V říši kouzel/Přátelé

V říši kouzel Bohumila Klimšová
O Dorničce	Přátelé

Údaje o textu
Titulek:	Přátelé
Autor:	Bohumila Klimšová
Zdroj:	KLIMŠOVÁ, Bohumila. V říši kouzel. Báchorky. Praha: Alojs Hynek, 1900. s. 61–70. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Již je tomu dávno, co v nádherném zámku, obklopen jsa zahradami, přebýval mladý král. Patřila mu překrásná jezera, patřily mu sady pomerančové a cypřišové háje. Ale král málokdy se usmál a stále jsa smuten zíral za obzor modrými vlnami hor ovroubený. Nikdo na něm nevyzvěděl, čeho za obrysy těch horských velikánů jako za hradbami hledá.

On však kdysi najednou všechno spořádal a bez hlesnutí vydal se na cestu. Marně si rádcové jeho lámali hlavy, co má v úmyslu. Lid teprv o tom neměl ani tušení.

Ministra vzal s sebou jen jednoho, a i toho propustil, jedvaže přišli do města nejbližšího. Samého by ho nebyli na cestu nechali, a proto mu uložil nějaké poslání, aby se ho zhostil.

Když pak se ministr vrátil, byl král již přes hory a doly. Vyšel z města a chodil cestami, by našel někoho, kdo by mu své prosté šaty vyměnil za roucho jeho královské.

Neznaje cest a pěšinek, zabloudil v lese, kde přepadli ho loupežníci. Ti mu vzali, co měl nejlepšího, jen prsten na prstě mu nechali.

Tak oloupeného krále našel pastýř, který opodál v lese ovce pásl. Slitoval se nad ním, obvázal mu rány, půjčil mu svou halenu a ptal se ho, jak mu říkají.

„Raduň,“ odpověděl král, ale utajil, kdo je a co je.

„A mně Radouš!“ zaradoval se pastýř. „Ta jména hodí se k sobě sudou!“

„Věru,“ usmál se mladý král. „Však beztoho nemám přítelíčka na celém božím světě a stýská se mi takto samotnému.“ A povzdychl si.

„A já stojím jako kůl v plotě!“ družil se k němu pastucha; „kdybych neměl svoje ovečky, nevedlo by se mně líp nežli tobě. Není-li ti to proti mysli, pojď se mnou tedy do hor!“

Krále potěšilo, že pastýř ta slova tak upřímně pověděl. Byl mu vděkem zavázán, zdál se mu býti hodný, i šel s ním.

Nešli daleko, přišli na pastvinu. Radouš vypravoval, co kde zažil od svého dětinství, a potom s hladovým králem rozdělil chléb a sýr. Ovce se pásly, a den utekl jako nic.

Tak to chodilo nějaký čas. Přestrojený král se sic ošíval pod svou halenou, hrubou jako houně na koně a vlněnou, že ostny vlasatého tkaniva píchaly jej jako vosy. Ve vosím hnízdě nebylo by se mu zdálo hůř, ani v kopci mravenčím. Přemáhal se však a prosté krmě, jimiž jej dobrý Radouš opatřoval, přijímal ochotně, jsa vděčen za ně jako za mlsácky upravené lahůdky.

Úslužnost Radoušova mu vše vzácně okořeňovala, a něco nového, mu tak milého proudilo z jeho jednoduchosti, že král nepocítil stesku, ano že ho oteplovalo něco jako štěstí po boku nelíčeného pastýře.

Uběhlo léto, král za veškeru tu dobu nebyl ničím jiným nežli Raduněm a po celý ten čas neobveseloval se ničím jiným nežli hrou na píšťalu, jíž ho Radouš s radostí byl přiučil.

Za to pomáhal mu Raduň při všeliké práci a sháněti ovce. Radouš nejednou upřímně se zasmál jeho nemotornosti a divil se, že pranic nezná jejich život horácký. Kolibu pletl si s košárem, baču s valachem, a jen že tak stan rozeznal od salaše. Nevěděl, že bača dělá sýr, valach že pase, v kolibě že valach bytuje a v košáru že se ovce dojí.

Raduň smál se pokaždé s ním. Nejednou jal se vypravovati, jak se život vede ve velkých městech, ale tu se vždy zarazil, kdykoli mu Radouš vyslovil své podivení, boje se, aby se neprozradil.

Tak jako voda utekl život do podzimku. Radouš jal se sháněti ovce ze salaší, a Raduň podal mu ruku na rozloučenou:

„Měj se tu dobře,“ pravil mu, „musím zas nazpátek; nevím, co se kde děje, a bude mne jistě jinde potřeba.“

„Nepůjdeš-li se mnou?“ ptal se ho Radouš, nemoha pochopiti, proč od něho odchází.

