Věnec slávy žen slovanských/Anna Jagełłonská
Věnec slávy žen slovanských František Stejskal-Lažanský | ||
Barbora Radziwiłłovna | Anna Jagełłonská | Eva Zrinská |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Anna Jagełłonská |
Autor: | František Stejskal-Lažanský (jako Frant. Sk. Stejskal-Lažanský) |
Zdroj: | STEYSKAL-LAŽANSKÝ, F. S. Věnec slávy žen slovanských. Praha : vlastním nákladem, 1868. s. 55–56. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Související články ve Wikipedii: Anna Jagellonská (1523-1596) |
Anna, poslední to větev slavného rodu Jagajłovcův, narodila se dne 18. října 1522 v Krakově a byla dcerou Zykmunta I., kraje polského, a manželky jeho Bony de Sforza. R. 1548 zemřel jí otec, r. 1554 odjela matka její do Vlach, i žila Anna nápotom v osiřelosti při dvoře bratra svého Sigmunda Augusta, cvičíc se ve ctnostech a v pobožnosti. Po smrti řečeného bratra jejího (r. 1575) určili jí stavové polští, vidouce ji opuštěnou a schudlou, jisté důchody a ustanovili ji povznésť na trůn, položivše do výminek volby nového krále, aby ji za manželku pojal. Vyvolen francouzský králevic Jindřich z Valois (čti: Valoá), který však obstárlou Annu pojmouti nechtěl a v několika dnech mrzce polský trůn opustil. Poláci vybrali sobě nyní za krále Štěpána Bátoru, který maje již 42 let věku svého výmince od stavů sobě kladené se podvolil. I oženil se s Annou tehdáž již čtyryapadesátiletou a byl s ní r. 1576 v hlavním chrámu krakovském na království polské korunován.
Král Štěpán žil s ní slušně a příkladně, jakkoli s ní dlouho nebýval, an se, nebyl-li právě proti nepříteli v poli, nejraději ve Vilně nebo Grodně zdržoval, kdežto Anna více v Polsku přebývala, ctil a velebil ji jako všickni pro její ctnosti, dobrotu a bohabojnosť. R. 1586 ovdověla a ztrávila pak ještě plných pět let při dvoře svého sestřence, krále Sigmunda III. Vasy. Dosáhla 73. léta věku svého, zemřevši dne 9. září 1596. Pochována jest poslední rodu svého v Jagełłonské kapli při hlavním chrámu krakovském pod náhrobkem, jejž sobě za živa postaviti dala. Slavný Jesuita Petr Skarga měl nad jejím hrobem pohřební řeč, která se dosud ve sbírce četných jeho spisů zachovala. S ní zanikl rod Jagajłovcův, ale i štěstí, vážnosť, starý dobrý řád, staré obyčeje i zlatý věk literatury a osvěty národu polského.