Máj (almanach 1858)/Všední život/Katastrofa
Všední život Josef Václav Frič | ||
Převrat | Katastrofa | Konec |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Všední život |
Autor: | Josef Václav Frič (jako M. Brodský) |
Zdroj: | Máj. Jarní almanah na rok 1858. Praha: H. Dominikus, 1858. s. 188–194. |
Licence: | PD old 70 |
Čím veselejší ale býval otec; tím smutnější stávala se matka. Byla to žárlivosť na sestřeničku? Bůh ví! nikdy neviděl Jindřich svou matku tak zádumčivou, jako v den, když osm mužů vneslo do jejich bytu pěkný skvostný klavír, který postaven doprostřed pokoje a dotknut rukou Jindřichovou, ty šedivé ouzké stěny měnil v rájskou Alhambru. —
A což teprv sestřenička, když se do zpěvu dala! — Všickni sousedé protější otvírali okýnka a vystrkovali zvědavé hlavy — proč se ale tázal jeden druhého s takým podivením: „Odkud se jen ten starý zmoh’ na to fortepiano?“
K Jindřichovu sluchu ta otázka nedošla, za to si ji ale stará matka v své ouzkosti a v hlubokosti žalu svého sama předkládala. Proč se nesvěřila se svou bolestí? —
Bůh ví, do čeho ti páni, co se takovým vplyvem, tak důležitou konnexí vychloubali, Jindřichova otce zapletli! — Že hrál, to sám nezapíral, často svým štěstím se vychloubaje, někdy na velké ztráty si naříkaje. — Kdykoliv ale padl do melancholie, hodil hned zase hlavou a mna si ruce usmál se, volaje: „Vždyť si to brzo stonásob vynahradím!“ Na to poprosil děti, aby hrály a zpívaly a bylo zas dobře. Když pak vyzval i matku, aby taky poslouchala, ukázala se pouze na prahu kuchyně s úsměvem si oči utírajíc, které byly před chvílí hořce v koutku plakaly.
„Stará,“ zvolal pak otec, „snad jsi neplakala?“
„I bože chraň,“ řekla se smíchem; „v té kuchyni je ale tolik kouře — slunce je zrovna na komíně.“ —
„Tedy otevři okna,“ odsekl starý, „a poslouchej!“ —
Matka poslechla. —
Jindy zas při odchodu oslovil svého syna takto: „Jindřichu, kdybych dnes přišel později domů, nech mi dvéře pootevřeny, ať stará neví!“
Tak se mění časy a lidé! —
Jindřich básnil, jen se prášilo; toť se rozumí, že se všecko točilo více méně kolem sestřeničky, která, o čem dosud ani nevíte, byla tuze podobna k Virginii. Čím šťastnější byl ve své náklonnosti, tím rozervanější byly jeho básně. Jednou, považte, svému ideálu i tu veselosť vytýkal a poprosil ji, aby raději byla zas trochu melancholická a třeba kapku zaplakala.
Sestřenička se z počátku zarazila, pak jej ale vzala za ruku a vysmála se mu srdečně.
„Nezkoušej pána boha, dítě!“ ozvala se matka z koutka; „žádný neví, co na člověka čeká a dokud může být vesel, ať si nevymýšlí smutek; jinak se mu lidé v soužení vysmějí.“
Jindřich sklopil hlavu a zasedl k fortepiánu. —
Jednou přiběhl otec celý vyjevený domů a ptal se na syna:
„Se mnou pojď, honem!“ volal sýpavým hlasem, patrně upokojen, že jej doma nalezl.
Sběhli dolů a nepromluvili na sebe; před domem hrabat z Ypsilonů se zastavili. Jindřich dosud naučen na slovo poslechnout, dostával dnes ponejprv z otce strach — jen chvílkami se troufal po něm okem hodit. Zrak jeho byl ztrhaný, někdy jako na bludičku, kterou bezvolně sledoval, upnutý — hlava skleslá; možná, že se mýlil, zdálo se mu ale, že ta přec jen milá hlava — byla šedivější! —
U vrat nechal syna čekati a byl tam dlouho v prvním poschodí. Sběhl konečně dolů, zachytil ho za šos, ani se naň neohlídnuv a běžel zas k domovu.
