Vánoční album/1884/Povídka z Poohří
| Vánoční album/1884 | ||
| Rytíř a dívka | Povídka z Poohří | Žižkův dub |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Povídka z Poohří |
| Autor: | Václav Beneš Třebízský |
| Zdroj: | Vánoční album. Dárek českým rodinám. Ročník třetí. Uspořádal Gustav Dörfl. Praha : vlastním nákladem, 1884. s. 94–110. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Již jsou tu zase — ony dlouhé večery zimní, kdy jizbičkou matně ozářenou den ode dne téměř hluboké ticho, rušené pouze odměřeným, od koliku let stejným tikotem hodin, a kdy člověk jest takřka živ jen ve světě, jejž si sám v duši své utvořil! A mezi nimi nejdelším — ten štědrý, jejž obyčejně hlava dlouho přes půlnoc probdívá. Duše dlívá odtud vždycky daleko přes řeku, lesy a stráně ve světničce se starým dřevěným stropem, s řadou obrázků v průčelí a krbem nedaleko dveří… Nahlédá do vnitra, vzpomene si jak bývalo a jak už nikdy nebude, všecko si prohledne — i tu polici, na níž bývaly někdy srovnány knížky na režném papíře, v nichž znala každičkou řádku, a potom neopomene nikdy navštívit hrob, v němž tlí dvé srdcí nejdražších…Všude ticho, mrtvo, ve vsích se kmitá jen tu a tam světélko, až se pojednou ozvou zvony půlnoční… Hlava opřená o ruce se zdvihá a člověku jest, jakoby byl vykonal nevím jak dalekou cestu, ale milou, nevýslovně milou…
Vynořila se tou dalekou cestou pohádka za pohádkou, vzpomínka za vzpomínkou, obrázek za obrázkem, některý do smíchu, jiný k pláči a ještě jiný, že se k hlavě valí proudem krev… A skorem všecky odleskem poesie vánoční, jež na našem venkově namnoze již hezky hluboko pode sněhem… A kde ještě živoří, bloudí od stavení ku staveni, od statku ke statku, od chaty k chatě, dívá se osvětlenými okny do světnic, postojí — postojí, zamyslí se a potom zlehounka zaťuká, aby ji vpustili… Ale slyší ji málo kde a otevrou jí málo kde… Vánoční poesie… ten zlatý rys v povaze lidu našeho… bloudí a což divu, když jí tak málo prahů otevírají, že si usedá a bledé líce její že ovívá Morana každou chvíli smrtivějším a smrtivějším dechem… A kdykoli slýchám o štědrý večer kvílivé větrů lkaní, tak maně mi připadne pokaždé na mysl, že zase někde odpudili ode prahů tajemný zjev s bledými, nevypověditelně krásnými lícemi, se zlatými vlasy a růžovými rtíky, na nichž nejrozmanitějších pohádek a nejrozkošnějších popěvků k nespočtení, ve sněhovém jakoby ze stříbrných nitek utkaném šatě, — vánoční poesii, jíž byla tak zcela podobna děvuška, jež chodívala někdy v Poohří „Perychtou“ a kterou také spálil prudký zimní mráz.
Otce měla rybářem, jejž znali široko daleko. Revír rybáka Marhuly táhl se také na dobrou hodinu cesty. Když začal opravdu loviti, nepostačily mu košíky, nůše, pytle, ale museli přijeti s povozy. O jeho ryby se každý dral; byly nejchutnější a což hlavního, rybák Marhula svého zboží nepředražoval.
O mlýnech a rybárnách na Poohří vypravovali si lidé široko daleko. Mlynáři s rybáky byli také zcela zvláštní druh lidí; ale jednu vlastnosť měli společnou skorem všickni: prostosrdečnosť. A přišel-li kdo pod jejich střechy, nalezl každý nejupřímnější pohostinství. Dali a předložili, co měli. O mlýnu či rybárně, kde by pode krovy lidé tvrdí bydleli, nikdy ani neslyšeti, leda ve dlouhé, smutné pohádce.
Bývalo však zřídka, aby byl mlynář s rybákem rozvaděn, už pro vodníky, kteří se nejednou v rybárnách sušívali, když se jim zachtělo podívati se do kraje… Rybák by mohl velmi lehce vodníka navésti, aby škodil nejen mlýnským strojům, ale podbíral i jez. A potom by nesvedl ničeho ani nejdovednější krajánek, byť by se vyznal v nejdůkladnějším zaříkávání.
