Vánoční album/1884/Pro česť armády
Vánoční album/1884 | ||
Vánoční krajina | Pro česť armády | Na salaši |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Pro česť armády |
Podtitulek: | Upomínka z cesty |
Autor: | Pavel Albieri |
Zdroj: | Vánoční album. Dárek českým rodinám. Ročník třetí. Uspořádal Gustav Dörfl. Praha : vlastním nákladem, 1884. s. 31–39. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
„Ano, opakuji ještě jednou,“ počal opět s tou svou nesnesitelnou pruskou mnohomluvností, „že nyní my Němci jsme takřka pány Evropy, ať si mluví kdo chce co chce! Naše armáda jest bez odporu první na světě, jak jsme dokázali v roce šestašedesátém a sedmdesátém velmi zřetelně. Není nad pruskou armádu, právě jako nemá druhý stát v Evropě státníka podobného Bismarkovi.“
— „Ale, dovolte, pane, to jest už přes příliš. Řeknu vám, že vaše řeč je při nejmenším hroznou chloubou.“
— „Snad,“ odvětil pyšně, „ale máme se také čím chlubit, či ne? Což to není dovoleno, aby člověk se mohl odvolati na to, co vykonal, aby mu hned nebylo vyčítáno, že se chlubí? Ne, ne, milý pane, slova má jsou pravdou tak ryzou, jako málo co, a mohu vám tvrzení své doložiti příklady.“
— „Děkuji, mám vašeho mluvení už nyní dosť!“
— „Aspoň jeden, ten nejpádnější. Pane, vy jste Rakušan a máte tím lépe znáti naše poměry než kdokoliv jiný, poněvadž stojíte s námi ve spolku na výboj i odboj — —“
— „Aby celý spolek čert vzal raději už hned i ty, kdož ho zavinili!“
— „Pane, vy mluvíte proti své vládě — —“
— „A proti Bismarkovi!“ dal jsem se do zlomyslného smíchu, nad čímž Němec zkameněl.
Chvilky jeho mlčení používám k tomu, abych ho laskavému čtenáři představil. Jest ve vagoně třetí třídy a jedeme právě spolu z Karlsruhe do Štrasburku. V jednu hodinu vyjeli jsme z Karlsruhe a nyní jsme kus cesty za Rastattem, z něhož viděl jsem ovšem jenom obrysy, neboť jedeme v noci. Nad rýnským údolím svítí měsíc a dodává jinak ploché krajině dnes zvláštního půvabu. Na pravo valí se mohutná řeka, tento hradební příkop bohabojného Německa, jehož mírumilovní obyvatelé nepřeloží nikomu ani stéblo slámy, když spějí právě jako v tuto hodinu. Říše bázně boží a dobrých mravů ponořena jest v sen a zde, na úpatí Černého lesa vleče vlak v jednom kupé dohromady zavřené syna Čechie a syna Germanie, či blíže řečeno Prussie.
Sedíme naproti sobě a jeden dívá se v měsíční záři na druhého. Milý, zde vlastně v pravém slova smyslu řečeno nemilý Prušák má širokou rozplesklou tvař, širokou hubu, nejspíše od toho věčného jí mlácení, velký nos, hladce ulízané vlasy, na nohou vysoké boty a v hubě krátkou dýmku. Rusý, hrubý vous zakrývá ostatní vnady jeho obličeje, široký plaid pak vnady těla. Tabák, jak už tomu v Německu ani jinak není, nevoní právě pěkně, vlak drnčí, lokomotiva odsupuje a já se mezitím s Prušákem hádám.
Nalezl jsem ho, přisednuv v Karlsruhe, položeného na lavici. Jakmile mne spatřil, pozdravoval mne napřed a vrhl na mne pohled, jakým vítají lidé, kteří se nudí, domnělou kořisť své příští zábavy. Usmíval se, jakoby se mu stalo kdo ví co příjemného, a hned, jakmile jsme opustili nádraží, obrátil se ke mne se zdvořilou otázkou, kam jedu a odkud jsem.
