Výlet do Španěl/Pelota
| Výlet do Španěl Karel Čapek | ||
| Sardana | Pelota | Montserrat |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Pelota |
| Autor: | Karel Čapek |
| Zdroj: | ČAPEK, Karel. Cestopisy I. Městská knihovna v Praze (PDF) |
| Vydáno: | ČAPEK, Karel. Spisy IV. Cestopisy I. Praha: Československý spisovatel, 1980. s. 264–267. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Související články ve Wikipedii:Pelota baskická |
|
Baskická pelota je taková hra s tvrdým míčkem ze psí kůže; z jisté vzdálenosti byste řekli, že se tam právě strhla nějaká mela a že se do toho divokého řevu začne asi střílet; ale když přijdete blíž, vidíte, že to neřvou hráči, ba ani diváci, nýbrž makléři, kteří se zmítají před publikem a uzavírají sázky na Modré nebo na Červené, což jsou distinkce hrajících mužstev. Z hlediska dramatického jsou tito makléři nejzajímavější část podívané; neboť ryčí jako vřešťani, skáčou, mávají rukama a ukazují sázky na rozpřažených prstech; přitom se sázky a výhry házejí mezi makléři a diváky v dutých míčkách, které vám poletují kolem nosu jako ořechy na stromě osazeném hejnem opic.
Zatímco se rozvíjí tato vášnivá hra v sázky, odehrává se dole pod publikem pelota v užším slova smyslu, kterou hrají dva a dva páni s takovým dlouhým pleteným luskem nebo korýtkem, upevněným koženou rukavicí na pravé ruce. Do toho lusku chytí seňor Elola letící míček a šups, praští s ním na vysokou zeď, která se jmenuje fronton. Míček se odrazí s hlasitým plesknutím a letí zpátky s razancí projektilu; bums, už jej má ve svém lusku seňor Gabriel a střelí jím do zdi. Hopla, teď jej vylovil ze vzduchu svým luskem seňor Ugalde, zatočil tou pálkou a vrhl míček na fronton jako bombu. A bum! už jej má v korýtku seňor Teodoro a vmetne jej na stěnu, až to zaduní; teď je zas na seňoru Elolovi, aby jej v odrazu chytil. Tedy tohle je zpomalený film: ve skutečnosti vidíte čtyři bílé figurky, skákající každá na své čáře, a bum plesk, bum plesk, bum plesk, nad nimi lítá míček skoro neviditelný; mine-li jej hráč, poskočí-li míček dvakrát po zemi nebo stane-li se jiná tajemná chyba, je jedno kolo u konce, to druhé mužstvo dostane bod k dobru, makléři počnou mávat rukama a se strašným křikem vyvolávají nové sázky. Tak to jde dál až do šedesáti či kolika bodů; pak přijdou noví Rojos a Azules a jde to zas od začátku, zatímco se publikum střídá jako hráči u rulety.
Jak vidíte, je to hra dost jednotvárná, jmenovitě pokud užíváme tak primitivních a světských slov, jako je „chytat míček“; ve skutečnosti to není chytání, ale jakési kouzelnictví. Ten lusk, zvaný la cesta, je široký jako dlaň a ten míček letí asi tak rychlostí bolidu; onehdy prý se odrazil od stěny a vletěl mezi diváky; tu všichni čtyři hráči bleskem zmizeli v domnění, že ten míček někoho z publika zabil. Tedy chytat takový míček je asi jako chytat do lžíce kulky vystřelené z vojenské pušky; a ti pelotaris chytnou každý míč, ať letí kde chce, s takovou animální jistotou, s jakou rorejs chytá mouchy. Natáhnou ruku, a už jej mají. Vznesou se do vzduchu, a už jej mají. Hrábnou tím korýtkem za sebe, a už jej mají. Proti pelotě vypadá tenis, jako byste šli na mouchy s plácačkou. A přitom ty kejkle, skoky a přemety dělají bez jakékoliv okázalosti a námahy, tak, jako když pták loví komáry. Udělá to bum, míč pleskne do stěny, a je to; ani není vidět, že musí být vržen atletickou silou. Tedy taková je to hra, fantastická a jednotvárná.
Tu hru hrají jen Baskové a Navarrové z hor; ti Baskové, kteří dali světu svou kulatou čepičku „rádiovku“, jež se jmenuje boina a vyrábí se ovšem u nás ve Strakonicích; ti Baskové, o kterých mně tvrdil profesor Meillet, že jsou to praobyvatelé celého Středozemí, příbuzní s některými kmeny vysokého Kavkazu. Mají řeč tak složitou, že dosud není vyzkoumána; a jejich muzika je klarinetová píšťalka, zvaná dulzaina, doprovázená bubínkem. Je to z nejmenších nárůdků v Evropě; snad to jsou zmizelí Atlantikové. Bylo by hříchem, kdyby jednou zmizel i ten statečný zbytek.