V rybárnách bohatství nebývalo domovem nikdy, dobrý čas spíše, někdy také nouze s bídou… Ale poslednější hosty si jen vždycky sami přilákali… V těchhle chatách umívali celou řadu zvláštních nezvyklých pořekadel, přísloví a průpovědí; všecky se však točily kolem vody a lidského života… Pozemská pouť prý rychleji ubíhá než nejprudší proud… A k čemu si tedy skrběním a ukládáním pro jiného brati ode vlastních úst… Rybářští synkové s mladými rybačkami všude v kole mezi nejprvnějšími. Dudáci jim také pokaždé zahráli tu nejnovější. A museli míti při tom — „solo“… Ale také říkávali, kam prý se rybačka kdy provdala, přes žádný práh ještě štěstí nepřinesla. Všude prý to potom rychle dolů chodívalo, až začaly pelichati i došky na střechách… A potom se ponejvíce vdávali a ženili mezi sebou… Na některé řece bylo od rybárny k rybárně samé příbuzenstvo…
Rybák Marhula, jehož chata stávala někdy mezi Pátkem a Křesejnem, — byl však mezi svými soudruhy učiněnou bílou vránou. Také s nimi mnoho nedržel, jakoby se jejich společnosti štítil. Byl bohat a lidé si vypravovali, že má zakopáno tolarů k dobrému tisíci. Přidávali ještě, že prý je ve spolku s vodníkem, — s tím, jenž se vždycky za slunných jasných dnů v dubinách nad Křesejnem sušívá… Jinak by ani nebylo možno, kde by se v jeho revíru tolik ryb nabralo. A jaké ryby… Nikde po celé Oharce od jejich zřídel až po ústí u Litoměřic nebylo takových…
Zlým však rybák Marhula nebyl, jen poněkud podivín; málo mluvíval, spíše vždycky více myslíval… Do hovoru se pustil s kým málokdy… V hospodách nebýval, „solo“ si nedal zadudati jaktěživ a dudáci o něm za to roznesli až neuvěřitelné klepy, je prý lakomec, proto se také tomu vodníku zapsal krví…; někde ještě dopověděli šeptem: „krví své vlastní dcery“… Pohádkářům s dudáky nikdy nešlo o nějakou tu lež… Řeč prý se mluví a voda teče…
Ale Marhula nebyl ani lakomec…
Nejskvěleji vyvrátil tuhle pomluvu o každý štědrý večer, kdy jeho Lucilka chodívala „Perychtou“. Chodívalo s ní družek vždy několik, v rukou měly košíky, některá na bedrách i nůši a v nich ryb pečených, co se jich tam jen vešlo…
Lucilka měla šaty bělounké jako nejčistší kment, ve bledých vlasech, hebounkých jako len, zlatou korunku, v pravici vrbovou metlici a jaké průpovídky na růžových rtech!
V sousední vesnici se lidé nikdy štědrého večera ani dočkati nemohli, ne tak pro Lucilčiny rybičky, ale k vůli jejímu říkání…
Dvě neděle přede svátky učily se všude děti nejrozmanitějším koledám… Než dostaly po rybičce, musily si ji vždycky hezky zasloužiti… Lucilka učívala také koledám děti sama, nejraděj tuhle:
„Teče, teče říčka,
studená vodička.
Umejvala se v ní
panenka Maria.
Když jest se umyla,
po břehu chodila:
na kameně klekla,
syna porodila…
„Ach ty milá máti,
chceš-li ryby jísti?“
„Ach ty milé dítě…
kde bys je lovilo?
Malé čtvrť hodinky,
cos se narodilo…“
„Perychta“ chodívala ve vesnici od stavení ke stavení, od nejbohatších k nejchudším, a všude ji s družkami rádi viděli a všude ji nejvlídněji přivítali. Děti se z počátku schovávaly matičkám za sukně, někde i pod postel či stoly zalezaly, ale musely ven všecky, nepomohlo jim nic… Nejhorší otázka přicházívala vždy naposled: „Kolik bylo mláďátek?“… Tahle byla vymyšlena na počtáře… Dovedli ji vždycky jen nejstarší a nejvtipnější… Některé se odpovědi učívaly po celinký boží rok a přece, se potom zakoktaly… Nešlo to a nešlo… Spíše by si byly jazyk přehryzly… „Perychta“ chodívala, když dozněl vesničkou poslední hlahol pastuchova rohu…
„Letos, Lucilko, nepůjdeš!“ řekl asi tři dny před štědrým večerem rybák Marhula.
„A já se již, tatíčku, — tolik natěšila!“
„Slyšeti ledacos… Lidé jsou zlí…“
„Co chodím, nikdo se na mne ještě ani škaredě nepodíval!“
„Věřím — věřím. — Člověk někdy zcela podoben téhle naší Oharce… Dívá se, dívá, jakoby neuměl počítati pět, staví se, staví, jakoby byl holátko. ale pojednou se v něm něco vznítí, zavře a potom o sobě neví… Necítí se a je všeho schopen… A proto bude lépe, když doma zůstaneš!“
„Ani téhle radosti mi, tatíčku, nepřejete?… Ani téhle jediné?“ Lucilka uměla tak neodbytně prositi.