„Jdi sám,“ řekl Raduň a vyňal ze záňadří prsten od loupežníků ponechaný a před Radoušem tam uschovaný, aby ho neviděl.

„Kdyby se ti kdy po mně zastesklo, vezmi prsten a jdi za mnou do hlavního města: vyhledej tam největší dům a koho v domě prvního potkáš, tomu ten prsten odevzdej a řekni, že jest ode mne!“

Radoušovi zúžilo se srdce, ale nebránil Raduňovi: vzpomněl si, že již tenkráte, když ho našel v lese zbědovaného, divil se, jaký to prsten má na ruce a jak tenouninké má prádlo, pokud na něm zbylo.

Nedomlouval mu tedy, myslil si, kdo ví jaký jest to pán, ač mu to nechce povědít, a smutně s ním se rozcházel. Jen na oko slíbil, že se po čase za ním podívá; ačkoli měl na jazyku: „No, co pak myslíš, že mohu jen tak od svých oveček?“

Ale bylo mu tak nějak úzko, že i to smlčel. Nechtěla mu jaksi slova z hrdla a na prsou ho tlačilo, jakkoli nebylo po mlze ani památky.

Nebyla to mlha, nebyl to těžký podzimní vzduch, byl to stesk a žal, který se mu ze srdce dral a vstupoval do šíje.

Raduň se tedy odloučil, a byl pro něho svrchovaný čas. Nebo jen sestoupil do vsi, donesla se až k němu zlá novina: král prý se ztratil dočista a jakkoli hledali ho po všechen dlouhý čas páni ode dvora i se vším komonstvem a služebnictvem a křížem krážem po něm pátrali, nikdo nenašel nic, kam se ztratil.

Lid rokoval, jakého nového panovníka si zvoliti má.

Král Raduň vydal se na cestu hned, ještě za noci, a třetího dne za svítání stál před branami hlavního města.

Stráže nechtěla ho ani vpustiti, teprv když se jí poznati dal, a tu teprv slavil slavný vjezd do města a potom i slavné na novo nastolení.

Od těch dob byl veselejší, až najednou, nikdo nevěděl, jak a proč, roznemohl se ukrutně. Lékaři nevěděli, co počít, a žádná rada nic nezpomáhala.

Tenkrát — kdo ví, jak to přišlo — se Radoušovi zastesklo. Neměl stání ni pokoje a když nikde vydržeti nemohl, myslil si posléze, ať se stane cokoli, že nechá všechno ležet a běžet a že Raduně vyhledá. Všecek se přepadl, nic nejedl a oveček přestal sobě všímati.

Ovečky předal jinému, sebral se a ptal se po hlavním městě. Největší dům viděl v něm zdaleka, ale nechtěl očím svým věřiti: to nebyl dům, to byl zámek; s věžmi a baštami na všech stranách ohražený, kolem do kola. Chtěl se vrátit, když pomyslil, že Raduň jest pánem v tom zámku, ale zkonejšil se myšlenkou, že Raduň asi slouží v tom zámku. A konečně řekl si, že chce věděti alespoň pravdu, jak může rozdávati takové prsteny, a že alespoň ho uvidí.

Před domem stál vousáč, ustrojený jako nějaký princ a koukal na něho jako mračno.

Ale Radouš si myslil: „Děj se vůle Matoušova!“ vytáhl prsten a zrovna se tak zamračil na vousáče.

„Pusťte mě k Raduňovi!“ povídá. Jakoby se ho pranic nebál.

Vousáč otáčel prstenem, prohlížel jej na všech stranách, kroutil hlavou a pak rovnou do schodů nahoru.

Ale za chvíli se vrátil, že ho vpustiti nemůže.

To Radoušovi nešlo na rozum:

„Vždyť mně přece povídal, abych se jen u něho přihlásil s prstenem a že mně každý poví cestu k němu!“ dokazoval.

„Leží na smrtelné posteli,“ odbýval ho vrátný, který do zámku střežil vstup.

Radouš zbledl jako stěna a ptal se ho, co je mu.

Vrátný pokrčil ramenoma: „Toho nikdo neví, doktor jistí jen, že ho něco trápí, co nikomu nechce vyjevit. Mluvívá zmateně a tu pořád volá jakéhosi Radouše.“

Tu se Radouš déle zdržeti nemohl a prosil pro všecko na světě, aby ho k němu zavedl.

Ale vrátný se pohnouti nedal, vymlouvaje se, že má od lékaře přísně zakázáno pustiti tam kohokoli.

Vida, že všechno nic nepomáhá, řekl Radouš, jen aby ho pustil, že ho uzdraví.

