Věnec slávy žen slovanských/Františka hraběnka Slavatova

Věnec slávy žen slovanských František Stejskal-Lažanský
Dorotea Sybilla Zhořelecká	Františka hraběnka Slavatova	Marie Luisa z Gonzagy

Údaje o textu
Titulek:	Františka hraběnka Slavatova
Autor:	František Stejskal-Lažanský (jako Frant. Sk. Stejskal-Lažanský)
Zdroj:	STEYSKAL-LAŽANSKÝ, F. S. Věnec slávy žen slovanských. Praha : vlastním nákladem, 1868. s. 64–68. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Františka Slavatová z Meggau

Františka, rozená hraběnka z Meggau-ů, narodila se r. 1609. Otec její, hrabě z Meggau-ů, pocházel z Míšenska, ze staré šlechty srbskolužické, toho času již národnosti své větším dílem odcizené. Matka její byla rozená hraběnka z Chanů. Leonard, tak slul křestným jménem otec její, prodal své panství a usadil se v Rakousku. Pro jeho udatenství a prokázané dobré služby jmenoval ho Matyáš I. nejvyšším komořím a Ferdinand II. hofmistrem.

Františka jsouc nepochybně nejmladší z pěti dcer, byla jako tyto co nejpřísněji vychována a od mladosti k nábožnosti a k pracovitosti vedena.

Hrabě Joachym Oldřich Slavata, pán z Hradce a na Telči, hledaje si choť stavu svého hodnou, volil Františku z Meggau-ů, tehdáž osmnáctiletou. Staré přísloví: „Čemu člověk z mládí zvykne, toho ani v stáří nezapomene,“ vyjevilo se na Františce ve světle nejjasnějším. Byvši od narození až do 13 let churavá, bavila se, jak sama vypravuje, okrašlováním obrazův a modlením. Ve stavu panenském měla dobrý příklad na své nábožné matce, jímž také vždy se řídila. Ve stavu manželském stála jí po boku zbožná tchýně, která Františku co svou dceru milovala. Ve stavu vdovském oddala se zcela stálé nábožnosti, jež ji ovšem mnohdy až k přepjatosti vedla.

Manžel její Joachym Oldřich zaneprázdněn jsa válkou málo kdy doma se zdržoval. Když pak byla r. 1645 pověsť, že Švédové Vídeň oblehnouti zamýšlejí, pospíchal, ač ještě sláb byl nemocí nedávno přestálou, k Vídni. Františka doprovázela jej až do Mostu (Bruk) nad Murou, kdež po čtrnáctidenní nemoci zemřel dne 4. května 1645.

Tak se stala Františka v 34. roku věku svého vdovou, jsouc matkou sedmi nedospělých dětí, o jichž vychování s celou duší pečovala. A také v skutku děti své dobře vychovala i zaopatřila.

Synové Ferdinand, Vilém, Jan, Jiří a Joachym zastávali vysoké úřady při království českém (Joachym byl nejvyšším sudím zemským), majíce znamenitá panství: Leopold Vilém obdržel panství jindřichohradecké, nejmladší ze synů, Jan Karel Joachym, vstoupil do řádu karmelitánského, jehož generálem se napotom stal. Kateřina, nejstarší dcera, provdala se za hraběte z Pětikostelů. Lucie stala se manželkou Adolfa Vratislava hraběte ze Šternberka, místodržitele v království českém; Barbora se dostala za hraběte Filipa z Lichtenšteina.

V krátkém čase svého vdovství mohla se Františka opět provdati; zvláště její svat, hrabě Vilém Slavata o ruku její se ucházel slibuje, že u papeže vymůže povolení k sňatku. Františka ale nejen že všemu odepřela, nýbrž učinila slib, že chce do smrti vdovou zůstati.

Odstěhovala se do Telče. Tu začíná blahodějné její působení. Udělovala hojné almužny, navštěvovala nemocné, zaopatřujíc je penězy a jídlem; chudých zvala k obědu, obsluhujíc je s některou dcerou; zemřelým chudým opatřovala pohřeb, platíc výlohy k tomu potřebné. Jsouc takto k jiným na nejvýš vlídnou, byla k sobě velmi přísnou; považujíc se za velkou hříšnici činila přísné pokání za všecky hříchy, jichž se kdy dopustila, při čemž se ve své horlivosti často přílišně trýznila. Na památku zachování syna svého Karla, jenž upadnuv do vlčí jámy bez úrazu z ní vyšel, dala Františka r. 1663 jámu tuto vyzditi a nad ní kapli postaviti.

