Výbor básní (Frič)/Růže na Kriváni

Výbor básní Josef Václav Frič
Dudák	Růže na Kriváni	Bludné dítě

Údaje o textu
Titulek:	Růže na Kriváni
Autor:	Josef Václav Frič
Zdroj:	Tisk PFEFFER-A i PUKY-HO na ulici Montblanc (Správou JANA KWĚTON-A)
Vydáno:	1861
Licence:	PD old 70

I.

Rozkošné ráno se to probudilo
a na Tatrách si slunko poskočilo,
tak vesele zasvitlo v údolíčko
jakoby zdrávo bylo mé srdíčko;
srdíčko mé to ale zdrávo není,
ten pěkný svět jen v žalost se mu mění!

Chodil po skalinách,
neminul dolinu,
všade hledal spásu
pro svoji děvčinu.
Pod hlavu jí vložil
třetí vínek svěží,
a ta drahá hlava
dosud chorá leží.

Hle, tu k ní se anděl blíží,
jenž ty očka spánkem klíží.
Dřímej, moje hlavo milá,
zdráva si se probudila. —

„Stůjte, otče, z pravé strany,
nenechte jí bez ochrany;
vy matičko v levo stůjte,
před zlým snem ji opatrujte.

Já sám s dovolením božím
sluch svůj na srdce jí vložím;
říkejte modlitbu vroucí,
ať slyším to srdce tlouci.“

Již svou hlavu k srdci kloní,
tlukot tlukotem se honí; —
uzříte, co láska umí —
hoch těm zvukům porozumí.

Srdce zvoní: „Milý hochu,
miluješ-li mne jen trochu
a máš-li mne za nevěstu,
na Kriváň si hledej cestu.

Bílý kámen, co tam hoří,
ten mé mladé srdce moří;
v plameni však rdí se růže,
ta mi k zdraví dopomůže.“

Skok — již letí pro tu růži, —
děva ale na svém lůži
procitnuvši zkřiknout chtěla —
proč? — sama to nevěděla.

II.

Kriváni s tou svou hlavou co rok bílou,
co rok se snoubíš zase s novou milou,
co rok ji pochováváš, oplakáváš,
a zase nové vstříc se zelenáváš.
Pro člověka takové lásky není,
ten mívá jenom jedno potěšení!

Vyběhl z dědiny,
spěje do výšiny;
v strachu hledí za ním
lidé z úvaliny.
Zlá to cesta vzhůru,
co krok v sníh se boří, —
však tam na temeni
již ten kámen hoří! —

Na kameni, v mechu zlatém,
v ohni, jako v lůně svatém,
plane čarodějná růže,
ta, jež dívce odpomůže.

Pro bůh, stezky jsou neznámé,
cesta kluzká tam se láme;
skoku třeba — propadá se —
opět z ledu vymahá se.

Před nim za nim sníh se trhá,
v sráznou dolinu se vrhá:
lehké noze můstek tvoře
pod pádnou se v propast noře.

Náhle trhne se od skály
svůdný most, balvan roztálý — —
v strašnou prohlubeň se ztrácí
a náš hoch za ním se kácí:

V čas chytil se za křovinu,
v strachu hledí v prohlubinu. —
Hrůza! — nazpět víc nemůže —
ale před ním v ohni růže!

„Oj, ty osudnice žasná,
jak jsi svůdná, jak jsi krásná;
má jsi, má, ty spáso bolů,
s tebou musím, musím dolů!“ —

S chatrčí, z níž dým se vinul,
s tou se loučil, nežli zhynul,
ještě kloboučkem zatočil
zlíbal růži pak a — skočil. —

A lid žehnaje se
k děvinu spěl lůži,
klada jí na spánky
skrvavenou růži. —

A děva ze spánku se probudila,
jak slunko zrána, zdráva poskočila —
uvítat chtěla jarní údolíčko —
a ještě někoho. — Bídné srdíčko!
propadlo jediné tvé potěšení,
ten krásný svět jen v žalost se ti změní.