Větévky z útlého kmene/Oběť za bližního

Větévky z útlého kmene Alfons Bohumil Šťastný
	Oběť za bližního	Kříž v lese

Údaje o textu
Titulek:	Oběť za bližního
Autor:	Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj:	ŠŤASTNÝ, A. B. Větévky z útlého kmene. Praha: M. Knapp, 1892. s. 3–11. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Bylo parné odpoledne v měsíci červenci.

Na čistě modré obloze plála ohnivá sluneční koule, vysýlajíc k zemi zářné paprsky. Vzduch horkem jen se tetelil. Tráva žloutla, květiny usychaly. Na polích chřestily zlaté klasy na vysmahlých stéblech.

Z útulného zámečku velkostatkáře Dobřínského vykročily tři dítky. Dvě z nich, jež dle podobnosti byly zajisté bratr a sestra, rozevřely bélavé, spodem modré slunečníky, aby uchránili svou jemnou pleť před palčivými paprsky. Třetí z dětí, statný hoch, neměl stínidla. A nebylo mu ho také třeba. Osmahlá tvář svědčila, že hoch již mnohokráte vzdoroval slunečním paprskům s obličejem ničím nechráněným.

Bratr a sestra byli dítky velkostatkáře Dobřínského, u něhož otec osmahlého chlapce byl šafářem.

„Půjdeme tedy do lesa, Ludvíku?“ otázala se dívčina svého bratra.

„Ano, Helenko,“ odpovídal Ludvík. „Arnošt ví o pěkných jahodách. Natrháme si jich do tvého košíčku.“

„Nepotřísní se mi?“ obrátila se dívenka ku správcovu synovi.

„Buďte beze starosti, Helenko,“ těšil ji hoch. „Vyložím košíček zelenými listy, takže ani jahůdka nedotkne se jemného pletiva.“

Dívka radostně si poskočila a hopkovala stinným stromořadím k lesu, vzdálenému přes půl hodiny.

„Helenko, neutíkej tak!“ napomínal ji Ludvík. „Vždyť dojdeme ještě dnes do lesa!“

„Já bych ráda už trhala jahůdky!“ volalo děvče.

„Dočkáš se jich,“ řekl bratr. „Uč se býti trpělivou.“

Helenka pohodila rusou hlavinkou a zmírnila krok. Chvílemi odskočila do příkopu, aby utrhla květinku. Když jich měla plný košíček, začala víti věneček.

Hoši zatím bavili se hovorem o hospodářství. Ač byl Arnošt u věku mladistvém, přece přiučil se mnohému od otce. Co věděl, rád sdělil s Ludvíkem, jejž hovory zajímaly, poněvadž otec mínil dáti jej na studie do hospodářské školy.

Helenka dohotovila již druhý věneček, když stanuli na začátku hustého lesa. Milý chlad, nasycený pryskyřičnou vůní, je ovanul.

„Ach, tu je krásně!“ zatoužila Helenka, usedajíc do hebkého mechu. Hoši učinili podobně, aby trochu pohověli údům vedrem znaveným.

Panovalo ticho. Jen kdesi v dáli zaťukal datel, aneb zakrákoral havran. S místa, kde dítky seděly, bylo viděti na rozlehlé lány, pokryté dozrávajícím obilím. Světlo sluneční lilo se na ně plným proudem; každý klas zdál se býti z ryzího zlata.

Z počátku živý hovor dítek brzy váznul. Na víčka oční kladl se jim spánek a tížil je dolů. A byly by snad usnuly, kdyby Ludvík nebyl si vzpomněl, že k večeru dostanou na zámku návštěvu milého strýčka.

„Hola, vzhůru!“ rozkřikl se maně.

„…Vzhůru!“ zahučela v dáli ozvěna.

Povstali tedy se země a pustili se hlouběji do lesa.

„Tady by se to spalo!“ pronesla tiše Helenka, ukrývajíc jemné zívnutí.

„Věřím,“ usmál se Ludvík. „Ale, my jsme nevyšli z domu se vyspat, nýbrž trhat jahody!“

„A kde jsou ty jahody?“ ozvala se Helenka trochu rozmrzele. „Vždyť jich nikde nevidím!“

„Nejsou daleko,“ těšil ji Arnošt. „Brzy přijdeme k mýtině a tam budeme míti hojnou žeň.“

Tento slib pomalu zapudil Helenčinu ospalosť. Její očka se vyjasnila, a na rtíkách pohrával radostný úsměv.

Arnošt se neklamal. Když dostali se na mýtinu, Helenka zajásala. Mezi svěží travou jakoby nasil rubínů!

„Arnošte, Ludvíku, tu je jahod!“ volala dívenka a sepjala údivem ručky.

„Vždyť my je vidíme!“ usmál se bratr.

A sehnuv se, jal se trhati šťavnaté plody. Arnošt i Helenka následovali jeho příkladu.

