V další boj

Údaje o textu
Titulek:	V další boj
Autor:	Karel Kramář
Zdroj:	Národní listy, roč. 75, č. 145. str. 1 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	26. 05. 1935
Licence:	PD old 70

Poslední volby nebudou svědectvím politické vyspělosti našeho národa — spíše naopak. Nemluvím ani o kalu a špíně, jíž jsme se brodili, ani o podvodných machinacích, které mohly vyrůsti jen z mravního bahna poválečného utloukání všeho idealismu, všeho neprospěchářského vlastenectví. Boj za očistu našeho veřejného života musíme bojovati dál, chceme-li aby národ neutonul v bahně sobectví… Ale hlavně o tu naši slavenou demokracii musíme podniknouti rozhodný boj — ale o tom až v parlamentě — ne vybílenými články…

Volby nám ukázaly, kam se řítíme… Na jedné straně jednotná, imponující fronta Henleinova, v níž každý podřizuje své stranické, hmotné i osobní zájmy myšlence národní, a na druhé my, rozdrobení na zájmové a dokonce osobni strany. Němci porazili komunisty, kdežto u nás počet komunistických hlasů vzrostl a s tím volání po jednotné socialistické frontě v duchu naší smlouvy s Moskvou! Můžeme bohužel říci: Tam jsme to dopracovali! Pro tento výsledek ani ne dvacetiletého trvání samostatné státní politiky osvobozeného národa naši lidé umírali a trpěli?!

Ať se mně nikdo nediví, že se nedovedu ubrániti pocitům velmi trpkým. Nehledě na všecku špínu volebního boje, smím se snad přece domnívati, že nikdo nevěřil, že bych chtěl Nár. sjednocení z jakýchkoliv důvodů osobních. Jsem příliš stár, abych si ještě navykal něčemu, co mně po celý dlouhý život bylo naprosto cizí. Zrovna naopak, úkol Nár. sjednocení, jak já si je představuji, je tak těžký a skoro odvážně odpovědný, nemají-li býti zklamáni ti dobří naši lidé, kteří ještě ve vítězství národní myšlenky hledají v naší bídě jediné spasení, že jsem se, snad ponejprv, bál zodpovědnosti za všecko, co na nás čekalo, kdyby nás bylo tolik, abychom my nesli hlavní odpovědnost za budoucí politiku státu. A to jsem ještě netušil velikost Henleinova vítězství, ač jsem je očekával.

Nechci přeceňovati význam jednotné německé fronty, ale bylo by chybou, neuvědomiti si všecko, co pro nás znamená. Nemůžeme považovati Němce za tak naivní, aby si myslili, že by se jejich počtu někdo u nás směl — alespoň na venek — leknouti a proto bůhví co jim povoliti. Na koalici s jednotnou německou frontou je za dané roztříštěnosti českých stran těžko pomysliti. Pan Henlein je přece něco jiného než p. Krzepek nebo dr. Spina a dr. Czech se svými stranami. Utvořiti koalici se 40—50člennou jednotnou německou frontou by znamenalo učiniti z ní rozhodující faktor většiny, složené na české straně z několika menších stran, navzájem se potírajících. Tu by mohlo dojíti k vážnému mluvení o těch pověstných čtyřech německých ministrech. A ačkoliv nemám už valného mínění o tom, co je možno s naším lidem, myslím přece jen, že by to i na naši levicovou filosofií zpracovanou veřejnost byl příliš „silný tabák“.

O tom se dojista také i jen trochu myslící Němci neklamou.

Zabaveno.

Je to naprostý německý negativismus, třeba by si to Němci sami neuvědomili. Jednotná německá fronta znamená, ať mluví jak chce loyálně, konec možnosti německého aktivismu, poněvadž musí chtít, čeho Češi nikdy nemohou dát. Pro upřímný německý aktivismus je jednotná fronta ne silou, nýbrž slabostí, dokud není jednotné fronty na straně naší.

