Výlet na Krym/Domů
| Výlet na Krym Josef Svatopluk Machar | ||
| Krym | Domů | |
Loď rozjela se do modrého moře. Zavlály šátky, čapky zamávaly – nuž, s bohem, s bohem! Rozvířená brázda pod zádí lodi šuměla, a kruhy se rozbíhaly po přístavu k břehům – buď s bohem, s bohem, sladká Jalto moje! Já ve své duši uzavřel jsem tebe a odnáším tě pod chladnější pásmo. I ty, můj břehu, marně plyneš na zad a marně chceš mi navždy unikati – jen očím prcháš, v duši jsi však zavřen, je plna tebe, celý kraj v ní nesu a nevydám své carství jenom Smrti. Tak podržím tě, jak tě nyní vidím, tvou ukrutnost, můj drahý, zvrátím v nivec, neb luznějším ses nejevil mi nikdy, jak v této chvíli, když mi s bohem dáváš. Tak nikdy nejásaly tvoje barvy, tak nikdy nevýskal si vzduch tvůj zlatý, a modřeji se nezasmálo nebe a jeho zrcadlo zde, klidné moře. Jen v trosku duše své vás uzavírám, díl valnější jí zanechávám tady, a vím, že troska moje sníti bude a teskně toužit po své druhé části…
Jak jiným člověkem se domů vracím! Mám v srdci klid a mírné naladění svých dětských dob za letních podvečerů, sobotních podvečerů, kdy zněl s věže hlas našich zvonů, kdy jsem míval pocit, že čas a lidé v klopotné své honbě staví se náhle, usedají klidně a v západ slunce, barvy horizontu se zadívají, tiše hovoříce…
Jsem smířen se vším, raduji se z žití, vše omlouvám a všecko je mi jasno. Svět nemůže být jiný, a tak dobře. Jde zákony, jichž nelze postihnouti smrtelným smyslům, ubohému umu. A největším pak mudrcem jest jeho květ, jenž se těší z teplé záře slunce, pták, jenž se stará o své malé děti a naplnivše oba tak svůj úkol mrou beze stesku po posmrtném žití, bez touhy po slávě, jakoby znali, že v dětech dál žít může dostačiti..,
Buď s bohem, Kryme, v divé honbě žití tys přál mi sobotní zas jeden večer… Já viděl zase jednou velké slunce, zas dýchal klidně, slyšel zníti zvony a ztrávil chvíli v rozhovoru tichém… Tys hovořil tak mile k smyslům mojim svou řečí předkulturní, a já cítil pradávných lidí dávno zniklé štěstí na hrudi tvé, já slyšel bíti srdce v tvém moři, skalách lesích, vzduchu, květech, veliké, dobré, neúnavné srdce, žil v pohádce jsem, pohádku jsem prožil –
buď s bohem, s bohem!Spousta škatul leze v kupé, kufry, vaky – dáma křičí, za ní zrudlý manžel cupe – bozi, kde už jsem je zřel?
Zavazadla místí hbitě: „Pozor na to!“ ona stále – „Prosím tě, jen nekřič, dítě! Nic se tomu nestane!“
Ejhle, holoubci mí smělí, vždyť to manželský můj párek, celou noc jsme spolu jeli – jak už se to dávným zdá!
Dveře třískají, hluk stichá, povely zní, dlouhý pískot, trhnutí, stroj těžce dýchá – vlak vyletěl z nádraží. Rozsedli se na sedadle – leží cosi mezi nimi – svěžest pryč a oči vpadlé, tak, tak, moji holoubci…
V taktech duní kolejnice, cizí krajina v zad prchá – ani slova nemluvíce dívají se okny ven.
Ticho… ticho… kraj se žene stále na zad… Náhle ona oči svoje zaslzené po něm zvolna otočí.
Zamknu víčka ze soucitu – ať se jejich episoda raděj dříve a zde v skrytu beze svědka odbude.
Zasténala tichým hlasem – znám ty tony utrpení – „Jinak, jinak myslila jsem že bude můj život teď… „Co ti chybí!“ ptá se suše, „co máš zas už? Nerozumím –“ „Vlastně nic. Jen moje duše v nitru stále pláče mi.“
Jak ta svatební má kytka připadám si… vlekli jsme ji… pak z ní zbyla suchá snítka… leží teď kdes v smetišti.“
„Jaká hloupost!“ znaveně děl. Chvíli ticho… Rozuměl jsem. Její drama už jsem věděl: – Zde by měly růže kvést – …
„Dneska vím, proč teta Frycka vždycky mne tak litovala, je to duše poetická, sama byla nešťastná –
„Květ jsi, poklade můj sladký, říkala mi teta Frycka, budeš plakat, až tvé plátky vítr polem roznese!“ „Přestaň jen s tou poesií, dej mi pokoj s tetou Fryckou – jiní lidé také žijí, také, myslím, bez plátků!
Čert vem verše a ty city; vracíme se do života – na ty sentimentality měla jsi už času dost.
Mluvme vážně. Strach mám jaksi, že ten byt náš vlhký bude – a jak to je s tvojí praxí, dítě moje, v kuchyni?
Obávám se také služky, již ti pošle teta Frycka –“ zalét zrakem v líc své družky, pak máv’ rukou, zmlk’ a zív’.
Mlčela. Já hledl na ni; ztrnule se oknem dívá, bílou ruku tiskne k skráni[red 1] – „do života“ tedy tak… „Do života, do života!“ šumělo to mojí duší… „Do života, do života!“
pro sebe si supěl vlak…To bledé nebe… vzduch… já dojel domů… Ulice známé, střízlivé a všední… už žluté listy tkví na snětích stromů.
Tramwaye, vozy… v odměřeném chvatu jdou lidé, každý druhý portefeuille nese, a v líci důležitost byrokratů…
I policisti… vojsko… V chladném vzduchu havrani plují… též má duše cítí ten známý zápach umrlčího puchu…
Jsem doma… Hora novin tu a psaní z mé domoviny… Čtu a čtu a dýchám ten známý český vzduch náš zase maní.
Vše u nás jak dřív.. A jak ostré dýky to všecko bodá zas dnes duši moji a útoky v ní rostou, polemiky, a stará žluč se žilami zas žene a ruce chce se nových skalpů zase – mám zas své Češství hrdé otrávené!
Teď v harmonii fatalismu cítím, že Osud dal mi tuhý sval a spáry a Nutnost že tkví také nad mým žitím…
Má pohádka mi náhle s bohem dává – ach, pravda, starým člověkem jsem zase, buď s bohem, s bohem, pohádko má smavá!
Tam dole… pravda, vše se jiným zdává… zde žít a bít se – parola jest jedna – buď s bohem, s bohem, pohádko má smavá!
Redakční poznámky
Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.
- ↑ Oprava původního „stráni“ na „skráni“.