Před svým domem zůstal státi a podíval se bolestným i dlouho zpytavým zrakem na svého syna.
„Ten pán by pomoh’ — ale já nebyl v stavu, za tebe říci, že: ano,“ mumlal starý.
„Pro bůh, otče, o co se tu jedná?“ — „Až podruhé.“ Zněla odpověď.
Oba se dnes vyhýbali zrakům matčiným, otec věda, syn nevěda proč.
„Endlich,“ zvolal shrbený mužík ve svém salónu, když byl zoufalého starého Jindřichova otce ke dveřím doprovodil a obrátil se k oknu, vítězným pohledem hledě za oběma. To slovíčko po pansku znamenalo asi delší prostonárodní sadu: konečně jsi mi šel do tenat! už tě mám!
„Vzal si ho pro příhodu už taky sebou; nu ten mi již neujde. Dobrá to koupě!“ zasmál se pán u okna.
Nebyl sice pěkný den, ale matka i sestřenička měly co kupovat a vyšly si. Otec byl již hodinu v kanceláři — Jindřich zůstal sám, skládaje pro Otilii malé překvapení.
Zazvonilo se; šel otevřít — ve dveřích stál otec. „Jsi sám doma?“
„Sám.“
Otec se obrátil, zavřel klíčem za sebou a popošed do posledního pokoje, odložil hůl i klobouk. Po několika kročejích zastavil se před Jindřichem a vzal jej za ruku.
„Mám s tebou co mluvit, synu. Schválně jsem odešel z kanceláře, abych ti něco strašlivého svěřil, a tě o něco velikého poprosil. Nebudeš-li mně po vůli — zblázním se snad, ale to by bylo vždy ještě lépe než hanba — a — krim —“
Starý nedomluvil, ale chvěl se na celém těle. Vjel si dvěma prsty do šedivých vlasů a hrál si v nich, jako nemocný. Po chvíli pokračoval:
„Tyto šediny neponesu již bez poskvrny do hrobu, milý synu! Ano jen se na mne dívej a nevěř — tvůj otec není více poctivý,“ vzkřikl jako šílený a sepnul ruce. „A jestli ty mně nepomůžeš! — —“
Horký tok slzí polil ty utrápené vráskovité líce — odvrátil se a běhal celý bez sebe po pokoji, oči k nebesům pozvedaje. Po chvíli prohodil krátce: „Pamatuješ se na toho pána, kterého jsme jednou potkali v železné ulici?“
„Pamatuji. Uvrhl ten snad vás do neštěstí?“
„Ne ten mně chce pomoci!“ —
„Ale pro bůh, otče, jaké to strašné tajemství! Nevaroval jste mne sám před ním? — Chybí-li vám snad peněz, pište stryci forštovi; sestřenička to také ráda udělá.“ —
„Ani slova o nich více — mám se ti snad zpovídat?“ — prohodil otec v staré obvyklé pánovitosti. Brzy se ale zpamatovav sepjal opět ruce a pravil: „Nebude-li mně dnes večír pomoženo, jsem ztracen — nepátrej dále — povím ti jen, že jestli mi dnes po vůli nebudeš, zejtra si pro mne přijdou drábi! — Našli by snad mrtvolu, ale pomysli na matku, pomysli na sebe! — Nemáš zdání, o jakou sumu se tu jedná — ale ten pán mi ji dnes vyplatí — budeš-li chtít. Slovem, synu — já tě prodal — rozumíš — a ty musíš chtít — odpusť mi to — ich bitte dich, Heinrich!“ —
Starý sklesl k zemi a Jindřich jej musil dobrých deset minut křísit. Když otevřel oči, byla jeho první slova:
„Půjdeš, synu?“ —
„Půjdu,“ odvětil syn hrobovým hlasem a podával otci klobouk i hůl.
„Kdybych ti mohl povídat“ — vzdychl si tento na schodech.
„Ani slova o tom více, jestli mne jen trochu ještě milujete!“ —
Starý stiskl mu ruku a Jindřich se dal zaprodat, aby vykoupil otce.