Přiznám se, že jsem se vždycky takové německé politiky obával, a to byl také jeden z hlavních motivů mé „velezrádné“ politiky, abychom pomohli spasiti Rusko, poněvadž jen nacionální, slovanské Rusko bylo zárukou, že by se Německo prostě nemohlo vrátiti k starému pangermanismu a naši Němci by nemohli věřiti a doufati v „sebeurčení“ v důsledku síly Německa. S tímto hlavním předpokladem své revoluční politiky jsem prohrál, neboť místo tohoto reálného pacifismu jsme holdovali náměsičnímu pacifismu nové demokracie. Byli jsme pyšní, že jsme mohli pomáhat v stylisováni prázdných formulek v Ženevě, líbánky p. Brianda s dr. Stresemannem jsme doma doprovázeli fantasiemi o čsl. Švýcarsku, zanedbali jsme proto armádu a brannost a zatím Němci, kteří slabost vítězů nejlépe viděli, připravovali vítězství nac. socialismu v Německu a také u — nás.

Zabaveno.

Evropa i my jsme se probudili — hodně pozdě. Když už je německé zbrojení nebezpečím pro mir. Francie na náš nátlak se sblížila s Moskvou, my jsme si pospíšili za ní, a dokud se nezmění poměry v Berlíně i v Moskvě — v obou jsou pány vlastně vojáci — bude snad možno počítati, zejména nyní po smrti Pilsudského, na nějakou dobu s tím, že naši Němci budou v čekání na hitlerovský zázrak ze Severu přece jen nuceni učit se trochu trpělivosti — poněvadž se proti frontě celé Evropy bez pomoci Moskvy Německo a ani p. Hitler sotva odváží nejhoršího? Ale což když se Berlín s Moskvou zase sejde!? My musíme nadlouho počítati s tím, že bude nutno vládnouti bez převážné většiny Němců a při jejich náladě, snad i proti nim. Doufejme jen, že už není u nás nikdo tak naivní, aby věřil, že nějakými ústupky Němce získáme. Dali jsme jim dobrovolně v zájmu mírného spolužití vše, co jsme mohli, ale to, co chtějí, vydati jim německé kraje i s našimi menšinami, toho mohli by se snad odvážiti jen „naši“ komunisté.

Z toho však je jediný možný důsledek: společná fronta československá — tedy jakýsi návrat k dobé Pětky. Ale ten není možný bez návratu k duchu 28. října, čili jinými, jasnými slovy, bez návratu k národní myšlence, ovládající a vítězící nad všemi zájmy třídními a stranickými, k tomu, co chce Nár. sjednocení a proti čemu se všichni tak svorně nepěkně bránili, aniž se jim ovšem podařilo myšlenku i nás potlačiti. Naše vítězství v Praze nemůže zůstati a nezůstane bez důsledků. K příčinám hospodářským a sociálním, které Nár. sjednoceni vyvolaly, přistoupily dvě nové, neméně vážné: německá jednota a vzrůst komunismu, jenž je tím nebezpečnější, že smlouvou s Moskvou naše zahraniční politika přímo tone ve víře v naši záchranu — bolševismem a náš p. ministr zahraničí chce dokonce „sbližovati smlouvou s p. — Litvinovem (Finkelsleinem) oba národy“… Potoky ruské krve i našich hochů v ruských řadách patrně na to panu ministrovi nestačily, ač by to snad přece bylo trochu přirozenější… — A tak budou naši komunisté representanty sbližovací politiky páně ministrovy, a snad dokonce někdo z nich ve vládě… Máme se nač těšiti!

Boj proti všemu, co úplně zkreslilo českou politickou tradici a učinilo náš život nesnesitelným pro každého, pro něhož nejsou ještě zaváty všechny stopy starého českého vlastenectví, je, jak jsme zkusili, těžký. Ale musí být vybojován, máme-li se ubrániti všemu, co nás tak osudově ohrožuje! V první řady boje za lepší budoucnost našeho národa postavila se naše mládež a ukázala, že dovede býti naší hrdostí a nadějí! Věřme a doufejme, že její „Nic než národ!“ nakonec přece jen zvítězí!