V nový rok
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | V nový rok |
| Autor: | Karel Kramář |
| Zdroj: | Národní listy, roč. 55, č. 1. str. 1 Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 01. 01. 1915 |
| Licence: |  PD old 70 |
Vstupujeme v nový, osudný rok s jedinou nadějí: že příští nový rok slaviti budeme v trvale zajištěném míru. Ale jinak všem národům evropským při početí roku 1915 na mysli tane strašná otázka: jak pro nás skončí?! Nikdy Evropa nestála před tak osudnými otázkami. I tenkrát, kdy šlo o světové panství velkého Napoleona, bylo jinak. Jednalo se více méně o osudy různých menších dynastií, národové sotva se probouzeli k novému životu, a Francouzové nesli jim svobodu, osvětu a pokrok. Dnes věci jsou jiné. Dnes jedná se o budoucnost velikých národů, o všecky jejich světové sny a touhy, a o příští osud národů menších. Bylo by velikou chybou, oddávati se optimistickým nadějím, jakoby pronikalo vědomí o nutnosti šetření států a národů. Theoretické úvahy nezodpovědných filosofických idealistů nelze bráti za bernou minci. Prohlášení zodpovědných činitelů Německa, Francie i Anglie zvučí řečí tvrdou a neúprosnou, tak jak to odpovídá zakončení největší tragedie, kterou posud lidstvo zažilo… Sotva lze doufati, že postaveno do boje přes 20 milionů vojáků, všecko, co má Evropa zdravého a silného, pro theoretické uznání oprávnění snah jednoho nebo druhého.
Doba je příliš vážná na naděje povrchních lidí, že se všecko nějak sklíží. Světová válka není boj stran v parlamentech… Je železná, krutá a nezná slitování s poraženým… A přece nemáme zrovna my příčinu zoufati, třeba je naší povinností, stále a stále mysliti na těžká nebezpečí, která hrozí našemu národnímu rozvoji. (zkonfiskováno)
Každým způsobem byla ve světové nynější krisi myšlenka národnostní neobyčejně posílena a i u nás málokdy byly napsány články a úvahy, které by tolik potěšily každého, komu láska k národu není pouhým dekoračním vývěskem pro — jiný obchod.
Ovšem také myšlenka státní slavila docela nečekané triumfy. Že socialisté, jichž nejlákavějším heslem byl antimilitarismus, všude: v Německu, u nás, ve Francii, Anglii, Belgii bez výhrad a podmínek postavili se do předních řad obhájců integrity státu, kdysi dříve „stělesnění násilí“ nenáviděných „buržoů“, je pro budoucí rozvoj sociálních poměrů ve století dvacátém jedním z nejvíce význačných momentů — tím víc, poněvadž dokončuje a korunuje vítězství revisionismu mezi socialisty: úplné, bezpodmínečné postavení se na půdu evoluční, rozvojovou, účast na positivní práci parlamentní — neboť ten, kdo v Berlíně a v Paříži hlasoval pro miliardové úvěry vojenské, jak učinili to všichni socialisté, těžko bude moci v míru odpírati z principielních zásadních důvodů státu prostředky k pravidelnému životu, k plnění jeho úkolů osvětných, hospodářských a sociálních. Revolučním heslům nyní už neuvěří ani nejmladší, zrovna škole odrostlá mládež…
Ovšem hluboký, zásadní převrat sociální demokracie v celém jejím praktickém, a pomalu snad i theoretickém, nazírání na vývoj poměrů státních i sociálních neobejde se ani nyní bez krisí a otřesů, poněvadž dojista mnohým konservativním elementům, kteří patriotismus socialistů dnes vděčně přijímají, v době míru toto vystřízlivění socialistů nebude zrovna nejpříjemnější, a budou dojista kladeny různé překážky uplatnění se nejširších vrstev lidových ve smyslu spolupráce na zákonodárství a vládě i na správě — ale síla přirozeného tohoto vývoje je větší, než všecky takové překážky. Revisionism opanoval pole přímo eruptivní silou, zejména ve státech čistě národních, jako je Německo a Francie, a těžko se ho bude — zbaviti, až bude mír a pokoj. Co pak by znamenala ve smyslu demokracie a pokroku aktivní, positivní účast sociální demokracie na státním rozvoji evropských národů, zbavených strachu před revolučními touhami širokých vrstev lidových, není potřebí šíře vyličovati…
