Vítězslav Hálek (Vlček)
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Vítězslav Hálek |
| Autor: | Václav Vlček |
| Zdroj: | Osvěta, 4. ročník (1874), s. 864–868. Online na Internet Archive |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Vítězslav Hálek |
„Jsme nešťastni — ó bože polituj, jak nešťastný jsme lid! Tvrdý osud urputně nás stíhá — ránu za ranou nám zasazuje ruka jeho železná, a působí nám ztráty nejbolestnější.
Ne vítr podzimní to krajem zavanul — to anděl smrti zašelestil svými perutěmi. Ne první mráz jen hubí pozdní květy po nivách: nám v sadě otčiny nejvzácnější zmařen strom!
Ne mlha jenom, šedý závoj jeseně — to po horách a úvalech spěje pověst žalostná — od města k městu, po všech dědinách — na dvéře tluče budov nádherných i nízkých chatrčí. A všude na tvář seje bledý úžas a jazyk oněmuje a údy ochromuje ustrnutím.
Ó pověst děsná! Dosti dlouho již náš osud podoben osudu Jobovu, na trpké noviny jsme uvyklí, že dobrých ani neočekáváme: však tato zpráva příliš jest krutá, na tuto zprávu nikdo nijak nebyl připraven, spíše než této zprávy byli bychom se nadály hromoblesků z nezkaleného blankytu — na tuto zprávu vyrývá se všude ze rtů zsinalých jedna odpověď: „Ne, ne — to není, ó to není možno!“
Vší silou bráníme se uvěřiti tomu, nad otevřeným hrobem ještě z prsou našich nechce naděje a ještě srdce naše prosí: „Zůstaň s námi — neopouštěj nás!“ A přec jen opět vidíme tu hroznou, nezměnitelnou skutečnost. Ach, jest to pravda, srdcelomná pravda! Slavný dědic nadání Máchova, náš Vítězslav Hálek stal se dědicem i Máchova truchlého osudu!
Povolme slzám — srdce, ach, potřebuje úlevy! Povolme slzám, nezdržujme násilně jich proud: zde plakati není slabostí. Zde plakati tak málo jest stydno jako že nám dán jest mluvy dar: zde, v této chvíli pláč jest řečí jedinou!
Odchází Hálek! Tak těsně přirostlý k srdcím tisícův, dává nám „s bohem!“ Odchází, aby se víc nevrátil — a sporé jen okamžiky jsou nám vyměřeny, bychom se s drahým rozloučili — ach, rozloučili na vždy!
Hořem rozrýváno nitro bolně krvácí — ó kterak tu možno vysloviti, čím nám byl!
Kdy by tu z pozemského žití vykročoval jen muž spravedlivý, šlechetný, prostý úhony, ryzé povahy, čistého života, jakým Hálek byl: my bychom nad ním lítostivě vzdychali. Kdy by v té rakvi, u níž stojíme, nespočíval leč jen milý dobrý soudruh, spolehlivý věrný mílovaný přítel, jímžto Hálek byl, s nímžto jsme se potkávali v každém dobrém podniknutí, v každém díle užitečném, s nímžto jsme obcovali a pracovali den co den a rok co rok: rozchod s ním rmoutil by nás do duše. Kdy by v té rakvi, u níž stojíme, nespočíval leč jen zdárný syn, předčasnou smrtí vyrván stařičkým rodičům: my bychom ve hrob jeho slze ronili. Kdy by v té rakvi nespočíval leč jen vroucně milující, vroucně milovaný manžel a láskyplný otec: my bychom s rodinou jeho nad ním zalomili rukama.
To všecko byl, jenž v rakvi této spočívá, avšak on mnohem, neskonale více nad to byl!
