Všeobecná německá biografie/Praetorius, Michael

Všeobecná německá biografie
Praetorius, Mathäus	Praetorius, Michael	Praetorius, Paul

Údaje o textu
Titulek:	Praetorius, Michael
Autor:	Robert Eitner
Původní titulek:	Praetorius, Michael
Zdroj:	Allgemeine Deutsche Biographie. Sv. 26 (1888). S. 530–533 https://daten.digitale-sammlungen.de/bsb00008384/images/index.html?seite=532
Licence:	PD old 70
Licence překlad:	CC BY-SA 3.0
Související:	Autor:Michael Praetorius
Heslo ve Wikipedii: Michael Praetorius

Praetorius: Michael P., učený a velmi plodný hudebník, narozen dle Walthera 15. února 1571 v Kreuzburgu v Durynsku nad Werrou. Dle nekrologu uveřejněného v Monatsheften für Musikgeschichte, sv. 7, s. 177 se narodil až roku 1572. O prvních třiceti letech jeho života nemáme dochované žádné zprávy a teprve z roku 1604 se dozvídáme (viz Chrysanderovy Jahrbücher I, s. 149 n.), že byl v tomto roce zaměstnán jako kapelník brunšvicko-wolfenbüttelské kapely. Walther sice uvádí, že byl zaměstnán již v r. 1596, to ale odporuje záznamům dochovaným ve Wolfenbüttelu, kde je v roce 1604 zapsán mezi nově přijatými členy kapely. Werckmeister ve svém Organum Gruningense z r. 1704 naproti tomu podává zprávu, že mezi revizory varhan dokončených v r. 1596 se nacházel i „Wolfenbüttelský kapelník Michael Praetorius“, ovšem titul je zde uveden pouze kvůli bližší identifikaci revizora a nemusí nutně znamenat, že tento post již v roce 1596 zastával. Později P. obdržel ještě obročí převorství v Ringelsheimu a v r. 1612 mu brunšvický vévoda vyčlenil částku 2000 tolarů, která mu měla být vyplácena po částech, vypuknutím války však bylo její vyplácení znemožněno a Praetorius ji nikdy celou neobdržel. Poté, co 15. února 1621 zemřel, musely jeho děti dokonce ještě prosit o vyplacení dlužného platu.

Během těch několika málo let svého života, o nichž máme přehled, vyvinul P. obdivuhodnou tvůrčí aktivitu. Kromě vedení wolfenbüttelské kapely byl čas od času žádán i magdeburským arcibiskupem, aby udržoval jeho kapelu v pořádku a aby při velkých svátcích převzal její vedení. (viz dva dopisy ze sbírky Dopisy hudebníků, kterou vydala La Mara v Lipsku, 1886, s. 57); stejným způsobem jej zaměstnával i saský kurfiřt a P. byl stále na cestách, aby dostál všem těmto povinnostem. Navzdory tomu si dokázal najít ještě čas k sepsání obsáhlých teoretických a hudebněhistorických děl, k vydání četných sbírek starších i novějších mistrů i k tomu, aby vlastními skladbami významně přispěl do všech hudebních oborů. Veškerá svá díla vydával vlastním nákladem a rozdával z největší části školám a kostelům, jak se o tom dozvídáme ze supliky jeho syna k vévodkyni Alžbětě Žofii^{[red 1]} (Chrysander, Jahrbuch I, S. 152). Tak například vydání Polyhymnie, která vyšla r. 1619, jej přišlo na 1500 tolarů. Dochované pohřební kázání, které sepsal Petrus Tuckermann, zdůrazňuje zřetelně jeho píli a pocty, které obdržel od králů, kurfiřtů a pánů, ačkoli v ostatním o něm duchovní pán mluví špatně a zpravuje pouze o jeho hříších a nedostatcích a o tom, že jej pro ně Pán stíhal křížem a neštěstím. Na chození do kostela ovšem P. již zřejmě nezbýval čas; to bylo v době, kdy duchovenstvo ještě mělo suverénní moc a zasahovalo do občanského života, zle vnímáno.