Dlouho trhaly dítky, a přece byl košíček dosud prázdný! Ovšem, nemohl se naplniti, když trhající pamatovali jenom na svá ústa! Teprve když najedli se podle chuti, začali ukládati jahody do košíčku, jež byl Arnošt dříve pečlivě vystlal širokými listy. Červených plodů v košíčku přibývalo. Helenka zaběhla do houští, neboť spatřila tam trs jahodníku, na němž rdělo se zvláště pěkné a veliké ovoce. Sehnula se, aby keřík otrhala. Však v témž okamžiku zděšeně vzkřikla.

„Co se stalo?“ zvolali hoši a přiskočili k ní.

„Něco mne kouslo do ruky,“ s pláčem sdělovala dívčina, ukazujíc dlaň, kde z malého otvoru prýštila se krev.

Hoši zbledli jako stěna. Aby to tak byl jedovatý had!

Však Ludvík se ihned upokojil. Slýchal od vesničanů, že ve zdejší krajině zdržují se jenom hadi neškodní.

„Snad tě štípnul nějaký brouk!“ mínil.

Však Arnošt nechtěl tomu uvěřiti. Rozhrnul křoví; ale hned uskočil.

„Zmije!“ vykřikl polekán.

Ludvík nahlédl též do křoví a s uděšením seznal, že Arnošt se nemýlil. Pod větvemi ležel v kotouči svinutý had, jehož úzká, dozadu rozšířená, plochá hlava s rozevřenou hubou zdvíhala se hrozivě do výše. Od krku až ke konci ocasu táhnul se černý pruh či spíše jakýsi řetěz, složený ze čtverhranů špičkami k sobě spojených. Ano, byla to zmije! A ten jedovatý had uštknul nebohou Helenku!

Když ubohé děvče uslyšelo, že skrývá se tam zmije, dalo se do zoufalého pláče.

„Ach, můj tatíčku, moje matičko, já musím umříti! Už vás snad ani neuvidím. A já vás mám tak ráda! Dobrý Bože, nedej mi zemříti! Andělíčku můj, zachraň mne!“

„Počkej, netvore, odměním se ti za tvou úskočnosť!“ rozkřikl se teď Ludvík hněvivě.

Uchytiv pádný kámen, rázem rozdrtil hlavu jedovatému plazu. Ale tím Helence nepomohl.

Zatím Arnošt uchopil dívčinu dlaň a ohledával pozorně ránu. Byla dosti hluboká, a krev z ní dosud tekla. Rychle odskočil a za chvíli byl tu s větším ploským kamenem. Za pomoci Ludvíkovi vyhrnul Helence rukáv a přitlačil pevně nad ranou kámen — přímo na tepnu. Pak jej přivázal kapesním šátkem.

„Teď aspoň nebude moci krev prouditi do těla a neodnese s sebou jed,“ řekl Arnošt.

„Četl jsem v jedné knize, že, vypije-li se hned po uštknutí větší dávka nějaké lihoviny, jed nemůže v těle zhoubně působiti.“

„Ale, když tu není nic podobného!“ volal Arnošt. „Aspoň kdybychom mohli ránu vypáliti!“

Helenka začala zase bědovati. Hoši stáli mlčky, nevědouce si rady.

Pojednou kmitla hlavou Arnoštovou myšlénka. „Ano, zachráním ji!“ zvolal.

A přiskočiv k dívce, uchytil její ruku a pevně přitiskl své rty na ránu. S nemalým úsilím začal ssáti otrávenou krev.

„Co děláš, Arnošte?“ vykřikl Ludvík.

I Helenka ustrnula nad jeho odvážností. Chtěla se mu vyrvati; však Arnošt jí nepustil. Teprve po chvíli ustal. Vyplil vyssátou krev z úst a po kratičkém oddechu začal znovu.

„Tak, nyní je po nebezpečí!“ zvolal radostně a pustil Helenčinu ruku.

„Ale, vždyť se otrávíš!“ vyčítala mu dívka.

„Neotrávím,“ usmál se zmužilý hoch. „Vím, že hadí jed v žaludku neškodí.“

„Ale, což kdybys měl v ústech ránu, a jed dostal se ti do krve?“

„Myslím, že mám ústa zdravá,“ odpovídal Arnošt. „Ale, teď spěšme k domovu.“

Rychle se vydali na zpáteční cestu. Vedro bylo nesnesitelné.

„Nebýti tebe, Arnošte, mohla být má sestra za chvíli mrtvolou. Četl jsem totiž, že, čím větší horko, tím rychleji rozšiřuje se jed v krvi. Budeme ti za to povděčni do své smrti, hodný hochu!“

S pohnutím podával Arnoštovi pravici.

„A já se budu modliti za svého ochrance, aby mu Pán Bůh dal všechno dobré,“ řekla dívčinka, pohlížejíc uslzeným zrakem na Arnošta.

Ten pohladil jí rusé vlásky.

Ulekli se rodiče Helenčini, když zvěděli, co se dítkám v lese přihodilo.

„Tedy zmije tě uštkla, dceruško?“ vrtěl hlavou pan Dobřínský. „Neslýcháno, že by tento škůdce byl se někdy zjevil v této krajině. A šafářův Arnošt že tě zachránil? Hodný hoch, odměním se mu za to.“

Hned poslal pro lékaře do nedalekého města.