Tu vrátný se již nezpěčoval a sám to oznámil a do komnaty královy jej dovedl.

Po celé cestě si nevšímal Radouš ničeho, ani širokých chodeb, ani mramorových soch, ani květin, kudy kráčeli, jen a jen myslil na Raduně, až mu srdce tlouklo.

Král ležel na loži bled a zdálo se, že podřimuje. Když vstoupil nový host, ani sebou nepohnul.

Radouš chvíli na něho se díval a pak pošeptal cosi sluhovi. Sluha byl samý prým a nedůvěřivě změřil cizincův šat, ale Radouš šeptal mu ještě jednou, aby to nemocný neslyšel: „Jen mi věřte, nedívejte se na mou halenu, však já vím, kdo jsem. Mluvím vám čistočistou pravdu, ať mně věříte nebo ne; přicházím, holenku zlatý, z dalekých krajin a dojista králi pomohu. Když ne já, nepomůže mu nikdo! Ukažte mi jenom lék, který předepsal mu dřívější lékař!“

Sluha ještě chvilku se rozpakoval a potom mu podal lék. Radouš nalil léku na lžíci a pustil nepozorovaně do něho prsten.

„Ten lék je dobrý,“ povídá pak, „až bude čas, dejte ho králi užívat. Já se zatím uschovám sem k oknu za oponu a budu pozorovati, jaký bude míti účinek!“

Sluhovi zdál se ten nový pan doktor rozumný a hned nabyl k němu důvěru. Když pak se král probudil, podal mu léku, jak měl přikázáno. Radouš chvěl se při tom za oponou jak osykový list.

Sotva že však král léku okusil, vzpřímil se na loži a zvolal zvučným hlasem:

„Jak jste přišel k tomu prstenu?“

Sluha se ulekl, zaříkal se, že o prstenu nic neví, ale král udeřil na něho znova:

„Kdo sem dal ten prsten?“

Tu teprve sluha zkroušeně vyznal, že jest tu nějaký cizí muž ve prosté sice jen haleně, ale že vydává se za doktora — ten že mu lék upravoval a že on, sluha, jenom ze strachu o krále neznámého k němu předpustil.

Ale král nedal mu ani domluviti a jakmile slyšel o cizím muži v haleně, ptal se zhurta, kde jest, a poručil, aby jej okamžitě k němu přivedli.

Radouš hbitě odskočil sám ze své skrýše, a král uvítal jej s otevřenou náručí.

„Proč jsi nešel tak dlouho?“ naléhal na něho vyčítavě; „myslil jsem, že jsi na mne zapomněl!“

„Já na tebe? — Kterak bych na tebe mohl zapomenout?“ zvolal Radouš s pláčem; zapomněl rázem kde je, a cítil jen, že má svého Raduně.

Dlouho trvali mlčky sobě v objetí, konečně král tiše zašeptal: „Tedy jsi přece na mne pamatoval!“ A zvolal: „Ale teď už tě od sebe nepustím!“

Radouš těmi slovy poněkud se vzpamatoval, ohlédl se po skvostných komnatách okolo a mlčky ukázal na ně kolem.

„To tě zaráží?“ usmál se král. A hned dodal zádumčivě: „Hleď, nevěřil jsem nikdy nikomu, že mě miluje. U tebe teprve jsem našel srdce upřímné, ale když ani ty jsi se ke mně nehlásil, i o tobě jsem začal pochybovati. Teď jsem uzdraven!“ A hodiv na sebe široký plášť, vymrštil se s lože jako rtuť.

„Poctami tě zasypu,“ volal rozradostněn jsa, „první budeš po králi, první budeš po mně!“

„Ty jsi král —?“ ucouvl Radouš, jsa ulekán.

Raduň král ujal ho měkce za ruku, řka: „Ano, jsem král; a tys nejvěrnější srdce, jaké jsem kdy nalezl. Proč by nám překážeti měla ovčácká tvoje halena? Sdílel jsi ji se mnou, když jsem byl v nebezpečenství a v nouzi, nyní i já rozdělím s tebou svoje štěstí.“

Neulehl již a Radouše dal vyučiti všemu potřebnému i učinil jej prvním svým ministrem.

A nikdy toho nelitoval. Ať si mnozí reptali a mnozí Radoušovi záviděli, že z prostého stavu k tak vysokému úřadu se povznesl, lid byl tomu rád. Nemělť nikdy před tím lepšího krále, teď když přestal býti nedůvěřiv a k lidu přilnul, ani král lepšího rádce a pomocníka.

Raduň a Radouš říši spravovali spolu a nad ní vznášelo se štěstí, mír, spokojenost a láska.