Byl vyvolenec bohem nadchnutý a poslaný na prospěch milionům. Narodil se v chýši vesnické a neměl žádných statkův: a přece byl bohatec, který štědrou rukou rozdával skvosty nejvzácnější, démanty svého ducha. Sám nevyhledával ničeho než plniti úřad sobě uložený: v drsném světě býti apoštolem poesie. Nechť kolem něho všední vřava sebe hlučněji hřmotila, hlas jeho vždy zněl čistě jako harfa Eolská. Byl pěvec božstvem posvěcených úst — a duše jeho byla luznou krajinou, kde věčné skví se jaro a kde pučí nesčíslné květy v nejsličnějších podobách. A byla duše jeho hlubinou, kde ukryto drahých perel bez počtu: kdy se tam koliv pohřížil, vždy vynesl na jevo nové přebohaté poklady a kladl je na oltář českého umění. Třesoucí se rukou, s lícem zroseným pokrývá dnes Musa česká vavřínem hrob svého velekněze naříkajíc: „Nehynoucí jsou tvoje zásluhy — a nesmírnou mně ztrátou tvůj příliš časný hrob!“
Byl tvůrcem krásy, byl tlumočníkem srdce lidského, byl důvěrníkem celé přírody a nejpovolanějším mluvčím jejím: čeho se dotekl, to nebylo jen zlato hned, to bylo čarovné teplo a světlo, to mělo cit a život a mluvu kouzelnou.
Byl v mrákotném světě vždy požehnaným světlonošem, byl pravdy obhájcem a bojovníkem práva, byl všeliké křivdy nenávistník a přísný karatel, všech utiskovaných, opuštěných, nešťastných byl přítel bratrský.
Veliké jeho srdce horoucně milovalo vše, co krásného a dobrého, však nejhoroucněji milovalo svoji vlast. Jí všechny jeho myšlenky a tužby byly zasvěceny, jí náleželo všecko jeho snažení a konání. Jí pomoci, ji povznesti, ji obohatiti, ji oslaviti přede vším světem: to bylo jemu vždy žádostí nejvyšší.
A jako skvělý byl jeho duch, jako spanilá byla jeho povaha, jak ušlechtilé jeho skutky, jak znamenité ovoce jeho činnosti: rovněž bylo živobytí jeho utěšené. On nepsal jenom verše líbezné: celá jeho pozemská pouť jest jedinou krásnou básní!
Ó žel jenom, že báseň ta se skoncuje tak tragicky! Žel, že rodině své, přátelům, že uměnám i vlasti odňat jest tak brzy, odňat jest v tu dobu, kdež jeho nadání a jeho síla byly v plném rozkvětu!
Krutá jest nám všem předčasná jeho smrt, kvílení rozlehá se po všech českých vlastech — a přece usouditi musíme, že nad takovou smrt nelze sobě přáti krásnější. „Jen zevšednět mi nedej bože!“ — tak sobě přál, a bůh ho vyslyšel. V plné síle, na vrcholi slávy, bez bolesti, beze stesku tiše usnouti — totě smrt básníkova, tak poetická, jak byl život jeho.
On nikdy nenaříkal, on nikdy hlavy nevěšel, on vlastní smrti okem pokojným hleděl vstříc. Hle, co sám pověděl:
To mi dosti, v chvíli pravé
že vydechnul jsem nápěvy,
v nichž zaplesal jsem beze stesku
a dotesknil se úlevy.
Pak nechť i zahrajou si větry
nad hrobu mého trávníkem,
já v chvíli své, v mých růží květu
jsem přec jen býval slavíkem.
Byl slavíkem, nad nějžto české háje nikdy neslýchaly milostnějšího! Teď náhle umlká…
Potuchly na obloze červánky, večerní temno se rozhostilo vůkol — ach, to nad naším Hálkem se skláni černý prapor!
A ten tlukot srdcí a ta bouře v duši a ty smutné vzdechy a to žalné štkání — toť poslední Hálkova píseň večerní, poslední také ve přírodě zpěv!
Umlkla na vždy ústa slavíkova! Avšak ty zpěvy, ježto vydechnul, v nichžto plesal v době své, ve květu růží svých — ty čarokrásné zpěvy neumlknou, nezaniknou nikdy, ale budou zníti k potěše a radosti jednomu pokolení za druhým.
Po zemi se rozhostilo temno — avšak na nebi našem nová veliká vychází hvězda, zářící milým jasným, klidným světlem, které nepotuchne po věky.
Tou hvězdou jest tvé jmeno, vzácný, milovaný! Ty od nás odcházíš — avšak ne do hrobu: dvéře velebného slavochrámu se otvírají před tebou, a matka Sláva v něm tebe usazuje na místo vznešené, mezi své největší pěvce, po boku Puškina a Mickiewicze.
