Vězeň v nové věži/13.

Vězeň v nové věži Josef Kajetán Tyl
12.	13.	14.

Údaje o textu
Titulek:	13.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 418–421. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Veliká hodovní síň na hradě Ploskovském vykrášlena byla nevídaným způsobem. Věnce strakatého kvítí visely po sloupcích, čalouny vlály po stěnách, a nazad povýšené stálo sedadlo s pěknými nebesy. A síň byla plna lidu, svátečně vystrojených rolníků, starších z každé jednotlivé obce, i zbrojnošů a panošů v lesknoucích se krunýřích. Na sedadle pak viděti bylo jinocha silné postavy, ve skvostném oděvu rytířském; vedle něho stál z jedné strany rytíř pohledu zmužilého, pověstný Chlumský, v úplném brnění; z druhé strany pak velebný kmet, domácí kněz a zpovědník. Vedle nich byl se rozhlášený hudec Blažej a starý Božech postavil, kterýžto poslední samojediný v celém shromáždění zasmušile k zemi hleděl.

Rytíř Chlumský prohlašoval shromážděné obci jinocha na pustinách vyrostlého za budoucího pána, v krátkých slovech o podivných příhodách jeho pověděv. Starý Božech musil slova jeho dosvědčiti, složiv opět přísahu v ruce duchovního pastýře, a tentýž velebný otec pak sám prohlásil, co byla nebožka chůva v poslední hodince bývalému pánu dědičnému zjistila.

„A tak se tedy radujte,“ doložil posléze ještě rytíř Chlumský k lidu přítomnému, „že vám nebe pravého pána zachovalo a podvrženou ratolest z rodu Ploskovského zlomilo. Jakoukoli dobrou naději kdo z vás kdy v pána svého skládal, v tohoto mládence důvěrně složte. Jeho srdce jesti kyprá půda, kdežto símě všeho spasitelného uzraje a blahodárně pak okolo vás všech se ovine. Důvěřujte v něj tedy, a milujte Dalibora Ploskovského, jakož pána nového — onť vám dnes veliké veselí ustrojí, kdež budete moci několik číší na zdraví jeho vyprázdniti!“

Slova pověstného rytíře, pohled na statečného nového pána, i přítomnost velebného zpovědníka, jenž v celém okolí za pravého služebníka božího rozhlášen byl — zvláště ale snad poslední slib všechněm přítomným krev tak rozehřály a ústa rozvázaly, že se jednohlasné: „Zdráv buď Dalibor Ploskovský, milostivý pán náš!“ po velké síni ozvalo.

A rytíř Chlumský kázal na to jinochu, jako bez citu a pomyšlení vůkol sebe hledícímu, pokleknouti — meč svůj obnažil, a po krátké modlitbě velebného kněze třikráte jej ocelí na bedra udeřiv, řekl:

„Ve jménu božím, ve jménu králově, ve jménu rytířstva — povstaň, meč opásej a nos jej, jakž tomu káže rytíře povinnost!“

„A nyní: Zdráv buď Dalibor, pán Ploskovský!“ zvolal dále, k zástupu diváků se obrátiv.

„Zdráv buď Dalibor, pán Ploskovský!“ opětovali rolníci, a jeden po druhém drali se pak k jinochu, aby mu ruce políbili, aneb se aspoň šatů jeho dotkli.

Jinoch nevěděl, co se s ním najednou děje — co mužům jej obklopujícím napadá, i byl by se snad pozlobil, kdyby hudec Blažej nebyl zástupu pokynul, aby se již odebral a veselí se nyní oddal; načež i veškerý zástup jako proud úzkým průlivem deroucích se vln ze dveří se hrnul, na prostranné předhradí spěchaje, kdežto se ples chystal.

I byloť brzo hlučno na tom pěkném prostranství. Pod košatou jívou bylo se čtvero hudebníků posadilo, veselou a skočnou jako do honu provozujících, a okolo nich, v dosti hodném kole, otáčely se brzo vystrojené dívky z vesnic blízkých i dalekých, jež byly přišly schválně ku plesu, i podívat se na nového pána. S nimi točili se však také statní jonáci, a radost byla dívati se na ty mrštné údy, na to jak čamrda točení se rozveselených děvčat a na to hopkování vejskajících mladíků.

