Větry od pólů/Modlitba za nepřátele

Větry od pólů Otokar Březina
Kde jsem už slyšel?…	Modlitba za nepřátele	Úsměv života

Údaje o textu
Titulek:	Modlitba za nepřátele
Autor:	Otokar Březina
Zdroj:	BŘEZINA, Otokar. Větry od pólů. Praha: Moderní revue, 1897. s. 14–16. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Tvou mocí náš ruměnec přelil se do tváří nepřátel našich,
když tváře nám zsinaly bázní,
a světla ve zracích nepřátel učinils jasná jak hvězdy soumrakem naším.
Z mlčení našeho se pozdvihly radostné výkřiky jejich
a vzdech našich hrobových květů z poupat svých dýchali líbeznou vůní.
Ale náš přízrak plížil se do jejich snění, v řetěz jejich tančících písní se zapjal,
a nejtišší samoty naše byly místem, kde jsme se potkávali.

Těžký stín tajemství tvého od věků leží mezi dušemi jejich a námi.
Mystické světlo, jež rozsvítils zrakům, jinak se zlomilo do jejich niter
a léto, v němž jejich úroda zrála, našimi nivami táhlo jak požáry stepní.
Z hlasu jejich šumí nám větry, jež staletí nesly nám bouři,
žal pláče zapomenutého a zoufalé mlčení na zříceninách.
Úsměv jejich je pln nebezpečenství a vzpomínek na neznámá vítězství mrtvých
a teskno na čele jejich je stínem záhadných smrtí před staletími.
V myšlenkách našich a jejich zápasí němé víření hlasů ze hlubin duší,
echa myšlenek otců, odkazy smutků a viny vychladlých krví:
těžký stín tajemství tvého leží mezi dušemi jejich a námi.

Všudypřítomný! Úsměve nezměněný staletími!
Objetí rozpjaté nekonečností! Zpívající tepote tisíců srdcí!
Plameni sršící ze zraků rozkoší zhasínajících!

Ty, jehož láska padá jako hořící síra v zahrady pozemské lásky!
Modlíme se modlitbu za nepřátele, kteří jdou proti nám v soumracích žití,
za ty, kteří jdou mimo nás, neznámí pro dálku země a smrti,
a za ty, kteří čekají v budoucích jitrech na jitra našeho rodu!

Těžký stín tajemství tvého leží mezi dušemi jejich a námi.
Vítězství naše jsou cestami k tobě a v přemožení našem vítězství neviditelná.
Svištění mečů šelestí nárazem klasů tajemných zrání. Rány mají echa svá v dálce.
V broušené oceli naší a nepřátel našich odrážíš jedno slunce všech jiter,
a semeni z rukou krvácejících dáváš vykvésti lilijemi.
Nesčetné plameny od věků ztravují tmu. I slunce a tajemná žízeň všech světů,
ale vždy znova se valí z kosmických výší. A přece bude naposled světlo.
A bolestné výkřiky naše zvoniti budou jednou jak včely,
když blíží se k úlům se sladkostí medu, jejž sebraly na nivách věků.
Tvoji tajemnou výpravu bojujeme.
Vůdce setnin jsi určil a výši jich dal jsi přehlednout tisíciletí,
paprsky pohledu jejich se nezlomily v přechodu z prostředí do prostředí
a šepot rozkazu jejich jsi proměnil v bouři ohlasem hlubin.
Dals sílu útoku našemu, když krajiny světla duněly našimi kroky,
a sílu rameni nepřátel, když jsme osnovali vítězství denní
při pochodních nočních! —
Dni naše vstávají v mlhách jak podzimní slunce a teskno a teskno!
Umdlení naše na nivy nepřátel zasívá růže! A naše cesta vede až k hranicím času!
O Věčný!
Bolest všech vítězství kouří se k tobě azurem staletí příštích jak prosebná oběť
a spjetí všech rukou, svlažené slzami, volá po mystickém odpuštění!
Učiň rány naše sladké a nezmenšující počet živých, ale zvětšující!

A v tichu bolesti své ať slyšíme šuměti v duši mystické prameny světla,
neboť bolest a světlo jsou formami jediné vibrace tajemství tvého!
V poledne zápasu našeho ať zvoní nám etherné polibky duší, smířených smrtí,
a tváře rozpálené odvěkou vinou ať ochladí rosa nového stínu,
v němž i my duše svých nepřátel proniknem jednou v lítosti lásky,
kterou jsme zapřeli s pláčem a v růžovém dešti polibků mrtvých,
kterým jsi přikázal svadnouti na rtech zápasícího!