Starý tatík přikývl jen potom hlavou, vyšel ven, odvázal loďku a pustil se na řeku, aby ulovil nějakých pěkných ryb… A za nedlouho jich měl, že by se byla lodička hnedle potápěti začala… O štědrý den je pekli skorem do večera… Takové chuti, jako u Marhulů, nedovedl jim dodati nikdo, byť by vzali nejdražší koření a přimíchali i všehochuti… Byly křehounké, šťavnaté a lehounce pročervenalé, jakoby je vymaloval…
Když se smrákalo, Lucilka se strojila. Plavé vlasy rozčesala si volně ramenoma, do skrání zasadila zlatou korunku, bílé šaty v boku sepjala modrým pásem a potom se jí prodral rtíky tichounký popěvek, jakoby se chtěla přesvědčiti, zdali jí to půjde… A šlo jí to až milo…
Starý tatík se dnes své dceři nemohl ani vynadiviti..
Jak jí všecko slušelo? A potom ji chtěl o tuhle radosť připraviti…
Lucilka zářila štěstím a spokojeností…
Přicházely i družky její jedna za druhou a chválily ji, takováhle „Perychta“ že nechodí celým Poohřím…
Lucilka se jemnince začervenala…
Pastucha již začal před okny statků i chat své štědrovečerní troubení… Dnes mu však roh každou chvilkou selhával… Tak se zdálo, jakoby se také zimou tetelil… Popadával i sníh a od vrchu fičel nejostřejší vítr. Mlhavo však nebylo… Kam oko mohlo oudolinou dohlédnouti, kmitalo se světel a světélek nejskotačivějším rejem. A větrem rozléhalo se vytrubování pastevců souladem nejčarovnějším…
Lucilčiny družky vzaly košíky, v nichž bylo naloženo ryb, co se jich jen mohlo směstnati…
A všude již měli chaloupky i statky dokořán otevřené, chvilkami zvědavější vyhledali, zdali nepřichází „Perychta“, a když zaslechli klinkot rolniček, rychle odskočili do světnic, usedli na lavice kolem kamen či za stoly a naslouchali s tajeným dechem…
„A neboj se! — To ti povídám!“ napomínala matka dcerušku či synáčka, jež se jí chytali za sukně… A jí samé bylo nějak úzko, aspoň na chvilenku…
Perychta bývala vždycky obestřena jakýmsi tajemným kouzlem, byť by ji sebe lépe znali… Už tak ode dávna návykem… Přispíval k tomu namnoze také ten štědrý večer s veškerým rojem pohádek, pověr i bájí…
Za zdejší dědinou byl dvůr; takto mu říkali: „manský statek“. Na dvoře hospodařil mladý pán. Pocházel z české krve. arciť jen po matce. Ale kdyby to nebylo zapsáno ve farních matrikách, nikdo by tomu byl nevěřil. Mladý pán pobyl nějaký čas v cizině a když se vrátil, ujal se otcovského dědictví… Na takovýchhle „panstvích“ měl se lid vždycky nejhůře. Museli robotovati do úpadu a ještě mohli býti rádi, když jim aspoň na těle kůži nechali… Dědic manského statku potřeboval stokrát více, než mu dvorec vynášel, ani tak ne pro sebe, jako pro své soudruhy a společnice… Zdejší pán byl ženat; ale o manželce jeho nikdo nevěděl. Jen tak podtají si šeptali, že od něho odešla hned ten týden po svatbě… Na manském statku po pravém Oharčině břehu nejpustší mrav… Až si lidé křížem čela znamenali, šeptajíce: „Netrestej nás, Bože!“… Mladá dívčí tvář se tam nesměla soumrakem ani ukázati… Na dvorci co chvíli noví a noví hosté; velmi často i důstojníci…
A potom provádívali kousky, nad nimiž se rděla i Oharka…
O štědrý večer v prostorné jizbici manského statku k deseti mladým pánům. Přivedli si zpěváky se zpěvačkami až někde ze saských hranic… Kluzký vtip střídá se ještě s kluzčím, kluzký popěvek celou kopu jiných, ještě pustších vyvolává a hosté, zdá se, jakoby chtěli předstihnouti i samotné „umělce“… Jsou sice teprve vánoce; ale v obilnicích na zdejším dvorci již prázdno, ve stodolách ani klásku, vyprodána i všecka sláma… Co však na tom! Robotníci budou muset pomoci… Zdejší dvorec ostatně ještě něco vydrží… Ochota libochovického Isáka dosud pokaždé z tísně mladého pána vyprostiti dovedla… A předevčírem se nabízel zálohou sám… