nejmenší indisposice, vždy se mu zdálo, že to symptom vážné nějaké choroby — „začátek konce“, jak říkával. A tu vždy měli s ním lékaři pravý kříž. Mohliť jej svatosvatě ujišťovati, že to pouhopouhá pomíjející indisposice, jaké podléhá i organismus nejhouževnatější, on nevěřil a žádal za léky — a když jich nedostal od lékařů, užíval léků domácích, léče tak zdravé tělo své z imaginerní choroby, až indisposice přirozeně sama sebou minula, což pokládal za účinek „svých“ léků, jež každému zcela vážně a opravdově doporučoval jakožto léky přímo zázračné.

Kromě této, zajisté pomíjitelné slabosti, neměl v celku zajímavý muž ten žádné jiné, která by zasluhovala zmínky.

V hospůdce býval zamlklý a zřídka kdy zahajoval hovor sám.

Byl-li však tázán, odpovídal, jak sluší se na muže s poměry i životem obeznalého — prosté, jasně a vždy více méně přesvědčivě.

Byl tudíž, jak již připomenuto, od všech ctěn i vážen a kdyby bylo šlo o vyznamenání někoho z každodenní společnosti, není nižádné pochybnosti, že by se bylo vyznamenání toho za souhlasu všech dostalo v první řadě panu Vrchovskému.

Z té příčiny není také divu, že trpěny byly všechny zvláštnosti páně Vrchovského ode všech hostů přímo s obdivuhodnou tolerancí.

Mluvil-li, nikdo ho nevyrušil; nemluvil-li neb odpovídal-li jednoslabičně, nikdo jej nenutil k odpovědi nebo k řeči vůbec.

Zvláštnosť jeho nejnápadnější, která byla jak víme v poslední době velkokupce tak popudila, že nemohl spáti — i každodenní jeho usínání, když zábava nebo hovor vystřídány hrou v karty, nikoho neuráželo ba skoro nebylo nikomu nápadno. Pokládánoť každým za cosi zcela přirozeného, proti čemu není žádných námitek, tím méně nějakých výčitek nebo co by mohlo sloužiti někomu za terč vtipů.

Pan Vrchovský usínával v hospůdce na své stolici zcela nonchalantně, jako doma v pohodlném svém křesle po obědě chrupnul si půlhodinky nebo déle a probouzel se buď sám, když nastal v krčmě náhodou větší ruch a šum, nebo když poslední hosté, hotujíce se k odchodu, ruch a šum ten přirozeně způsobili.

Jen zřídka kdy bylo třeba, by jej někdo probudil. Někdy ovšem k tomu stačilo vyslovení jeho jména, jindy však musilo jím býti pohnuto a jen někdy, ovšem zřídka kdy, když bylo jen spaní jeho obzvláště tvrdé, stálo to jakéhosi namahání, nežli byl probuzen.

Přátelskou službu tu prokazoval mu z hostů milerád každý, kdo byl mezi posledními. Kdyby mu ji byl neprokázal nikdo z hostů, byla by jej vzbudila přisluhující dívčina nebo sám hostinský, což však se až dosud nestalo ani jednou.

Pan Vrchovský svým usínáním a mnohdy i mírným chrápáním, jež usnutí provázívalo, nikomu nepřekážel, ba u nikoho nebudil nejmenšího pohoršení.

I sám velkokupec, vedle kteréhož pan Vrchovský sedával, trpíval je po léta jako ostatní, až posléze stalo se mu, jak již víme, nemilým, ba odporným v té míře, že nemohl minulé noci ani spáti a umínil si buď žertem nebo do opravdy panu Vrchovskému se — pomstiti.

Příčina toho zdá se býti malicherná a pravdě nepodobná; avšak kdo zná vášnivé karbaníky, jakým velkokupec v pravdě byl, i když se hrálo o sázky malé, přizná nám, když díme, že mají nejen své „zásady“, nýbrž také své „předsudky“, ba i „pověry“.

„Držeti někomu palec“ jest pověra byť i začasté jen žertem pronášená přece nejrozšířenější — ký div, že po nějaký čas náhodou prohrávající velkokupec domníval se býti přesvědčen, že mu pan Vrchovský „držívá palec“, ale jakmile usne a začne chrápat, že více palce nedrží a proto že hrajícího stihá nehoda za nehodou, „i když má list výborný“, na jaký by ani břídil v kartech nemohl prohráti.

Možná sice také, že velkokupec všemu tomu nevěřil a spíše ze žertovné umíněnosti vpravoval se v předsudek a pověru, by pana Vrchovského po případě jen poškádlil.

Ale nechť tomu jakkolivěk; nelibosť, nechuť a odpor jeho proti chrápajícímu panu Vrchovskému byly zbuzeny a pan Vrchovský, jak se čtenář zajisté snadno domyslí, měl za svůj poklések pykati.

Jak a kdy ovšem nevíme; ale dle předcházejícího chování všech hostů možno právem souditi, že má býti pan Vrchovský potrestán za souhlasu všech a snad i spůsobem exemplárním — — — — — — — — — — — — — — —

* * *

Když byl pan Vrchovský usedl na své místo, trvalo po delší chvíli kolem prostředního stolu skoro až demonstrativní mlčení.

Pan Vrchovský si toho nevšimnul a mlčel také.

Pohladiv si krásný svůj černý plnovous, jenž se leskl jako medvědí srsť, vjel si do černých kučeravých kadeří a načechrav si kakadu spustil ruku v klín, načež ji hned zase zvedl a poodklopil víčko svého korbílku, jejž byla přisluhující dívka přinesla dříve nežli byl host usedl, a odfouknuv pěnu, chtěl se napíti. Ale nenapil se nýbrž přiklopiv zase víčko, rozhlédl se kolem, jako by mu bylo divno, proč hosté u stolu mlčí.

Mlčení však nepřerušeno.

Nám zvyklým na jakous takous „slušnosť“ neb aspoň „zdvořilosť“ v hostincích mohlo by to znamenati urážlivou demonstraci, však u hostů, o nichž jest právě řeč, nebylo to ničím jiným nežli pouhopouhý nedostatek impulsu k zahájení ruzmluvy.

Konečně přerušil mlčení u stolu pan Vrchovský sám a jak se zdá, mimoděk.

Otřáslť se, jako když jej zamrazí, a pronesl jen jediné, citoslovec „brr“, jehož „r“ táhle zazvučelo, jako bys dětskou řehtačkou zatočil.

„Zima?“ ozval se hned po té velkokupec s jakýmsi účastenstvím.

„Zima — a jaká!“ odtušil pan Vrchovský důvěrným tonem, čímž poskytl látky k nenáhlému zahájení rozmluvy.

„Já ji také cítil, ačkoliv mám do hospody jenom několik kroků,“ připomenul pan appellační rada.

„A já jsem se několikrát na cestě otřásl,“ dodal velkokupec, „ačkoli mám kožich jako polární medvěd.“

„Vám staroměstským je hej!“ míní dobrodušně pan Vrchovský. „Několik kroků do hospody je legrace… Ale kdyby vás tak někdo hnal přes most proti větru, jenž fiče a syče jako had pálí, jako by ti někdo házel drobný písek do očí. Eh! Psota, pravá psota dnes.“

„Za to bude letos znamenitá šlitáž a výborné kratochvíle na ledě,“ připomenul pan rada. „Můžeme si někdy společně také vyjeti po saních do Kuchelbad nebo do Fliedermühl — ne?“

„Ach, daj’ pokoj, pane rado!“ ušklíbá se velkokupec. „Oni mají vždycky plánů na fůry, ale když k něčemu dojde, jsou vždycky první, který se vzpírá, vymlouvá a odkazuje projekt na později. Já jsem při všem…“

„A já ne? Co?“ opáčil pan rada s líčenou veselostí. „Když jde o nějakou legraci, nejsem nikdy posledním. Ještě minulý týden, když jsme se založili, že nedonesu v pravé poledne hrníček kávy v ruce od Prašné brány až do Nových alejí — provedl jsem legrací, jak se sluší a patří.“

„Pravda, pravda,“ dokládá soused po pravé straně páně radově; ale velkokupec namítá:

„Ale v projektech jsou, pane rado, přece jen veliký, vlastně nevyčerpatelný. Což pak se nepamatujou — když tu byl v Praze Klischnigg, kterak každý den večer říkali: „Zejtra, zejtra se půjdu podívat“ — a nešli přec, nešli ani na představení poslední, až znamenitý opičák a žabař ukázal Praze záda a nechal je, pane rado, na holičkách.“

„Nu, já Klischnigga také neviděl a jsem přece živ,“ připomenul soused po pravé straně páně radově, kdežto soused po levé dodal:

„A já bych se byl na něj nešel podívat ani za nevím co. Pan rada měl dobře, že dal přednosť každodenní společnosti a pivu-malvazu před ledajakýms komediantem, jakého můžeme vidět o každé pouti neb aspoň na „fidlovačce“ a „štrozoku“.

„To, to — kam pak s tou flintou, pane Vozábku,“ opíral se velkokupec. „Jak může mluvit, kdo neviděl — slepý také nemůže mluvit o barvách. Klischnigg nebyl žádný komediant; to byl artista, jakého svět neviděl a nikdy neuvidí… Prosím jich! Komedie! Ale komedie není jako komedie. V komediích je rozdíl a komedii, jakou prováděl Klischnigg, nevyrovná se žádná komedie světa. To si dají říci od člověka, který nevynechal ani jediného představení jako já.“

„A co pak ten komediantský divotvorce tak zvláštního prováděl, co by nedovedl kterýkoli z našich paňáců?“ dráždil pan Vozábek, jako by neměl o výkonech Klischniggových ani ponětí.

„Ledacos, pane Vozábku,“ odtušil velkokupec, „co nedovedou sám, ačkoli se to zdá býti snazší nežli mrštit obrem a silákem Rappem o zem. Chtějí-li, zkusejí to!“

„Co pak, co?“

„Vstanou, prosím,“ pokračuje velkokupec, „a podrbají se pravou nohou za levým uchem!“

Celá společnosť vypukla v řehtavý smích.

Vyzvání zavalitého břicháčka, by provedl jeden z nejnesnazších gymnastických kousků, zbudilo v myslích všech hostů kolem prostředního stolu nejkomičtější představy.

„Nedovedu-li to já,“ ozval se po chvíli, když se smích poněkud utišil, pan Vozábek, „dovede to snad kterýkoli jiný paňáca. Já aspoň viděl paňáci, kteří políkali nože a hořící smůlu a to přece Klischnigg nedovedl.“

„Ale dovedl za to něco jiného,“ vykládá horlivě velkokupec. „Myslejí si, prosím, člověka, oblečeného k nerozeznání skoro jako opice, který dovede své tělo dle libosti stočit a skroutit, který běhá po rukou tak hbitě a rychle jako po nohou, který si sedne na rozkrok a roztáhne obě nohy vodorovně od sebe a vstane, jako vstáváme my obyčejní lidé se stolice. Pomýšlejí si obrovskou lidskou opici, která běhá „po všech čtyrech“ tak rychle, že nikdo ani nepozoruje, dotýká-li se nohama nebo rukama země — opici, která vyběhne na příkře nahnuté prkno, roztáhne v rovné čáře nohy a položivší tělo na levou nohu, sešoupá se po prkně dolů — opici, která vyběhne jako veveřice na kolmo stojící řebřík, přemetne se nahoře jako blesk hlavou dolů a slízá proplétajíc se skrze šprisle žebříku jako had, až sleze na zem… Pomýšlejí si opici, která se přemetne na hlavu jako by byla hlava pouhý míč, poskakuje po hlavě a posléze se zastaví a začne nohama kolem tak točiti, jako by to byly k tělu pouze přivázané válečky — krátce opici opic, vlastně opici — člověka, který by každou pravou opici, kdyby pro to měla smyslu, přímo do šílených rozpaků přivedl.“

Všickni hosté kolem prostředního stolu naslouchali prostému a přece zajímavému líčení tomu, ačkoli je byli již nesčetněkráte z úst velkokupcových v různých variacích vyslechli, přece s interessem.

Když domluvil, nikdo neodpověděl, jako by všickni čekali, že bude dále vypravovati; leč velkokupec uspokojil se pouze poznámkou.

„Nu — tak vidějí, pane Vozábku! Něco takového, co nedovede žádná pravá opice, nedovede také žádný pouhý paňáca, tím méně by to dovedli oni. A že byl Klischnigg pravým artistou, pravým umělcem, toho důkazem jest, že si z Prahy odnesl hezkou sumičku peněz. Divadlo bylo vždycky skoro plné a ředitelstvo vyplácelo Klischniggovi celou třetinu hrubého příjmu, což by zajisté nebylo učinilo, kdyby byl Klischnigg prováděl, co by dovedl každý paňáca.“

Pan Vozábek zdál se býti „poražen“, ale po chvíli připomenul:

„Ostatně — aby věděli — co nám právě povídali, není pranic nového. My sice toho jejich opičáka na vlastní oči neviděli; ale mohli jsme o něm dočísti, kdybychom byli chtěli, v novinách.“

„Dočíst — dočíst!“ posmíval se jizlivě velkokupec. „Číst a vidět je rozdíl — himmelweiter Unterschied. Kdo by chtěl něco o Klischniggovi povídat, musil ho vidět — na vlastní oči vidět a nejen číst, co a jak viděli jiní — a to proto, poněvadž skoro každý všimnul si něčeho jiného. To je to!“

„Ale v novinách cizích i našich toho bylo plné sloupce — člověk si mohl vybrat,“ připomenul pan rada.

