Výlet do Španěl/Y los otros
| Výlet do Španěl Karel Čapek | ||
| Goya ó el reverso | Y los otros | Andalucia |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Y los otros |
| Autor: | Karel Čapek |
| Zdroj: | ČAPEK, Karel. Cestopisy I. Městská knihovna v Praze (PDF) |
| Vydáno: | ČAPEK, Karel. Spisy IV. Cestopisy I. Praha: Československý spisovatel, 1980. s. 193–196. |
| Licence: |  PD old 70 |
Už se nemohu ničemu divit; po Goyovi už se nezastavím v úžasu před mistry světlými nebo temnými. Ribera je z těch temných a přísných; mám rád jeho kostnaté starce a šlašité chlapy, kterým dává jména svatých a mučedníků; ale tuhle je mistr světější, napůl pozemský a napůl vykoupený, černý jako kutna a bílý jako nažehlená rochetka, a to je Zurbarán: jeho jméno je široké a ramenaté jako jeho malba. Po celý život maloval frátery; jsou to chlapi rozsochatí nebo vyschlí, ale vždy řezaní z tvrdého dřeva; na nich je vidět, co chlapské kázně, co řádné a přísné mužnosti bývalo v ideji řeholnictví. Chcete-li vidět oslavu muže v jeho kostnaté skladbě a ježatosti, v jeho drsném a špatně oholeném stavu, nehledejte portréty vojevůdců nebo králů, ale veliké mnichy počestného a zbožného Zurbarána.
A za Murillem jděte nejraději do Sevilly; shledáte, že jeho sličnost je milostná něha sevillánská. Jeho svaté Panny v měkkém a teplém světle, vždyť jsou to vlahoučké Sevillanky, panenky důstojné a sladké; i velebil milý Don Esteban nebesa tím, že našel nebe v Andalusii. Maloval i pěkné, kudrnaté kluky z Triany či kterého barria; ty obrazy kluků jsou dnes roztroušeny po muzeích světa, ale ti kluci ve Španělích zůstali podnes a rošťačí na všech paseos a plazas s velkým a nelíčeným tartasem; a když zmerčí cizince hledajícího murillovské děti, seženou se kolem něho s válečným křikem a vymáhají na něm pesetas a perros v neostyšné a tradiční žebrotě jižních dětí.
A když si teď sečtu španělské umění; když si vzpomenu na voskové Kristy a polychrómní sochy s veškerými náležitostmi umučeného a zrasovaného těla; na náhrobky, jež vyvolávají skoro čichový dojem rozkladu; na portréty nestvůrné a neúprosné: pane na nebi, jaké je to panoptikum! Španělské umění si dává skoro záležet na tom, aby ukázalo člověka, jak je, strašně důtklivě a skoro pateticky: hle, Don Quijote! hle, král! hle, mrzák! ejhle, člověk! Snad je to katolický zápor naší hříšné a smrtelné tělesné schránky; snad je to —
Počkejte, budu ještě mluvit o Maurech. Nemáte ponětí, jací to byli umělci; jejich tapisérie, jejich barvičky, jejich architektské krajky a obloučky, kouzla a třpyty, jaká zjemnělost, jaká horečná tvořivost, jaká plastická kultura! Ale korán jim zakázal člověka; nesměli napodobit člověka ani si stvořit modly k jeho obrazu. Teprve křesťanské znovudobytí Španěl přineslo s křížem obraz Člověka. Snad od té doby, snad proto, že byla zlomena kletba koránu, zaujal obraz člověka španělské umění tak naléhavě a někdy až strašně. Země tak nesmírně malebná jako Španělsko nemá až do devatenáctého století žádného krajinářství: jen obrazy člověka, člověka na dřevě kříže, člověka v moci stojícího, člověka mrzáka, člověka mrtvého a v rozkladu… až po apokalyptickou demokracii Francisca de Goya y Lucientes.