V lidomorně na hradě Žebráku/Do podzemí
V lidomorně na hradě Žebráku Alfons Bohumil Šťastný | ||
Do podzemí | Ztratili synáčka |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Do podzemí |
Autor: | Alfons Bohumil Šťastný |
Zdroj: | ŠŤASTNÝ, Alfons Bohumil. V lidomorně na hradě Žebráku. Praha : Rudolf Storch, 1895. s. 3–11. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Související články ve Wikipedii: Žebrák (hrad) |
Za temné noci bylo slyšeti v okolí hradu Žebráku dusot koňský. Kdo to asi jede a v jakém asi úmyslu se blíží, bylo těžko uhodnouti, neboť v čiré tmě nebylo ničeho zříti.
Pojednou dusot utichl a za hodnou dobu ozval se třikráte děsný hlas výra: „Hú — hú — hú!“ Zase nastalo ticho.
Pak zaskuhral kulich příšerně: „Půjď — půjď — půjď!“ zazněl lehký skřipot, jako když otvírá se branka — a potom zasvitl temnotou slabý proužek světla.
Malá branka ve hradbách byla otevřena a v ní stál vousatý oděnec, držící v levici malou svítilnu.
Před hradbami byl muž vysoké postavy, zahalený dlouhým pláštěm, zpod něhož vyčnívající meč svědčil, že člověk ten náleží stavu rytířskému. Zdálo se, že pod pláštěm ukrývá nějaké břímě.
A skutečně, když plášť rozhrnul, bylo zříti na jeho rukou malého hošíka, jenž — jak se zdálo — tvrdě spal.
„Tedy se ti to zdařilo, pane rytíři?“ ozval se oděnec polohlasně.
„Pst, Bartoši, zanech všech titulů!“ napomenul jej zahalený muž. „I hradby mívají uši. Jak vidíš, pomstil jsem se na svém protivníku. Uschne kmen toho pyšného rodu, když odňal jsem mu nejsvěžejší ratolest.“
„Hezké klouče!“ zamumlal oděnec, Bartošem nazvaný, svítě hošíkovi do bledého, ale sličného obličeje. „Pochopuji nyní, že nechtěl jsi zbaviti se ho vraždou, pane ry —“ Nedopověděl. V čas ještě upamatoval se, že nemá pozdního návštěvníka takto oslovovati. „Jsem chlap otrlý a nebojím se krve,“ pokračoval; „však tomuto človíčku nemohl bych ublížiti. Bude ho skoro škoda, že musí do naší lidomorny.“
„Nehodláš-li dostáti svému slovu, tedy vrať mi měšec zlaťáků, který jsem ti již napřed dal — a já obrátím se s kloučkem jinam,“ vyjel si na něho rytíř.
„Co jsem přislíbil, také splním,“ ozval se Bartoš určitě. „Jsem ti ostatně velikými díky povinen, že dopomohl jsi mi ke službě ve hradě královském, kde věru není čeledi zle! Přímluva tvá u pana purkrabího mnoho zmohla a já — jenž jindy potloukal jsem se po malých tvrzích — jsem nyní na hradě královském a k tomu ještě vrátníkem! Nikdy ti nepřestanu býti vděčen, pane!“
„Dobře, dobře,“ odmítal rytíř jeho díky. „Tady to klouče zaneseš, kam jsem ti byl přikázal?“
„Učiním tak,“ rozhodnul se Bartoš po krátkém rozmýšlení. „Vždyť nebude hochovi v lidomorně tak zle; najde tam společníka.“
„Jakže?“ podivil se rytíř. „Vězení tedy už má svého obyvatele?“
„Již několik let, pane,“ pronesl Bartoš šeptem, ohlížeje se na vše strany. „Ale, neradno o tom mluviti. O vězni neví nikdo — kromě mne a pana purkrabího.“
„Nepochybně zbavil se král takto některého nepohodlného mu člověka,“ mínil rytíř, jizlivě se usmívaje.
„Nemyslím,“ odporoval Bartoš. „Spíše zdá se mi, že je to vězeň pana purkrabího.“
„Starý-li či mladý člověk?“ doptával se rytíř.
