V poddanství vladyckém/I
| V poddanství vladyckém Josef Braun | ||
| I | II | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | I |
| Autor: | Josef Braun |
| Zdroj: | Přítel domoviny. Časopis pro zábavu a poučení. Ročník III., číslo 3. Praha : Edvard Beaufort, 1887. s. 73–85. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
V nízkou jizbici s chatrným, dřevěným stropem vkrádaly se jediným malým okénkem poslední paprsky hasnoucího dne jarního. Ledva bylo lze rozeznati vážné rysy v tváři mladého muže, usednuvšího k posteli a starostlivě tulícího se k starobné ženě bledých, ustaraných lící, šedivých, rozpuštěných vlasů. Odpočívala na holé slámě, přikryta hrubým útržkem plachtovým.
„Nu jak je ti, matičko?“
Mladý muž naklonil se ještě níže, tak že stařena dobře mohla rozeznati v jeho tváři všecku tu starosť, něhu a péči srdce dětinného. „S milostí Páně lépe,“ odvětila slabým hlasem, hlavu nadzvednuvši. „Snad přece se dočkám máje. Ale ta zima! Všecka se chvěju. Fučí mi to sem z lesa dveřmi, stěnami i stropem. Ó, že jsi i poslední kožich po otci prodati musil! Ale — toho hladu. Ten mučí nejhrozněji — — —“
Mladý muž mozolnou dlaní své pravice rychle přejel si čelo i oči, jež jako z nenadání se mu zakalily.
„Dá Bůh, matičko,“ zašeptal po chvíli, „že hlady už neumřeme. Vždyť léto jest tak nedaleko. Tobě přece nějaké sousto denně seženeme, a já s Alenou“ — dodal s trpkým úsměvem — „nasytíme se teď při jarním robotování když ničím jiným, tedy nadávkami rychtáře a panské čeládky.“
„Ó, toho škůdníka! A pořád je takový?“
„Ne-li horší. Dělá jakoby byl sám Milosť — A na mne a na Alenu zvláště — —“
„Nezapoměl na otce — —“
„Dozajista ne. Spílá mi bez příčiny zpurníků, zbojců, lapek, až kolikrát Alena nad tím při práci potichu si zapláče. Oh, jen co budou roboty skončeny! Pak si na „drhníku“ zaseju oves, na odpočatém úhoru nad studánkou žito, a bohdá bude nám lépe.“
„Ba, už je svrchovaný čas — ale kde mešká Alena tak dlouho? Vždyť se již úplně setmělo —.“
Stařena sotva pronesla poslední slovo, na záspi ozvaly se chvatné kroky a do jizby vkročila mladá dívka štíhlé postavy v nuzné kordulce. Jindy přibledlá úměrná její líc byla zruměněna. Modré její oko svědčící o nevinné mysli a čistém srdci, upjalo se s dětinnou péčí a láskou na tvář nemocné ženy a lesklo se dnes jakoby tajenou radostí a tlumeným duše rozrušením.
Sotva dechu popadala.
„Kde tak dlouho?“ tázala se stařena, kterou byla dcerka upřímně pocelovala.
„Na výprosu v Suchdole. Šlo to z těžka a proto jsem se zdržela. Ubožáci po té lonské neúrodě sami skorem nemají ničeho. Říkám, že nechci zdarma a jen tak zhola bez zásluhy, jen aby práci po domě mi ukázali, že ráda vypomohu.
Ale v každém stavení lidí domácích dost, jenom chleba málo. Míním, že už skorem všickni mne neradi vidí do vrátek vcházeti. Však ve zlé jim nevykládejme!“
„Není divu,“ podotkl mladý, pokročiv k sestře, „pan Jan nechce aby zbujněli. Loni po žněch třeba se skoupě urodilo a žáden ze selských nazbyt neměl, musili všecky ječmeny jemu na slady a i ostatní úrodu do panské sýpky, vol nevol za babku prodati. A teď nic to k svědomí svému nebéře, mrou-li hlady. Nedal bych přece naši Dobřenskou vrchnosť i při tom krutém rychtáři ani za šafářství na Suchdolské tvrzi. Přinášíš ale přece něco? Matička od rána neměla v ústech, já také ne, a ty sotva — —“
Dívka po té vyňala z hrubé zástěry kus černého chleba, jejž bratr dychtivě rozdělil na tři díly. Největší podal matce. Byl to nahořklý, ovesný chléb tvrdý, div dásně neskrvavěly; ale hlad výborně těm třem lidem jej okořenil. Mlčeli při skrovné trpké večeři, ale jako by si byli řekli, mysl jejich mimoděk zaletěla k osamělému, nízkému rovu u hřbitovní zdi Vysokého kostelíka, kdež odpočíval jejich otec, Jakub Záhora. Sešel s tohoto světa smrtí, jakou, dle jedněch, sám si byl uchystal, dle druhých sobě nezasloužil. Bylť Jakub Záhora poddaným pánů Dobřenských. Patřila mu právem poddanským ve vsi Vysoké[1] první chalupa s kraje, když se jde do Suchdola a s ní něco dobrých pozemků, tak že, ač do úpadu lopotiti se musil, přece nouze nikdy s rodinou svojí nepoznal. Neštěstí bylo by o chalupu Záhorovu nikdy ani nezavadilo, kdyby starý nebyl býval „divného myšlení“. V tvrdé jeho hlavě zrodilo se vždycky něco, čemuž spolurobotníci, když jim to vykládal zpola se souhlasem a zpola s bázní přitakovali. Kdyby to tak byl slyšel J. Mť. v Dobřeni, kterak Záhora cosi rozmlouval o panských dříčích a o lidských duších potlačených robotníků! A všecko šlo dobře, dokud na Dobřeni milostivá vrchnosť si nevzpoměla po příkladu J. Mti. samého krále v královských městech i na vlastním zboží zříditi a osaditi zvláštní rychtáře s novými právy na těžkou újmu lidí kmetcích.