Ty nejsi mrtev — ty jsi nesmrtelný! S tvou rakví jen se rozlučujeme — tvůj duch s námi zůstává, a tvým domovem jest nyní naše srdce, ze kterého tě nedovede vychvátiti žádná moc. Ta láska, která žije po tobě, nemenší jest než tvoje nehasnoucí, nevadnoucí sláva!“
Tak mluvil redaktor těchto listů na hřbitově Vyšehradském za tichého večera, kterým se končil 10. říjen. Plameny přečetných svící ozařovaly rakev nad otevřeným hrobem položenou, vavřínem pokrytou — a všichni, kdož tu koliv stáli v hustých zástupech, plakali hlasem.
Byl to den nevýslovného zármutku!
Když v předešlém čísle Osvěty, která Hálka od samého počátku počítala mezi nejlepší své přátele a nejpřednější spolupracovníky, podávali jsme dokončení jeho povídky Pod pustým kopcem, kdež bychom se byli nadali, že nám bude v čísle následujícím podávati zprávu o jeho úmrtí a pohřbu! Hálek se vždy zdál vtěleným zdravím; nikdy jsme neslyšeli, že by churavěl, vzezření jeho vždy bylo plno života a síly.
V polovici měsíce září vyskytly se na něm první známky, že není ve své obyčejné dobré míře; byl bledý ve tváři, pravil, že jest mu jaksi nepříjemně — však nebral to nic na váhu; měl za to, že při svých častých výletech z Prahy na Závist se trochu nastudil. V neděli dne 20. září učinil posledně takový výlet, nazejtří večer naposledy byl ve schůzi Umělecké besedy; nemoc se ohlašovala důrazněji, Hálek ulehnul, a lékař přivolaný oznámil, že tu nemoc těžká, zánět pohrudnice.
Ošetřován jsa nejněžnější péčí vzorné své choti oznamoval nám Hálek po několika dnech, že šťastně krisi přestál, že vyváznul z nebezpečenství, ale že celé týdny ještě bude museti na loži strávit. Byl stále velmi poklidný, žádné netrpělivosti neprojevil. A my všichni byli té nejlepší naděje.
Však tu lékařové shledali, že k nemoci jedné se přidružila jiná, nejvýš nebezpečná — a brzy zvěstovali tu ohromující novinu, že není žádné pomoci!
Nemocnému ovšem nebezpečenství utajeno, on sám to netušil, on do poslední chvíle nic nepochyboval o svém brzkém uzdravení… Do poslední chvíle také zůstal při jasném vědomí, slábnul sice a oko zhasínalo, však odpovídal rozumně a určitě.
Slabost rychle vzrůstala, nemocného vždy více přemáhala dřímota — až dne 8. října po polednách usnul na věčnost!…
Jaká to pohroma! Zrovna jako by se náhle otevřela propast a pohřbila nám v bezedném jícnu muže, nad jehož ztrátu žádná bolestnější nás stihnouti nemohla! Měltě Hálek právě druhé své jaro, dobu šťastnou, plodnou, požehnanou; mezi tím, co po takovou dobu již vášnivá politická řež vůkol pustošivě řádí, co tak mnozí jiné velikosti a jiné národospásné práce neznají než štváti Čechy k nenávisti proti Čechům, Hálek vždy stál v přední řadě těch, kteří positivně pracují, a plody práce jeho rok co rok byly hojné a znamenité. Co on beze hluku vykonal, náleží a náležeti bude mezi převzácné poklady národa českého: čím mohl ještě literaturu naši obohatit, kdy by tu byl o 20 let déle potrval!
Jsme nešťastni. V tom šírém světě mezi národy stojíme jak opuštěné siroty, pro něž jiní nemají než nelásku a útisk. Kdo přítelem jest nám? Ani my sobě samým — úpíce všichni pod společným břemenem nemáme k sobě vespolek citu, tiskneme nelítostně druha druh. I osud nám krutým protivníkem — vyhledl sobě zas mezi námi za oběť svou muže, jenž byl naší láskou, chloubou a slávou, naší převelikou nadějí.
Když umíráček zvěstoval smrt Hálkovu, oněměl na chvíli bohopustý vřesk našeho veřejného „života“. A v Praze i na venkově všude jen se ozval žalostný nářek — hrob Hálkův byl společné místo, na kterém se shledali odpovědní nepřátelé našich politických táborů. U rakve Hálkovy jsme byli zas jednou důtklivě připamatováni, že jsme jedna rodina — na rakev Hálkovu všichni snášeli věnce.
Pohřeb jeho byl velikolepou národní tryznou — nad žádným hrobem naše pokolení neprolilo tak hojných a tak srdečných slzí jako nad hrobem Hálkovým!