Ale i národnostně znamená zejména pro menší národy tato evoluce nesmírně mnoho. Po dnešní krisi nebude a nemůže být strany v národech malých, která by nebyla především a bezpodmínečně národní. A sice ne jen povrchně, pro upokojení úzkostlivých „vlastenců“, nebo pro volební agitaci — nýbrž z hlubokého přesvědčení, z mravní povinnosti, hájiti národ, z kterého jsem vyšel a pracovati ke všemu, co mohlo by posíliti a zoceliti ty, z nichž jsem vyrostl a k nimž cítil jsem se tak nevýslovně blízkým ve chvílích nejtěžších… Všichni mají jen jeden pocit: v těch potocích krve může utonout jednotlivec, ale nesmí, nesmí utonout národ…
Ale všecko to radostné oživení národního vědomí bylo by polovičním, málo prospěšným, kdyby zůstalo při pouhém živějším cítění, a nenásledoval organisační čin. U nás každý je přesvědčen, že náš politický život v dosavadních formách je prostě nemyslitelným. Už před válkou nesly se k nápravě snahy těch, kterým se zhnusil náš život stranický, a kteří chtěli něco nového, lepšího. Dnes přibyla k tomuto znechucení veřejným naším životem velká, těžká zkouška ohněm — a kromě těch, kteří mají přímý osobní zájem na starých poměrech, nebude nikoho, kdo by chtěl, aby po válce se obnovily, jakoby se nic nestalo. Ostatně je to fakticky nemožné. Již jsem se o tom před časem zmínil, že po válce nastane dojista vyjasnění našich základních poměrů politických — pro nás nebo proti nám. Ale politická katastrofa pro stát, s kterou u nás radikální strany počítaly, nastala, ale prošla bez všeho toho, co tak často jsme slyšeli: „až jednou nastane chvíle, kdy bude potřebí českého národa!“… Dnes celý národ ví naopak, že bude potřebí veškeré jeho síly, jednoty, zorganisovanosti, ale také rozvahy, až bude po katastrofě, ať už výsledek její bude jakýkoliv. A každý cítí, že je konec našemu běžnému radikalismu, že by potom, až nastane mír, každý radikalismus byl — zamrzlým tonem z Münchhausenovy trouby…
Tvrdost, pevnost bez fráze a křiku, energie, cílevědomá práce, nezlomné spoléhání na vnitřní sílu organisovaného národa, víra v jeho práva: v tom je záruka budoucnosti. (zkonfiskováno) — ale poněvadž po válce tyto musejí býti a budou na dozírnou dobu jasny — zmizí půda pro politický radikalismus sama sebou. Jen mimochodem chci říci, že nic tak neztratilo v Čechách na ceně v těchto těžkých dobách, jako — radikalismus. A nejen politický. Těžká nouze, politická i hospodářská naučila i nejpovrchnější dívati se střízlivě na poměry i — lidi. Dojista zkusí se to zase, až bude opět volno, zbraněmi ze starého arsenálu — ale nebude člověka v Čechách, který by nevěděl, že se ve chvíli „zkoušky ohněm“ radikální meče ukázaly — dřevěnými šavličkami, jen pobitými lesklým, křehkým plechem…
Konečně i to je pro národ, tak lehce vznětlivý, a tak sklonný k radikalismu velkých slov zdravým, užitečným naučením, a bylo by jen hříchem na národě, kdyby se z těchto zkušeností ničemu nechtěl naučiti. Nikdo nebude dost nespravedlivým, aby neuznal, že v řadách těch, kteří dávali se unášeti hlučnými frázemi, a i mezi těmi, kteří je pronášeli, bylo mnoho opravdových nadšenců, kteří věřili tomu, za co bojovali a často trpěli. A takových bude národ i nadále potřebovati. Ale nutno bude, aby jejich zápal nevyplál nadarmo, a jejich energie aby už nesloužila politickým fantasmagoriím a často dokonce něčemu — horšímu. Tohoto nadšení a té obětavosti nutno bude zužitkovati v organisované národní práci — ne v stranických ohyzdných bojích.
