V lidomorně na hradě Žebráku/Na hradě rytíře Temnického

V lidomorně na hradě Žebráku Alfons Bohumil Šťastný
Ztratili synáčka	Na hradě rytíře Temnického	První den v lidomorně

Údaje o textu
Titulek:	Na hradě rytíře Temnického
Autor:	Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj:	ŠŤASTNÝ, Alfons Bohumil. V lidomorně na hradě Žebráku. Praha : Rudolf Storch, 1895. s. 19–25. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Žebrák (hrad)

Prostorná, klenutá jizba.

Stěny, zčernalým dřívím vykládané, ověšeny jsou zbraněmi všeho druhu více méně vzácnými. Nalézáme tu dlouhé, úzké meče v ozdobných pochvách s rukojeťmi z drahého kovu vedle krátkých, širokých, bez okras, jejichž čepele však jsou z nejlepší oceli. Pak lze tu viděti samostříly, toulce se šípy, všeliké štíty — ploché i vypouklé, různých tvarův i velikostí, dlouhá kopí, palcáty, sudlice i burdýře. V rozích nalézají se úplná brnění a pevné přílbice.

Nábytku je tu nemnoho.

Dlouhý stůl z dubového dřeva, několik sedadel bez opěradel a pohodlná lenoška; u jedné stěny stojí nevysoká, ale prostorná skříň. Ohromný krb zabírá značnou část rozlehlé síně.

Za stolem, v lenošce hoví si ramenatý muž, oděný krojem tehdy u rytířův obvyklým. Pravice jeho objímá veliký stříbrný pohár ozdobné práce, jenž stojí na stole. Černé, jiskřící oči planou jako dva žhavé uhlíky a rty potupně se usmívají.

„Přál bych si nyní dlíti na hradě Milotově! Což je tam asi nářku a shonu! Zvláště paní Jitka — ta asi roní slzy pro svého mazlíčka! Milotovi rmoutí se a Temnický se raduje, hahaha!“

Posupný smích otřásl jizbou. Ruka, třímající pohár, zdvihla se k ústům a ohnivý mok velikým douškem ovlažil hrdlo rytíře Temnického; těžce pak dopadla nádoba opět na dubovou desku.

„Hahoj, s Temnickým neradno zahrávati! Nedá se urážeti, a urazí-li ho někdo, pak běda jemu! Já řku, nebylo-liž to pro mne potupou, že starý Kvěch odepřel mi ruku své dcery Jitky a raději dopřál ji Milotovi? Což nejsem z rodu tak vzácného jako Milota? Ovšem, ovšem, paní Jitka — tehdy ještě panna zemanská — raději viděla mého soupeře a její otec byl jí ve všem po vůli. U všech běsů, ještě vře mi krev prudce v žilách, když vzpomenu si té chvíle neblahé, kdy Kvěch rozhodně mne zamítnul za souhlasu své dcery a kdy Milota s vítězným úsměvem u mé přítomnosti zaslíbil se s Jitkou! Divím se dodnes, že tehdy tak jsem se opanoval a na oko klidně opustil zemanův dvorec.“

A zase proudilo víno hrdlem Temnického.

„Však nezapomněl jsem tehdejší potupy. Přisáhal jsem, že se jednou pomstím, a dnem i nocí vymýšlel jsem nejrůznější plány k potrestání svých protivníkův. Starý Kvéch ušel mé pomstě, zemřev krátce po svatbě své dcery. Přenesl jsem tedy všechnu svou nenávist na Milotu a jeho rodinu. Již několikráte mohl jsem jim uškoditi; však nikdy nezdálo se mi to dosti krutým. K zahubení Miloty nebo jeho ženy nechtěl jsem se odvážiti, dobře věda, že Milota jest velice oblíben u svých sousedův a že by se mi pak nedobře vedlo. Čekal jsem tedy, čekal, až konečně včera dosáhl jsem cíle. Největší potěšení manželů Milotových, dědic jména a jmění rytířova, jediný synek, octl se v mých rukou a nyní úpí v podzemí na Žebráce. Hola, tak se umí mstíti Temnický!“

Rozvášněný muž po těch slovech vyskočil a prudce udeřil pěstí o stůl, až pohár odskočil. Potom vyprázdnil nádobu až na dno a mrštil jí do kouta.

V tom ozvalo se venku zatroubení a za nedlouho vkročil do jizby oděnec.

„Co se stalo, Ježku? Přijel někdo na hrad?“ zhurta otázal se rytíř.

„Na nádvoří mešká hradní rytíře Miloty a prosí Tvou Milost o slyšení,“ sděloval mu zbrojnoš.

Temnický sebou trhl.

„U všech běsů, co ten tu chce?“ zabručel a v jeho obličeji zjevil se nepokoj. „Snad se nedopátrali pravdy? — Ne, to není možno,“ hned se utěšoval. „Nejvýše, že domyslili se, kdo asi jim odnesl potěšení a nyní chtějí mne uprositi. Však nedám se obměkčiti a kromě toho setřesu se sebe všeliké podezření, jako bych měl na svém hradě nějakého vězně.“

A nahlas poručil oděnci, aby posla uvedl k němu.

