Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena/Pasák
| Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena | ||
| Zlý kníže | Pasák | Nespůsobný hoch |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Pasák |
| Autor: | Hans Christian Andersen |
| Původní titulek: | Svinedrengen |
| Zdroj: | Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena. Praha: I. L. Kober, 1872. s. 113–118. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Karel Bohuš Kober |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Bylť jednoho času ne příliš zámožný princ, maje malé království, avšak přece dosti velké, by se mohl oženiti, a ženiti se také chtěl. Arciť bylo to poněkud opovážlivé, když se osmělil dceři císařově říci: „Chceš mne za chotě pojmouti?“ Ale dovolil si to přec, vždyť bylo jmeno jeho daleko široko známo, a bylo více než sto princezen, které by byly rády svolily k sňatku, on ale chtěl věděti, chtěla-li by ho tato?
Nuž, uslyšíme. —
Na hrobě otce jeho kvetla růže, byl to překrásný keř růžový, kvetoucí pouze jednou za pět lět a nesoucí pak vždy jen jednu růži, jež voněla, ale tak příjemně, že se při takové vůni zapomnělo na všechny strasti; pak měl ještě slavíka, jenž zpíval nejhezčí a nejlíbeznější písně, které kdy ucho lidské slyšelo. Růže tato a slavík byli určeni pro princeznu, a oba byli dáni do velkých stříbrných skříní, do kterých ale také vzduch mohl, a byli posláni princezně.
Císař si je dal přednésti do pokoje princeznina, kde tato se svými dvornými dámami hrála na prstýnek, a jakmile byla velké skříňky s dary spatřila, radostí tleskala. —
„Kéž by v nich byla malá kočička!“ pravila — avšak tu vyndali keř růžový s nejkrásnější růží. —
„Jak něžně jest udělána!“ pravily všechny dvorné dámy. „Ona jest více než něžná, ona jest výtečná!“ pravil císař.
Princezna ale sáhnuvši na ni, chtěla plakati.
„Pfuj, tatínku!“ pravila, „není umělá, jest přirozená.“ —
„Pfuj!“ pravily všechny dvorné dámy, „jest přirozená.“
„Podívejme se, co v druhé skříňce, než se rozzlobíme,“ pravil císař, a tu vylítl slavík, zpívaje tak hezky, že okamžitě nikdo nic zlého nevěděl.
„Superbe, charmant!“ pravily dvorné dámy, neb štěbetaly francouzsky, avšak jedna hůře než druhá.
„Jak mne ten pták upamatuje na hrací škatuli zesnulé císařové,“ pravil starý jakýs kavalír, „ba jest týž hlas, táž přednáška!“
„Ano!“ přisvědčoval císař, pláče jako malé dítě. —
„Snad to nebude skutečný pták?“ pravila princezna.
„Ovšem, jest to skutečný pták,“ pravili ti, kteří jej přinesli.
„Nuž, pak nechte ptáka letět,“ pravila princezna, necbtějíc nijakým způsobem dovoliti, aby princ přišel.
Tento ale nedada se odstrašiti, začernil se, vzal sprostý šat a přitlačiv si čepici více do čela, zaklepal v zámku.
„Dobrý den, císaři!“ pravil, „nemohl bych zde v zámku býti přijat do služby?“
„Arci,“ pravil císař, „potřebuju někoho, kterýby mi pásl prasata, neb jich mám mnoho.“ A tu císařský princ vstoupil do služby co pasák prasat, dostal chatrnou malou komůrku dole vedlé chléva prasat, kde mu bylo pořáde seděti, pracoval o malém něžném hrnku, okolo kterého se nacházely zvonky, které při vaření zvonily a hrály starý nápěv:
„O Velvary, o Velvary,
kde jsou mé tolary!“
Ale nejumělejší při tom bylo, že, dal-li se palec do dýmu hrnce, ihned se vědělo, co kde kdo vaří; hle, to bylo zcela něco jiného, než růže.
Nyní přišla princezna se všemi dvornými dámami a uslyševši píseň, zastavila se radostně, neb hrála také „Holka modrooká“, to bylo to jediné, co hrála, a to hrála jedním prstem.
„Toť jest, co umím!“ pravila, „jest to jistě vzdělaný pasák! slyš! sejdi dolů a zeptej se ho, co za ten nástroj chce!“
A tu šla jedna dvorná dáma k němu, proto si oblekla ale dřevěnky.