Praetoriova zásluha o umění spočívá ani ne tak v jeho skladbách, jako v jeho nezměrném sběratelském nadání a v schopnosti rozeznat, co je pro jeho dobu a pro budoucnost potřebné. Praetoriova díla tvoří dodnes podstatný základ historického poznání tehdejší hudební umělecké provozovací praxe a bez nich by pro nás mnohé zůstalo zahaleno naprostou temnotou. Žil v přelomové době, kdy se hudba v dosavadním pojetí vyčerpala a nastoupila zcela nové dráhy, které vedly k vytvoření moderní hudby. Byl tedy tím nejpovolanějším, aby sebral praktický a historický materiál právě uplynulé epochy a uchoval jej pro nadcházející svět. Žádný jiný autor této ani pozdější doby nerozeznal tuto příležitost a nechopil se jí natolik obsažným způsobem a jeho třísvazkové rozsáhlé dílo Syntagma musicum z let 1614–1618 (1619) tvoří proto základ historických znalostí, který nám poskytuje zřetelnž obraz tehdejší hudební praxe. První svazek, sepsaný latinsky, pojednává o dějinách církevní hudby, druhý svazek, v němčině, vysvětluje všechny hudební nástroje a je k němu připojen díl „Theatrum instrumentorum“ s vyobrazeními nástrojů. Tento svazek znovu vydala v r. 1884 Gesellschaft für Musikforschung jako 13. svazek svých publikací^{[red 2]}. Třetí svazek obsahuje vysvětlení všech tehdy obvyklých forem vokální i instrumentální hudby společně s údaji o jejich provádění, resp. obsazení. Výtah toho nejdůležitějšího vyšel v Monatshefte für Musikgeschichte v 10. svazku. P. avizuje v posledním svazku ještě vydání čtvrtého svazku, který měl pojednávat o kontrapunktu a měl tedy obsahovat hudební teorii, smrt mu však zabránila v uskutečnění tohoto záměru; nenašel se dosud ani žádný rukopis, který by nám dal představu o jeho případné podobě. Objevil se pouze jeden Praetoriův rukopis v r. 1872 v antikvariátu Em. Maie v Berlíně, ten však pojednává o zkoušení varhan a obsahuje dodatky Joh. Lorenze Albrechta (viz Monatsh. f. Musikg. sv. 4. 149).