Toť, přece drzosť vyššího stupně! Ve zvědavém Německu se sice tak ptá každý, ale teprvé po dvou neb třech otázkách, kdežto tento ptal se hned, a neustál ani po mém svědomitém sdělení, že jedu do Paříže a jsem z Prahy. Byl jsem podroben takřka výslechu, vedenému s takovou důkladností, že jsem již podle našich pěkných zvyků počal pomýšleti na „tajného“, ale velmi nešikovného. Otázky ty stávaly se konečně tak osobními, že chtěj nechtěj musil jsem — lháti. Ano, lhaní jest prostou výslednicí takového poměru, v jakém jsem se já nalézal, a takovému mocnému zákonu přírodnímu musila se i má pravdomluvnosť podrobiti. Prosím však proto přece za odpuštění. Řekl jsem mu všelijaké podivné věci o sobě, o účeli cesty sve, o svých poměrech a jiných pěkných věcech a čekal jsem následkem toho, že Prušák bude míti také trošku zdvořilosti, aby si zalhal, čím jest on, co dělá, kam jede a podobně. Ale po tom nebylo stále ani památky, spolucestovatel můj zůstával stále tajemnou osobou, zatím co vší mocí snažil se dověděti se všeho o mně. Něco podobného se může dovoliti toliko při soudu, jinak, jak už praveno, je to prušácká drzosť.
Tak jsme minuli několik stanic, a hovor pomalu se otočil na Štrasburk, na tamější opevnění a tím pak přirozeným pochodem na německou armádu. Než se Prušák ze svého překvapení vzpamatoval, byli jsme již za stanicí Oosem, kde odbočuje dráha do Baden-Badenu, a letěli jsme nyní tím rychleji k jihu, k Appenweieru.
— „Pane,“ zvolal Němec konečně, „vy si počínáte tak, jako kdybyste seděl mezi samými Slovany a nikoliv ve středu německé říše!“
— „Počínám si vůbec tak, jak uznám za hodno! Mluvím, jak je mi libo. kdy chci a kde chci, a komu není mé smýšlení po chuti, ať se mnou nemluví.“
— „Nu, třeba, připouštím, že nejste srozuměn s politikou…“
— „S ničím nejsem srozuměn!“ odvětil jsem krátce.
— „Ale přece fakta! Naše slavná armáda…“
— „Jaká slavná armáda? Naše rakouská armáda je ještě mnohem slavnější, než celá vaše pruská! Dokázali jsme ohledně roku šestašedesátého, povídám, jen tolik, že jedna vlaštovka nedělá posud léto. Dnes mně, zítra tobě a vy můžete co nejdříve tak dostati bití, jako nikdy před tím!“
— „Snad ne od Francouzů?“
— „Třeba také od nás, Rakušanů!“
— „Pane, pomyslete, naše unie…“
— „Eh, zeptejte se jen kteréhokoliv našeho vojáka, co si o celé unii myslí! Nejraději by se dostal svým spojencům co nejdříve na kobylku!“
— „Oh, to se nestane! Naše armáda, výtečná armáda, vycvičená, první armáda na světě v každém ohledu…“
— „Nevím proč!“ dal jsem se do smíchu. „Či myslíte, že rakouská armáda stojí za pruskou? Mýlíte se velice, naopak…“
— „Pane, vy mne urážíte v mé armádě!“ rozkřikl se nyní najednou bojovný syn pruského národa.
— „Hahaha! Urážeti v armádě! Opakuji, že naše rakouská armáda je nejméně o padesát procent lepší než vaše. Vaši vojáci se bojí bajonetu, nejdou na bajonet, neumějí šermovati, kavalerie je špatná, dělostřelectvo neméně. Naši armádu máte viděti, ale vy jste neviděl než armádu svou a každá liška svůj ocas chválí, rozumíte? Já vaše vojáky viděl, vaši armádu znám a pravím ještě jednou, že ve všech zbraních stojí daleko za naší!“
Sám pán Bůh ví, kde se najednou ve mně vzalo tolik rakouského vlastenectví a chvály pro armádu, na které jsem vždycky spíše viděl jen chyby než přednosti. Nevyzpytatelny jsou však záhyby srdce českého vlastence, který ze dvou zlých věcí musí vždy voliti tu lepší.
