Vítězství dr. Karla Kramáře
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Vítězství dr. Karla Kramáře |
| Autor: | Josef Matoušek |
| Zdroj: | Národní listy, roč. 77, č. 146. s. 1 Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 29. 05. 1937 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Karel Kramář (1860–1937) |
Dr. Karlu Kramářovi nebylo popřáno, aby se trvale zúčastnil podle svých zkušeností, schopností a činorodé vůle budování státu, na jehož vzniku a počátcích měl podíl nad jiné významný. I jinak poválečná léta Kramářova života byla plna hořkosti politické i lidské. Zklamala životní láska Kramářova, v níž splýval v jedno politik a člověk — Slovanské Rusko. Utrpení dovršila choroba, jež od r. 1933 ponechávala mu sice cele zájem o politiku a vůli pro ni pracovati, ale vzala tělesnou způsobilost plně se jí věnovat.
Osud v životě lidí stejně jako národů je však umným strůjcem paradoxů. Někdejší čelný představitel české politiky na vídeňské radě říšské a po léta mluvčí národa na foru veřejného mínění evropského, ústřední postava protirakouské politiky za války, symbol národního utrpení a vítězství, první ministerský předseda samostatného Československa zůstal jen poslancem a vůdcem menší, posléze oposiční strany. Z někdejšího životností kypícího muže plného jarého optimismu stal se stařec těžkým neduhem stižený. Od mládí zabýval se dr. Kramář zahraniční politikou a před válkou kromě T. G. Masaryka a V. Klofáče jediný z aktivních politiků českých se jí věnoval soustavně. I tu dožil se dvojího velikého zklamání. Před válkou, když se snažil zabezpečiti náš národní osud sblížením rusko-rakouským, vytržením Vídně z obětí Berlína, za války a po válce, když usiloval opříti náš stát o slovanské a demokratické Rusko. Po světové válce pro velkou část naší veřejnosti se stal dr. Kramář zatrpklým Catonem a mužem, jenž nemá pravého pochopení pro novou dobu a její potřeby. Zdálo se vskutku, že se otvírají brány nového světa: demokracie mezi národy stejně, jako uvnitř národů, konec tajné diplomacie a spojeneckých smluv, konec stálých vojsk a zbrojení, volnost světových tržišť a nad tímto novým světem nových skutečností, nových ideí a nových lidí Společnost národů jako svrchovaná nadstátní autorita světová.
Jak nezvykle se tu vyjímal muž, jenž mluvil a psal o nebezpečích hrozících našemu státu v budoucnosti, o svízelném našem postaveni v Evropě, o budoucí německé odvetě, o nutnosti silné armády a národní kázně, politik, který před nebezpečím zítřka burcoval k životu a síle tradiční hodnoty národní a kmenové pospolitostí. Jak snadno bylo ho lze tehdy představiti veřejnosti jako muže „starého režimu“, stárnoucího představitele minulé epochy, jenž se odcizil své době a nedovede mysliti v nových kategoriích a pracovati o nových úkolech. Tehdy tuctoví žurnalisté provinčních obzorů vytýkali dr. Kramářovi provincionalismus, tehdy pisálkové, jejichž světovost nedospěla k obstojné znalosti jednoho světového jazyka, krčili rozpačitě a pohrdlivě rameny nad černožlutou omezeností starovídeňského politika. Tehdy se opakovala do únavy slova Washingtonské deklarace a horovalo se pro milici.
Léta míjela a přišel podzim roku 1935. Zatrpklý Cato, novému světu odcizený stařec, dovršil v očích davu pověst, jež si svými kritikami byl získal. Vystoupil proti oficielní politice a proti veřejnému mínění, opřev se důrazně sankční politice protiitalské. Neporozumění ideálům nové doby jako by chtěl dovršiti neznalostí mocenských skutečnosti. Zradu Společnosti národů nepochopením významu světové říše Britské.
Ale dr. Kramáře nevedlo tu slepé zaujetí pro Itálii a její režim, i on ovšem jako nacionalista cítil ponížení vládním tiskem tradovaného srovnávání, i on hluboce procítil co nedávno krásně vyjádřil profesor Arne Novák, že je „urážkou klásti národ, který měl před tisíci lety knížete Václava Svatého, a jeho stát, na roveň habešským primitivům násilně sjednoceným Hailé Selasiem v celek, který nebyl státem v evropském nebo americkém smyslu slova“. Ale dr. Kramář nadto nezmaten zdáním a frásemi viděl jasně skutečné mocenské poměry této chvíle a zejména bystře postřehl, co osudového přinese tato politika pro evropský mír, pro nás, pro Společnost národů samu. Viděl v budoucnosti sblížení německo-italské, tušil možnost sblížení německo-britského, bál se o soudržnost Malé dohody.
Jak nebyl slepým obdivovatelem italské politiky stůj co stůj, ukázaly nejlépe některé jeho články pozdější, kde varoval Itálii před krátkodechou politikou msty. I dr. Kramář osvědčil, co častěji postihujeme u politiků velikého formátu. V předvečer smrti propůjčuje jim Osud zvláštní jasnozřivost, zbavuje je všeho náhodného, eplsodického, úzce osobního v jejich úsilí a duch jako by chtěl co nejhutněji vyjádřiti sumu životního úsilí. Takto píše dr. K. Kramář v soumraku života, na prahu smrti své poslední články do Národních Listů.
Ještě zní nad rakví dr. K. Kramáře ozvěny minulých bojů: z nich volá antimilitarismus horující pro milici: Jsi fantasta starého světa. Tak volá z nich pacifismus veřejné diplomacie a konce spojeneckých smluv, tak volá svrchovaná autorita a pravomoc Společnosti národů, tak světová demokracie, tak svoboda světových trhů. Byls jasně vidoucím, když mocnější tápali a bloudili, odpovídají hromadám žloutnoucích polemik skutečnosti dneška a zítřka: Odpovídá německá armáda na Rýně, odpovídá italská Habeš, odpovídá sovětské úsilí ve Španělsku, odpovídá světové zbrojení a světové zápolení tajné diplomacie, odpovídá světový zápas hospodářský, odpovídá armáda Tvého státu. Zasloužil ses o vlast včas varuje a pobízeje, odpovídá genius zemé, jež od věků je bojištěm na křižovatce Evropy.
Krutý osud vzal dr. K. Kramářovi vše, co je z kategorie moci, slávy a ctižádosti, vše, co uspokojuje člověka. Vzal mu vše dokonale, aby ve chvíli smrti ozdobil chladnoucí čelo vavřínovou snílkou vítězství většího strastí života a většího tělesné smrti a zpřítomnil pro něho pravdu Dykova verše: ti, kdož nás popírají, kdys půjdou ta námi.