Od roku 1605 začínají vycházet s udivující rychlostí nejobsáhlejší díla se skladbami; je zřejmě třeba předpokládat, že už v mladších letech pilně sbíral a skládal, neměl však možnost svá díla vydávat, neboť i kdyby mu to šlo snadno od ruky, samotné opisování by vyžadovalo více času, než kolik mu jeho četné služební povinnosti a korektury umožňovaly. Na vrcholu stojí devítidílná sbírka „Musae Sioniae“. První díl vyšel 1605 v Řezně a obsahoval duchovní koncertní písně o nejvznešenějším panu Lutherovi a jiné německé žalmy v 8 hlasech složené (21 čísel). 2., 3. a 4. díl vyšly r. 1607 v Jeně a v Helmstedtu a navazují na první díl, přinášejí ale i písně pro 9 až 12 hlasů, které mají být obsazeny částečně zpěváky, částečně hudebními nástroji. Společně obsahují 95 zpěvů složených ve formě motet. 5. díl vyšel r. 1607 ve Wolfenbüttelu a obsahuje 166 zpěvů, zčásti od P., zčásti od Grimma, Gesia, Raselia, Werta a Joh. Waltera pro 2–8 hlasů, mezi nimiž jsou duchovní německé písně (včetně chorálů) a žalmy. 6. a 7. díl vyšly 1609 tamtéž a obsahují 444 čtyřhlasých německých duchovních písní. 8. díl, vydaný 1610 ve Wolfenbüttelu, obsahuje 302 čtyřhlasých duchovních písní a je pro hymnologické účely tím nejcennějším, protože přednostně používá staré melodie, u nichž lze často vysledovat jejich světský původ a které tedy tvoří velmi cenný zdrojový materiál. 21 skladeb pochází od Erythraea, Joach. à Burga, Gesia, Meilanda a Joh. Walthera. Tento svazek bohatě využívají hymnologové a téměř všechny hudební skladby byly znovu otištěny u Tuchera a Schöberleina^{[red 3]}. 9. díl vyšel 1610 tamtéž a 1611 u Heringa v Hamburku s pozměněným titulem Bicinia und Tricinia atd. Obsahuje 216 dvou a tříhlasých žalmů a duchovních písní. Exempláře se nacházejí téměř ve všech veřejných knihovnách a komplet v Berlíně a Vratislavi. Toto jedno dílo obsahuje již 1234 zpěvů. V r. 1607 vyšla dále u Wagemanna v Norimberku sbírka motet pro 4–16 hlasů na latinské texty, s 52 čísly, nazvaná „Musarum Sioniar. Motectae et Psalmi latini“ (knihovny v Augsburku, Berlíně, Vratislavi, Královci a. j.). 1611 vyšly čtyři sbírky: „Hymnodia“, obsahující hymny pro 3–8 hlasů, „Missodia“, části mší složené pro 2–8 hlasů, „Megalynodia Sionia“, Magnificat pro 5–8 hlasů, a „Eulogodia Sionia“, obsahující Benedicamus, Salve regina a. j., pro 2–8 hlasů. Tato čtyři díla obsahují 323 zpěvů. Exempláře se nacházejí ve Vratislavi, Berlíně, Lehnici, Braniborku a jinde. 1612 vyšly „Kleine und Große Litaney“ pro 5–8 hlasů, čtyři zpěvy a „Terpsichore, Musarum Aoniarum Quinta“, různé tance pro 4–6 nástrojů (exemplář v Lehnici). Označení „Quinta“ dává tušit, že části sbírky Prima až Quarta byly ztraceny. Böhme sděluje ve svých Dějinách tance počet tanců. P. sám uvádí v předmluvě, že melodie nesložil on, ale že jsou vypůjčené z francouzských a jiných děl. I zde je tedy sběratelem, který zručnou rukou převedl taneční melodie do vícehlasé skladby. 1613 vyšla „Urania nebo Uranochordia“, s 28 tradičními duchovními německými církevními zpěvy pro 2, 3 a 4 sbory (Král. knihovna v Berlíně). 1619 vydal dvě díla: „Polyhymnia exercitatrix“ a „Caduceatrix et panegyrica“ pro 1–21 hlasů, z nichž první obsahuje různé církevní zpěvy (14 čísel.) a druhé zpěvy ke slavnostem (40 čísel.). Jeho poslední dílo vyšlo roku 1621 a neobsahuje věnování ani předmluvu, vyšlo tedy pravděpodobně již po jeho smrti. Nese titul „Puericinium“ a obsahuje 14 církevních zpěvů a duchovních koncertů pro 3–12 hlasů s nástroji a bassem continuem (exempláře těchto tří děl v Berlíně, Vratislavi a Lehnici).

Praetoriův způsob skladby je jasný a jednoduchý, bez velkého umění, ale hluboce procítěný a mluvící k srdci. Jecho čtyřhlasá sazba se stala příkladnou a směrodatnou pro chorál. Vždy usiloval, aby poskytl kostelu a škole dobré a použitelné zpěvy a současně aby uvedl v Německu to nejlepší z italských mistrů a umožnil to využít v německém umění. Žádný jiný mistr tohoto období nezanechal protestantské bohoslužbě tak použitelná a ušlechtilá díla; dokazují to nejlépe tím, že jejich životnost trvá až do dnešní doby. Připomínám jen nádhernou píseň „Es ist ein Ros’ entsprungen.“

Rob. Eitner

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. w:Alžběta Žofie Sasko-Altenburská
2. viz de:Denkmäler der Tonkunst#Publikation älterer praktischer und theoretischer Musikwerke (PGfM)
3. Christoph Carl Gottlieb Sigmund Freiherr von Tucher (1798–1877), sběratel staré církevní hudby, vydal r. 1848 svůj Schatz des evangelischen Kirchengesangs: 622 církevních písní na 469 melodií. Ludwig Friedrich Schöberlein (1813–1881), luteránský teolog, vydal Schatz des liturgischen Chor- und Gemeindegesangs, 3 svazky, 1865–1872.