Výlet do Španěl/Lidia ordinaria

Výlet do Španěl Karel Čapek
Corrida	Lidia ordinaria	Flamencos

Údaje o textu
Titulek:	Lidia ordinaria
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Cestopisy I. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Spisy IV. Cestopisy I. Praha: Československý spisovatel, 1980. s. 232–240.
Licence:	PD old 70

Druhá část corridy byl zápas v obyčejném stylu, jenž je dramatičtější, ale také trapnější. Nechci podle něho soudit býčí zápasy, protože to nebyl šťastný den. Hned první býk, když dostal banderilly, se rozzuřil a tvrdošíjně útočil; ale křičící publikum nechtělo, aby byl nejprve „unaven“, i třeskly fanfáry, aréna se vyprázdnila a zlatem sršící espada Palmeňo šel estokovat býčka. Avšak zvíře bylo ještě příliš rychlé; při prvním rozběhu nabodlo Palmeňu v tříslech, přehodilo ho obloukem přes hlavu a hnalo se k jeho bezvládnému tělu. Viděl jsem předtím, jak rozvášněný býk trhal a rozdupával pohozený plášť. Byla to chvíle, kdy se mně opravdu zastavilo srdce. V tom okamžiku tu byl torero s pláštěm a vrhl se rovnou na rohy býkovy, zakryl mu pláštěnkou oči a vedl útočícího býka za sebou; zatím dva chulové zvedli nešťastného Palmeňu a cvalem ho odnesli, krásného i ve mdlobách. „Pronóstico reservado,“ psaly den nato noviny o jeho zranění.

Nuže, kdybych byl odešel po této události, byl bych si odnášel jeden z největších dojmů života: jak bezejmenný chulo, jehož jméno noviny neuvedou, nastavuje své břicho rohům býkovým, aby jej odvedl od raněného matadora; jak bez váhání na sebe strhuje zběsile útočícího býka a v poslední vteřině se taktak vyhne odskokem; a už je tu jiný torero a poutá pláštěm býka na sebe, aby si ten první muž mohl zlatě krumplovaným rukávem setřít z čela pot. Pak oba bezejmenní ustoupili stranou a nový espada s mečem v ruce nastupuje místo raněného mistra.

Matador sobresaliente byl muž dlouhé a smutné tváře; byl zřejmě nepopulární a přejímal býka, jakému se říká zločinec. Od té chvíle se corrida zvrhla ve strašnou řezničinu, kdy zdivočelé publikum křikem a pískáním vrhalo neoblíbeného espadu přímo na rohy divokého zvířete; i šel ten muž se zaťatými zuby jako na smrt a rukou přece jen nejistou estokoval býka. Býk mu vytrhl meč, který zůstal tkvět v ráně klátě se. Nový křik odporu. Toreři běží zaměstnat býka plášti. Dav je zahání zuřivým křikem: chce rytířskou smrt pro býka, děj se co děj. Bledý matador jde znovu s mečem a muletou zabíjet podle pravidel hry; avšak býk se zaberanil a stojí se vztyčenou hlavou, se šíjí zježenou banderillami a jakoby přehozenou pláštěm krve. Espada mu sklání hlavu hrotem meče, aby mu mohl proklát plece, ale býk stojí a bučí jako kráva. Torerové házejí pláště na banderilly zatknuté v jeho šíji, aby ho nová zjitřená bolest vypáčila z toho nehybného vzdoru; ale býk řve, močí bolestí a hrabe nohama, jako by se chtěl v zemi skrýt. Konečně mu matador skloní hlavu k zemi a estokuje nehybné zvíře; ale ani tato rána není poslední, i vrhá se puntillero jako kolčava na šíji býkovu a ubodá ho dýkou. Za vzteklého smíchu a pokřiku dvaceti tisíc lidí odchází čahoun matador, celý jiskřící zlatem, s tuhým černým drdůlkem vlasů v týle, jak káže tradice; má hluboce zapadlé oči upřené k zemi. Nikdo mu nepodá ruku za bariérou; a tento odsouzený muž má ještě porážet tři býky.