Chudé šatila, ku kterémuž účelu měla zásobu punčoch, střevíců a jiného oděvu.

Majíc vždy v úmyslu založiti klášter pro Jezovity, povolala Františka r. 1650 dva Jezovity, aby místo pro klášter vyhlídli. Následujícího roku, obdrževši od biskupa olomúckého povolení k stavbě, koupila vedle chrámu sv. Jakuba několik domův a dala na tom místě klášter stavěti. Se stavbou započato 21. června 1651 a r. 1654 byl klášter dostaven.

K výživě Jezovitů určila Františka jistinu 50000 zlatých a koupila ku klášteru svobodnický dvůr od Ladislava Weitmüllera z Weitmüllerů s rybníkem, přes kterýž vystaven most, spojující klášter s dvorem. Jezovité ubytovali se v novém klášteře r. 1655, ale neměli ještě svého kostela; museli tedy mše v chrámě sv. Jakuba sloužiti. Aby se všem mrzutostem mezi kněžstvem možným předešlo, objednala Františka pro nové klášterníky zásobu mešních rouch a drahého nářadí, a dala ku chrámu sv. Jakuba z jedné strany kapli, z druhé pak sakristii vystavěti, nad níž i kůr k modlení Jezovitů zřízen jest. Ve chrámě dala dva oltáře přistaviti a klenbu hrobní na novo vyklenouti.

Poněvadž výpary z blízkého hřbitova svatojakubského Jezovitům zdály se býti zdraví nebezpečnými, umínila si Františka, že jiné místo pro hřbitov opatří a onen u sv. Jakuba docela zničí. Dle listiny od 23. srpna 1672 složila 1500 zl., aby se za ně zahrada, nynější hřbitov u sv. Anny, zakoupila.

Avšak na tom všem nebylo Františce dosti; toužilať vidět chrám vedle kláštera jezovitského. Chrám tento založila skutečně r. 1663, čtvrtého roku nato, 1667, byl chrám ten dostavěn a dne 12. září t. r. od arciknížete Leopolda Viléma, tehdáž biskupa olomúckého, vysvěcen. Bylť postaven na místě dřívější školy a fary svatojakubské.

Dále koupila Františka jeden váreční dům (kde nyní hlavní škola stojí) a dala na tom místě postaviti seminář pro sedm študentů v hudbě zběhlých, k jichž výživě jistinu 10000 zl., a opět jistinu 10000 zl. k výživě chudých študentů založila. —

Dne 29. června r. 1674 povolal císař Leopold I. Františku za nejvyšší vychovatelku dcery své arcikněžny Klaudie. Františka nechtíc Telč a zamilovaný svůj chrám i klášter jezovitský opustiti, úřadu toho za rozličnými vytáčkami zbaviti se hleděla, ale Leopold neupustil od úmyslu svého, nýbrž psal jí sám dne 13. listopadu 1674, žádaje ji, aby nabídnutý úřad přijala. Františka odebrala se tedy do Vídně ke svému úřadu. Když pak dvě léta nato arcikněžna Klaudie zemřela, navrátila se Františka opět do Telče.

Dne 15. září 1576 založila Františka na věčné časy jistinu 10000 zl., z jichž úroků mělo ročně pět telečských dívek se poděliti. Telečský magistrát měl je navrhovati. Ustanovení to podnes se zachovává. V závětu svém určila na 3000 zl. chudým a kostelům.

Františka dosáhši 76 let zemřela dne 22. září 1676 a byla do krypty kláštera jezovitského položena.

Projdeme-li celý život Františky hraběnky Slavatové, musíme žasnouce sami sebe se ptáti: Jak mohla Františka tolik peněz na to množství dobrých skutků vynakládati, majíc sedm dítek, jež všecky dobře zaopatřila? Odpověď na to jest snadná. Františka nežila a neodívala se, jak hraběcí stav žádá, nýbrž trávila život svůj ve vší prostotě, shromažďujíc statky světské pro své bližní. Napomínaly-li ji dítky k šetrnosti, říkávala: „Nemějte péči o své zaopatření; co činím a cokoli uděluji, to dávám ze svého, ničeho neberu z vašeho. Proto jsem zůstala vdovou, abych se vyhnula výlohám, jichž stav můj žádá, a dle vůle se svými statky nakládati mohla. Bojte se Boha a buďte cnostné!“

Toť zajisté příklad následování hodný. Františka Slavatova mnoho činila pro trpící lid a pro bližní své vůbec; jediná snad vada její byla, že tak velmi přála Jezovitům.