Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena/Statný cínový voják
| Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena | ||
| Přítel na cestách | Statný cínový voják | Povídka o matce |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Statný cínový voják |
| Autor: | Hans Christian Andersen |
| Původní titulek: | Den standhaftige Tinsoldat |
| Zdroj: | Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena. Praha: I. L. Kober, 1872. s. 31–34. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Karel Bohuš Kober |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Související: | Statečný vojáček cínový – Peškův/Mikuláše Boleslavského překlad |
Bylo jednou pětadvacet cínových vojáků — vesměs bratří, narozených z jedné staré cínové lžíce. Ručnici měli na levém rameně, obličej mužný, modrý stejnokroj s červenými výložkami a prvé slovo, jež promluvili, bylo: „Cínoví vojáci!“ Toto slovo provolal malý hošík, jenž obdržel darem našich pětadvacet vojáků k narozeninám, a který si je nyní postavil na stůl. Všickni stáli v jedné řadě těsně vedlé sebe — ale hle, jeden z nich měl jen — jednu nohu! a předce stál tak pevné jako ostatní. — Jak to? Bylť naposledy lit, a nedostávalo se více cínu — a zvláště onen jednonohý voják se držel statně.
Voják se díval po stole a mezi všemi hračkami, zde se nacházejícími, poutal jeho zrak nejvíce hezký zámek z lepenky udělaný. Před tímto byla zahrádka a v ní zrcadlo — bylo to jezero a na něm pluly labutě, shlížejíce se ve vodě. To vše bylo nad míru pěkné, nejvíce se ale jednonohému vojáku líbilo děvčátko, stojící v otevřených dveřích zámku. Mělo hezké, bílé šaty a natahovalo k vojákovi rámě své a při tom stojíc o jedné noze, druhou tak vysoko pozdvihovalo do zadu, že ji ani voják neviděl, domnívaje se, že panenka má též jen jednu nohu jako on.
„To by byla tak paní pro mne!“ myslel si, „ale jest poněkud vznešena, bydlíc v zámku, a nás jest pětadvacet a bydlíme v prosté škatuli; — to by nebylo místo pro takovou tanečnici, přece ale musím se s ní seznámiti!“ Po těchto slovech schoval se za tabatěrku, odkud mu bylo lze viděti tanečnici, která posaváde o jedné noze stála, aniž by rovnováhy pozbyla.
Když se stmívalo, musili všickni vojáci do škatule, jenom jednonohý zůstal venku, jsa schován za tabatěrkou, lidé šli domů, a hodiny počaly hrát veselý kousek. Všechno chtělo ven, vojáci rachotili zbraněmi, chtějíce tančiti, ale nemohli škatuli otevříti. Mužíček, jenž měl rozkousati oříšky, klepal zlostně ústy neb nemohl tančiti, olůvko skákalo na tabuli, a brzo nastal rámus, kterýmž se kanárek probudil, a verši zpívati počal. Vše se pohybovalo, jen tanečnice a voják stáli o jedné noze a neodvrátili oči od sebe.
Tu bila dvanáctá — a tabatěrka se otevřela i vyletěl z ní čertík — byla to zvláštní umělá tabatěrka.
„Cínový vojáku!“ pravil čertík, „nedívej se tak příliš na tanečnici!“
Cínový voják ale neuposlechl, tváře se, jakoby byl nic neslyšel.
„Nu, počkej až do zítřka!“ hrozil mu čertík.
Když nastalo ráno, děti vstaly a okno se otevřelo, tu buď čertíkem neb větrem byl jednonohý voják sfouknut se stolu a sletěl oknem s třetího patra dolů. — To byla strašná jízda, ubohý voják měl jednu nohu ve výšce a tak padnuv na zemi, zabodnul se bodákem mezi kameny. — Služka a malý hoch hned přišli dolů a hledali; nenalezše však ničeho, vrátili se. Kdyby byl voják zvolal: „Tu jsem!“ byli by ho nalezli, on se ale styděl, jednak že byl v stejnokroji, jednak i že by se mu vysmáli, že stojí na hlavě, totiž na bodáku. Nyní počalo pršeti, kapky padaly vždy hustěji — tu přišli dva uličníci.
„Hle!“ zvolal jeden, zde vězí cínový voják — ten musí plovat!“ Rychle strhli se zdi ohlášení a udělavše z něho loďku, vsadili do ní vojáka — který nyní po vodě ploval. Hoši běhali kolem něho a smáli se. Vojákovi ale nebylo do smíchu — každou chvíli zarazila loď o kámen, brzo přišel do proudu — loď se houpala — voják se vzmužil a stál pevně.
Pojednou přišla loď pod most — tu nastala tma, a voják pravil: „Kam jsem se to dostal, ba, sem mne čertík přivedl. O, kéžby zde v loďce seděla má tanečnice — vše by bylo dobře.“
Tu se přižejbrovala stará německá myš, bydlící pod mostem a tázala se vojáka, má-li pas, to jest: průvodný list!
Voják ale neodpověděl a držel tím pevněji ručnici. Loď odjela a německá myš za ní. Ha! jak cenila zuby, volajíc: „Stůj, stůj, nezaplatils mýto, stůj!“
Ale proud se zvěčšil. zrychlil; voják opět viděl světlo — pojednou zaslechl hlasité šumění vody, a ubohý před sebou viděl velký průplav. Byl již tak blízek, že nemohl loď udržeti. Loď již byla v proudu a jela jako šipka, voják ale stál o jedné noze tak pevně jako dříve, vždyť neměli lidé říkati, že se bál. Již byla loďka vodou naplněna, točila se v kole — cínovému vojáku zasahovala voda až po krk, loď se potápěla vždy víc a více, nyní šla voda vojákovi až přes hlavu, on myslel na tanečnici, tu ho spolkla ryba.
No, nyní byla tma pro něho ještě věčší než pod oním mostem, voják se ale statně držel a těsně k sobě tlačil svou zbraň. Bodák ale jaksi nepříjemně lochtal ryba, a tato s sebou házela jako kapr, pojednou utichla, voják cítil, že se zdvíhá do vzduchu, tu se otevřelo břicho, voják viděl opět světlo a oslyšel slova: „cínový voják!“ Ryba byla chycena a prodána oné rodině, v které voják spatřil tanečnici. Kuchařka obejmula vojáka dvěma prsty a utřevši mu obličej a stejnokroj, nesla ho k dětem. Voják stál na stole hrd, pln zkušenosti; hle, zámek stál na stole, labutě pluly na zrcadle a tanečnice pořáde stála ještě o jedné noze. Pojednou popadl mladík vojáka a hodil ho do kamen, aniž by udal příčiny.
Ubohý cínový voják cítil horko, barvy z něho zmizely, pot mu stál na celém těle, cítil, jak mu ruku roztahuje, nedal ale žádné znamení své bolesti, vždyť se na něj dívala tanečnice. Tu se otevřely dvéře a průvanem sfouknutá tanečnice letěla do ohně k vojákovi, a hned shořela, voják spadl — roztál, a když druhého dne služka čistila kamna, nalezla cínové srdce — z tanečnice ale nezůstalo nic.