„A co, jak si tedy vybrali, co?“ dráždil velkokupec. „Nic, pranic — to je to! A teď ještě mi přijde někdo s takovou impertinencí, že prý vlastně nepovídám pranic nového.“

„Jako vždycky,“ dotíral appellační rada. „Což pak pověděli někdy něco nového?“

„Oho! oho!“ bránil se velkokupec. „Kdyby nebylo mne, nedověděla by se naše společnosť pranic nového. Já jsem novinkář — já! — Aspoň co do novinek z divadla, ze zákulisí. Kdož pak medle z nás všech má takové styky s divadlem a s uměleckým světem vůbec? Nikdo, pranikdo!“

„Ale dnes nevědí o divadle přece pranic nového!“ škádlil a dráždil pan rada.

„Aj, aj!“ posmíval se ironicky velkokupec jsa si v tomto ohledu vědom své duševní převahy. „Založme se pánové!“

„Budiž! Založme se!“ připomenul pan Vrchovský, jenž byl až doposud jen na půl ucha naslouchal.

„I oni popuzujou a dráždějí, páně Vrchovský?“ obrátil se velkokupec k tomuto. „Toho jsem se do nich nenadál! Ale buďsi! Založej’ se — oč? — že prohrajou!“

„Prohrát — neprohrát — vše jedno,“ odpověděl pan Vrchovský. „Na tom, kdo prohraje, prozatím nezáleží. Známeť vychloubačné ptáčky, kteří se před sázkou bijou do prsou a z plných plic křičí: „Já, já vyhraju — založme se!“ a to jenom proto, aby ostatní jako při ferblu odehnali.“

„Nu — oni, pane Vrchovský, mne ve ferblu ještě nikdy neodehnali, odtrumfnul velkokupec. „Na to jsou tu očití svědkové. Vždyť pak nemají o ferblu ani ponětí, leda že dovedou člověku do karet čumět.“

„Ale od sázky se odehnat nedám,“ připomenul pan Vrchovský.

„Sázka tedy platí, není-liž pravda?“ zvolal vítězoslavně velkokupec. „Oč se zakládáme — oč? Že vyhraju, jako jsem vyhrál před měsícem, když jsme se založili, že nepřenesu ve svátečním obleku v pravé poledne třikrát přes most vrchovatou nůši hoblovaček!“

Jistota, s jakou velkokupec dorážel na ostatní, aby se založili, byla přece jen podezřelou. Věděloť se, že mu na prohře, byť sebe větší, pranic nezáleží; ale zároveň nebylo nikoho tajno, že umí v tomto ohledu provádět pravé kozelce — že se hádá a sází začasté jen proto, by prohrál a mohl se ostatním vysmát, že sedli na lep.

Domníváno se tudíž, že má zase něco podobného za lubem, nebo že ví v pravdě něco naprosto nového a musí vyhráti.

Hosté kolem prostředního stolu jevili mírnou nerozhodnosť, čímž dodali velkokupci ještě větší kuráže.

„Nuže? Kdo a oč se sází?“ zvolal sebevědomě. „Sázka vlastně je už přijata — já se odehnat nedám! Kdo řekne „a“, musí říci také „bé“ — a já na to „bééé“ — čekám.“

„A což — kdybychom je nechali čekati až do rána?“ připomenul úšklebně host sedící po levé straně appellačního rady.

„Ano, ano — do rána!“ volal jeden host sedící po druhé straně. „Nechme pana Fünffingerlanda čekati až do rána!“

Nehrubě libozvučné, ba přímo komické jméno velkokupcovo vyslovováno ve společnosti zřídka kdy, vlastně vždy jen v okamžicích rozjařenosti jak tentokráte.

Vlastník jeho sám nerad slýchával, když jej někdo jménem oslovoval; ač tentokráte, jak se zdálo, i vlastní jméno, při jehož vyslovení obyčejně se kaboníval, přeslechl. Zůstalť několik okamžiků bez hnutí jako pokořený hříšník; ale náhle vypukl v řehtavý smích a tleskaje jako dítě rukama, zvolal:

„Viktoria, pánové, Viktoria! Nechat mne čekat až do rána, neznamená přec pranic jiného nežli že nemají pánové kuráže vejíti se mnou v sázku nebo ještě správněji pověděno: že se dali odehnati — ano, ano, — odehnali, jako odhání výborný ferblista každého, kdo se v barvičce nevyzná.“

„Zahrajeme si tedy ferbla!“ míní appellační rada s důrazem, jako by chtěl dáti hovoru jiný směr. „Nechť pan Fünffingerland skutkem dokáže, jak umí odhánět ve ferblu!“

„Ne, ne!“ volá jásavě velkokupec. „Na ferbla jest ještě dost času — zalípáme si, až vyřídíme sázku… Teď jde o to, kdo z nás dá se odehnat při sázce. Já se sázím o cokoli, kdokoli z vás chce — ano, ano, já se sázím a vy — zbaběle utíkáte! Nuže — kdo přijímá sázku, kdo?“

Pan Fünffingerland zdál se býti dle houževnatosti, s jakou na sázce stál, vítězstvím svým úplné jist; avšak právě tato houževnatosť společnosť kolem kulatého stolu přece jen pomátla.

„Nuže tedy — já se sázím!“ zvolal na poslední vyzvání rozhodně pan appellační rada.

„A já také — já také,“ dodali hosté po jeho pravé a levé straně; ba i pan Vrchovský doložil:

„Proč bych nechtěl vyhrát? Já se sázím také!“

„Platí tedy, platí!“ jásal velkokupec. „Všickni čtyři se zakládají — všickni čtyři prohrajou.“

„Uvidíme, uvidíme,“ míní chladnokrevně appellační rada.

„Teď jde tedy jen o to — oč se kdo sází,“ pokračuje velkokupec vždy rozmarněji.

„Nám je vše lhostejno,“ míní pan Vrchovský. „Ustanovte si to sám!“

„Ano, ano — třeba sám — nám je to lhostejno,“ dokládají ostatní. „Uvidíme, jak jste okován.“

Pan Fünffingerland potutelně se usmívaje, chvíli přemítal.

Zatím byl živý hovor, vlastně již vášnivý spor u prostředního stolu upoutal pozornosť všech ostatních hostů. Jeden po druhém byl vstal od stolu a přiblížil se ku stolu prostřednímu, tak že v okamžiku, když velkokupec jal se přemítati, obklopovali všickni ostatní hosté hosty kolem kulatého stolu, jsouce zvědavi, jak asi spor, vlastně sázka, skončí.

Po chvíli zvedl se pan Fünffingerland a povýšeným hlasem počal mluviti:

„Ustanovuju, pánové, sázku takto: Prohraju-li já, budu povinen uspořádati na vlastní útraty velkolepou šlitáž z Prahy do Kuchelbadu a tam celou společnosť, jak tu jsme, jak se sluší a patří pohostiti. Platí?“

„Platí, platí!“ voláno se všech stran od hostů od vedlejších stolů; ale appellační rada větřil nějaký úskok.

„V celku souhlasím,“ pravil tonem opravdovým; „ale musí být udáno, kdy bude šlitáž podniknuta a zároveň musí pan Fünffingerland vyložiti, co vyrozumívá slovy „jak se sluší a patří pohostit“.“

„Souhlasím,“ velkokupec na to. „Aby pak nebylo žádného handrkování — budiž podniknuta šlitáž nebo-li jak naši vlastenci teď říkají: sanice příští neděli. Slovy „jak se sluší a patří pohostit“, vyrozumívám hostinu přímo knížecí, na kterou jsem odhodlán špendyrovat pět set — opakuju s důrazem: pět set zlatých konvenční mince.“

„Nu — za pět set zlatých stříbra se sice žádná knížecí hostina nepořádá,“ ozval se appellační rada; „leč myslím, že můžeme se s tím spokojiti.“

„Ano, ano — můžeme se spokojiti!“ voláno ze všech stran.

Pan Fünffingerland pokračoval:

„Teď jde o to, ustanoviti, co kdo platí — prohraje-li strana druhá. Já však o peníze nestojím a proto ustanovuju:

Vyhraju-li já. bude pan appellační rada povinen koupiti si dětskou řehtačku, postaviti se v neděli dopoledne před Františkánský kostel a řehtati tam od jedenácté hodiny až do poledne.“

„Výborně, výborně! Totě něco z brusu nového!“ voláno se všech stran.

Pan appellační rada se sice mrzutě ušklíbl, ale neodporoval, aby se mu ostatní nevysmáli, že panu Fünffingerlandovi přece jen na vějičku sednul.

Velkokupec pokračoval:

„Pan Vozábek procházeti se bude v týž den a hodinu a sice rovněž po celou hodinu „Novými alejemi“ ruku v ruce s nejstarší a nejohyzdnější židovkou, jakou vůbec sežene — pan Hrdlička v sváteční šaty oblečen přiveze na trakaři pytel bramborů před kašnu v „Nových alejích“, kde je začne prodávati, kdežto pan Vrchovský dostaví se tam v „šláfroku“ a s noční čepicí na hlavě, koupí si dva brambory a ponese zcela viditelně jeden až domů na Malou stranu.“

„Výborně, výborně!“ zaznělo skoro ze všech úst súčastněných; neboť švanda přislibovala býti v pravdě nad jiné zábavnou.

Za našich dob ovšem jest něco podobného více méně nemožným; leč tehda nebyly sázky podobného, na mnoze i rozpustilejšího druhu pranic nového a podmínkám podvolovali se chtěj nechtěj i osoby zaujímající ve společnosti pražské postavení, s jakým se takovéto žerty naprosto nesrovnávaly.

Avšak abychom tak řekli „duch doby“ měl své právo. Policie si takových extravagancí nevšímala nebo docela začasté i spolupůsobila, velké obecenstvo jsouc tomuto duchu zábav uvyklé nikterak se nedivilo a účastníci měli „švandu“, která poskytla na celé měsíce látky k rozmarným, ba rozpustilým hovorům.

Ovšem šlo sporným stranám především o to, jak by jedna neb druhá více méně důmyslným způsobem vyvlekla se z kličky, to jest, aby bylo co do slovního zření podmínkám sázky vyhověno, ale aby přece nebylo vykonáno, co bylo rozkázáno.

A právě v tom spočívalo největší dráždidlo podobných sázek.

Však tím, co právě uvedeno, nebylo ještě vše skončeno; pan Fünffingerland ozval se poznovu, by formuloval ještě jednou a to zcela přesně, oč vlastně jde.

„Aby nebylo, pánové, žádné mýlky a hádky,“ pravil povýšeným hlasem, „dovoluji si k závěrku opakovati, že nejde o nic více a nic méně, než-li že já mám — povědíti něco z brusu nového o divadle — není-liž pravda?“

„Ano, ano — něco z brusu nového o divadle,“ opakováno s důrazem s několika stran.

„Nuže tedy,“ pokračoval velkokupec s komickým pathosem, „já tu novinku vím, ale nepovím, až — po roce!“

Slova ta, kterýmiž měl býti spor rozřešen, učinila na přítomné různý dojem.

„Výborně!“ ozvali se jedni.

„Ne, ne — tak se nehraje: toť hloupý ouskok!“ volali jiní, kdežto appellační rada vážně a s důrazem podotknul:

„Takto, milý pane Fünffingerlande, dovedlo by si vypomoci každé dítě. Vědět a nepovědít, dovede každý; ale není to žádný důkaz. A chtějí-li, my přistupujeme i k tomu; ale tresty nám přisouzené vykonáme taktéž — až po roce.“

„Nuže tedy,“ ozval se s tímže komickým pathosem potutelně se usmívající velkokupec, „já povím novinku tu hned.“

Po té vyskočil na svou stolici, u které byl dosud stál, a jal se vážným tonem mluviti:

„Sázka, pánové, v kterou jsme byli vešli, není žádný žert. Obě strany jsou přesvědčeny, že vyhrajou; ale já v několika vteřinách dokážu, že vyhrál jsem — já…“

„Nenatahujou nás na skřipec!“ zvolal kdosi z hostů od vedlejších stolů.

„My jim o kázání nestojíme!“ doložil pan Hrdlička.

„Povědí novinku a slezou klidně se stolice a mají to odbyto!“ vybízel pan Vozábek.

Zatím tvář pana Fünffingerlanda nápadně se změnila. Byloť zřejmo, že namáhá se promluviti, ale že nemůže pronésti slova, buď jako by mu bylo zaskočilo, nebo jako by se oň pokoušela náhlá záducha.

V hospůdce zavládlo ticho; zraky všech přítomných byly upřeny na rudnoucí tvář páně Fünffingerlandovu, jehož oči vždy nápadněji koulely, kdežto ústa křečovitě do prázdna pracovala, jako by chtěl a nemohl něco spolknouti.

V prvním okamžiku se většině hostů zdálo, že prohnaný švandista, jenž byl v překvapujících odstínech různých legrací přímo nevyčerpatelný, tropí si z nich opět jen pouhý žert. I dívali se naň s nedůvěřivým úsměvem, ba jeden docela zvolal:

„Tak, tak! Jen s tím, co nemají v hubě, dolů až do žaludku — a třeba ještě doleji, než až do žaludku.“

Někteří vypukli v řehtavý smích, kdežto jiní, začínajíce chápati kritičnost situace, napomínali: „Pomozte mu někdo! Pomozte!“

Avšak dříve, než se tak stalo, kuckající se velkokupec prudce sebou škubnul a s temným chroptivým výkřikem „Dech! dech!“ v pravém slova smyslu svalil se bez vlády se stolice.

Jenom duchapřítomnosti páně Vrchovského, jenž klesajícího chytil do náruče, bylo děkovati, že velkokupec nenarazil hlavou o stůl.

Teprve nyní všickni pochopili, že to není žádný žert, nýbrž nehoda opravdová a zároveň nad míru nebezpečná.

Každý, kdo byl na blízku, snažil se přispěti ku pomoci; ale jako vždy v tak nenadálých případech, zavládl i zde bezpříkladný zmatek, tak že jeden druhému vlastně překážel.

