Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena/Duch v růži
| Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena | ||
| Královna sněhu | Duch v růži | Květiny malé Růženky |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Duch v růži |
| Autor: | Hans Christian Andersen |
| Původní titulek: | Rosen-Alfen |
| Zdroj: | Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena. Praha: I. L. Kober, 1872. s. 90–95. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Karel Bohuš Kober |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Uprostřed jedné zahrady kvetl keř růžový, pln nejkrasších růží, v jedné z těch nejkrásnějších sídlil duch, bylť zcela malinký, tak že ho nebylo ani lze viděti; za každým růžovým listem měl svou ložnici; byl hezky rostlý, pěkný, jak právě dítka jsou, a měl křídélka od ramenou až k nožkám. Ó, jaká se to vůně rozprostírala po jeho světničkách, a jak jasné a hezké byly jejich stěny! vždyť to byly bledě červené listy růží. —
Po celý den těšil a radoval se v teplé záři slunečné, poletuje od květinky ku květince, tanče na křídélkách létavého motýla a měře kroky, kolik by jich potřeboval, by se dostal z jedné cesty na druhou, ležící na listech růžových. — Byly to žilky listů, jež měl za silnice a cesty; ba byly to něžné cesty proň; a než byl s měřením hotov, zašlo slunce — vždyť také pozdě začal.
Nastala zima, rosa padala a vítr vál: nyní bylo proň nejlépe, aby se dostal domů — pospíšil si, seč byl — růže se ale zavřely, on do nich více nemohl — ni jedna růže nezůstala otevřena; ubohý malý duch se náramně bál, nebylť dříve nikdy v noci mimo růži, on vždy spal v teplých listech růžových, byla to asi jeho smrť.
Na druhém konci zahrady, to věděl, stala besídka s krásnými kozími listy, květiny vyhlížely jako velké omalované rohy: do jednoho z těch chtěl sestoupiti a až do rána spáti.
Letěl tam. Tiše! byli tam dva lidé; mladý, hezký muž a krásná panna; sedíce vedle sebe, přáli si, by jim nikdy nebylo loučiti se, byliť sobě velmi nakloněni, ba, mnohem více než dobré dítě může býti matce své nebo otci svému.
„A přece se musíme loučiti,“ pravil mladý muž; „bratr tvůj nerad mne vidí, proto mne odesýlá s rozkazem daleko přes hory a doly! Buď s Bohem, sladká nevěsto, neb tou jsi mi povždy!“ Pak se políbili, a mladá panna slzíc, dala mu růži, než mu ji ale dala, políbila ji tak horoucně, že se otevřela: tu do ní vletěl malý duch a položiv hlavinku svou k stěnám, vůni vydávajícím, slyšel, jak se oba loučili — s Bohem! pak cítil, že růže byla položena na srdce mladíkovo; — o jak mu bilo srdce — malý duch nemohl ani usnouti, tak mocně bilo.
Neleželať ale růže dlouho na svém místě, mladík ji vyndal a kráčeje sám tmavým lesem, líbal ji tak často a silně, že malého ducha skoro utlačil: cítilť malý duch, jak pálily pysky mladíkovy, a růže sama otevřela se, jako při nejsilnějším slunci poledném.
Tu přišel jiný muž, ošklivý a zlý, byl to onen zlý bratr mladé panny; a ješto onen líbal růži, vytáhl tento silný, ostrý nůž, zabil onoho a uříznuv mu hlavu, zahrabal tuto s tělem do měkké země pod lípu.
„Nyní jest tentam a zapomenut,“ myslel si urputný bratr, nevrátí se více. Mělť vykonati dlouhou cestu přes hory a doly, tu mohl snadno život ztratiti, a také ho ztratil. Nenavrátí se více a mne se nesmí sestra má po něm více tázati.
Pak seškrabal nohou suché listí přes měkkou zemi a vrátil se v tmavé noci opět domů; nešelť ale sám, jak se domýšlel: malý duch jej provázel, sedě v suchém, zakrouceném listu, který zlému bratru, jámu kopajícímu, padl do vlasů. Klobouk přikryl malého ducha, kterému zde bylo nad míru úzko a on se třásl strachem a hněvem nad ohavným tím činem.
K ránu se vrátil zlý muž domů a sundav klobouk, odebral se do ložnice sestřiny; zde ležela ona hezká kvetoucí panna, snějíc o tom, kterému byla tak přízniva a o kterém se domýšlela, že cestuje přes hory a doly; zlý bratr ale kloně se přes ni, potutelně se zasmál, právě jako ďábel; tu vypadl mu onen list s vlasů na pokrývku, on to ale nespozoroval a vyšel, aby sám trochu si podřímnul. Malý duch ale vyleza z listu, posadil se k uchu spící panny a povídal jí ve snách onu strašnou vraždu, popsal jí místo, kde se byla vražda udála, a kde jeho mrtvola spočívala, vypravoval jí o kvetoucí lípě a pravil: „Abys nemyslela, že to pouhý sen, co jsem ti povídal, nalezneš na své posteli svadlý list!“ A také ho našla, probudivši se.
O, jak trpce plakala! a nikomu nesměla se svěřiti!