Na Vysoké stal se jím na neštěstí Záhorovo, Bůh ví proč, jakýsi cizí přiběhlec, šnorchar nebo rybníkář, kterého pan Jiřík kdesi až za Německým Brodem poznal a pro sebe „zverboval“. Říkali poddaní, že to hotový ďábel, před nímž šíje robotníkův musily shýbati se do prachu. Byla jedna, která nejen že se neschýlila, ale naopak pozdvihla se k boji. Mezi novým rychtářem a Jakubem Záhorou došlo jednou až k zjevné vádě když zbujný rychtář o robotě neslušně vzhlížel a drze mluvil k mladé dcerce Záhorově po celém vůkolí prý nejlepější a nejonačejší ze všech děvic selských, a to v přítomnosti otcově. Tenkráte on, prostý člověk kmetcí, nad úředníkem Jeho Milosti tak se zapomněl, že naň vztáhl pravici s rýčem a proto byla mu nejdříve tato uťata a pak on sám bez průtahu před očima J. Mti. a rychtáře sťat. Ani na hřbitov ten „zbojník“ nesměl býti pohřben a následky jeho nešťastného činu nesla i jeho rodina… Jíra Tomšů, sedláka z Dobřeně, z té usedlosti vedle rychty nejstarší syn, tím že neutajil, kterak sličná modrooká dceř Záhorova z Vysoké do oka i do srdce mu padla, rychtáře tak na sebe posadil, že před nedávnem aby zbyl se pronásledků, ušel ze vsi a nikdo do dnes neví kam, zdali do „Turek“ mezi dráby vojenské, či mezi chasu potulnou a zbojnou která Boha se spustila a lidi při cestách, v lesích a na samotách přepadá. Od malička po svém nebožtíku strýci, lehké a prudké byl krve. Jeden byl hlas, že ve světě širokém na znejmilejší Alínku zapomene; ale o tom mnozí tuze pochybovali, že by se již nikdy nevrátil. Však on cestičku pod Vysokou na Dobřeň dobře najde, jen až nabude odvahy a dobrých, smělých druhů, říkali. Pak „odpoví“ pánovi t. j. napíše a podstrčí škartici, na níž pod svým a svých druhů podpisem vypoví pánu svému bývalému nepřátelství na život a na smrť — a bude jemu škoditi na zboží i na lidech, tajnými vpády a výpady. Tak na okolních zbožích nejeden smělý synek, nátiskem panským z cesty spravedlivých vypuzený, již učinil a často o tom slyšáno. Pak ať na svůj kaftan rychtář Pýcha dobrý pozor dá, — dodávali k tomu s úšklebkem, — Jíra Tomšovic pověsí mu jej na borovici a jeho v něm. Ale tohoto následku otcovy proviny Alena méně vzpomínala, ač i jí nejedna trpká slzička zavlažila líc nad osudem mladého Jíry Tomšova. Věděla dobře že láska prudkého, lehkomyslného Jiříka s větry se mění a čisté její srdce nezachvělo se dosud vlnou jiného citu, nežli byla láska k nešťastnému otci, k matce i k bratrovi. Tím více ale bylo jí žel, že jest bezděčnou příčinou rodinného neštěstí, když po potupné smrti otcově Jeho Milosť tří čtvrtin rolí Záhorských se ujal a rychtáře Pýchu jimi podaroval. Ale ani na tom nebylo dost. Bobeš, když zármutek po smrti otcově poněkud v chalupě jejich polevil a čím dále tím patrněji jevil se úbytek jedněch pracovitých rukou, chtěl Babuši od Palců podle dávné touhy za manželku pojati. Musili se zdavným[2] na tvrz prosit pána Jeho Milosť o povolení ku snětí manželskému. Ale rychtář tehdá ani na schody k panskému příbytku je nepustil a za krátký čas Babuše Palcovic oddána šafáři tvrznímu, proti vlastní vůli ale z určitého rozkazu páně a z naléhání svého otce jenž pamětliv osudu Záhorova a nemaje Záhorovi pevnosti, bál se pronásledků panských. Aleně Záhorově dosud srdcem škubne vzpomene-li jak tehdy Bobeš v zoufalství div lebku o stěnu sobě nerozrazil či jak v mnohou chvíli již již byl na skoku, Tomšova Jíru následovati. Ale láska synovská i bratrská zvítězila v něm; zůstal aby matku i sestru v těžkém navštívení tomto chránil.