Toliko pan Vrchovský prokazoval prudce sebou škubajícímu a křečovitě se svíjejícímu velkokupci službu samaritanskou, drže jej s napjetím veškerých sil v náručí.

Marné namahal se pan Fünffingerland vydechnouti. Prsa jeho mocně pracovala; levá ruka zoufale šermovala bezúčelně ve vzduchu nad hlavou, kdežto pravá ruka křečovitě přejížděla po chrochtajícím krku, jehož žíly vždy nápadněji nabíhaly. Zbrunatnělá tvář s vypoulenýma a divoce koulícíma očima jevila výraz příšerné úzkostlivosti.

Náhle napjal svíjející se ubožák veškeré své síly a vyškubnuv se panu Vrchovskému z náručí, vyskočil u prostřed hluku a bezpříkladného zmatku přítomných jako veveřice na stůl a dal se do výsměšného, řehtavého smíchu.

Virtuosně provedená komedie byla se mu tentokráte tak znamenitě povedla, že v prvním okamžiku všickni hosté ani nechápali, co se děje, a zůstali chvíli v němém, ztrnulém úžasu, až jim chechtající se šprýmovný kumpán i slovy začal dávati na jevo, oč vlastně šlo.

„Nebyla to komedie, pánové — co?“ volal v smíchu, zatím co uměle zrudlá tvář nabývala vždy více původní barvy a prsa, v nichž byl po několik minut tajil dech, doposud ještě mocně pracovala. „Nebyla-li to divadelní novinka, o jaké neměl nikdo z vás ani potuchy, potom věru nevím, o jakou novinku jsme se založili. Já — já vyhrál — a pan appellační rada převezme v neděli úřad řehtače, pan Vozábek úkol židovského amanta, pan Hrdlička prodavače bramborů a pan Vrchovský jich kupovače a zároveň „domůodnášeče“.“

Poslední úplně nové a beze všech ohledů na zákony gramatiky zcela libovolně utvořená slovní zkomolenina neminula se na některé z hostů účinku.

„Ano, ano, pan Vrchovský,“ volali někteří, „převezme v neděli úkol „domůodnášeče“,“ kdežto jeden z hostů zkomolil slovní zkomoleninu ještě jednou a povýšeným hlasem dodal:

„Nebo-li jinými slovy: „bramboro-odnášeče“.“

Divoký, dlouho trvající smích byl odpovědí. Nicméně v smích ten zaznívalo již také protestování proti rozřešení sporu.

„Ne, ne, tak nebyla sázka míněna!“ zvolal pan appellační rada povýšeným hlasem.

„Takhle by se každý vyvlekl snadno z kličky!“ doložil pan Vozábek.

„Protestuju, protestuju!“ volal pan Vrchovský, kdežto pan Hrdlička mručivě cosi podotekl, čemu za panujícího ještě lomozu a hluku nikdo nerozuměl.

„Prosím tedy o ticho — o hrobové ticho, pánové!“ zvolal na stolici stojící hrbáček, jehož tvář byla již skoro úplně nabyla původního výrazu i barvy, kdežto prsa již se mírně dula. „Nepokládáte-li rozřešení sporu za správné, jsem ochoten vyhráti sázku ještě jednou, tudíž třetím způsobem. Avšak dříve budiž sestaven řádný soud, který by pravomocně o mých vývodech rozhodnul, aby i po třetí nedošlo k planému sporu jako po prvé a po druhé.“

„Ano, ano! Budiž ustanoven pravomocný soud!“ ozval se kdosi ze středu hostů, kteří se byli na první vyzvání velkokupcovo ztišili a pozorně naslouchali.

„Jelikož jde o spor mezi mnou a hosty u prostředního stolu, pokračoval pan Fünffingerland opravdovým tonem, „buďtež pravomocnými soudci všickni ostatní hosté od stolů vedlejších. Souhlasíte?“

„Souhlasíme!“ zaznělo z několika úst současně, načež zavládlo v krčmě ticho skoro hrobové.

Každý byl dychtiv, jak zahájí pan Fünffingerland třetí svou „produkci“; ale zároveň byl každý přesvědčen, že bude to opět jen nějaký žert.

Pan Fünffingerland na stolici pohodlněji se rozkročil, odkašlal a s komickým pathosem jal se mluviti:

„Vzácní a vážení, pánové! Přede vším dovoluju si dotaz: Ví někdo z vás něco o velepamátném a v umění zajisté nezapomenutelném kozlu, který byl dnešního dne právě in puncto jedenáct hodin dopoledne v ředitelské kanceláři stavovského divadla pražského u přítomnosti režiserův a vynikajících herců i hereček — ovšem pod pečetí největšího tajemství — ředitelem jakožto umělec engažován?“

V odpověď na tato úvodní slova zazněl řehtavý, dlouho trvající smích.

Každý byl, jak již připomenuto, přesvědčen, že má pan Fünffigerland zase jen nějaké a to nad jiné rozmarné a překvapující čtveráctví za lubem. Avšak on sám zůstal klidným a po chvíli zvučným, ale vážným hlasem pokračoval:

„Smích, byť sebe řehtavější, pánové, nepomůže. Jdeť mi o důkaz pravdy a proto pravím, aby mi byla dána prostá, ale určitá odpověď na moji otázku. Ví někdo něco o zcela obyčejném, ale přece velepamátném kozlu, kterýž se za několik jen dní jakožto umělec na stavovském divadle pražském proslaví?“

„Neví, neví! Nikdo neví!“ zaznělo z kruhu hostů.

„Lhali bychom, kdybychom řekli, že něco víme,“ podotknul appellační rada. „Ale podají dříve nezvratný důkaz svých slov!“

„Ano, ano — důkaz — nezvratný důkaz!“ voláno s různých stran rozmarné naladěných hostů.

„Byl jsem velepamátného engažování toho očitým svědkem,“ odpověděl rázně pan Fünffingerland. „Byl jsem přítomen, když byl kozel do divadelní kanceláře v pravém slova smyslu přivlečen, ředitelem i režiséry s nejvzornější péčí ohledán a posléze ředitelem engažován, aby se v posvátný den dne 14. ledna příštího roku, tudíž asi za tři týdny v stavovském divadle pražském produkoval.“

„To není možné!“ zvolal kdosi z hostů dychtivě naslouchajících.

„Nebo je to kozel, který umí jako Klischnigg nějaké opičí nebo žabí kunšty!“ připomenul pan Vrchovský, jehož náhled došel souhlasu skoro všech.

Avšak pan Fünffingerland mínění to vyvrátil řka:

„Nic, pranic podobného. Dnes byl engažován zcela obyčejný, tudíž hloupý a pitomý kozel, kterého ihned po engažování zavlekli na jeviště, aby byl přítomen první zkoušce kusu, jehož provedení bylo již po delší čas ve vší tajnosti připravováno!“

„Legrace, pouhá legrace!“ zvolal nedůvěřivě pan Hrdlička.

„Žádná legrace, nýbrž svatosvatá pravda!“ odpověděl povýšeným hlasem s důrazem na poslední slova pan Fünffingerland.

„Ale kde je toho důkaz — nezvratný důkaz?“ ozval se v právních důkazech obeznalý pan appellační rada.

„Ano, ano — důkaz — nezvratný důkaz chceme!“ voláno v kruzích kolem vážně a opravdově se tvářícího komického patrona stojícího na stolici s výrazem zakřiknutého Fauna.

Pan Fünffingerland ještě chvíli váhal dráždě tak napjatou zvědavosť, načež sáhl do náprsní kapsy svého kabátu a vytáhl na čtvero složený kus papíru.

„Zde jest důkaz a to důkaz naprosto nezvratný!“ zvolal rozbaluje papír. „Představení bylo, jak již připomenuto, připravováno ve vší tajnosti a zítra objeví se na nárožích, kde se lepí návěští a divadelní cedule, následující předběžné oznámení!“

Po těchto slovech otočil pravou rukou, v které držel rozbalený papír, v půlkruhu, jako by oznámení obklopujícím jej hostům ukazoval; ale ihned papír zase zvedl do výše a začal s pathosem čísti:

„Sonntag den 14. Jänner 1838 wird im stäudischem Theater in Prag aufgeführt: „Mathilde von Spoleto, die von dem Laster eine geraume Weile verfolgte, stand- und tugendhafte Frau“ oder „Der verhängnissvolle Ziegenbock und das schnellfüssige Ross“. — Ein grosses Schau- Lust- Rühr- und Spektaklstück als Parodie aller Rettungsgeschichten sehr verwickelten Inhaltes mit Täuzen, Gesängen, Mährchen in 2 Akten. — Anmerkung: Es wird ersucht, wegen Schüchternheit des Ziegenbockes bei dessen Erscheinen kein Geräusch zu machen.“^[1]

Pan Fünffingerland klidně, ale s přiměřeným důrazem na každé význačné slovo dočetl.

Dojem přečteného divadelního oznámení, jež zůstane v dějinách divadelních zajisté na vždy svého druhu jediným, byl v prvních okamžicích tak mocný, že i ti, kdož se byli z počátku usmívali neb docela i hlasitě smáli, zůstali po několik vteřin jako ztrnulí.

Teprve když pan Fünffingerland seskočil se stolice a s vítězoslavným smíchem zvolal: „Vyhráno — já vyhrál!“ — vypukli skoro všickni přítomní v řehtavý, dlouho trvající smích.

Někteří pochvalně tleskali, jiní různými výkřiky dávali svou spokojenosť na jevo.

„Ferina pan Fünffingerland nás přece jen napálil!“ volal jeden.

„Viktoria, sláva panu Fünffingerlandovi!“ provolával druhý.

„Pan Fünffingerland je přece jen nejšprýmovnější ferina v celých Čechách,“ doložil třetí, kdežto z ostatních jeden tak, druhý onak dával průchod svému mínění o rozřešení sporu.

Hluk a hlomoz byl po několik minut tak velký, že nebylo téměř ani slova slyšeti. Všickni hosté obklopili pana Fünffingerlanda, aby mu dali svou spokojenosť na jevo. Jeden mu tiskl důvěrně ruku, jiný mu rovněž tak důvěrně poklepával na rameno — třetí mu cosi lichotivého hučel do ucha, kdežto čtvrtý a pátý jen výrazem tváře dávali na jevo, jak bezpříkladně příjemnou, vlastně zábavnou chvilku jim byl připravil.

Hluk tišil se nad míru pomalu. Rozumí se, že po prvním výbuchu rozmarného uspokojení doráženo na pana Fünffingerlanda se všech stran nejrůznějšími dotazy stran — podrobností zajímavé divadelní události, kterou slavné ředitelstvo stavovského divadla pro umění i komedií milovné publikum pražské připravovalo.

Musil pověděti, jak vyhlíží převzácný kozel, jemuž byl osud přidělil tak záviděný úkol — kdo jej přivedl a jak se při tom kozel tvářil, ba kdosi chtěl i věděti, zamečel-li kozel při úřadní ceremonii engažování, nebo-li se choval vážně a důstojně, jak sluší se na kozla-umělce, z kterého po úkonu uměleckém zajisté prý se stane kozel-filosof.

Pan Fünffingerland zodpovídal, pokud vůbec mohl, otázky všechny, ba pověděl také mnohé, na co vůbec ani tázán nebyl.

Tak dověděla se naše společnosť, že jest vzácný kozel ten rodem z chlíva osamělé chatrče u Hloupětína — tři roky a pět měsíců stár a že doposud ještě nikdy neměl česť stověžatou Prahu navštíviti. Dále, že je to kozel přímo imponujícího zevnějšku a jak se zdá, rovněž tak imponujících vlastností duševních: černý a kudrnatý, se zarputile mračným výrazem v kozlí fysiognomii, která prý činí dojem, jako by v ní bylo zuřivé zamečení náhle zkamenělo.

Mimo to dověděli se hosté, že přivedla na žlutém řetízku přivázaného kozla před divadlo asi osmnáctiletá, pihovitá, venkovská kráska, že kozel šel od Hloupětína až do Prahy pěšky a klidně jako na pouť nebo jinou nějakou zábavu; ale když jej chtěla dívčina vésti do divadelní kanceláře, tu prý se začal zpouzeti, tak že nebylo jiné pomoci, nežli užíti — násilí. Kozel-umělec byl čtyřmi statisty, zvláště k tomu cíli ze zákulisí před divadlo vyslanými, beze všech caviků popaden a do divadelní kanceláře zavlečen. Rozumí se, že dáno mu také šťoucháním, mlácením a kopáním na srozuměnou, že nejde tu, nežli o úkol ryze umělecký.

Vše to a mnohé ještě jiné vypravoval pan Fünffingerland stoje na dotazy a byl by zajisté ještě dále vypravoval, kdyby nebyl pocítil unavenosť.

Usedl tudíž a vypravoval, vlastně odpovídal na dotazy přítomných sedě ještě asi čtvrt hodiny, až pak posléze mocné vzrušení myslí znenáhla přece jen ochablo a látka rozmarné zábavy odumřela přirozenou slabostí.

Avšak i po té ještě vzpomněl si každou chvíli některý z hostů na nějakou podrobnosť neb opakoval, co bylo již několikráte pronešeno — až konečně kozel-umělec ustoupil úplně do pozadí.

Společnosť vzala na se zase obvyklou svou tvářnosť. Hosté se rozesedli jako jindy a jali se nyní s obnovenou chutí popíjeti, načež byli za napjaté mimořádné zábavy skoro vesměs pozapomněli. Kdo z kuřáků nebyl si až dosud ještě zabafnul, vytáhnul dýmku nyní, nacpal a začal bafati skoro jako o závod.

