V poddanství vladyckém/IV

V poddanství vladyckém Josef Braun
III	IV	V

Údaje o textu
Titulek:	IV
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	Přítel domoviny. Časopis pro zábavu a poučení. Ročník III., číslo 3. Praha : Edvard Beaufort, 1887. s. 101–109. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Minul některý čas.

Jarní práce na polích dávno již skončeny a boží úrodička po všem kraji usmívala se na člověka plným požehnáním.

Suchdolského pana vladyku málokdy bylo viděti na tvrzi. Ač nejeden vlas mu již byl zbělel, posedly jej opět toulky, krčmy a vůbec starý nevázaný způsob života. Nedbal, že rozhází poslední svůj majetek. Na Hory Kutny nesměl od té doby, co se tam byl povadil s Jiříkem mladším ze Vchynic a proto zajížděl do Kolína. Na sličnou Záhorových Alenu, zdálo se, na dobro zapomněl; — mělť nyní v městě dosti krásných tváří, které člověku rodu zemanského za lesklý groš do vůle se daly zulíbati. — — A Záhorův Bobeš dosud vězněn na Suchdole. Bylť pán pevného přesvědčení, až bude u Záhorů nejhůře, že Alena přijde za bratra prosit. Nač tedy teď za ní se pachtit.

Proto Bobeše nepouštěl. Ten ve svém žaláři div si nezoufal. Matka nemocna, k tomu bez ochrany! A co sestra! Kdykoli na tuto pomyslil, všecek se zachvěl. Tak mimoděk napadla mu slova Suchdolského sedláka Hály. Což aby tak — — děvče mladé, nezkušené — — a to sám pan vladyka! — — Bobeš při této myšlence vždy zaťal pěsti a všecek zoufalý procházel křížem tmavou, velikou podzemní komůrku.

Ale od nějakého času přece aspoň poněkud se mu ulehčilo. Odvážilať se paní Mandalena když pán odjel, k němu do vězení. Tu a tam se ho vyptavši, div nad ním nezaplakala. Od té doby často poslala mu potají něco ze svého stolu na posilněnou, a jak jen mohla, navštěvovala ubožáka. Když jednou pan Jan po celé tři dny mimo dům zůstával, odebrala se na Dobřeň k panu Jiříku Voděradskému, snažně jej nabádajíc „aby poddaného svého z cizího práva a vězení vyzdvihnouti ráčil“. Pan Jiřík Voděradský z Hrušova, vladyka obtloustlý a vždy pečlivě ustrojený, ctně a po sousedsku paní sousedku přivítal a kulaťoučká, vezdy se usmívající jeho tvář zvážněla a o poznání se zachmuřila, když slyšel, že jeho vlastní poddaný na cizím právě vězněn.

Tehdá páni, poddané své sami utiskujíce, jen v jednom případě dovedli se jich rázně zastati: když přišli k útisku pána cizího. Tu neměli poddaní horlivějšího zastance než ve vlastním pánovi, jemuž dobrá tím dána příležitosť sousedské kyselosti a namnoze i zášti průchod dáti v naději, že při obdrží a protivník trestán bude nejméně pokutou peněžitou, zřízením zemským na ujímání cizích poddaných vyměřenou.

Leč sotva paní Mandalena se vyjádřila, že ten, jenž u nich na Suchdole vězněn, je mladý Záhora, pan Jiřík Voděradský, vzpřímiv tylou svou postavičku, na lysé svoje čelo měkkou, baculatou ručkou několikrát zaklepal.

„Eh, mne zapomětlivého!“ děl nemálo na sebe sama rozmrzen. „O tom Záhorovi vím a teď jsem myslel na jiného. I nech jen paní, nech, mně to věru zhola nic nemrzí, že to můj poddaný. Ať pan choť tvůj mu třeba krk zakroutí! Pak se ta selská čeládka naučí panstvo ctíti! A ten tam zvláště zlého kořene; otce pro zbojnictví dal jsem stíti.“

Často si nyní Bobeš připomínal slov Michala Pecha, že jest jenom poddaným, aby se proti pánovi třeba cizímu neunáhlil. Ó, jak toho nyní litoval! A vždyť toho bezpochyby učinil nadarmo, vždyť tím sestru snad před pánem nezachránil! Vždyť i paní jednou před ním se o tom poměru nějak podivně vyjádřila! To jej v duši pálilo nejvíce — —.