Nikdo nesmí být z národní práce vylučován, naopak. Bude nás o hodně, hodně méně, a každý bude vítán v boji za pevnou budoucnost národa. Ale národu musí sloužiti, ničemu jinému!
V stranických našich poměrech přirozeně nastanou změny — a dopustíme se na sobě nejtěžšího hříchu, nedovedeme-li spojiti k společné prácí všechny, kteří jedno a totéž chtějí. Jak jsem řekl, poměry se vyjasní — snad proti nám — a možno a nutno bude společně postupovati všem, kteří mají dobrou, poctivou vůli národu sloužiti. A dokonce snad v těchto dobách úzkosti a přece pevné víry ve věčný život národa, který žít chce, najde se možnost, aby zajištěna byla společná politická a národní práce příslušníků všech stavů celého národa, nevyjímaje ani zástupce vrstev nejširších, kteří už nyní přihlásili se k oněm vůdčím myšlenkám, jimiž všichni žijeme, tak otevřeně a bezpodmínečně, že by bylo těžkým proviněním nepřipoutati je k společné, organisované práci národní. Vždyť všem zbude dost místa i příležitosti, hájiti s celou energií zájmy stavů, které zastupují. A pak snad konečně bude možno, aby nejlepší lidé národa uvázali se v zastupování jeho zájmů!
Nemohu dnes mluviti konkrétně, zabývati se jednotlivými stěžejnými našimi společnými otázkami a naznačiti možnost společného na ně nazírání. To vše, až přijde chvíle pro ty, kteří povoláni jsou k práci v míru. Dnes bylo by vše předčasné, mlácení prázdné slámy. Proto by také každá společná schůze poslanců a zástupců stran byla dnes jen na škodu, poněvadž by možnosti společného postupu neškodilo víc, jako mluvení do vzduchu, debatování o — velkém neznámém. Přirozeně by se mluvilo ne o budoucnosti, nýbrž o minulosti, a o té je nejlépe mluviti co nejméně.
Mně by stačilo, kdyby všichni ti, kteří přes těžké dnešní chvíle dovedou a chtějí mysliti na budoucno, zpytovali své svědomí, zkoušeli své dosavadní názory na trpkých zkušenostech posledních pěti měsíců, dívali se otevřenýma očima, bez snahy něco okrašlovati, umývati, na všecko, co sami dělali, co jsme prožili, co jsme poznali v našem veřejném životě, a mám pevnou naději, že by pak nezůstalo zbožným přáním, co každému dobrému Čechu na srdci leží…
Pak nemusíli bychom se báti nového, osudného roku. Boj celých světů ukázal, jak dobře bylo řečeno v našem vánočním čísle, cenu malých národů. (zkonfiskováno) Ale co je skutečnou silou, co vynutilo si uznání ve chvílích těžkých, zůstane jí. Ovšem skutečnou silou, nezdolnou a nezničitelnou, je jenom ten národ, který nemyslí, že dosti učinil vlasteneckou láskou a obětavostí. Ve jménu lásky k vlasti se nadělalo nejvíce chyb a hříchů… Aby zejména národ náš vzdorovati mohl všem nabezpečím, je nutno, aby nejen věren zůstal své minulosti, ideálnímu odkazu těch, kteří jej budili k novému životu, aby ve chvílích strachu nezapomínal a nezapíral, čím žil a rostl, nýbrž aby také všichni jeho příslušníci, a zejména ti, kteří jej vedou, dovedli podříditi vlastní zájmy zájmům celku, aby zapomněli na osobní prospěchy, a aby dovedli sebezapřením a sebekázní zorganisovati všecky síly národa k společnému postupu všude tam, kde toho prospěch věci české vyžaduje.
Český národ podřídil se železné disciplině, kde toho žádal od něho stát, dej Bůh, aby našel mravní sílu podříditi se také železné kázni, kde toho žádati bude existence a budoucnost národa! Pak ať děje se co děje, ať osudný rok 1915 přinese jakékoliv změny v tvářnosti Evropy, my s klidem a důvěrou můžeme hleděti budoucnosti vstříc.
Karel Kramář.