Zábava rozdělila se zase na jednotlivé stoly; v půl hodině mluveno u každého stolu o něčem jiném — a jenom u stolu prostředního bavili se ještě mimořádně kozlem-umělcem v ten způsob, že vyměňovali své náhledy o nové legraci, až totiž příští neděli budou ti, kdož byli dnes sázku prohráli, prováděti své úkoly, neboli tresty.

Všickni byli se svými tresty spokojeni; toliko pan appellační rada tvářil se jaksi „přikysle“, jak pan Fünffingerland jednou připomenul, ba zdálo se, že mu tentokráte v pravém slova smyslu „zašlo za nehty“, jak týž ferina několikráte ousměšně doložil.

Ale což naplat! Sázka byla prohrána a za oněch dob, kdy prováděny daleko výstřednější extravagance, aniž by komu napadlo, že se to s důstojností jeho stavu nesrovnává, nezbylo panu appellačnímu radovi, leč vpraviti se v nezbytný osud a vynasnažiti se později jen o to, dostati se vhodným nějakým způsobem ze zadrhnuté kličky.

Když pak posléze i u tohoto stolu zábava jaksi ochabovala, zasadil se o její znovu rozproudění pan Vrchovský, který zřídka kdy nějakým šprýmem debutoval.

A tak stalo se i tentokráte — počalť o něčem, co nebylo v nižádném spojení s jakoukoli kratochvílí; pravilť z nenadání zcela vážně:

„I já vím, pánové, dnes novinku, která každého překvapí. Z Paříže došla zpráva — —“

„Z Paříže?“ vpadl pan Fünffingerland. „Zajisté o nějaké herečce — —“

„Nebo o nové revoluci?“ doložil pan appellační rada.

„Ani o tom, ani o onom,“ pokračoval vážně pan Vrchovský; „z Paříže došla sem zpráva o úmrtí — —“

„Aj!“ připomenul poznovu pan Fünffingerland. „A to nám povídají teď — když se chceme bavit? Toť přece více nežli ukrutnosť! Co nám po tom, když někdo v Paříži umře — ne pane Vozábku?“

„Pravda, pravda,“ přikývnul huhňavě pan Vozábek a zvednuv korbílek dopil jej jedním douškem.

„A kdo by to byl mohl v Paříži umřít?“ ozval se opravdově appellační rada, čímž vzbuzena aspoň mírná zvědavosť ostatních.

„Kdo?“ opáčil pan Vrchovský. načež klidně dodal: „Fourier — umřel dne 10. října.“

„Fourier?“ optal se appellační rada táhlým tonem, v němž zračilo se jakési sklamání.

„Kdo to byl? komediant, umělec, spisovatel — nebo kdo?“ optal se rychle pan Fünffingerland nečině si nejmenšího násilí proto, že neví, kdo byl Fourier.

„Bez odporu jeden z nejpoctivějších snílků-filosofů,“ odtušil vážné pan Vrchovský, „kteří se zabývali záhadou oblažení lidstva.“

Pan Fünffingerland dal se po tomto vysvětlení do hlasitého smíchu; pan Vozábek i pan Hrdlička přizvukovali. Toliko appellační rada tvářil se vážným a opravdovým, jako by dosah slov páně Vrchovského chápal úplně. Ale nebylo tomu tak; nevědělť jako ostatní o Fourierovi pranic.

„A čím pak se zabýval takto?“ ozval se po chvíli pan Vozábek učiniv rukama nevylíčitelné gesto, kterýmž se snažil naznačiti, čím se Fourier živil.

„Na počátku našeho století žil v Lyoně jako obchodní cestující,“ odpověděl pan Vrchovský.

„Ale čím se živil, když začal bláznit?“ vpadl pan Fünffingerland úšklebně.

„Nevím, nedočetl jsem se toho,“ dal pan Vrchovský v odpověď a mimoděk přejel pravou rukou přes oči, jako by je chtěl mnouti.

„Pálejí, pálejí — co?“ odbočil od původní rozmluvy pan Fünffingerland s mírnou škodolibostí, míně páně Vrchovského oči. „Dobře na ně, pane Vrchovský, přeju jim to — proč si svá očička lépe neopatrujou. Zrak je přece jen nejvzácnější smysl lidský. Já bych byl tisíckrát radši po celý svůj život hluchý jako poleno, nežli po dva dny — slepý.“

„Nu — na oslepnutí snad to přece není,“ podotknul na tento prostý výklad pan Vrchovský s jakýmsi sebevědomím, že ví, za jakých asi okolností může člověk oslepnouti.

„S očima nejsou žádné špásy!“ vykládal pan Fünffingerland. „Já měl z mládí kamaráda, kterému mráz taky popálil oči, že oslepnul a to nikoli snad po měsících nebo po letech, nýbrž náhle, přes noc — snad v hodině…“

„To není možné!“ namítal pan Vozábek. „Oči už něco vydrží — mráz jim neublíží.“

„Pravda; mráz sám o sobě jim neublíží, jsou-li zdravé. Ale což když už dlouho churaví, aniž si toho člověk povšimnul, neb aniž mu to překáželo?“ jal se pan Fünffingerland vykládati.

Při tom obrátil se k panu Vrchovskému a upřel zkoumavě zrak svůj do jeho očí.

„Nu — což?“ optal se s mírnou zvědavostí pan Vrchovský.

„Nu —?“ posmíval se pan Fünffingerland opakuje narážku „nu“ s přízvukem impertinence. „Tak zlé to snad přece ještě není, ale mají svá „kukátka“ zanícená jako bílý králík.“

Pan Vozábek dal se do přitlumeného smíchu.

„Což pak mají bílí králíci zanícené oči?“ podotknul.

„Ale červené přec mají — ne?“ doložil pan Fünffingerland vážně. „A pan Vrchovský má zrovna tak červené — ne?“

Při tom obrátil se tázavě k appellačnímu radovi.

Tento se nahnul přes stůl, zadíval se panu Vrchovskému do očí a po chvíli varovným tonem doložil:

„Pravda, pravda — víčka jsou nápadně zanícena… Radím jim upřímně, pane Vrchovský — zastavěj’ se zejtra nebo pozejtří u některého doktora! Ať jim dá nějakou vodičku!“

Již mezi touto rozmluvou, kterouž byl pan Vrchovský upozorněn na své zanícené oči, cítil nepříjemné pálení u větší míře nežli před chvílí, když k tomu nebyla pozornosť jeho obrácena. Když pak pronesl appellační rada upřímně míněnou radu, byl pevně odhodlán, že zítra — budou-li oči doposud ještě zaníceny — zastaví se u některého lékaře, by mu poradil, nebo nějaký lék předepsal.

Avšak když appellační rada zase usedl, zavládlo u prostředního stolu na chvíli ticho. Látka rozmluvy byla, jak se zdálo, vyčerpána.

Náhle obrátil se pan Fünffingerland k panu Vrchovskému.

„A což ten jejich Fulier — nebo jak se jmenoval? Chlubili se přec, že také vědí něco nového a zatím, jak se zdá, nevědí pranic, nebo skoro pranic. A vědí-li, proč nepovídaj’?“

„Ano, ano — proč nepovídaj’?!“ opakoval s důrazem appellační rada.

Pan Vrchovský se po těchto skoro drsných slovech ani nezamračil; pohladilť krásný svůj plnovous a počal přímo sousedským způsobem vypravovati:

„Já o něm — o Fourierovi také nevěděl pranic, až jsem se dnes dočetl v cizozemských novinách, že to byl podle všeho nový nějaký mesiáš, který chtěl všechny lidi udělat šťastnými.“

„A jak to, prosím?“ vpadl uštěpačně pan Fünffingerland.

„Nejspíš chtěl ze všech lidí nadělat velkokupce!“ připomenul jizlivě appellační rada, ale tak přitlumeně, že si toho nikdo nepovšimnul.

„Fourier,“ vypravoval pan Vrchovský dále, „vypočítal — a v jeho výpočtech není prý žádné mýlky — že duše lidská musí se neméně nežli 810krát proměniti, nežli se stane tak dokonalou, by mohla žíti na naší zemi — on vypočetl, že každá duše lidská musí 80.000 let žíti na naší zeměkouli, nežli se zdokonalí tou měrou, by se mohla přestěhovati na jinou oběžnici, a dokázal, že vyvolené duše lidské přestěhujou se vesměs na slunce… Fourier dokázal, že člověk ustavičně se mění a zdokonaluje, tak že časem svým, ovšem po mnoha tisíci letech, smyslové naši nejen se zbystří, nýbrž že každý člověk bude míti zcela jiné smysly nežli máme teď — on vypočítal a dokázal, že časem svým, ovšem taktéž po mnoha tisíci letech, vznikne zcela nové světlo, jež nazývá světlem Borealním, následkem čehož stanou se na zeměkouli nepředvídané změny. Tak na příklad bude prý severní točna světlem tím tak zahřívána, že voda mořská promění se v limonádu, že ze všech dravých zvířat stanou se zvířata krotká a užitečná jako zvířata naše domácí… Fourier dokázal, že v osmém období změny své budou moci lidé jako ptáci v povětří lítati a jako ryby ve vodě žíti; že každý člověk bude nejméně 14 stop velký a že dosáhne nejméně 144 roků stáří; on dokázal, že stane se z každého člověka v pravém slova smyslu obojživelník, lev že bude konati člověku služby koně a žralok podobné služby při lovu ryb jako nyní pes o honbách; on dokázal, že v Sibiři budou růsti pomeranče a citrony, ba že vzniknou nové hvězdy, které nám pozemčanům nahradí měsíc… Fourier dokázal, že způsobem, jejž on k oblažení lidstva vymyslil, všickni lenoši stanou se tak pracovitými a pilnými, že budou v zimě v létě vstávati o čtvrté hodině ranní a s chutí pustí se do práce; on dokázal, že bude tím i chuť k jídlu zdokonalena tou měrou, že žádný člověk neuspokojí se jídly a nápoji našich dnů, nýbrž že bude hodovati neméně nežli sedmkrát denně a že odpadky jídel budou chutnější nežli lahůdky největších labužníků našich dnů…“

Možná, že by byl pan Vrchovský tímto způsobem — vypravovalť s přimhouřenýma očima, snaže se patrně povědíti co možná nejsvědomitěji vše, čeho se byl dočetl — dále vypravoval, ale náhodou otevřel oči a zpozoroval, že ho — nikdo neposlouchá.

Dodal tudíž jen ještě několik bezvýznamných slov a — umlknul…

Po několik minut setrvala společnosť kolem hlavního stolu v mlčení, jež posléze přerušil pan Fünffingerland zvolav hlasitě:

„A dnes si nezahrajeme?“

„Zahrajeme — vždyť už je čas,“ odpověděl pan Hrdlička.

„Ale co?“ ptá se pan Vozábek. „Včera jsme hráli ferbla — —“

„Dnes si můžeme zalípati maxlíčka ve čtyřech,“ vpadl pan appellační rada, čímž byl hovor na dobro zažehnán.

V několika minutách byly karty rozdány a vynešeno…

I u ostatních stolů, kde se byli za vypravování páně Vrchovského zcela tiše bavili, následovali příkladu hostů u stolu prostředního — a hospůdka nabyla obvyklého, nejvšednějšího rázu…

Nebyloť slyšeti leč ruch a šum, jejž působí hra v karty karbaníků vyškolených, ale teprve začínajících.

Poznámky, které hru provázejí, jsou chladny a úsečny. Nikdo se ještě nerozhřívá, nikdo se nezlobí, že prohrává, nikdo nikomu ničeho nevytýká, krátce hra začíná, abychom tak řekli, „harmonicky“ a pokračuje obvyklým ale klidným způsobem. — — —

* * *

Pan Vrchovský měl sice právo hněvati se na své soudruhy pro urážlivou nevšímavosť, s jakou byli vypravování jeho — nejen neposlouchali, nýbrž v pravém slova smyslu přerušili.

Ale muž jeho povahy, člověk v nejvyšší míře snášenlivý, mírný a dobrý, který by — jak o něm ve společnosti často tvrzeno — neublížil ani tygrovi, kdyby se mu do vazu zakousl, promíjí horší věci nežli jest pouhá nevšímavosť. V mužně krásné tváři jeho z počátku ani sval se nepohnul a po chvíli rozhostil se po ní lehýnký, uspokojivý úsměv, zřejmý to důkaz, že zabývá se v duchu něčím zcela jiným a zároveň příjemnějším nežli ostatní.

Chvíli sledoval hru v karty svých soudruhů. Díval se mlčky na místo, kam karty házeny, a hrál, jak se zdálo, v duchu se soudruhy. Občas se nahnul na levo, občas pak na pravo, by nahlédl do karet soudruhům a mohl kombinovati, jak asi hra dopadne.

Nikoho neupozornil, co by měl vynésti, čím přebiti, nebo jak si počínati, krátce byl němým pozorovatelem.

Ostatní, jak přirozeno, nevěnovali mu nejmenší pozornosti. Hráliť vždy s větší chutí a začínali již zapomínati na vše kolem sebe. Přes to zdálo se, jako by přece jen hráli způsobem nepoměrně klidnějším než kdy jindy.

Z dýmek bafáno vždy usilovněji, skoro možno říci — bezobledněji. Kouř vznášel se nad hlavami hostů v kotoučích vždy hustších; tu a tam tvořily se již i pravé mraky kouře, jež líně vznášely se vzhůru ba někdy zdály se klesati i dolů…

Nikomu nebyl však kouř v té míře nepříjemný jako panu Vrchovskému. Cítili jej tentokráte jako doposud ještě nikdy; — pomrkávalť, ba zamnul si několikrát oči; ale nenapadlo ho, že by bylo dobře, kdyby prosté odešel, Byltě čpícímu kouři jako ostatní uvyklý a mimoděk mu tentokráte v pravém slova — vzdoroval praktickým přimhuřováním očí, čímž účinek kouře aspoň poměrně mírněn.