A znovu se rozvíjí celá corrida ve své jiskrné kráse a hrůze, podobné těžkému snu. Znovu se zatřpytí toreros ve zlatých pelerínkách a kazajkách, vjedou zlatí picadores na ubohých herkách se zavázanýma očima, aby na svých místech vyčkali býčka, kterého zatím zaměstnávají torerové svými plášti, skoky a úniky. Je drobný, ale prudký jako vzteklá kočka. Toreři ho lákají k picadorovi, který napřahuje svou dlouhou píku, zatímco jeho herka se zavázanýma očima se třese strachem a chtěla by se vzpínat, kdyby to ještě dovedla. Tedy tenhle býk si dal říci a chutě se vyřítil rovnou na picadora; narazil šíjí na dřevec, divže nevyhodil picadora ze sedla, ale jen se otřepal, žene se tryskem dál, nabere kostnatou kobylu i s jezdcem na rohy a mrští je na prkna bariéry. Dnes už na rozkaz diktátora musí mít picadorova herka břicho a hruď kryté žíněnkou, takže býk ji obyčejně vyhodí a porazí, ale zřídkakdy jí roztrhne bok, jako se stávalo dřív; přesto epizoda picadorů je surová a hloupá; slyšte, to není slušné, dívat se, jak se ten zedřený valach křečovitě bojí, vléci ho, aby podstoupil děsný býčí náraz, pak ho postavit na nohy a ještě jednou ho hnát proti býkovým rohům; neboť od těch dvou picadorů musí býk dostat tři hluboké rány tupým kopím, aby ztratil trochu krve a byl „castigado“. Boj může být krásný; ale strach, lidi, strach zvířete stejně jako strach člověka je zoufalá a ponižující podívaná. A když se kůň, jezdec a kopí zmítá v jedné hromadě, přiskočí torerové se svými plášti a odvedou za sebou supějícího býčka, který vždycky tuto první srážku vyhraje — za cenu ošklivé rány mezi lopatkami.

Pak picadores odklusají, býk se chvíli vzteká proti červeným hedvábným podšívkám plášťů a do arény vběhnou klusem banderilleros. Jsou pokud možno ještě třpytivější než ti druzí a mají v rukou tenká kopíčka či spíše dlouhé dřevěné šípy, vyzdobené papírovými manžetami a fábory, křepčí před býkem, spílají mu, mávají rukama a rozbíhají se proti němu, aby ho přiměli k slepému, razantnímu útoku se skloněnou hlavou a šíjí vypnutou. Ve chvíli, kdy býk vyráží, stoupne si banderillero na špičky, prohnutý jako luk, a s namířenými banderillami ve vysoko vztyčených rukou čeká. Nemohu si pomoci, ale ten lehký, taneční postoj člověka proti běsnícímu zvířeti je překrásný. V posledním zlomku vteřiny sjedou obě banderilly jako blesk, banderillero odskočí a odbíhá poklusem, zatímco býk se snaží fantastickými skoky setřást dva oštěpy, které se mu houpají v šíji. Za chvíli má vetknutý druhý pár ofábořených banderill, a lehkonohý banderillero se zachraňuje skokem přes bariéru. Nyní již býk silně krvácí, jeho ohromná šíje je zalita celými plástvemi krve; s těmi trčícími banderillami připomíná sedmibolestné Srdce Panny Marie.

A znovu přiběhnou chulos, aby býka zároveň dráždili i unavili svými plášti; neboť býk nesmí zflegmatičtět. Mávají před ním červenou podšívkou; býk se slepě rozbíhá proti větší ploše, to jest proti plášti, a torero jen krůčkem uhýbá jeho rohům. Ale tenhle býček se pokusil obveselit dav; rozběhl se proti torerům tak čile a výbojně, že všichni jako blechy naskákali přes bariéru. Tu býček jen šlehl oháňkou, jediným skokem se přehoupl přes bariéru za nimi a honil je v uličce mezi bariérou a publikem. Celý personál corridy se úprkem zachránil do arény; býček vítězně proklusal uličkou a vrátil se do arény, pyšně švihaje ocasem; a novým rozběhem vrhl všechno živé za bariéru. Nyní byl sám pánem arény a dal to na sobě vidět; zdálo se, že vyzývá celý amfiteátr k ovacím. Znovu vyskočili chulos, aby ho trochu utahali. Dav vypukl v řev; chtěl vrhnout espadu na zvíře v plné nádherné síle. Zlatem jiskřící espada se zapadlýma očima a sevřenými rty stanul před prezidentovou lóží, rudou muletu v levici a skloněný meč v pravé ruce; bylo vidět, že je mu vše jedno; čekal na pokyn, ale prezident váhal. Toreros obskakovali býčka, který je proháněl na hrotech rohů. Dav hrozivě vstával a křičel. Čekající espada sklonil hlavu s černým drdůlkem a předseda pokynul; tu zazněly fanfáry, aréna se v mžiku vyprázdnila a espada vztyčeným mečem, s nehnutou tváří zaslíbil býkovu smrt. Pak sám, mávaje muletou, vešel do arény proti býkovi.

