Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena/Jehla
| Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena | ||
| Císařovy nové šaty | Jehla | Červené střevíce |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Jehla |
| Autor: | Hans Christian Andersen |
| Původní titulek: | Stoppenaalen |
| Zdroj: | Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena. Praha: I. L. Kober, 1872. s. 177–180. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Karel Bohuš Kober |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Byla jednou jehla zastehovací, domýšlející se býti tak jemnou jak jehla šicí.
„Pohledněte přec na to, co držíte!“ pravila k prstům, jež ji braly.
„Nepusťte mne, nebo upustíte-li mne, pochybuju, že mne opět naleznete, jsemť velmi jemná!“
„To by ještě ušlo!“ pravily prsty, obejmouce ji kolem těla.
„Hleďte, přicházím s družinou!“ pravila jehla zastehovací, na nížto byla niť, avšak bez uzlu, upevněna. Prsty zapíchly jehlu zrovna do střevíce kuchařčina, jehož nárt pukl a proto měl býti nyní opět zašit.
„Toť sprostá práce!“ pravila jehla, „zde neprojdu nikdy, zlomím se! zlomím!“ — tu se ale také opravdu zlomila. „Nepředvídala jsem to,“ sténala, „jsemť příliš jemná.“
„Nyní není více k potřebě,“ pravily prsty, musily ji ale přece držeti, nebo kuchařka pokapavši ji voskem pečetným, zapíchla ji napřed do šátku. —
„Hle, nyní jsem spínadlo!“ pravila jehla, „vždyť jsem to předvídala, že dosáhnu takového stupně, neb je-li člověk něčím, stane se něčím!“ smějíc se. Tak zde pyšně jako v povozu sedíc, ohlížela se na všechny strany.
„Smím se tázati, jste-li zlatý?“ tázala se souseda svého, špendlíka. „Máte překrásný zevnějšek a vlastní svou hlavu — jen že jest tato malá! Musíte o to dbáti, aby se zvěčšila, neb ovšem nemůže se, jako mne, konec voskem pokapati!“ Pak se ale tak pyšně pozvedla, že ze šátku do strouhy vypadla, do níž právě kuchařka vlila.
„Nyní pocestujeme!“ pravila jehla, „neztratím-li se jen!“ Ale tu odplula.
„Jsemť příliš jemná pro tento svět!“ pravila, zastavíc se v strouze. „Mámť dobré sebevědomí, a to jest mi nemalým potěšením!“ A udržic se v postavení svém, zůstala veselou.
Rozličné věci plovaly přes ni, tříšky, sláma, kousky novin a podobné: „Hle, jak vše plove!“ pravila.
„Neví, že pod nimi vězím! Vězím, sedím zde a trpím to. Hle zde plove tříška, nemyslíc si ničeho jiného na světě, kromě že jest tříškou; a zde opět plove stéblo, hle jak se otáčí a pohybuje! Nemysli jen tak mnoho o sobě, můžeš se každým okamžikem o kámen narazit! Tu opět plovou noviny! Již všickni zapomněli, co v nich stojí, a přece se ještě roztahují! — Sedím zde trpělivě a tiše; vímť, co jsem, a tím i zůstanu.“ —
Jednoho dne leželo něco třpytícího se vedle ní, a tu si jehla myslela, že to drahokam, bylo to ale sklo, a jelikož se lesklo, oslovila je jehla, představujíc se mu co zapinadlo! „Vy jste bezpochyby drahokam?“ „Jsemť takového něco!“ — a tak jeden o druhém myslel, že jest nad míru skvostný, hovoříce spolu o marnivosti světa.
„Ba, ležela jsem ve škatuli jedné panny,“ pravila jehla, „a panna ta byla kuchařkou, jež měla na každé ruce pět prstů, domýšlivějšího jsem nic neviděla, než těchto pět prstův, a přece jen byly zde k obsluze mé, berouce mne ze škatule a dávajíce mne opět do ní.“
„Třpytily se?“ tázalo se sklo.
„Třpytily?“ pravila jehla, „to nikoliv, ale byly zpupné. Bylo to pět bratří vesměs rozených prstů, pevně k sobě se pojících, ač nebyly stejně velké. Nejkrajnější palec byl krátký a tlustý, vykračoval si před údem, pak měl jen jeden kloub na zádech, uměl se jen klonit, pravil ale, kdyby nějakému člověku scházel, onen by se stal k vojně neschopným. Ukazováček či hrncolízač strkal nos svůj do sladkého a kyselého, ukazoval na slunce a měsíc, a tlačil a řídil, pakli druhé psaly. Středný díval se všem druhým přes hlavy, a čtvrtý prst dostal zlatý prsten kol těla, malíček nedělal pranic, a ten byl nejhrdější. Byla a zůstala to zpupnosť, a proto jsem raději šla do strouhy.“ —
„A nyní zde sedíce, leskneme se!“ pravilo sklo. Tu přišlo pojednou více vody, a sklo bylo odplaveno.
„Hle, nyní cestovali dále!“ pravila jehla k sobě, „já zde setrvám, jsem příliš jemná, to ale jest mojí pýchou, a to jest povšimnutí hodno.“ A takto pyšně sedíc, přemýšlela o sobě.
„Skoro bych myslela, že jsem se narodila z paprsku slunečného, tak jemná jsem! Vždyť se také zdá, jakoby mne slunce ve vodě hledalo. Ach, jsem tak jemná, že mne ani vlastní matka nenalezne. Kdybych měla staré oči, které mi vyloupnuli, plakala bych; — ale neučinila bych to, vždyť to není jemné!“
Jednoho dne hrabali se dva uličníci ve strouze, kde staré hřebíky, ano i ňáký krejcar nalezali.
No, bylo to jejich potěšení, arci ne čisté.
„Ouha,“ zvolal jeden, píchnuv se o jehlu. „To jest chlapík.“
„Já nejsem chlapík, jsem slečinka!“ pravila jehla, kterou ale nikdo neslyšel, vosk se odtrhl, a ona zčernala, ale tu se ztenčila, a proto se domnívala, že jest ještě jemnější. —
„Zde plove skořápka vejcete!“ pravili hoši, zabodnuvše jehlu do skořápky.
„Bílé stěny a sama černá, to se hodí,“ myslela si jehla. „Nyní mne spíše uvidí, jen abych nedostala mořskou nemoc, neb pak bych se zlomila.“ Avšak ni neonemocněla, ni nezlomila se.
„Ocelový žaludek jest dobrý proti mořské nemoci, a pak myšlenka, že jsem více než člověk! Nyní se zdokonalím. Čím jemnější kdo jest, tím déle vydrží.“
„Krach!“ pravila skořápka, neb ji přejel vůz. „O, jak mne to tlačí!“ volala jehla, „a nyní dostanu přece mořskou nemoc. —
Zlomím se — zlomím!“ — ale nezlomila se, ač vůz přes ni jel — jen se natáhla — a nyní ji necháme.