O, by byl tušil, jak tato sama sobě těžké výčitky činí z toho, že je bezděčnou příčinou těchto pohrom! By byl tušil, jak hledá v mysli své, čím by bezděčnou provinu svou aspoň z části odčinila! A nemohla dosud ničeho nalézti leda až dnes, ten slabý zásvit naděje — —. Pravdať, že tuze slabý a že snad bratr sám jej uhasí — ale pomoci musí z této bídy, toť Alena každým okamžikem hrozněji poznávala.
Poznaliť u Záhorů teprve letošní zimy, co je zle. Málo sklidivše brzo byli o hladu. Záhorka polehovala, až k vánocům nadobro ulehla. Bobeš v Hoře jen s půldruhé hodiny daleké tandléřům na „Tamarce“ vyprodával kousek po kousku z domácnosti druhdy dosti zámožné, až nezbylo téměř ničeho.
Sousedé Vysočtí, beztoho sami málo majíce, báli se kolem Záhorových chalupy jen šlápnouti natož rodině „zbojníkově“ čehosi poskytnouti. Ještě si tak pro pouhé milosrdí přivolat Pýchu na krk!
Proto Alena byla nucena choditi na výpros k milosrdným a útrpným dolů pod vrch, do nedalekého Suchdola, jenž pod pravomoc pánů Dobřenských nenáležel. Ale všecko má svůj konec a tak i dary vyprošené byly čím dál tím menší, a dnes Alena byla ráda, že dostala skyvu černého chleba — —.
Ještě dlouhou dobu Alena i Bobeš dleli u lůžka drahé matky, která slabostí přemožena usnula. Bobeš chmuřil čelo a Alena byla zamyšlena. O kterak jen tu do května přebudou! Pak, pak bude jistě lépe. Ale než — —! čelo Bobešovo chmuřilo se víc a více. Dumal. Tu vytrhl jej tichý hlas sestřin.
„Slyš Bobeši! Bylo už hodně šero, když jsem pospíchala okolo Suchdolské tvrze. Přešla jsem ji rychle, když někdo z branky vyšed pospíchal za mnou. Když mne dohonil, poznala jsem že to sám — pan Jan Popel.“
Bobeš prudce vyskočil ze stolice.
„Neklamala jsi se?“ děl jakoby podrážděn.
„Jakž bych se klamala,“ klidně odpověděla, „vždyť se mnou mluvil — a jak přívětivě, mírně a milostivě — —“
„Nemožno!“ odporoval Bobeš. „Vždyť to týž rytíř, kterémuž pan Jiřík ze Vchynic na Horách Kutných bez trestu a po pravdě nadal, od kata vyprošených. A pan Jan nemohl a nesměl jej pro nářek cti na soud pohnati.“
„Ach, Bobši, proč se tak durdíš? Neradno všemu věřiti, co zlí jazykové vyprávějí. Zdá se mi — pravdu ti povím — že pan Jan je lepší než jeho pomluvači. Jenom zlí lidé na druhém všecko zlé vidí. Ostatně, kdyby i pan Popel byl takým, za jakého jej vyhlásili — zdaliž není možno, že se nyní polepšil, jak to i v samém Suchdole jsem slyšela? Jak jsem kolem tvrze se mihla, a on dostihnul mne, vlídně na můj pozdrav poděkoval a jako člověk ctný a rozšafný se mnou promlouval. Ptal se mne, proč vždycky podvečerem chodím podle tvrze. Řekla jsem mu upřímně. A tu mne tuze politoval i nás všecky a řekl, abych, až nejhůře bude, jen do tvrze přišla. V tom se tu namanul písař, víš, ten mladý a zachmuřený, a já, oběma ruce políbila a spěchám dál. Vidíš, že jest hříchem souditi o člověku podle pomluv lidských, a míním, že snad by opravdu, hnut bídou naší pomohl — —“