Asi po čtvrt hodině nabažil se dívání na klidnou, tudíž jednotvárnou hru — přimhuřoval oči vždy déle, až posléze zůstaly oči úplně zamhouřeny…

Co dělo se kolem něho, bylo mu více méně lhostejno. Slyšel sice jednotlivé poznámky, jimiž hra v karty provázena; ale nezajímaly ho, ba žádná z nich nevzrušila klid jeho duše ani v té míře, aby byl oči jen pootevřel.

Trvalým zamhouřením očí zbavil se palčivě čpavého účinku kouře skoro úplně. V několika minutách bylo mu rovněž tak příjemně jako kdy jindy, když úplně jsa zdráv nabažil se dívání na hrající sousedy a začala se dostavovati mrákotná apathie předcházející dřímotu.

Avšak tentokráte nedostavovala se dřímota tak pravidelně jako jindy. Mozkem páně Vrchovského kmitaly myšlenkové jiskřinky, které dřímotu zaplašovaly.

Připomenulť si to ono z právě minulých okamžiků, ba mnohé z právě minulého dne a týdne.

Myšlénkový rej ovšem více méně mlhavý a chaotický, zavířil i kolem dávnější minulosti a vyhoupnul různé představy; ale žádná z nich nebyla tak jasná a plastická, žádná nebyla tak závažná, aby na ni byl pan Vrchovský déle myslil.

Připomenul si své mládí, své někdejší touhy a přání. V několika vteřinách přesunuly se však vzpomínky k nejbližší budoucnosti, o které z přítomných neměl nikdo ani potuchy… Pan Vrchovský totiž — miloval a byl milován; ba více — sličná, duchaplná a nikoli nemohovitá dáma jeho srdce byla již jeho — nevěstou a sňatek ustanoven na některý z prvních dnů po třech králích příštího roku.

Však nejen to — pan Vrchovský těšil se též na brzké povýšení v úřadě a na jakési, nevelké sice, ale přece slušné dědictví po strýci z otcovy strany, které mu bylo před několika dny soudně přiřčeno…

Krátce, pan Vrchovský patřil právě mezi onen nečetný druh lidí, kteří nemají nejmenší příčiny stěžovati si na svůj osud a také si nejen nestěžují, nýbrž kojí se nejrůžovějšími nadějemi a těší se na život nejbližší budoucnosti jako se doposud ještě nebyli na nic těšili.

Pan Vrchovský byl — když právě ne svrchovaně nebo bezměrně, — tedy aspoň skoro úplně šťasten.

Luzné, ale klidné a uspokojivé obrazy nejbližší budoucnosti vyhupovaly se před duševním jeho zrakem v nesčetných odstínech… Brzo viděl tichou, klidnou domácnosť svou: tři pokojíky, vesměs s vyhlídkou do zahrad Petřína, kde z jara nesčetní slavíci tlukotem svým slastně bolné city probouzejí; brzo viděl sebe procházejícího se po boku mladistvé žínky své, brzo, jak žínka ovijí sněhobílé své ručky kolem jeho šíje, aby vtiskla vřelé políbení na jeho rty… Brzy kmitnul před duševním zrakem jeho obraz ještě luznější, vášnivější — a bylo mu, jako by se celý organismus jeho vůčihledě příjemně rozehříval…

Napadla ho sice také ta neb ona překážka, která by snad mohla štěstí jeho zkřižovati neb aspoň do pozadí posunouti; napadla ho i mnohá tak zvaná nepředvídaná rána osudu, která člověka začasté od samého prahu štěstí na vždy odráží na moře nespokojenosti, hoře, zármutku, ba zoufalosti; ale to vše byly jen lehynké obláčky, které azur jeho spokojenosti zahalovaly jen na pouhý okamžik.

Tak bavil se v duchu vlastními představami štěstí a blaha, jež mu v nejbližší budoucnosti kynuly, aniž věnoval pozornosti slovům, jež při hře v karty pronášeny.

Z počátku jej ta neb ona poznámka ze snivého přemítání vyrušila; později však zaslechl již jen několik nesouvislých slov a ještě později — slova sice slyšel, ale smyslu již nechápal…

Společnosť kolem něho takměř pro něj neexistovala — ba zdálo se, že se bylo muselo státi v nejbližším okolí něco neobyčejného, aby byl očí svých pootevřel…

A přece se tak stalo, aniž by jej k tomu bylo pohnulo okolí. Mezi luznými a příjemnými obrazy, jež před duševním zrakem jeho vystupovaly, vynořil se totiž také obraz skoro až příšerně nepříjemný: panu Vrchovskému napadlo, o čem bylo dříve hovořeno, že churaví očima a že by mohla nadejíti katastrofa oslepnutí.

V témže však okamžiku, kdy myšlénka ta šlehla jeho mozkem, otevřel oči, aby se — přesvědčil — —

A přesvědčil se, že vidí jako kdy jindy jasně a bez jakýchkoli obtíží, pokud totiž vždy více houstnoucí kouř dovoloval. Rozhlédl se kolem, podíval se na appellačního radu proti sobě, zahleděl si i k vedlejšímu stolu a nahnul se i k panu Fünffingerlandovi, aby se mu podíval do karty v ruce — a nepozoroval nejmenší změny. Vše bylo jako kdy jindy — a jenom čpavý kouř působil nepříjemněji na oči…

Pan Vrchovský zamhouřil oči poznovu; ale v bezprostředně následujícím okamžiku otevřel je ještě jednou, a zadíval se přímo do plavící právě svíčky na stole.

Však ani tentokráte nezpozoroval žádné nápadné změny. Vidělť zcela jasně i nahnutý dlouhý knot, příčinu plavení svíčky, ba pozoroval i stékání roztaveného loje po svíčce — slovem nabyl úplného přesvědčení, že jest zrak jeho neporušen, ba že nejeví se nejnepatrnější známky povážlivé nějaké choroby.

Zamhouřil tudíž zcela klidně oči poznovu, by se mohl pohodlněji oddati příjemnému snění.

Zpozoroval sice, jako by se mu před očima valily šedavé obláčky s různobarevnými, zvláště žlutavými, špinavě zarůžovělými a zazelenalými šmouhami, ba zdálo se mu, jako by byly v obláčkách těch kmitly bleskovitě zcela jasné intensivní jiskřinky. Leč vše to nezdálo se mu býti nežli přirozený následek zadívání se do světla a náhlého zamhouření očí. Zamrkal sice několikkráte rychle za sebou, ba zamnul si i oči, v nichž pocítil mírný palčivý tlak; ale více jich neotevřel.

Opřev se na to pohodlně o lenoch své stolice, složil obě ruce křížem v klín a oddal se opět svým nahodilým snům.

Společnosť chovala se k němu tentokráte nad míru shovívavě, nevšímavě. Kdežto druhdy obyčejně několik vteřin po prvním zamhouření očí někdo ze společnosti schválně něco hlasitěji pronesl nebo zúmyslně a přímo se jej na něco optal, aby mu zdřímnutí již v prvním stadiu svévolně přerušil, nechali jej tentokráte všickni na pokoji, ba skoro se zdálo, jako zúmyslně při hře v karty se mírnili, by obvyklého spánku páně Vrchovského nepřerušili.

Jednotvárný ruch a šum kolem působil za příjemného tepla na pana Vrchovského konejšivě.

Po několik minut bavil se ještě v duchu paběrkovým přemítáním o Fourierovi a o blouznivé jeho theorii oblažení lidstva — představy začaly však býti vždy mlhavější, myšlénky vždy línější, těžkopádnější, až začal myšlénkový proud váznouti a dostavila se nad míru příjemná, skoro bychom řekli slastná unavenosť a s ní obvyklá dřímota.

Chvíli byl ze smyslů jediný duch ještě poněkud vnímavý. Panu Vrchovskému totiž se zdálo, jako by slyšel v dáli temný, vždy více se vzdalující, usínající hukot, — až posléze i tento smysl vypověděl svou službu, pan Vrchovský usnul na dobro.

Z přítomných hostů si toho, jak se zdálo, z počátku nikdo ani nevšimnul. Věnovaliť pozornosť svou výhradně jen své hře, leda že pronášeli poznámky buď nahodile neb z přátelské úslužnosti k panu Vrchovskému přitlumeněji.

Později vyměnili někteří, hlavně pan Fünffingerland s appellačním radou významné pohledy a onen dokonce polohlasitě zamručel: „Už nečumí — už je v limbu“ — ale nikdo ho nevyrušil…

Duch pane Vrchovského nalézal se zatím již v tenatech obraznosti, od vůle jeho úplně odpoutané.

Poslední Fourierovská představa: jak asi bude lidstvo šťastno, až budou moci lidé lítati ve vzduchu a plovati ve vodě, s kterouž byl usnul — potrvala po několik minut v mlhavých obrysech: panu Vrchovskému se zdálo, že jest lehký jako pírko, jež by mohl každý větřík odfouknouti nebo vysoko do povětří vznésti; ale přece cítil, že má nohy a ruce jako v železných kleštích, že nemůže sebou pohnouti.

Přirozený následek toho byl, že sebou náhle prudce pohnul, jako by chtěl zkusiti, má-li či nemá-li dosti síly. Nohy mírně zadupaly, obě ruce se zvedly, ale hned zase malomocně klesly do klína — pan Vrchovský spal dále…

Zdálo se mu, jako by se byl skutečně zvedl se země a vznášel se pomalu, ale bezpečně vždy výše, až posléze domníval se býti nad oblaky.

Bylo mu nevýslovně volně. Zadíval se dolů pod sebe, by s nedohledné výšky spatřil „lidské mraveniště“ — ale neviděl nežli špinavě zažloutlé obláčky s různobarevnými měnivými šmouhami. Napadlo mu, že vznesl se snad přes příliš do výše.

Mimoděk užil své domnělé vůle a počal se zvolna snášeti níže…

Náhle zpozoroval, že obláčky pod ním zmizely, že vznáší se — nad mořem…

Ale pocit bezpečnosti ho neopouštěl. Bylo mu, jako by se houpal na loďce nebo jako by usínal v pohodlném, pomalu jedoucím kočáře. Byltě přesvědčen, že v každém okamžiku může se vznésti zase do výše nebo popolétnouti, kamkoli mu libo…

Povlovné snášení se nad mořem mění se však vždy více v padání, až posléze se panu Vrchovskému zdá, že s úžasnou rychlostí letí vlastně dolů…

Již slyší i temný hukot vln odrážejících se od skalin nad povrch moře jen vyčnívajících; ale pocit bezpečnosti ho neopouští ani nyní…

Náhle — právě když už se mu zdálo, že již již musí žbluňknouti do vody — chtěl poznovu užíti své vůle a vznésti se do výše. Ale tentokráte nebylo možno — vůle byla bezmocnou, tělo úplné bez vlády a s ohlušujícím šumotem ponořilo se pod vodu…

Avšak div divoucí… I pod vodou jest panu Vrchovskému tak volně, jako mu bylo doposud, ještě nikdy nebyl pocítil takové slasti, jako právě teď, když pod vodou letí vždy níž a níže do bezedné hloubky — a jenom jednou kmitla mozkem jeho závažná myšlenka, co asi řeknou v krčmě každodenní hosté, až se před nimi objeví celý mokrý…

Nicméně klesání pod vodou netrvá nežli několik vteřin. Náhle zdá se panu Vrchovskému, že neletí více dolů, nýbrž že plove vodorovně a hned zase že krouží do kola, povznáší se a opět se ponořuje, krátce, že plove jako ryba.

Pocit přímo blažené rozkoše naplňuje jeho duši. Cítí se býti nad míru uspokojen, že může, co jindy nikdy nemohl a co mu vůbec ani na mysl nepřipadlo, že by někdy mohl…

Po chvíli dětinské radosti, s jakou se pod vodou proháněl, zpozoroval, že není sám: že jej obklopuje nesčetné množství menších ryb — a domníval se poznávati, že jsou to — sledi, ačkoli si byl doposud ještě nikdy sledě jinak nepředstavoval, nežli — nasoleného…

Náhle spatřil v dáli ohromnou mořskou nestvůru, o které také neměl druhdy žádné představy; ale po obrovské ozubené tlamě, kterou nestvůra jako rak svá klepeta otvírala a zavírala, domníval se poznávati, že to — žralok. Napadlo mu sice, že by jej mohla nestvůra jedním rázem pohltiti; ale přece nepocítil nejmenší bázně neb úzkosti.

V tom jej nestvůra shlédla. V okamžiku byla u něho a začala se k němu v pravém slova smyslu jako pinčlík lízati. Obrovské ploutve šplouchaly ve vodě, ohon mrskal sebou na pravo i na levo. Nestvůrná tlama zdála se vyjadřovati nezměrnou oddannosť a ve vypoulených, pumovitých očích domníval se pan Vrchovský čísti nevýslovnou touhu po čemsi, čeho sám nechápal…

Napadlo mu, že snad by mohl nestvůru osloviti, že by se jí mohl zeptati, odkud je a co chce — ale ústrojí mluvy vypovědělo mu službu…

I dívá se na nestvůru v němém úžasu, jak provádí své nemotorné evoluce; ale zdá se mu, jako by se zrak jeho zase kalil, jako by se mu před očima valily špinavě žlutavé obláčky, z kterýchž šlehaly všemi směry intensivní jiskry.

Z nenadání se mu zdá, že nestvůra stojí před ním nepohnutě; ale že se očividně nadýmá, že roste v ohromné rozměry, až pak náhle s dutým zvukem, jako když někdo plochou dlaní praští do stolu, — rozprskla se v nesčetné práškovité atomy.