Ve světnici svých rodičů seděl Arnošt. Otec i matka stáli u něho s rukama sepjatýma.

„Nedopusť, Bože, aby mé dítě snad stalo se obětí své šlechetnosti!“ modlila se matka.

Arnošt hleděl zaraženě před sebe. Těšilo ho, že mohl zachovati dcerušce svého dobrotivého pána život; avšak něco ho naplňovalo hrůzou. Již cestou pocítil v hrdle silné pálení, jež nyní stále se zmáhalo. Při tom zdálo se mu, jakoby něco vězelo mu za jazykem. Stěží jen mohl pozříti sliny. Ale mlčel o tom, nechtěje rodičů polekati; domníval se, že snad snědl nějaké špatné jahody, a po těch že je mu tak nevolno.

Po některé době zahrčel na dvoře kočár. Z něho vystoupil lékař a ubíral se do panských pokojů. Prohlédnuv Helenku, zakýval spokojeně hlavou.

„Nic jí nebude,“ řekl. „Dáme jí něco pro pot a tak zabráníme všem škodlivým následkům.“

Náhle se na něco rozpomněl. „Prý nějaký hoch vyssál jí jed z rány. Kde je ten odvážlivec?“

„Bvdlí v přízemí. Je to syn mého šafáře,“ řekl statkář.

„Podívám se k němu.“

A uchopiv klobouk, kráčel lékař k obydlí šafářovu. Když vkročil do světnice, pohlédl na Arnošta. Zděsil se jeho bledé tváře.

„Jak je, hochu?“ otázal se, bera Arnošta za ruku.

„Cítím v krku pálení,“ vypravil ze sebe hoch zvuky chroptivými. „Napadá mne také veliká slabosť!“

Rodiče zděšeně vykřikli.

„Bože dobrotivý, snad si tím ublížil!“ zalkal otec.

„Utište se!“ přikazoval lékař.

Uvedl hocha k oknu a otevřel mu ústa. Líce jeho se zasmušily. Ústa, jazyk i celé hrdlo hochovo byly oteklé a silně zaníceny.

Mlčky odstoupil lékař ku stolu a napsal předpis.

„Tohoto léku dáte mu každých pět minut lžičku,“ nakazoval, opouštěje světnici.

Otec vyšel za ním. „Přečká to, pane doktore?“ ptal se chvějícím se hlasem.

Lékař stiskl mu soucitně ruku. „Odevzdejte se do vůle Boží. Zde je všechna pomoc marnou. Patrně měl v ústech otevřenou jizvu, jíž vniknul jed do krve. Ubožák jistě skoná do večera.“

A rychle odešel, aby zatajil své pohnutí.

Jako bleskem rozneslo se po vesnici, že Arnošt šafářův za nedlouho se rozloučí se světem. Všichni litovali hocha, jenž z lásky k bližnímu obětoval svůj život.

Přišel pan farář, aby poskytl svému žáku poslední útěchy.

A když slunko zapadalo, usmál se Arnošt posledně na své rodiče, na bratry a sestru, i na rodinu statkářovu, kteří shromáždili se u lůžka umírajícího.

Zoufalý pláč zazněl jizbou.

„Pomodlete se za duši zemřelého!“ vybízel velebný kněz, poklekaje u lůžka Arnoštova. Vše vrhlo se na kolena, a dojemná slova modlitby zalétala na nádvoří, kde ozýval se hlasný pláč vesničanů, kteří v zástupu přišli, aby sdíleli bol s ubohými rodiči.

Velkostatkář vystrojil Arnoštovi nádherný pohřeb, jemuž byl přítomen s celou svojí rodinou a se mnohými přátely. Když dopadla poslední hruda na rakev zemřelého, ujal pan Dobřínský rodiče Arnoštovy za ruku a řekl chvějícím se hlasem: „Ztratili jste dítě, které obětovalo se, aby zachovalo život mé dceři. Vím, že ztráty té nelze vám nikterak nahraditi. Však vynasnažím se, abych aspoň zmírnil váš bol. Ode dneška jste mými přátely a budete bydleti společně s mou rodinou. Děti vaše jsou mými dětmi; vychovám je jako své vlastní a postarám se, aby domohly se lepšího postavení. Přijměte mou nabídku! Odpusťte mi, že vůlí Boží člen mé rodiny připravil vás o milované dítě!“

Se slzami v očích stiskli rodiče statkáři ruce. S hlubokým žalem v duši opouštěli místo, kde spal jejich miláček věčný sen.

Statkář vyplnil svůj slib. Ludvík a Helenka těšili se z nových bratří a sester, a milovali jejich rodiče jako své vlastní.

Pan Dobřínský opatřil hrob Arnoštův stkvostným pomníkem. Na mýtině, kde přihodilo se ono neštěstí, kázal vystavěti kapličku s nápisem, jenž měl ještě pozdním věkům hlásati o veliké oběti Arnoštově.