„Pomohl?“ zprudka přerušil sestru svou Bobeš, hněvně na ni pohleděv. „Víš, ty nezkušené děcko, kdo je pan Popel z Vesce? Ovšem, jak bys ty, šestnáctiletá, mohla prohlédnouti prostopášníka, jenž v hříších předčasně zšedivěl, a jemuž poddaný člověk ještě méně váží nežli našemu rychtáři! Zbystři sluch i zrak, abys poznala, kdo ten pan vladyka, od něhož v lehkověrnosti své pomoci očekáváš. Nebožtík otec nejednou o něm mluvil, když ty jsi ještě v plenkách byla. Pan Václay Popel z Vesce přišel sem asi před třiceti lety odněkud od Kolína. Vyměnili od zemana Pařízka Suchdol za Pařiněves. Jeho bratr, pán na Hranicích, propadl životem, zabiv roku pětačtyřicátého Pařízkova Pavla kdesi v Kolíně na předměstí. Václav, nynějšího Suchdolského vladyky otec, sešel také násilně a nectně. Nic jiného neuměl než potloukati se po krčmách a pijarnách a tam se rváti a sekati. Kdysi na pana Čeňka z Barchova zbraně dobyl. Ten obrany své hledě, Popela probodl. Páni na zemském soudě pak úplně za pravdu mu dali. A pan Jan dosvědčil a dosvědčuje, že nikdy jablko nepadne daleko od stromu. Nebožtík náš otec říkal nejednou, že vše, na vlas vše, co v zřízení zemském zakázáno, pan Jan Popel provozuje. Frej, násilí, hádky, sváry, rvačky — vše mu je obyčejným denním činěním. Do Suchdola bojí se už kročiti i nejsrdnatější z pořádného vladyctva. Tys ještě tehdy nebyla na světě, když pan Mikuláš Nyklásek ze Žitenic přijev v dobré vůli do Suchdola, zde až do krve byl zbit. Tobě pak bylo asi šest let, když někdy po svatém Janě Křtiteli vedla pana Beneše Sekerku ze Sedlič, na kočím voze[3] jedoucího, cesta přes Suchdol. Pan Jan vyběhnuv z krčmy, — beztoho se jinde nezdržuje — zastavil vůz a hákovnici z něho vytrhnuv, přímo po panu Beneši střelil. A nejen doma, ale i na cizí půdě počínal si nejinak. Rok po tvém zrození, jsa hospodou u kéhosi Pražského měštěnína na Starém městě, zranil tu nebezpečně pana Hanykéře ze Semína. O podobných jeho skutcích z časů novějších marno by ti bylo povídati.
A jak si umí vlastního slova vážiti a smluv dodržovati, dokázal tehdy zejména, když panu Otíkovi z Hodkova něco luk zastavil a z ničeho nic je posekati a seno domů odvézti kázal. Ještě pak za to v Kouřimi panu Otíkovi na zdraví uškodil — A co ten lid, ten ubohý jeho lid od něho zakouší! To my, Dobřenští poddaní jsme proti nim páni! Kdykoli si vzpomenu, co už ti od něho vytrpěli, zpění se mi krev. Nežádej abych ti to vyprávěl. Však beztoho sama mnohé víš — — Ale to ti povím, Aleno, modli se k Bohu, aby tě uchránil jeho drápů, a chraň se ho jako falešného peníze.“
Tato poslední slova Bobešova zněla tak podivně, že Alena ještě o nich přemýšlela, když už y celé chalupě nehnul se ani duch a když jen divoké jarní větry úpíce a šumíce v lesních drvech na vrchu Vysoké, zanášely své rozhovory v bdící její sluch — —. Před duševním jejím zrakem tanula tvář suchdolského rytíře a nezkušená mysl její nemohla a nemohla nalézti v ní stínu přetvářky. Pravda, těžké to věci o něm Bobeš vyprávěl, avšak což nemožno aby se byl pan Popel na pravou cestu obrátil? Slyšela mnoho vypravovati o jeho milostné paní, která prý pravým jest andělem — zdaž tato nemůže býti příčinou jeho obrácení? Tolik zlého o něm Bobeš vypravovati uměl, ale přece neřekl, že by se bylo stalo na zboží páně Popelově to, čím na jejího otce přivoděno strašlivé neštěstí. — — Toť důkaz, že pan Jan lepší Dobřenského pána. On má všeho do hojnosti, tak mírně a přívětivě jí vyslechnul, o pomoci děl — a zde doma tolik bídy kterou ona sama bezděčně zavinila! Ostatně ona sama má odvahy dost, obstáti ve všelikém nebezpečí i kdyby nějaké hrozilo. Odčinila by zkouškou takou své bezděčná provinění na rodu svém —.