Pan Vrchovský procitnuv otevřel oči…

Však co to? Zdáť se mu, jako by oči vůbec nebyl otevřel — nevidí kolkolem ničeho.

V prvním okamžiku skoro úplné mrákotnosti se mu zdálo, že doposud ještě sní, že procitnutí a otevření očí jest jen pokračováním snu. Ale v nejbližší vteřině nabyl úplného přesvědčení, že více nespí. Hlučný šum a ruch, lidské hlasy a vůbec zcela srozumitelné poznámky, jež slyšel, byly nezvratným toho důkazem.

Slyšel i rozeznal různé hlasy. Poznal hlas páně Fünffingerlandův, i ostatních hostů kolem prostředního stolu a vyrozuměl, že hrají doposud v karty… Bylo mu úplně jasno, že procitnul z obvyklé své dřímoty v krčmě, a připamatoval si též, o čem bylo před usnutím jeho hovořeno…

Ale čím to, že nevidí?

Či snad očí neotevřel?

Ale ne, ne! Vždyť přece pozoruje, že má oči otevřené…

Mimoděk přejel rukou přes oči a přesvědčil se, že tomu skutečně tak…

A přece nevidí, a jenom slyší, co se kolem mluví… I zavírá oči, aby se ještě lépe přesvědčil, a pozoruje, že jest účinek týž, jako když je měl otevřeny — kolkolem čirá tma… Mrká rychle za sebou, mne si oči; ale nic naplat — vše jako dříve.

Slyší pana Fünffingerlanda: „Předali, pane Vozábku — dávaj’ znova!“ Slyší i mrzuté „Eh!“ páně Vozábkovo, slyší nevylíčitelný šumot míchaných karet, rozeznává i jejich rozdávání, ba cítí skoro jak jednotlivé ruce se vztahují po rozdaných kartách, jak je hráči rovnají v ruce, a slyší pak appellačního radu s vítězoslavným přízvukem: „Dobře, že hrajeme s otevřeným talonem — maxl trumf denary pomáhají… Nesou pane Hrdličko!“

Vše jest tak prosté, jasné a přesvědčující.

Nemůžeť přece býti nejmenší pochybnosti, že nalézá se pan Vrchovský v každodenní hospůdce u stolu každodenních hostů pokračujících beze vší vášně ve hře v karty.

I od ostatních stolů zaznívají podobné poznámky: „Nesou! — Denáry trumf“ — „Kam pak se špády — já mám „Durch“ a kopskou naposled — —“

Pan Vrchovský však nechápe — —

„Toť přece prazvláštní věc,“ myslí si doposud v klidu, ale cítí již, že klid jeho začíná mizeti. „Usnouti jako obyčejně v hospůdce, probuditi se, a vůbec nabyti úplného přesvědčení, že nespíme a přece při otevřených očích nevěděti, co se kolem děje? Či to nějaký přelud?“

Mimoděk prudce zamrkal a nechal oči chvíli zamhouřeny. Mírné časté pálení, jež byl pocítil, dokud měl oči otevřené, pominulo. Ale změna jest tentokráte přece patrnější nežli když byl před chvílí na několik okamžiků oči zavřel poprvé.

Neníť před ním více čirá, neproniknutelná tma, jako když mel oči zamhouřeny — naopak před očima valí se špinavě žlutavé šmouhové obláčky, které mění svůj tvar i barvu i jasnosť — brzo jako bronzová mlha, brzo jako zazelenalé nebo zamodralé sklo a hned zase jako temný, různé pruhovaný mráček, po němž pobíhají nebo z něhož vyskakují sršivé, někdy žlutavé a hned zase žhavé jiskerky — — nejinak než jako když byl člověk v nejprudším rozčilení z největšího jasu octnul se náhle v úplné tmě nebo jako když se jeví první známky povážlivé choroby zrakových nervů.

A přece pan Vrchovský cítí, že jest — vlastně že byl před chvílí zcela klidným, že ho nic nápadně nevzrušilo a že z osvětleného místa nevešel v místo tmavé, krátce jest přesvědčen, že není žádné příčiny k podivnému, nepochopitelnému a nevysvětlitelnému přeludu.

Ale přece se již nemůže ubrániti: cítíť, že klid jeho mění se rychle v rozčilení… Několikkrát jej i zamrazilo a hned zase se mu zdálo, jako by jej byl někdo postřikl vařící vodou. Nepochopitelná úzkosť začala mu svírati prsa, ba cítil i, jak vyvstává mu na skráních a na čele mírný pot…

Vše to pocítil a uvážil pan Vrchovský nepoměrně dříve nežli jest možno přeletnouti úryvkovité toto naznačení, Vše sběhlo se v úžasně krátké době, vlastně v několika jen vteřinách po procitnutí…

A když pak po posledním pokusu otevřel pan Vrchovský oči poznovu a zpozoroval před sebou jen čirou, neproniknutelnou tmu, šlehla duší jeho děsná myšlénka — náhlého oslepnutí.

Úzkostí zachvěl se na celém těle. Chtěl vzkřiknouti, ale hlas mu uvázl v hrdle, takže toliko drkotavě zaúpěl.

„Jen řežou fošny dál, pane Vrchovský!“ ozval se ousměšné pan Fünffingerland, jenž přebíjeje právě esem, provázel výkon ten udeřením na stůl a poznámkou: „Já jim dám, pane Vozábku, vynášet krále!“

Pan Vozábek odpověděl, pan appellační rada také něco pronesl — —

A vše to pan Vrchovský v úzkosti slyší, ale nevidí ničeho kolem sebe… Vypuluje oči, pomrkává, mne si je rukou — křiví tvář k trpce bolestnému výrazu… ale nic naplat — — zrak jeho byl mu vypověděl službu úplně…

Přes to sedí nepohnutě jako socha s tělem poněkud ku předu nachýleným, jakoby číhal na nejmírnější záblesk světla nebo na první oslovení. Cítí, jak se mu žene krev prudce od srdce k hlavě a zase nazpět — cítí, kterak oči vždy více pálí… Čpavý tlak zdá se býti skoro nesnesitelný — — a přece — —

„Probůh, kde to jsem?“ zaúpěl posléze dutým hlasem, v němž se zachvívala smrtelná úzkosť.

Pan Fünffingerland vypukl v řehtavý smích.

„Kde pak by byli?“ slyšel pan Vrchovský pana appellačního radu ousměšně. „V hospodě jsou — v hospodě!“

„A před chvílí chrápali, jako by holub na báni vrkal,“ dodal pan Hrdlička.

„I chrupají jen v bázni boží dál; my jich nebudíme,“ doložil pan Fünffingerland a pokračoval ve hře, kterouž nebyli hrající ani na okamžik přerušili.

Pan Vrchovský slyšel vše zcela zřetelně. Nebylo proň nejmenší pochybnosti, že jest v krčmě — ale což vše naplat, když jest před ním čirá, neproniknutelná tma?

„Ale — co se to se mnou děje?“ zaúpěl zajikavě poznovu.

„Co by se s nimi dělo?ů odpovídá sarkasticky pan Fünffingerland. „Sedějí v hospůdce za stolem mezi starými kamarády, kteří hrajou v karty — —“

„Ale já — já — — Mně se zdá — —“ zajiká se pan Vrchovský.

„Nu — ovšem že se jim něco zdá,“ vykládá pan appellační rada s důrazem na slovo „zdá“. „Vždyť před chvílí spali — a jsou rozespalý… Toť vše!“

.A koukají na nás s vyvalenýma očima jako vejr!“ dokládá pan Vozábek.

„Ano, ano — učiněný vejr, když ho člověk vyplaší z doupěte na polední slunce,“ sekunduje pan Hrdlička, při čemž ani on ani ostatní neustávají ve hře v karty, provázejíce výkony své obvyklými karbanickými poznámkami.

Pan Vrchovský vše to slyší, všemu rozumí, všechno chápe; ale právě proto zmocňuje se ho úzkosť vždy větší. Cítí, jak mu líce pálí, jak se mu dech tají v prsou, jak mu tepny buší… Chce vstáti a nemůže: tělo jest jako ztrnulé — — Jenom jedna ruka přejíždí po očích, které konvulsivně pomrkávají, a hned zase klesá do klína, by v bezprostředně následujícím okamžiku zvedla se k označené právě manipulaci poznovu.

Jaký div, že v okamžiku, když pan Hrdlička domluvil, vyhrkla ze stísněných prsou páně Vrchovského zajikavě a ve spojení s pronešenými právě slovy komicky působící slova:

„Ale — vždyť já — já — nevidím!“

V odpověď zazněl nejen od stolu prostředního, nýbrž i od ostatních skoro pustý smích.

„Nedělají si z nás legraci!“ zvolal kdos z pozadí.

,Což pak jsme slepí? Což pak nevidíme, jak na nás vyvalujou oči?“ pravil jiný. „Což pak nevidíme, jak křivě jí ušlechtilý svůj ciferník, jako by se byli na kyselou okurku napili syrobu?!“ doložil třetí.

Ale pan Vrchovský nezdá se však míti již pro výsměšné poznámky smyslu; v duši jeho zachytila se jemnoučkými drápky jen poznámka první, aby si z hostů nedělal legraci.

K smrtelné úzkosti přidružila se též nevýslovná duševní bolesť. Bylo mu, jako z nesčetných ran krvácejícímu bojovníku, když si drzá sveřeposť nepřátelská tropí z muk jeho bezcitný posměch…

„Ale vždyť já nežertuju!“ zvolal povznešeným, ale úzkostí drkotavým hlasem. „Mluvím pravdu — svatou pravdu… Já nevidím!“

Nová salva všeobecného smíchu zazněla v odpověď.

A teprve nyní vzmužil se pan Vrchovský s napjetím všech sil. S nesrozumitelným výkřikem zvedl se se stolice a vztáhl obě ruce vpřed, jako by po něčem makal…

Jednou rukou dotknul se pana Fünffingerlanda, který prudce vyskočiv hubovavě zvolal:

„Což pak bláznějí, pane Vrchovský? To jsem já — kupec Fünffingerland! Proč do mne šťouchají? Což pak nevidějí, že mi vyrazili karty z ruky?“

Pan Vrchovský stojí několik vteřin jako zkamenělý. Chápe i poslední slova sousedova; byltě zcela zřetelně slyšel, jak vypadly někomu karty z ruky; ale nevidí… Slyší jen chaotický ruch a lomoz působený vstáváním několika osob. Domnívá se pozorovati, že jej několik lidí obklopuje — ale — jak již několikrát připomenuto — nevidí před sebou ani nejmenšího záblesku světla — vše jest zahaleno v neproniknutelnou tmu.

Zdá se mu, že musí něco podniknouti; ale neví co… Napadá mu, aby šel domů; ale — jak? Nejrůznější myšlénky dorážejí na jeho rozhodnosť, která však zdá se býti úplně latentní. Pan Vrchovský bojí se učiniti i pouhý krok ku předu nebo na zad z bázně, aby o nic nenarazil…

Od té chvíle již hrubě ani nerozeznává, kdo co mluví; smysl pro různosť hlasu vůčihledě mizí. Slyší jen chaos hlasů a začasté nechápe nebo nepostihuje než úryvkovité poznámky.

„To je legrace, pane Fünffingerlande — co?“ volá jeden. „Pan Vrchovský to umí lip než oni!“

„Podívejte se, pánové, upozorňuje druhý, „jak pan Vrchovský koulí očima — jak zuřivě mrká jako by měl v očích křeč — —“

„Ano, ano — mrká,“ dodává třetí; „ale jen proto, aby si z nás tropil žert jako před hodinou pan Fünffingerlaud, který se rovněž tak dovedně dusil.“

„Výborné, znamenitě, pane Vrchovský!“ křičí čtvrtý hlas ironicky. „Teď jen jim dát zelené stínítko na oči a vodit je po Praze na šňůře!“

„Brávo, brávo — da capo!“ volají jiní tleskajíce pochvalně.

„Takové komedie jako pan Vrchovský očima,“ připomíná hlasitě kdosi těsně před ubohým panem Vrchovským, „nesvedl by ani proslavený opičák Klischnigg nohama“ — —

„Ba ani kozel, kterého dnes u divadla engažovali — rohama,“ dodává s ryčným posměchem jiný host.

A celá společnosť propuká v bujný, ba divoký smích.

Všechny tyto a mnohé jiné poznámky vyměněny v úžasně krátké době.

Rozmar společnosti jest vždy růžovější. Každý zdá se býti přesvědčen, že provádí pan Vrchovský k obveselení mysli jednu z oněch překvapujících komedií, které byly tehda v oblibě — a každý snaží se aspoň nějakou poznámkou spolupůsobiti…

Avšak pan Vrchovský stojí jako zpitomělý. Nohy se mu chvějí — hlava jest již téměř v plameni — a oči — ubohé oči. — — On sám nejlíp cítí, jak divoce jimi koulí, jak příšerně je vyvaluje —— A přece kolkolem čirá, neproniknutelná tma…

„Eh, sednou přece, pane Vrchovský!“ zvolal náhle rozkazovacím tonem appellační rada. „Nekazej… nám hon!“

„Ale vždyť nemohu — vždyť ani nevidím, kde jsem!“ zaúpěl bolestně pan Vrchovský a zašermoval rukama v povětří.

„Ale slyšejí přec — ne?“ posmívá se pan Fünffingerland. „Vezmou tedy oči do hrsti a kouknou se aspoň na pana appellačního radu!“

„Ano — ano,“ úpí pan Vrchovský se smrtelnou úzkostí. „Ale kde je — kde?… Já ho — nevidím“ — —

„Eh — láry fáry!“ volá pan appellační rada. „Vždyť přec stojím před nimi vzpřímen jako voják“ — —

V tom cítí pan Vrchovský, že mu někdo klade ruku na pravé rameno.

„Kdo se mne to dotýká?“ zaúpěl a otáčí se na pravo.

„Já — Fünffingerland,“ hlásí se velkokupec, jenž byl před chvílí vstal. „Což pak mne nepoznávají, ani když mi čumějí do tváře, jako mi čumívají do karet?“

Krčmou zavzněl opět bujný smích…

Pan Vrchovský vztáhnuv obě ruse po panu Fünffingerlandovi uchopil jej křečovitě za obě ramena a skoro zoufale zaúpěl:

„Pro vše, co jim bylo kdy drahého, pane Fünffingerlande — přispějí mi ku pomoci!“

Na ta slova hluk a smích nápadně se tiší. Pan Fünffingerland objav pana Vrchovského oběma rukama mlčí a pan Vrchovský pozoruje, jako by se mu velkokupec upřeně díval do očí…

Náhle ozval se pan Fünffingerland ustrašeným tonem:

„Probůh, pane appellační rado — pan Vrchovský skutečně… Ah, honem, honem! Jdou se podívat. Oči páně Vrchovského zdají se býti povlečeny žlutavou mázdrou.

Z prsou k smrti polekaného pana Vrchovského vydral se zoufalý výkřik:

„Ne, ne — to není možno!“

„Ale vždyť přece ujišťují, že nevidějí!“ míní vážně a opravdově pan Fünffingerland neměně své posice.

„Ano, ano — nevidím…“ úpí pan Vrchovský. „Ale — aby žlutavá mázdra na očích — — abych byl oslepl… Ne, ne! To není možno!“

„A přece, přece,“ ujišťuje pan Fünffingerland, „když pozoruji zcela zřejmě žlutavě povleklé oči a oni sám povídají, že — nevidějí“ — —

A opět se panu Vrchovskému zdálo, že se mu dívá pan Fünffingerland upřeně do očí… Zároveň pozoroval, že tlačí se kolem něho několik osob tím způsobem, jako by se chtěl každý o tom přesvědčiti, nač byl pan Fünffingerland upozornil.

Po několika vteřinách docela pozoroval, že klade mu na rameno ruku i někdo jiný nežli velkokupec, a hned po té cítil, že tento jiný vyměňuje posici s panem Fünffingerlandem, že béře hlavu jeho do obou dlaní a dívá se mu jako před chvílí velkokupec upřeně a zkoumavě do očí.

Podle hmatu a vůbec snad podle ničeho, nýbrž jen z pouhé domněnky — poznával appellačního radu, kterýž byl na vyzvání páně Fünffingerlandovo skutečně vstal, aby se o stavu očí páně Vrchovského přesvědčil.

Na chvíli zavládlo v krčmě hrobové ticho. Napjetí bylo všeobecné. Téměř každý tajil dech a jenom panu Vrchovskému dula se prudce prsa, tak že táhlý, úzkostlivý dech jeho byl slyšeti v nejzazším koutku hospůdky.

Jaký výraz měla v kritickém tomto okamžiku jeho tvář, nesnadno vylíčiti. On sám cítil, jak prudce mu buší tepny na stranách pod plochými dlaněmi muže, jenž se mu díval do očí — cítil, jak se mu chvějí nohy, ouží dech — krátce jak příšerně asi jest tvář jeho zkřivena nevylíčitelnou úzkostí, která se ho byla zmocnila právě v okamžiku, když tomuto do prázdna vypoulené oči své nabízí ku prozkoumání příčiny, pro kterou nevidí.

Minulo několik trapných, ba nejtrapnějších okamžiků, o jakýchž pan Vrchovský neměl doposud ani přibližného ponětí, aniž kdo jen hlesnul nebo jakýmkoli způsobem hrobové ticho přerušil. Pan Vrchovský jen cítil, kterak muž držící jej oběma rukama za hlavu, nahýbá hlavu jeho na pravo, na levo a snad zase trochu vzhůru — patrně, aby mu lépe viděl do očí…

Náhle muž ten promluvil a po hlase nabyl pan Vrchovský úplného přesvědčení, že to appellační rada.

Avšak slova páně appellačního rady zvýšila trapnou úzkostlivosť páně Vrchovského ještě více; slyšeliť přitlumeně:

„Ano, ano! Pan Fünffingerland zdá se míti pravdu. Zřítelnice jsou poněkud povleklé.“

Ale hned na to dodal nahlas:

„Prosím — podejte mi někdo svíčku se stolu!“

Mezi osobami kolem pana Vrchovského nastal mírný ruch a šum.

Pan Vrchovský přes bezpříkladnou úzkosť svou a přes to vše, že praničeho neviděl, domníval se zcela zřejmě pozorovati, kterak kdosi nahýbá se přes stůl, jak nadzvedá chvatně baňaté sklo na svícnu a klade je na stůl a posléze — jak podává svícen se svíčkou appellačnímu radovi. Zároveň cítil, že pustil appellační rada jeho hlavu a vztáhl ruku po podávaném svícnu.

Mimoděk vztáhl pan Vrchovský pravou ruku před sebe po témže předmětu, jejž domníval se v čiré tmě míti před sebou; ale mávnul — do prázdna…

„Pozor, pane Vrchovský, aby mi nevyrazili svícen se svíčkou z ruky!“ napomenul appellační rada. „Přidržím jim hořící svíčku co možná nejblíže k očím, zda-li — —“

Pan Vrchovský se zachvěl na celém těle; ale přece ještě jednou vztáhl pravou ruku po svícnu, jejž appellační rada držel před ním. Několikrát mávnul do prázdna; ale appellační rada mu napomohl — ujalť jej druhou svou rukou za pravici a vedl ji opatrně ku svícnu.

Pan Vrchovský skutečně nahmatal známý svícen se stolu; appellační rada však vedl ruku jeho opatrně po svícnu vzhůru, až nahmatal pan Vrchovský i svíčku — — —

„Teď prosím, milý pane Vrchovský, o trochu klidu!“ pravil appellační rada. „Dívají se chvíli co možná klidně přímo před sebe — přiblížím jen světlo znenáhlu co možná nejblíže — a potom“ — —

Nedomluvil — —

Možná, že v kritickém okamžiku bál se poslední možnou důslednosť třeba jen naznačiti…

Pan Vrchovský snažil se býti klidným, ba vynasnažil se dívati se klidně přímo před sebe — ale nebylo již možno. Cítilť, jak mu žilky v hlavě a zejména na stranách a kolem očí konvulsivně poškubávají; cítil prudký, čpavě palčivý tluk, ba mírné pobodávání v očích, jež nemohl udržeti by nepomrkávaly.

Kolkolem zavládlo opět hrobové ticho a minulo několik přímo mučivých okamžiků.

Pan Vrchovský domníval se pozorovati, kterak pan appellační rada přibližuje svícen se svíčkou vždy blíže k jeho očím; ale — neviděl přece ani nejslabšího záblesku.

Náhle ozval se appellační rada tonem nad míru měkkým:

„A ani teď, milý pane Vrchovský, nevidějí?“

Pan Vrchovský chtěl říci: „Nevidím“; ale slovo to odumřelo mu na rtech.

„Vždyť teď přece mávám světlem přímo před jejich očima,“ pokračuje pan appellační rada.

Pan Vrchovský byl to pozoroval dle vzdutého vzduchu a chtěl odpověděti, že ani teď nevidí; ale appellačaí rada jej předešel, řka rozhodně:

„Ani teď nic nevidějí, když jim držím svíčku přímo před očima!“

Pan Vrchovský zoufale zaúpěl, vztáhl ruku po svícnu a hmatem se přesvědčil, že má svícen přímo před tváří…

Ještě několik přímo děsných okamžiků nejtrapnější úzkosti — — a když pak appellační rada smutným tonem polohlasitě podotknul: „Není pomoci! Někdo musí pospíšit pro lékaře“ — vydral se z prsou k smrti polekaného Vrchovského tak zoufalý výkřik, div přítomným krev nestydla v těle.

Zároveň zavrávoral a byl by sklesl bez vlády na zem, kdyby ho nebyl pan Fünffingerland chytil do náručí a násilně vtlačil na stolici, před kterou ubohý muž stál.

V krčmě nastal bezpříkladný hlomoz. Bylo slyšeti i různé poznámky soustrasti a politování.

„Ubohý, přeubohý pan Vrchovský!“ praví jeden.

„Ale jak to jen možné — jak to možné,“ ptá se druhý.

„To sám bůh ví,“ dokládá třetí.

„Pan Vrchovský cítil první známky hned když přišel,“ vykládá čtvrtý.

„Pro lékaře! Kdo půjde pro lékaře?“ ptá se appellační rada.

„Já — já —“ nabízí se několik hostů současně.

„Nejlíp snad by bylo, kdyby sám pan hostinský,“ připomíná pan Fünffingerland — — —

Pan Vrchovský však vše to neslyší. Nemáť téměř pro nic smyslu. Zdrcen sedí na stolici a cítí jen, jak se na celém těle chvěje, jak mu oči skoro již žhavé pálí, tepny buší… Nevidí, nežli, jak se mu před očima mihotavě valí do nekonečna se rozprostraňující špinavě žlutavé, různobarevně šmouhovaté obláčky, ze kterých srší na všechny strany žhavé a zarudlé jiskřinky…

Chvíli jest úplně apathický, skoro jako beze smyslu. Náhle však se vztýčil a makaje kolem sebe úpěnlivě zasténal:

„Pro milosrdenství boží — doveďte mne někdo domů!“

Cítí, že chápe se ho několik rukou; slyší i pana Fünffingerlanda, jenž jej bere pod pravým pážím, ba i pana Vozábka, jenž mu proukazuje tutéž službu po levé straně — jak se nabízejí, že jej doprovodí domů nebo k nejblíže bydlícímu lékaři — ba více: cítí, jak jej kamsi vedou… Po několika vteřinách pozoruje, jak se jeden z obou soudruhů po druhém obléká, pak pozoruje, že oblékají i jej, že mu dal někdo cosi na hlavu a že jej vedou za soustrastných a útrpných poznámek ostatních jiným směrem.

Po několika vteřinách ovanul rozpálenou tvář jeho chladný vzduch. — Poznalť, že vyšli z krčmy na chodbu… Po několika dalších krocích ovanul jej vzduch ledový: i nebylo proň žádné pochybnosti, že nalezá se s panem Fünffingerlandem a panem Vozábkem na ulici.

Nevidí však ani nyní; ba nepozoruje ani nejmenšího záblesku světla. Cítí jen mrazivě palčivý vzduch; neboť mezi zábavou v krčmě byla se venku prudká bouře rozzuřila.

Vítr úpěnlivě fičí a skučí mrskaje všem třem mužům krupicovitý sníh do očí — nohy brouzdají se ve sněhu, jehož bylo zatím téměř na píď napadlo — krátce cesta jest nad míru nepříjemná i pro člověka v stavu normálním…

Mimo to panuje kolkolem čirá tma. Pan Fünffirgerland i pan Vozábek nevidí zdravýma očima rovněž tak jako pan Vrchovský, kterého opatrně vedou…

Avšak po několika jen vteřinách, co byli opustili dům, aniž byli slova promluvili, vymknul pan Vozábek lehce ruku svou ze spod rámě páně Vrchovského.

Zůstavili se; ale místo aby byl pan Vozábek pana Vrchovského vzal zase pod pážím — učinil i pan Fünffingerland po příkladě páně Vozábkově, vymknuv lehce i svou ruku z pod páží páně Vrchovského.

„Nic se nebojejí, milý pane Vrchovský!“ napomíná starostlivě pan Fünffingerland. „Jenom pozor, aby neklouzli!“

Pan Vrchovský, jemuž mrská prudký vítr krupicovitý sníh v celých přehouštích do tváře, neodpovídá; ale pozoruje, že stojí bez opory sám a sám… Vztahuje ruku na pravo a hned zase na levo — maká kolem sebe; ale laskavých přátel nemůže nahmatati.

V úzkosti své ani nechápe, co to znamená, a také ho nic nenapadá; ale přece po chvíli úzkostlivě se táže:

„Kde jsou pane Fünffingerlande?“

Ale nikdo se neozývá; jen vítr fičí a skučí…

Pan Vrchovský otáčí se na vše strany; leč kolkolem tma — zdánlivě abychom tak řekli šeřejší, ale přece jenom skoro úplně neproniknutelná.

Pan Vrchovský upírá oči kamsi v neurčité prázdno…

Náhle — div divoucí! — v dáli kmitlo žlutavé světlo… Dvě, tři vteřiny se tetelí a mizí… Ale hned po té se zase objevuje houpavě, jako bludička nebo jako když někdo kamsi spěchá s noční svítilnou…

„Pro milosrdenství boží!“ vzkřiknul náhle pan Vrchovský. „Vždyť já přece zas vidím! Tamo v dáli kmitá žlutavé světlo!“

V odpověď na tato slova zazněl těsně za panem Vrchovským přitlumený smích. Pan Vrchovský poznal pana Fünffingerlanda. Ale dříve nežli jej v pomatení svém mohl osloviti, ozval se velkokupec rozhorčeným, ba uraženým tonem sám:

„Tedy přece to byla pouhá komedie?! Přece si z nás ze všech ztropili jen pouhý špás?! Dobře! Jdou si tedy domů sám!“

Pan Vrchovský chtěl odpovědít, že si žádných šašků netropil; ale pocítil mířené rýpnutí do žeber a pozoroval, jak pan Fünffingerland s panem Vozábkem — rychle se vzdalují, a slyšel i hubovavé tony.

V okamžiku tom šlehla duší jeho myšlénka, že snad jest vše přece jen pouhý, ovšem nevysvětlený klam a mam, a ruče se obrátil směrem ku světlu, jež byl před chvílí zpozoroval v dáli kmitati.