„Nevím určitě. Hlava jeho byla zakryta černou kuklí, když za noci spouštěl jsem jej za dozoru pana purkrabího do lidomorny.
„Pravil jsi, že již několik let zde dlí?“
„Asi pět nebo šest, nemohu se určitě upamatovati.“
„Divím že, že jej ten hrob živých neučinil již mrtvolou.“
„Bude to člověk otužilý. Že jest živ, toho jsou mi důkazem chléb a voda, které každodenně spouštím dolů po provaze. Potrava i džbán s vodou jsou vždy odvázány a prázdná nádoba ku provazu opět upevněna. Bude teď chuďasovi tomu veseleji, když přibude mu společník.“
Rytíři patrně nebyl soucit Bartošův po chuti; než nedal toho znáti, obávaje se, aby vrátník snad chlapce mu ještě nevrátil. Nebyl by nalezl k ukrytí hocha jiného místa — jak se byl prve chvástal.
„Pan purkrabí nesmí tedy o novém strávníku zvěděti?“ otázal se teď Bartoš.
„Bude lépe, když zůstane to jen mezi námi,“ mínil rytíř. „Správce hradu sice jest mým přítelem, ale nechci, aby snad dostal proti mně nějakou zbraň. Přece budeš v tomto případě moci o své vůli jednati?“ obrátil se ku vrátníkovi.
„Ovšem,“ jistil Bartoš. „Pan purkrabí nestará se o lidomornu a jenom já mám nad ní dohled. Bude mi snadno dodávati do vězení místo jednoho bochníčku dva; nikdo toho nezpozoruje.“
„Dobře,“ pokývnul rytíř hlavou. „A nyní vezmi si toho chlapíčka.“
Po těch slovech podal oděnci hocha, jenž sebou ani nehnul.
„Ten má tvrdý spánek!“ podivil se Bartoš.
„Účinek uspávajícího nápoje,“ vysvětloval rytíř. „Bylo záhodno pojistiti se, aby cestou snad někdo nezaslechl jeho křiku.“
Pod hradem ozval se kůň.
„Aha, moje hnědka mne již volá!“ zahučel rytíř. Sáhnuv pak pod plášť, vytáhl měšec a podal jej Bartošovi, jenž peníze dychtivě uchopil.
„Toť druhá polovice slíbené odměny. A budu-li s tebou spokojen, nezapomenu na tebe.“
Bartoš uklonil se hluboce.
„Vynasnažím se, pane, abych přízeň tvou i pro budoucí časy sobě zachoval.“
Rytíř zahaliv se v plášť a pokynuv oděnci hlavou, sestupoval s vrchu.
Bartoš zavřel branku, shasil lucernu a po tmě plížil se s břemenem ku svému příbytku.
Vstoupil do malé jizbičky, jejíž okno bylo uzavřeno těžkou okenicí. Na dubovém stole plápolal olejový kahanec, slabě osvětluje prostou světničku.
Bartoš položil hošíka na postel a pokročil ku stěně, kde visel svazek klíčů různé velikosti. Vybral si z nich jeden, potom vzal z kouta dlouhé, silné lano, prohlédl svítilnu — a pojav chlapce do náručí, tiše opustil jizbu. Jako kočka tiše plížil se temným nádvořím, až posléze zašel do nízké chodby. Po několika krocích stanul, složil břímě, rozkřesal a rozsvítil knot ve svítilně. V mihotavé záři bylo viděti těsnou klenutou chodbu, ve které černaly se zrezavělé dvéře.
Bartoš je otevřel a zdvihnuv hocha sestupoval po vlhkých, okluzkých schodech svítě si pozorně na cestu.
Přešel asi deset stupňův a stanul v malém sklípku, s jehož zdi a klenutého stropu kapala voda. Uprostřed byl okrouhlý, dosti široký otvor, opatřený kolkolem kamenným roubením. V jednom kamenu byla zadělána silná železná skoba.
K té skobě upevnil vrátník konec provazu, druhým koncem obvázal spícího hošíka, jehož položil na roubení.
