Věnec slávy žen slovanských/Žofie Alexejevna
| Věnec slávy žen slovanských František Stejskal-Lažanský | ||
| Natalie Kyrilovna, cařevna ruská | Žofie Alexejevna | Evdoxie Feodorovna |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Žofie Alexejevna |
| Autor: | František Stejskal-Lažanský (jako Frant. Sk. Stejskal-Lažanský) |
| Zdroj: | STEYSKAL-LAŽANSKÝ, F. S. Věnec slávy žen slovanských. Praha : vlastním nákladem, 1868. s. 72–74. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
 Související články ve Wikipedii:Žofie Alexejevna |
|
Nešťastná tato sestra Petra Velikého narozena jest r. 1667 a byla dcerou cara Alexeje Michaeloviče a první manželky jeho Marie Milosłavské. Po smrti matčině dostala s bratřími Feodorem a Ivanem v Natalii Nariskinově macechu. Byloť záměrem kněžny této, zjednať duchaplnému, mladistvému synu svému Petrovi nástupnictví trůnu. Feodor, byv po smrti otcově po krátký čas vladařem, zemřel r. 1682, a Ivan slepý a téměř blbý měl dle vůle lidu zároveň s Petrem pod poručnictvím Žofiiným na jeho místo nastoupiti. Tu způsobila matka Petrova, silnou stranou jsouc podporována, první povstání ve prospěch syna svého; avšak nalezla odpor u většiny národu i u tělesné stráže carů ruských, u bojezvyklých Střelců. Věc sirotků zvítězila, a krásná, opatrná, ode všech Rusů milovaná Žofie, něžná pěstounka nešťastného Ivana, projevivši se moudrou vládkyní, měla jedinou protivnici — Natalii.
Nedajíc se prvním nezdařením záměru svého odstrašiti, připravovala Natalie se synem svým pomalu veliký obrat, kterýmž se pomocí cizích mravů a věd mělo říši dostati nového lesku. Temná nevzdělanosť, železné břímě starodávných obyčejů, jež na četných národech lpělo a pod jemným žezlem Žofiiným i na dále trvalo, mělo a muselo během času vyššímu vzdělání, jiným mravům ustoupiti; Žofie musela se státi obětí slávy Petrovy. Při povstání, které r. 1680 přívrženci Petrovi vzbudili, bylo z počátku pochybno, která strana zvítězí. Bojovníci Žofiiny vehnali Petra i s matkou do kláštera sv. Trojice v Bobrašensku, kdež se tento jako ve tvrzi bránil a konečně úplně zvítězil. Marná byla poselství Žofiina k mladému vítězi, a když konečně sama k němu se vydala, aby sobě a svým zmírnění osudu vyprosila, zastihl ji mezi cestou rozkaz, jímž se do kláštera odsuzovala. Říšský kancléř a vojevůdce Galizin, jenž od smrti Feodorovy v čele všech záležitostí stál a věrným rádcem Žofii býval, musel vlasť opustiti, a nejlepší její přátelé zhynuli rukou katovou; z krve odpravených, z ohavné války občanské vzešla osvěta s novými zřízeními a zákony. Ivan slul i dále carem a Petr zdobil trůn zdánlivě toliko rozdělený svými činy a moudrostí svou.
Žofie marně se pokoušela prchnout do Polska, bylať do kláštera devického odvežena a tam, poněvadž se zmužilé její mysli obávali, co nejpřísněji střežena. Vzdor tomu stalo se jméno její některým velmožům s vládou Petrovou nespokojeným předstírkou třetí hrozné revoluce. Strašlivou krutostí potlačil Petr tentokráte odpor proti své vládě. Úplné zničení bylo mu heslem, povstalci byli pod okny Žofiinými věšeni a rozsekané jich údy na mříže oken nabodnuty. Politování hodná kněžna, jejíž osud se porovnati dá toliko s bídnějším ještě osudem Evdoxie Lapuchinovy, která též byla zapletena v hroznou tuto o trůn hádku, ušla smrti jen na přímluvu Leforta, vychovatele Petrova. Po scénách svrchu popsaných vrazil rozsápaný Petr do žaláře své sestry, zasypal ji obviňováním, spíláním a trýzněním, jemuž se ona jen slzami a ujišťováním neviny své opříti mohla, až konečně do mdloby padla. Každý pocítí, jaké vřely city v srdci silné a, jak tomu chtějí Petrovi velebitelé, i vládychtivé Žofie. Mladistvá síla krásné, zmužilé a snad ještě doufající ženy této odporovala po nějaký čas trpkosti osudu, až konečně co jeptiška do kláštera vstoupila a tam zemřela r. 1704. Aby se organisace tak hlubokou bolestí rozervaná úplně zrušila, k tomu věru nebylo zapotřebí jedu, jenž jí dle pověsti dán byl. Památka její jakož i Evdoxiina zatemněna jest skvělostí dne, jejž Petr a Kateřina Rusku přinesli. Oběma ženám připisuji se zločiny, jichž se sotva dopustily, ba ani dopustiti namohly. Kdyby byly zvítězily, jmenoval by je dějepis rekyněmi, velikými carevnami;[1] slávou přemožených však jest hana.
- ↑ Tak na př. Kateřina II.