Po celý den bylo okno otevřeno, malý duch mohl snadno k růžím a ostatním květinám do zahrady, nechtěl ale truchlící pannu opustiti. V okně stál keř měsíčných růží, do jedné z nich posadil se, pohlížeje na chudou pannu. Bratr její často přicházel do pokoje, bylť velmi vesel a zlý, ona ale nesměla dáti svůj srdečný žal na jevo.
Jakmile nastala noc, vykradla se z domu, ubírajíc se do lesa, kde stála lípa; pak odstranivši listí, hrabala a našla zabitého; ó jak plakala, prosíc Boha, aby ji povolati ráčil k Sobě.
Ráda by byla vzala mrtvolu domů, to ale nemohla, vzala tudíž bledou hlavu se zavřenýma očima, a políbivši chladné pysky, vytřásla zemi z kadeří jeho. — „Tu si nechám,“ pravila, a zahrabavši opět mrtvé tělo do země, vzala hlavu a malou větev z keře jasmínového, jenž květl v lese na tom místě, kde ležel zabitý. Pak se vrátila domů. Přišedši do světnice, vzala nejvěčší hrnec květinový, do něhož položila hlavu mrtvého, a posypavši ji zemí, vsadila do ní větev jasmínovou.
„Buď s Bohem! buď s Bohem!“ šeptal malý duch, a nemoha déle bolesti panny viděti a snášeti, vyletěl do zahrady ku své růži; tato byla ale odkvětla, a tu a tam visely pouze suché, bledé listy.
„ó, jak brzo se přece vše hezké a dobré skončí!“ vzdychl malý duch. Konečně našel otevřenou jednu růži, byla mu domem za jejími tenkými vonícími lístečky mohl bydleti.
Každého rána letěl k oknu truchlící panny, a ona vždy slzíc stála u hrnce květinového; a hořké její slze padaly na větev jasmínovou, a každým dnem, když vždy více a více blednula a chřadla, zelenala a oživovala větev v stejné míře, vydávajíc ze sebe nové větvičky, na kterých malá, bílá poupátka kvetla — ona zlíbala tato poupátka, zlý bratr ale ji plísnil a tázal ne jí, zdali se zbláznila? Nerad to viděl a nemohl pochopiti, proč vždy nad tím hrncem pláče. Vždyť nevěděl, čí oči zde spočívaly, čí pysky ztuhly, a ona naklonila se k hrnci — a tak ji nalezl malý duch dřímající. Tu posadil se jí do ucha, povídal jí o onom večera v besídce, o vůni růží, o lásce duchů; a snila o tom všem tak hezky a sladce, a v tom vypustila duši: skonala klidně — byla nyní u něho — v nebi — nyní se milovali.
Tu se otevřela poupata jasmínová, příjemně voníce, vždyť nemohla jinak nad mrtvou plakati. —
Zlý bratr ale, pohlednuv na hezky kvetoucí keř, vzal ho k sobě jako dědictví, a postavil si jej vedlé postele do své ložnice, neb byla to hezká podívaná, a voněl také příjemně. Malý duch, odletěv též, poletoval z jedné květinky k druhé, v každé bydlela malá dušička, těm povídal o zabitém mladíkovi, jehožto hlava pod nimi se nacházela, vypravoval jim o zlém bratru a o ubohé sestře.
„My to víme!“ pravila každá dušička květinová, „a víme to — což jsme nevykvetly z oči a pysků zabitého? víme to! víme!“ pak podivně kývaly hlavičkami svými.
Duch malý z růže nemoha jejich klidnosť pochopiti, vyletěl ku včelkám, med sbírajícím, a vypravoval jim povídku o zlém bratrovi, kterou pak včelky opět své královně vypravovaly, a jež na to opět těm poroučela, aby druhého dne vražedlníka usmrtily.
V noci před tím ale, v prvé to noci po smrti ubohé panny, když zlý bratr ve své posteli a voňavého keře jasmínového spal, otevřely se všechny kalíšky květin a neviditelně, avšak s jedovatými kopími, vystupovaly dušičky květin a posadivše se nejdříve spícímu k uchu, vypravovaly mu zlé sny, pak odletěvše k jeho pyskům, píchaly ho jedovatými svými kopími. „Nyní jsme se nad mrtvými pomstily,“ pravily letíce zpět do kalíšků jasmínových.
Když se rozednívalo, a okno ložnice se otevřelo, vletěl malý duch s královnou a celým rojem, aby usmrtili zlého bratra.
Byl ale již mrtev, lidé stáli okolo postele, pravíce:
„Vůně jasmínová jej usmrtila.“
Tu porozuměl malý duch z růží pomstě květin, vypravoval to královně včelek, a tyto bzučely s ní kol hrnku, a nebylo lze je odehnati; tu vzal jeden muž hrnec, aby ho odnesl, jedna včelka však tak ho bodla do ruky, že nechal hrnec padnouti.
Nyní všickni viděli umrlčí hlavu a věděli, že zlý bratr byl vražedlníkem.
Královna včelek bzučela ve vzduchu, zpívajíc o pomstě květin a o duchu v růži, a že bydlí za každým i tím nejmenším lístečkem někdo, mstitel zlého, vypravujíc.