Opodál na půdě travnaté seděli a leželi hosté starší, radostným okem pohlížejíce kolem na plné nádoby, z nichžto se jim do hliněných i dřevěných džbánů nalévalo. A dobrý žitný chléb i sousto čerstvé zvěřiny jim k lepšímu prolévání hrdla sloužily.

A celý hrad ozýval se podivným šumotem, hovorem, křikem a hudebními zvuky; co však se k úplné směsici zvuků ještě nedostávalo, klučíkové dovádiví, po náhradí a mezi kupami stojících i ležících se honíce, vřískotem svým doplňovali.

Najednou pak zmnožilo se volání a vejskání, hra taneční umlkla — avšak nástroje zněly jako v divém plesu, v zvucích nesrozumitelných. Hradu pán přicházel mezi hodující lid, a děvčata vypínala se, jedno přes druhé, na prstech, aby spanilého jinocha dobře si prohlédla, neboť byla každá matce neb babičce staré slíbila, že jí pana Dalibora dobře popíše.

Sám jinoch s podivením a radostnou zvědavostí na dívky pohlížel; tolik vábných postav nebyl ještě spatřil najednou, a oko jeho nevědělo, kam se dříve obrátiti a kde ulpěti na těch tancem rozehřátých i před vzácným pánem se zardívajících tvářích. Temná rouška, ježto až posud všeliké jednání na hradě mu jako zastírala, nyní náhle se protrhla, a, jako z mlhy slunce, tvář dívky Litoměřické naň zasvitla. I rád by byl opět na svou pustinu se navrátil, kdyby jako mladý rolník byl mohl dívku v tanci obejmouti. Trhaloť to jím — krev jeho vřela, an hudba opět skočnou začala a mladý lid jako kouzlem v radostném víru před ním se otáčel. Násilně jej to vábilo, aby se též mezi tanečníky přimísil, ale Blažej ho mocnou rukou zadržel.

„Tys tomu se neučil,“ šeptala ústa jeho, „a v posměch bys dal se lidu, jenž tě nyní ctí.“

„Ba neučil!“ zasténal jinoch s hořem hlubokým. „Jen co medvěd umím se v lesních pustinách točiti, a radostí vašich odříci se musím, ačkoli srdce po nich prahne, jako lesní potok prahnouti jsem vidíval po letním dešti. O běda, kdo Prokopa tak zkazil!“

I mumlal strašlivé přísahy mezi zuby, a hudec pečlivý z hlučného spolku jej odvedl. Vědělť, že o samotě srdce jeho nejjemněji změkne.

Avšak nehledali oni jediní samotu; i starý Božech byl bez lidského spolku — sám a sám klečel v hradní kapli u rakve, do níž byli položili bývalého pána Ploskovského. I klečel tuto a hořké slzy vyléval. Zabitím jediného dítěte vyvrácen ležel i kořen pomsty jeho, a nyní teprv, jako na pustém světě se vida o samotě, všecku vinu na sebe ukládal — i modlil se velmi žalostně.

V tom přiváděl Blažej Dalibora do kaple, rozmluvě s Bohem jej učiti chtěje.

Ale mysl jinochova byla jako pobouřená hladina jezerní; nejmenším dotknutím se zvlnila. A tvář jeho temným plamenem zahořela, když tu starého svého mučitele z pouště uviděl.

„Prchni, prchni — anebo tě duch zachvátí!“ řičel, neznaje důstojnost místa posvátného, a jako běsný vrhnul se po starci.

Ten uskočil na druhou stranu za rakev. Byloť, jako by očekával, že zabitý syn ku pomoci mu přispěje.

„Trýzniti — mučiti Prokopa — v temnou vazbu zavírati — a medvěda, lesní šelmu z něho dělati uměl jsi!“ sápal se jinoch, nedbaje na domluvu Blažeje, a vytrhna meč, rovným krokem chtěl se na starce vyřítit.

Ale v cestě mu stály máry s rakví Adama, a ty se nyní, jak se jinoch násilně pohnul, s rachotem dutým na kamennou podlahu zvrátily.

Se strašlivým křikem utíkal stařec Božech z kaple.