Už mnohý den minul, a vladyka trvaje na toulkách, ve tvrzi ani se neukázal. Paní, odvahy z toho nabyvši, volala za časté vězně nahoru. Ó kterak na něho byla laskava! Těšilo jej to a při tom i děsilo. Snad se vskutku něco stalo, že ona chce bratrovi nahraditi, co sestra ztratila! V Suchdolské tvrzi již pálila jej půda pod nohama. Jen na chvíli se moci podívati tam nahoru na Vysokou, do té první chalupy s kraje! Jen na chvíli! Vždyť už takovou dobu neslyšel z domova žádnou zprávu. Prosíval snažně paní, aby jej pustila — avšak té pán pod „zbitím jí samé, a vyhnáním“ to zapověděl. Věřila, že by byl s to hrozbu vyplniti.

V tom jednoho dne přišel do tvrze jakýsi cizí posel co nejponíženěji oznámit, „urozené a milostivé paní Mandaleně Popelovně z Bělčic a na Suchdole“, že Jeho Mť. její pan choť kdesi u Poděbrad padl v ruce jakýmsi lotrům a šnorcharům, kteří jej „sešrámovali“ tak, že z toho v Poděbradech u dobrých přátel nemocen leží. Aby tedy hned tak jej nečekala. Paní platíc podezřelému poslovi poselného, ledacos si o těch „lotrech“ pomyslila. — —

Bobeš, dozvěděv se toho, prosil paní úpěnlivě, aby jej pustila.

„Pán hned tak nepřijde a jistě na mne zapomene. A nezapomene-li, rač to svésti na mne, že jsem se sám vyloupal, — — —“ končil svou prosbu.

Útlocitná paní neodolala.

Za chvíli Bobeš Záhora chvátal z tvrze.

Procházeje Suchdolskou náves opět potkal Hálu. Věru toho jizlivého, málokdy střízlivého člověka jakoby sám ďábel vždy mu v cestu nalíčil.

Dříve se svým otcem jej litovával, když bylo slyšeti, že sedlák Hála jen proto se dal do pijanství, aby zapomněl, že jeho jediná dcerka kýmsi ze tvrze svedena byla.

„Slyšíš Záhoro!“ volal za ním sedlák, „to se mi věru brzy vracíš od pána! Jsi bezstarostný — nu ovšem, tobě to vynáší. K vůli hezké tváři tvé Alenky pán ledacos udělá — třeba i pole zoře a zaseje. Co pak na tom, usouží-li se proto stará matka! Takové bývají děti obyčejně!“

Bobeš cítil, kterak krev prudce žene se mu do hlavy. Věru, měl tisíc chutí pěstí uzavříti zlolajná ta ústa. Ale kdyby ten jizlivec přece pravdu děl! Pak by to bylo hrozné! Ale ne, to nemůže býti pravda! Však se za okamžik přesvědčí, jen co doběhne do kopce, aby viděl na svá pole jejichž úhoření mu způsobilo ve vězení tolik starostí. Jako vítr letěl nahoru. Ha, již vidí — — Či to nejsou pole jeho otce? Mimoděk přejel si pravicí oči, ale — zrak ho neklamal.

Hála děl pravdu — na poli „zadrhníku“ bujel pěkný oves a „nad studánkou“ vysoké žito. „O Bože, Bože — tedy přece to pravda, čeho se děsíval!“ Teď již dobře chápe, že matka se utrápila, ač o tom ještě jistoty neměl.

Jako štvaný jelen pádil k rodné chalupě, kde v smutku a slzách zoufalosti den ode dne žila Alena. Tak sama, tak opuštěna. Máť ji zahrabali vedle otce a bratr v dalekém světě se toulá. Snad uběhl za nějakou láryní. Ó ten poběhlík, ani matce oči nezatlačil. Cit někde ve světě utopil, neboť dávno by se byl mohl vrátiti, byť byl za devaterými horami. Co platno, že to všecko ze zoufalství pro Babuši! Toho trpkého a pevného mínění byla Alena. — — Dnes seděla opět ponořena v trudných myšlénkách, hledíc dumně před sebe malým okénkem do zahrádky, plné pestrých květů v záři žhavého slunce, květův, které druhdy tak pečlivě ošetřovávala, ale kterých si nyní nevšímala.

Probravši se z teskných myšlének vyšla ven, na zásep.

A hle, tu z nenadání stál před ní Bobeš, udýchán, ve tváři zarudlý a spocen.

Divoce sestru přeměřiv zahřměl na ni: „Kde máš máť?!“

„Co se ptáš, poběhlíče! Vždyť ti na tom nezáleželo, ani oči jí zatlačiti! Bez toho těžce tebe vzpomínala a — —“.

„Tedy mrtva!?“ vzkřikl Bobeš. „Ó že jsem chvíle této se dočkal! Však jsem to tušil! Ty, dcerko ctná, jsi smrtí její příčinou!“

„Spíše ty — — Hle, jak jsi tam zdivočel! Leč — —“

„Při památce svého otce“ — a hlas Bobešův zněl jako burácení hromu — „odháním tě od tohoto prahu!

Jdi, hříšnice, už nejsi sestrou mojí, už nejsi dcerou starého Záhory, jenž v poctivosti sešedivěl!“

A vešed do chalupy, Bobeš dvéře u síňky zastrčil na závoru.

Alena dala se venku do usedavého pláče. Teď teprve z té duše litovala, že bratra uvítala v nedobrém. Ale co jen mu to vlezlo do hlavy?! Proč ji vyhání!? Toť něco velikého, hrozného—. Leč vědomí její vlastní neviny nad slovy a skutkem bratrovým tak ji pobouřilo, že v té chvíli raději by byla do propasti skočila, než aby na dvéře rodné chalupy zaklepala a bratra o odpuštění prosila. Je-li kdo z nich vinen, je to on!

Téměř sama o sobě nevědouc, potácela se v nářku do kopce k lesu — —.

* * *

Usednuv za stůl, Bobeš pojal hlavu do dlaní a dumal — —.

Hle, táž jizba, ve které prožil dětská léta naslouchaje „divným“ řečem otcovým, jimž zpola jenom rozuměl; hle, tamto táž pec, na které s malou Alenkou za veselých, zimních večerů, když venku Meluzina a vánice řádila a dole v jizbě přadleny, pohádky vypravovaly, bujně skotačil, a zde — to prázdné lůžko drahé rodičky!

Hněv pojednou ho přešel a v oku počala jihnouti mu slza za slzou. I bylo mu nad čím plakati — všecka minulosť jeho rodiny táhla mu myslí. A teď už zbyl tu sám jediný jen se sestrou! A i tu od rodného prahu odehnal! I počal unáhleného skutku litovati.

Před přimhouřeným zrakem stála matka, jež vždy a všecko pro velikou svou lásku dovedla dětem odpustiti, s lícem ubledlým, se zrakem zpola prosebným a zpola vyčítavým, přimodralé rty lehce se chvěly a zdálo se mu, jakoby ji slyšel: „Tohos neměl činiti — vždyť v ní také tvá krev — — pomni, vždyť to dítě teprve šestnáctileté. Poklesla, pravda; ale třeba nebylo vyhnutí. Soudcem nechť je Bůh, ty máš býti toliko bratrem — —.“

Bobeš pojednou prudce se vzchopil — půda ho tu opět pálila pod nohama jako ondy ve vězení. Vyšel hrubě nevěda kam se po sestře obrátiti. V tom zarazil ho křik — jakoby někdo z Vysokého lesa volal o pomoc. Rychle běžel v tu stranu. Již nebyl daleko od lesa, když rozeznal hlas — Alenin. Volala o pomoc čím dále tím slaběji. Letěl po hlase co mu síly stačily. Již byl lesa na pokraji, když o něco dále na pravo v lesním stínu mihla se mu mužská postava. V rychlosti nerozeznal, kdo by to byl. Jen tak se mu zdalo, jakoby to byl býval rychtář. Za několik okamžiků stanul nad Alenou ana bez vědomí, všecka ve tváři zčernalá, ležela na hebkém mechu.

Bez rozmýšlení pojav ji na záda pospíchal s ní domů, kdež ji uložil na lůžko. Teprve nyní seznal její hrozný stav. Nejen že neznámý lotr ji dusil, on ji též pobodal na těle. Ó byl to věru zkušený vrah, jenž dobře věděl, kterak hrdlo sevříti a kam bodnouti, aby oběť na jisto vypustila duši! Až pozdě na noc po dlouhém, marném křísení Alena nabyla vědomí. Sličné její líce byly bledé, oči, druhdy takým ohněm planoucí, strhané. Trpěla hrozné bolesti. Ač s velikým namáháním, přece počala vyprávěti.

Žasnoucí Bobeš se dověděl, kterak uchýlivši se plačky do lesa setkala se tu s rychtářem Pýchou, který cítě samotu vrhl se na ni. Zápasila zoufale s bídným útočníkem. Ten tak hrozně na zdraví jí ublížil.

„Cítím to předobře,“ končila slabým hlasem, „že ranám podlehnu; ale jen když jsem česť svou ochránila a jméno rodičů neposkvrnila. Pán Bůh mi dvakráte pomohl.“

„Ó neumřeš, nesmíš umříti, Alenko má!“ volal radostně Bobeš, líbaje bledé skráně sestřiny, jejíž nevina rázem se mu zaskvěla. Slzy bolesti i radosti zároveň svlažovaly mu líce — —.