Posvítiv si do temné hloubi, odkud vycházel zápach stuchliny, bezděky se otřásl.
„Škoda je tě, hochu, škoda, že musíš mladý svůj věk tráviti v podzemním žaláři!“ zahučel, útrpně pohlížeje na spanilé děcko. „Věru, neměl jsem ani učiniti po vůli rytíři Temnickému, neměl jsem státi se jeho spoluvinníkem. Což abych to dítě pustil na svobodu, nebo někde je ukryl?“
Zahloubal se do myšlének, ale posléze zavrtěl hlavou.
„Nemohu tak učiniti,“ prohodil smutně. „Rytíř Temnický mohl by o tom náhodou zvěděti a pak vedlo by se mi zle. Buď domohl by se toho, že by mne purkrabí propustil z dobré služby, anebo by mne zahubil. Znám jej dobře; vím, že jest člověk prchlý a mstivý. Nejnovějším dokladem jeho mstivosti jest únos tohoto hošíka. Věru, ani ďábel nevymyslil by si něco lepšího, aby zarmoutil rodinu rytíře Miloty. Nevím, proč Temnický tak zanevřel na Milotu; ale větší žalosti nemohl mu způsobiti, než únosem jediného synáčka!“
A zase se zamyslil.
„Ne, ne, já nemohu toto ubožátko zprostiti krutého osudu. Jsem proti rytíři Temnickému příliš bezmocným. A kdybych byl i odepřel jeho žádosti, neuchránil bych hošíka krutého osudu; rytíř byl by jej uvěznil jinde, anebo dokonce života zbavil. Chytře to navlékl, chytře! Bude-li kdo pátrati po zmizelém na hradě Temnického, může rytíř směle ukázati všechny místnosti. Kdož by si pomyslil, že hošíček úpí pod zemí na Žebráce!“
Náhle něco mu přišlo na mysl a tvář jeho se zjasnila.
„Nemohu-li poskytnouti mu svobody, aspoň pokusím se učiniti jeho vězení snesitelnějším. Dám mu do té hloubi slámu, nějakou houni, přilepším mu na stravě a snad budu moci někdy s ním i pohovořiti. Sem nechodí nikdo a tedy se neprozradím. Ano, tak učiním!“ zvolal radostně. „Kdož ví, nezdaří-li se mi někdy přece pomoci tomu dítěti na svobodu!“
Uloživ chlapce na zem, aby snad ve spánku nespadl s roubení do hlubiny, pospíšil do svého příbytku.
A když vrátil se opět do vězení, nesl v náručí dvě houně.
„Pro dnešek to postačí, aby ubožáček tolik neprostydl!“
Po té opatrně spustil hošíka do hlubiny, když byl tam dříve vhodil houně. Drže v levici svítilnu, sjel pak sám do otvoru a po chvíli stanul na vlhké hlinité zemi. Vzduch byl tam ještě dusnější než nahoře. Rozlehlost sklepení nebylo lze přehlédnouti, poněvadž záře svítilny daleko nedosahovala.
„Br, sám bych nechtěl zde bydleti — a jsem přece mnohému nepohodlí již uvyklý!“ otřásl se Bartoš. „Tím krušněji bude synkovi rytíře, zvyklému na pohodlný příbytek. Eh, seč budu, zpříjemním mu tento žalář!“
Odvázav spící dítě, zavinul je do jedné houně a položil na zem; po té přikryl je druhou houní.
„Zítra upravím ti zde lepší lůžko!“ zamumlal.
A zahleděv se nevinnému děcku do obličeje, nemohl oddolati, aby bledé to čílko nepolíbil.
„Spi dobře, hošíku!“ zašeptal ještě a rychle šplhal po provaze z ohavného vězení.
Odvázav lano vyšel do chodby, uzamkl dvéře a nepozorovaně dostal se do svého příbytku.
Uvrhnuv se na židli, dlouho, dlouho přemýšlel; až posléze únavou jsa zmožen lehl si na lůžko a tvrdě usnul.
Měl však nepokojné sny a častěji ze spaní vykřikoval.