Ale po světle není nikde ani památky…

Pan Vrchovský stojí minutu, dvě, tři — — —

Co dělo se v tu dobu v jeho duši, nelze ani přibližné naznačiti. Smrtelná úzkosť dostavila se poznovu… V mrákotné polouvědomělosti snaží se — opatrně před sebou makaje, — dostati se aspoň ku zdi některého domu… Ale před ním a kolem něho jest tma jako před tím…

Namahavě popošel asi třicet kroků, aniž věděl, kterým směrem…

V tom, rovněž tak neočekávaně jako před chvílí kmitlo v dáli v jiném směru podobně žlutavé světlo jako poprvé…

Přes bezpříkladný úžas, jenž se pana Vrchovského zmocnil, vznikl v duši jeho rychlostí blesku úmysl, pospíšiti za světlem, dříve nežli zmizí.

Bez rozpaků dal se čirou tmou v poklus co možná nejrychlejší. Běží — pět, šest, sedm vteřin a pozoruje, že se kmitavému světlu přibližuje.

Náhle však hlavou na něco narazil a — svalil se bez vědomí do sněhu. —

Osudné světýlko kmitalo se v dáli ještě chvíli, načež zmizelo.

Kolkolem zavládla zase čirá tma. Vítr fičel a skučel nad omdlelým panem Vrchovským ve zběsilé rozkoši, kdežto přátelé jeho v krčmě ze smíchu skoro ani nevyšli.

Smáli se, jako snad ještě nikdy, co se v krčmě té scházívali, a bavili se domnělou komickou nehodou páně Vrchovského výminečně až dlouho přes půlnoc, kdy se obvyklým způsobem rozešli.

* * *

Co následovalo, jest sice v podstatě prostinké, ale pro kulturní poměry pražské před půl stoletím v jistém vzhledě charakteristické.

Společnosť naše sešla se druhého dne večer v krčmě jako kdy jindy; leč v pevné naději, že pobaví se tentokráte ještě rozmarněji, vlastně rozpustileji, nežli den před tím.

O nehodě, která byla pana Vrchovského stihla, když byl na ulici v čiré tmě oběma soudruhy zrádně opuštěn, neměl z hostů nikdo ani potuchy. Každý byl přesvědčen, že skončilo vše jako všechny podobné výstřednosti — šťastně a vesele, a těšil se na přivítání pana Vrchovského, až jako kdy jindy vstoupí v obvyklou hodinu do krčmy a bude uvítán homerickým smíchem.

Tentokráte nebyla v krčmě ani na okamžik nouze o látku k hovoru. Dobrodružství páně Vrchovského vystačilo na několik dní. Již první dva, tři hosté o jiném nemluvili, a když pak se sešli i ostatní až na pana Vrchovského, baveno se výhradně jen jím.

Vypravovány dodatky z minulého večera; opakováno namnoze skoro vše, čeho byli všickni očitými svědky — a vše vyslechnuto nyní s rovněž takovým potěšením, jako bylo by se bylo zrovna událo.

Objevení se páně Vrchovského očekáváno s napjetím, ba shodnuto se v ten smysl, aby byl pan Vrchovský uvítán hlubokým mlčením a teprve až si sedne a zvedne poprvé svůj korbílek, aby se napil, aby celá společnosť jako na povel vypukla v řehtavý smích.

Ale hodina, kterou se pan Vrchovský pravidelně jako hodinový stroj dostavoval, minula, aniž se očekávaný objevil.

Z počátku domníváno se, že se náhodou pozdržel, že dostaví se výminečně později, ale jedna čtvrthodina míjela po druhé a po panu Vrchovském ani památky.

„Rozhněval se — durdí se!“ mínili jedni. — „Nerozumí, nechce už rozuměti žertu!“ vykládali si nepřítomnosť jiní, kdežto appellační rada a pan Fünffingerland ostatní ujišťovali, že pana Vrchovského znají příliš dobře, než aby se mohli domnívati, že by jej mohla podobná legrace jen pohněvati, neřkuli aby se jí cítil uraženým a na celou společnosť zanevřel.

Konečně shodnuto se v domněnce, že se pan Vrchovský tentokráte skutečně někde náhodou zdržel, že při nejlepší vůli vůbec přijíti nemohl, a doloženo, že následujícího večera zajisté na jisto se dostaví.

Pan Vrchovský zatím jen přímo zázračnou náhodou ušel pohromě největší.

Sklesnuv, zůstal, jak víme, beze smyslů ležeti… Ledový vítr vál přes něj celé přehouště sněhu a ve čtvrt hodině jej úplně zavál.

Veselí kumpáni opouštějíce krčmu neměli ani potuchy, že ubírají se ve vzdálenosti jen několika kroků od ubohého muže, jenž by se byl málem stal obětí rozpustilého žertu a zaplatil jej smrtí.

Náhodou ubíral se později na příč přes ulici prostý nějaký občan, jenž v čiré tmě zakopl o tělo tuhnoucího již Vrchovského. Zakopnutí bylo mu nápadno; shybnul se a nahmatl — člověka… Přes prudkou vánici pospíšil na vojenskou strážnici staroměstskou — nebo se vůbec jen náhodou podle strážnice ubíral a ohlásil, že tam a tam leží ve sněhu nějaký člověk.

Na strážnici učiněno přiměřené opatření. Několik mužů vysláno, aby nešťastníka vyhledali a donesli na strážnici.

Nalezli jej a dopravili nejdříve na strážnici a odtud do nemocnice „milosrdných bratří“, kde na polo již ztuhlý pan Vrchovský teprve po několika hodinách přiveden k sobe aspoň tak dalece, že byla naděje na jeho zachránění.

Úplně nabyl smyslů svých až druhého dne k polednímu.

Možno si pomysliti jeho překvapení, když probrav se z mrákot zpozoroval, že nalézá se v prostranné, ale šeré místnosti nemocniční.

V prvním okamžiku mu napadlo, že probouzí se z trapného nějakého sna; ale když si později namahavě připamatoval události předcházející osudnou katastrofu, o které ovšem neměl ani zdání — nemohl se dosti vynadiviti zázraku, že může opět předměty kolem sebe rozeznávati, že opět — vidí…

Když pak mu pověděli, kdy a v jakém stavu byl nalezen, pochopil aspoň jistou souvislosť; leč zázrak opětného nabytí zraku byl mu naprosto nevysvětlitelný.

Mimo to lomcovala jím prudká horečka; byl apathický a cítil palčivou bolesť v očích… Jaký div, že později — když dostavila se obvyklá lékařská visita, upozornil přede vším jiným na svůj nebezpečný neduh oční.

Vrchní lékař prohlédl oči a zavrtěl nedůvěřivě hlavou.

„Nemohu nežli konstatovati prudčí katarrh očí,“ připomenul.

„A nabudu zase úplně zraku?“ otázal se bázlivým tonem pan Vrchovský.

„Což pak jste ho již někdy pozbyl?“ ozval se lékař a s jistotou dodal: „Není možno! Ostatně ve dvou dnech nebo dříve se přesvědčíte, že jest zrak váš neporušen.“

Pan Vrchovský přes prudkou horečku, která jej činila lhostejným skoro ku všemu, co se kolem něho dělo — div nezajásal… Bylo mu nepoměrně volněji, ba cítil, jak vrací se znenáhla životní síly i chuť k životu… Avšak dočasné oslepnutí zůstalo mu přece jen nevysvětlitelnou hádankou.

*

Prodlením noci, v kteréž se dostavil doposud sice ještě neklidný, ale přece již osvěžující spánek, zotavil se pan Vrchovský aspoň tak dalece, že mohl býti druhého dne k žádosti své v povoze dopraven domů na Malou Stranu. Nařízeno mu jen, aby se den nebo dva dny šetřil. Kromě toho dáno mu na srozuměnou, že není se čeho obávati, že si katastrofu odbude jen prudkým katarrhem průdušnic, jenž se byl již v noci křečovitým kašlem ohlásil, a poraděno mu, by k úlevě zanícených očí dlel co možná v šeré místnosti…

Pan Vrchovský rady lékařské uposlechl. Dal se v úřadě omluviti a zůstal doma při spuštěných záclonách, bavě se hlavně nehrubě příjemnými myšlénkami o svém posledním dobrodružství.

Veselí kumpáni v krčmě očekávali příchod jeho i druhého dne rovněž tak netrpělivě jako poprvé, a když pak se nedostavil ani třetího večera, byla celá společnosť přesvědčena, že se durdí a hněvá… Že jej mohla stihnouti nějaká nehoda, nikoho nenapadlo…

Po dalších dvou dnech zotavil se pan Vrchovský skoro úplně. Kašlal sice; ale palčivosť očí pominula a v neděli z rána, když procitl, aniž by cítil jakéhokoli tlaku očí, povytáhl záclony v oknech.

Sluneční jas vniknul do vnitř. Pan Vrchovský se přesvědčil, že jest zrak jeho neporušen, že vidí, jako kdy jindy.

Mimo to cítil se, jak již připomenuto, skoro úplně osvěženým a rozhodl se, že podnikne první procházku — prozatím ovšem jen do nejbližší některé ulice.

I jal se v bytě svém šukati — oblekl se, uspořádal si některé věci a povytahoval záclony v oknech vždy výše, až je vytáhl úplně.

Mezi tím připomenul si i veselé kumpány z krčmy a přes to vše, že vtíraly se mu vzpomínky na přestálá duševní muka o poslední návštěvě v krčmě, zastesklo se mu po bodrých, rozpustilých kumpánech v té míře, že se rozhodl — bude-li vůbec jen možno — dostaviti se do krčmy již tento večer.

V tom si připomenul, že jest právě neděle; zároveň vyhoupnul se před duševním zrakem jeho komický výjev, jenž má býti v den ten následkem prohrané sázky s panem Fünffingerlandem odehrán před Františkánským kostelem a v Nových alejích.

Bodrá mysl jeho mu nedala.

„Musíme se dostavit stůj co stůj,“ byla první jeho myšlénka, „aby se nám kamarádi nevysmáli…“

A po chvíli sám k sobě dodal:

„Ovšem — jenom když o první vycházce na ulici nespozoruju, že by — —“

I dooblékl se, vzal klobouk — a poněvadž byl právě čas k bizzarnímu dostaveníčku — opustil pan Vrchovský pokoj, v němž byl po dva dny jako trapista v pološeru meškal.

V druhém pokoji však se mimoděk zastavil, pohlédl do velkého zrcadla na stěně a — zděsil se…

Nepoznalť sama sebe… Místo černovlasého, statného muže díval se na něj ze zrcadla povědomý člověk s šedým vlasem a prokvětalým plnovousem.

V prvním okamžiku nechtěl, ba nemohl vlastním očím věřiti… Ale v několika minutách se přesvědčil, že není to žádný optický klam, nýbrž pravda: že leknutím, hrůzou a zděšením v krčmě a před ní skoro úplně sešedivěl.

S jakými pocity připomínal si nyní osudný večer, možno se snadno domysliti; avšak záhada domnělého neb dočasného oslepnutí přece ještě nebyla rozřešena.

Dlouho díval se na svůj změněný obraz v zrcadle, až posléze mu hodiny na věži mikulášské připomenuly, že jest svrchovaný čas vypraviti se k bizzarnímu dostaveníčku.

Zatím byli veselí kumpáni z krčmy podle všech regulí a zvyků tehdejších aranžovali umluvenou komedii.

Appellační rada přes všechnu nechuť dostavil se s řehtačkou v ruce před Františkánský kostel a začal řehtati… V brzku byl obklopen davem zvědavců… I ostatní provedli, co jim bylo uloženo — —

Pan Vrchovský dostavil se o několik minut později; ale nikdo z přátel a známých ho nepoznal, až když se prohlásil sám.

Sešedivění jeho pokládáno z počátku taktéž jen za umělé, za pouhý žert; ale když nabyto o tom přesvědčení a obzvláště když on sám několika slovy napověděl, jakému osudu byl po poslední návštěvě v krčmě šťastně ušel, zašla všem ostatním chuť k dalšímu provádění komedie.

Shlukli se kolem pana Vrchovského — a po několika minutách seděli všickni jako pod večer v krčmě, kde jim musil pan Vrchovský vypravovati, co se mu bylo přihodilo.

A teprve po té dověděl se i on — (a ke cti pana Fünffingerlanda budiž podotknuto, že přiznal se ku všemu s upřímnou lítostí) — jak prostinkou byla komedie, kterou s ním byli veselí kumpáni provedli. Dovědělť se, že — když byl v krčmě usnul, k návodu pana Fünffingerlanda shasnuta všechna světla a s probuzeným provedena od začátku až do konce, ovšem přímo virtuosně — pouhá komedie, kterou by byl málem životem zaplatil a po níž zbyl mu památkou přes noc sešedivělý vlas.

Od té doby scházívali se veselí kumpáni v krčmě jako kdy jindy; ale k podobně výstřední komedii nikdy více se neodvážili.

---

1. Překladem, byť sebe otročtějším nebo přímo virtuosním divuplná tato ukázka ohebnosti německého jazyka ovšem na své líbeznosti tolik ztrácí, že nedá se s původním zněním ani porovnati, přes to pokoušíme se o nesmělý překlad, jenž by snad mohl zníti: „Mathilda ze Spoleta, — nepravostí značnou chvíli pronásledovaná, vytrvalá a cnostná žena“ nebo-li „Osudný kozel a rychlonohý kůň“. Velký divadelní kus pro oko, obveselení, rozplakání i kratochvíli jako parodie všech „záchranných kusů“ s obsahem velice spletitým — s tanci, zpěvy a pohádkami ve dvou jednáních. — Poznamenání: Jelikož jest kozel ostýchavý, žádá se, aby — až vystoupí — nebylo hlomozeno.