Němec koukal na mne, jako z Walhaly vyhozený výtečník. Ve tmě jsem pozoroval, že se mu lesknou oči, dýmka mu vyhasla a ruce se mu třásly.
— „Pane,“ zvolal, zlostí se chvěje, „vy, vy tomu ovšem — — ani za mák — — nerozumíte — — vy, vy — —“
— „Já, že nerozumím těmto věcem?“ povstal jsem rozhorleně. „Víte kdo jsem? Dovoluji si, tvrditi přímo, že vy nerozumíte ničemu, sice byste tak nesmyslně nechvástal před císařským královským rakouským důstojníkem, poručíkem!“
Podobnou lež jsem byl posud nevyslovil v celém svém živobytí a zde mne k tomu dohnala jen nutnosť. Myslil jsem, že třímám vítězství již ve své ruce, že Prušák je na hlavu poražen, ale tento povstává pyšně také a volá:
— „A víte s kým vy mluvíte? Já jsem královský pruský premier-lieutenant v záloze! Nyní mi dovolíte také kousek úsudku ve vojenských věcech!“
Mohu říci, že to se mnou trhlo a hned počal jsem již litovati svého představování. Nyní to šlo do živého a já musil setrvati ve své úloze děj se co děj a dopadni si vše. jak dopadni.
Rozhovor, který se rozpředl nyní, stál věru za poslechnutí. Byla to nová zpověď, ale pro mne ještě smutnější, než-li prvá. Němec vyptával se na naše poměry ve vojště se špionskou přímo zvědavostí, vyzvídal, kolik mužů má setnina u nás, dal si hvízdati signály a vykládati rozličné pěkné a potřebné věci, jako kolik má voják kalhot, je-li čáko pohodlnější než piklhaubna, jak vysoko ladí se u nás buben atd. atd. Něco jsem zodpovídal, něco nešlo, ačkoliv jsem se činil a sbíral, jak jsem jen mohl. Kdo by si ale také pomyslil, že naleznu zde důstojníka! Mrzelo mne to náramně — jedním slovem, škodil jsem si. A výslech trval až do Appenweieru a odtud až do Kehlu na novo. Teprve když jsme jeli přes rýnský most, chopil jsem se s pravou dychtivostí nového toho předmětu, abych obrátil hovor od té spropadené vojančiny. Veškerý odpor můj byl zlomen, nyní bych byl třeba dal hned Prušákům přednosť, kdyby mne byl jen nechal milý můj soused na pokoji. Ten však neznal milosrdenství a mně se tak zdálo, jako kdyby mne natahoval na skřipec s vybranou zlomyslností, jíž je jenom Prušák schopen, a po straně se mi vysmíval. Nad mnohou mou výpovědí vrtěl v náramném udivení hlavou a tak se stavěl jako nevěřící Tomáš.
Objeli jsme ve velikém oblouku štrasburské hradby a vjeli jsme do nádraží, když už svítalo. Prušák zde vystupoval též a společně jsme se ubírali pustými čekárnami ven, do chladné noci. Neptal jsem se ho, kam jde, a on sám mi hlásil, že do kasáren. Já pak zazvonil u prvního hôtelu naproti nádraží, hôtelu du bon esprit, a odebral se na krátký odpočinek.
— „S Bohem!“ volal jsem prostě na milého premier-lieutenanta, který přijel asi na cvičení.
— „Dobrou noc, pane poručíku! Na shledanou snad jednou! šťastnou cestu ráno!“ loučil se Prušák a již zmizel jsem ve vratech hôtelu, rozmrzen jsa tím posměšným tonem, jak jsem mohl s určitostí souditi. Proklatí Prušáci, proklatá vojna, proklatá lež! To jsem si opět uškodil, a třeba před cizým člověkem, styděl jsem se přece. Vždyť — udělal jsem ostudu nejen sobě, ale celé císařské armádě, vydal jsem ji Prušákům v posměch! Nastane nové povídání o nevědomosti našich důstojníků, nedbalosti, neznalosti věcí.