Za několik minut stanul hradní v jizbě, ukloniv se zdvořile, ale nikoliv snad poníženě.

„Kdo jsi a čeho ode mne žádáš?“ spustil Temnický zostra, měře příchozího pátravými pohledy.

„Jak snad již sluha Tvé Milosti pověděl, jsem hradní na hradě rytíře Miloty,“ představoval se návštěvník.

„Účel tvé návštěvy?“ úsečně ptal se rytíř.

„Můj pán, rytíř Milota, vzkazuje rytíři Temnickému, aby propustil na svobodu jeho synáčka, kterého mu unesl,“ vyřizoval hradní.

Temnický s líčeným hněvem vyskočil.

„Vstoupilo snad tvému pánu víno do hlavy? Co blábolíš o uneseném dítěti?“

„Předevčírem vyběhl synek rytíře Miloty ze hradu a od té doby není po něm ani stopy,“ vysvětloval hradní. „Sháněli jsme se po něm a vyzvěděli jsme, že jakýsi jezdec byl viděn a ten jakoby skrýval něco pod pláštěm.“

„A co je mi po tom?“ vyjel si na něho Temnický, trhnuv sebou hněvivě a zároveň překvapeně.

„Pán můj, rytíř Milota, nemá nepřítele — kromě tebe, vzácný pane. Promiň mé smělosti, ale tak mám ti to vyříditi,“ omlouval se hradní.

„Neupírám a nikdy zapírati nebudu, že nenávidím rytíře Miloty,“ přiznával se Temnický. „Ale, kterak souvisí to s únosem jeho prvorozence?“

„Můj velitel, uváživ důkladně vše, domýšlí se, že ty, vzácný pane, synáčka jsi mu unesl.“

„U všech běsů, toť drzost svrchovaná!“ rozhorlil se Temnický na oko a udeřil pěstí o stůl. „Kdybys nebyl pouhým sluhou Milotovým, jenž povinen jest činiti, co pán mu nařídí, věru, neručil bych, že odejdeš odtud bez trestu.“

Hradní sklonil trochu hlavu a slabým hlasem pokračoval: „Rytíř Milota žádá tě, pane rytíři, abys dědice jeho propustil, a vzkazuje, že jest ochoten vykoupiti ho z tvé moci. Račiž tedy určiti výši výkupného.“

„Tvůj pán jest pošetilec!“ zachechtal se Temnický. A zase zatvářil se nejvýš uraženým.

„U všech běsů, tohle podezření jest vlastně pro mne velikou urážkou a měl bych smělého rytíře za to řádně ztrestati. Což pak jsem lupič nějaký?“

„Promiň, vzácný pane; ale žádám od tebe určité odpovědi,“ naléhal hradní.

Temnický se na chvíli zamyslil. Potom přikročil k hradnímu a řekl důrazně: „Vyřiď pánu svému, že synka jeho ani jsem nespatřil. Řekni mu též, že žádám, aby mne nepodezříval z činu takového, sice, u všech běsů, ztrestám jej, jako že sluji Temnický! Abys však byl zcela přesvědčen, že synka Milotova na svém hradě nevězním, dovolím ti, abys prohlédl se mnou veškeré zdejší místnosti.“

Po těch slovech zavolal zbrojnoše, který byl jemu ke službě, a přikázal mu, aby doběhl pro hradního Jetelu.

Za chvíli dostavil se volaný a s úklonou ptal se rytíře, co si přeje?

„Pověz tomuto člověku, jenž jest téže hodnosti jako ty, mám-li na svém hradě nějakého vězně?“

Jetela podíval se na hradního Milotova a potom na svého pána. Zavrtěv hlavu, řekl: „Nikoli, hrad neskrývá nikoho cizího.“

„Aby ten člověk byl úplně přesvědčen, provedeš nás veškerými místnostmi,“ nařizoval Temnický.

Stalo se.

Komnaty, jizby, komůrky, chodby i místnosti sklepní — vše bylo důkladně prohledáno a hradní Milotův seznal, že Slávka tu není.

S hlavou sklopenou stanul na nádvoří před Temnickým, jenž vítězně se usmíval.

„Nuže, věříš mi?“

Hradní sklonil hlavu ještě hlouběji.

„Jdi tedy a pověz pánu svému, co jsi slyšel a viděl! Nezapomeň též vyříditi rytíři Milotovi, aby bezpodstatné podezření vypustil z hlavy a nikde mne neočerňoval, sice že provedu pomstu, kterou jsem mu přisáhal!“

Hradní Milotův smutně odešel ze hradu.

Temnický pospíšil do své komnaty a vyhlížeje oknem za odcházejícím, zasmál se příšerně.

„To jsem tě ošidil, starý bloude! Pomstil jsem se — a přece zůstanu před světem čist!“