Nebyla to dobrá corrida. Espada riskoval život s odvahou poněkud zoufalou; ale býk mu ani nedal příležitost k estokádě a proháněl ho po písku; odnesl mu na rohách muletu a hnal před sebou nekrytého matadora, který se zachránil přes bariéru a ztratil přitom meč. Chvílemi je skvostný ten tanec člověka a zvířete; espada s muletou před sebou hledí upoutat zvíře; býk vyráží proti rudému hadru, člověk uhýbá tělem a zapadlýma očima hledá na býkově šíji místo k bodnutí. To vše netrvá ani vteřinu; a znovu útok, únik a rána, jež nedopadá. Ten souboj býka a člověka napíná nervy tak, že za chvíli otupíte. Několikrát běželi chulos vystřídat udřeného espadu, ale publikum je zahnalo řevem; tu espada slabě pokrčil rameny a šel znovu na býka. Postavil se mu krásně, ale špatně estokoval. Teprve po pátém meči býk ulehl; bylo to strašné; espada odcházel jako zpráskaný, vypískán celým amfiteátrem; a mně bylo mučivěji líto jeho než dodělávajícího býčka.

Šestý býk byl ohromný a bílý, slabý v nohou a neútočný jako kráva; divže ho nemuseli strkat, aby se klopýtavě rozběhl proti picadorově kobyle. Toreros s plášti ho tahali za rohy, aby se aspoň ohnal; a banderilleros před ním skákali jako šílení, máchali rukama, uráželi ho a vysmívali se mu, aby ho pohnuli k liknavému a těžkopádnému útoku. Dav podrážděně hlučel; chtěl, aby býk bojoval, což vedlo jen k horšímu trýznění zvířete zalitého krví a řvoucího. Chtěl jsem odejít; ale lidé stáli, hrozili pěstmi a povykovali; nebylo možno projít, i zakryl jsem si oči a čekal jsem, až bude po všem. Když jsem po nekonečně dlouhé době otevřel oči, býk ještě žil, vrávoraje na matných nohou.

Teprve při sedmém býkovi jsem si proklestil cestu ven a potloukal jsem se po uličkách sevillských; bylo mně divně na mysli, jaksi jsem se styděl, ale nevím dobře, zda za svou krutost, nebo za svou slabost. Tam v amfiteátru jsem v jednu chvíli začal křičet, že je to surové; vedle mne seděl holandský inženýr usedlý v Seville a podivil se mému křiku. „To je má dvacátá corrida,“ povídal mi, „ale jenom ta první se mi zdála surová.“ „To je špatná corrida,“ těšil mě nějaký Španěl, „ale měl byste vidět dobrého espadu.“ Snad; ale stěží bych kdy viděl espadu tragičtějšího, než byl tento třpytný čahoun s tváří voláka a smutnýma, zapadlýma očima, jenž odnášel na svých bedrech nelibost dvaceti tisíců. Kdybych uměl tak dalece španělsky, byl bych šel za ním a řekl mu: Juane, někdy se nám to nepovede; ale hořký je chléb veřejnosti.

A myslím na to: ve Španělích jsem vlastně neviděl bičovat koně nebo mezka; psi i kočky na ulicích jsou důvěřiví a přítulní, čímž vydávají svědectví, že člověk s nimi dobře nakládá. Španělé nejsou k zvířatům krutí. Corrida je boj člověka a zvířete, v podstatě starý jako pravěk; má všechnu krásu boje, ale má i jeho bolest. Snad Španělé dovedou tak dobře vidět tu krásu a ten boj, že už ani nevidí krutost, která je provází. Je tu tolik pastvy pro oči, tolik překrásných voltižérských pohybů, tolik nebezpečí a skvostné odvahy — ale podruhé bych na corridu nešel.

A tu podotýká pokušitelský hlas v mém srdci: Ledaže by tam byl dokonalý espada.