Inu, jaká pomoc! Stalo se už a byl konec. Mohu ostatně říci, že mi celá ta událosť nezkazila spánek ani na minutu a také se mi v noci o tom pranic nezdálo. — —
Bylo kolem jedenácté hodiny dopoledne, když jsem druhého dne vystoupil na plate-forme druhé nedokončené věže štrasburského dómu. Díval jsem se s velikou zábavou na trpaslíky, hemžící se šestašedesát metrů pode mnou, na Vogésy, na Rýn, na Černý les. Vzduch byl čistý a vyhlídka překrásná, celý širý kraj, mohutné údolí rýnské rozprostíralo se pode mnou jako na plastické mapě, slunce vše ozařovalo a zdola zaléhal sem jen temný hluk města. Nasytiv se vyhlídky, díval jsem se po vyškrábaných zde nesčíslných jménech po kamenné obrubě, z nichž mnohé pochází od známého velikána ze všelikých oborů vědy a umění. Konečně jsem měl i toho dosti a chystám se právě k odchodu, když mi v tom salutuje nějaký pruský voják!
Dívám se na něho bedlivě — ale, prosím vás, co pak nosí pruští důstojníci takovouhle roztrhanou uniformu? Kalhoty i kabát byly sama záplata, rukávy krátké, ohromné boty plné příštipků, zbraň žádná — tohle ale přece není premier-lieutenant?! A tu tvář jsem znal, jenže nyní při denním světle vypadala ještě mnohem hůře než ve wagonu, slunce ozářilo nesčíslné pyhy a dodalo zrzavým vlasům zvláštního lesku.
Ubohý vojáček se smutně a jaksi na rozpacích usmíval, nevěda, co by moudřejšího činil. Kdyby mne byl nepozdravil, nebyl bych si ho ani vůbec povšiml, ale upozornil na sebe sám. Nyní šoural se pomalu ke mně a salutoval ještě jednou.
— „Hehehe, hehehe,“ smál se mrzutě, „pan poručík neodjel dnes ráno?“
— „Omeškal jsem vlak, zaspal jsem!“ odvětil jsem pyšně a dodal jsem hned na odplatu: „Tohle ale nemáte na sobě svou důstojnickou uniformu?“
— „Hehehe! To byl dobrý špás! Vždyť já jsem jen tamborem!“
Zlořečený chlap! A takový mizerný roztrhaný tambur mohl mne bráti tak dlouho na paškál!
— „Co jste to tedy prováděl včera?“ tážu se a měřím přísným pohledem mimovolně vojáka od hlavy k patě, což zdálo se míti na něho přímo magnetický vliv.
Postavil se přede mnou po vojansku a povídal nyní beze smíchu:
— „To ráčíte věděti, pane poručíku — jdu na cvičení, člověk pije trošku piva, je rozveselen, má kuráž — —“
„A dělá své armádě ostudu!“ dodal jsem. „Co pak myslíte, že jsem hned na vás nepozoroval vaši úplnou nevědomosť, kterou jste se snažil zakrýti vyptáváním? V tom mám bystré oko! Vážím si příliš pruských důstojníků, než abych je měl za schopna podobného mluvení, jaké jste vedl vy dnes v noci!“
Tambor byl zdrcen, dokonale zničen. Dal jsem mu ledabylo s Bohem a odcházel jsem rychle. Bylo mně ho lito, ten jeho pokus o vychválení německé armády dopadl tak smutně! A já ještě se měl pět minut před tím za poraženého a po dvě hodiny, kdy jsem chodil po ulicích, jsem se bál, abych nevrazil na inkvisitora premier-lieutenanta! Jak se jen tak člověk může mýlit!
Napadalo mi, abych se vrátil a řekl tomu člověku, dle všeho dobráku, že vlastně také nejsem — — Ale nikdy! Co by tomu řekla česť armády?!
Tak jsem pro česť armády platil a platím snad doposud aspoň u jednoho člověka a k tomu tambora v pruských plucích za důstojníka — ovšem, vzpomene-li si kdy na mne!