„Co chceš za ten hrnec?“ tázala se.
„Deset hubiček od princezny,“ pravil pasák.
„Pán Bůh s námi!“ pravila dvorná dáma.
„Za méně to nedám!“ odpověděl opět domnělý pastvec.
„Toť neslušné!“ pravila princezna odcházejíc, avšak nebyla ještě daleko, tu hrály líbezné zvonečky:
„O Velvary, o Velvary,
kde jsou mé tolary?“
„Poslyš,“ pravila princezna, „zeptej se ho, chce li deset hubiček od mých dvorných dám.“
„Děkuju,“ pravil pastvec, „deset hubiček od princezny, jinak ne.“ —
„Bude to zdlouhavá věc!“ pravila princezna, „než postavte se přede mne, by mne nikdo neviděl!“
A dvorné dámy se před ni postavily, rozložily šaty, a pasák obdržel deset babiček, a princezna hrnec.
Bylo to radosti! Po celý večer a celý den bylo v hrnci vařeno! vždyť věděly, co kdo v městě vařil, u šlechticů i u ševce. Dvorné dámy tančily, zpívaly a tleskaly.
„Víme, kdo jí bažanty s mušlemi, víme, kdo jitrnice se zelím! jak jest to zajímavé!“
„Ano, jen to nevyzraďte — jsemť dcera císařova!“
„Bůh chraň!“ volaly všechny.
Pasák, vlastně princ, jen že to nikdo nevěděl, nechal je tak několik dní, pak ale zhotovil řehtačku, která jsouc točena, hrála valčíky a třasáky světoznámé.
„Toť znamenité!“ pravila okolojdoucí princezna, „neslyšelať jsem krásnějších kousků; poslyš, jdi tam a zeptej se, co chce za ten nástroj: ale hubičky již nedám.“
„Žádá sto hubiček od princezny!“ zvěstovala dvorná dáma, která se pasáka byla tázala.
„Myslím, že se zbláznil!“ pravila princezna odcházejíc, ale brzo se zastavila. „Musíme umění podporovati, a já co dcera císařova dám mu deset hubiček, ostatní dáte mu vy.“
„Ach, my nechceme!“ zvolaly dámy.
„Toť pouhá výmluva,“ pravila princezna, „mohu-li ho já líbat, můžete vy také tak učiniti, pomyslete, že vám dávám mzdu a stravu.“ —
Tu odešly dámy k pasákovi.
„Já chci sto hubiček od princezny,“ pravil, „nebo si necháme každý svoje.“
„Nuž postavte se před nás!“ pravila, a když se byly představily, nastalo líbání.
„Co se to asi přihodilo u pasáka?“ myslel si císař, stoje na pavlači; mnuv si oči, nasadil si brejle.
„To jsou dvorné dámy, co ty as tam dělají, musím to viděti,“ a stáhnuv si střevíce, by mohl lépe běžeti, pospíchal dolů.
Ten ale také utíkal!
Jakmile přišel do dvora, blížil se po špičkách, a dvorné dámy, počítajíce babičky, aby to bylo poctivé, neviděly císaře, postavil se totiž na špičky.
„Co to!“ zvolal, spatřiv líbající, pak je tloukl střevícemi, právě když pasák dal princezně šestaosmdesátou hubičku.
„Ven s tím!“ kázal rozhorlený císař, a oba, pasák i princezna, byli ze země vypovězeni.
Tu stála princezna plačíc a pasák lál, kdežto se s oblak jenjen lilo. —
„Ó nešťastné stvoření!“ pravila princezna, „kéž bycb si byla toho hezkého prince vzala, o jak nešťastna jsem!“ A pasák jda za strom k potoka, umyl se, oblekl hezké šaty a vyšel jako princ, tak že se před ním princezna uklonila. —
„Přivedl jsem to nyní tak daleko, že mohu tebou opovrhnouti, ty“ — pravil princ. „Nechtělas dříve žádného poctivého prince! nechtělas růže, ani slavíka, ale pasáka si mohla líbati pro bídnou hříčku. To z toho máš!“
Pak šel do svého království nepustiv jí k sobě, ona pak si mohla zpívati:
„O Velvary, o Velvary,
kde jsou mé tolary?“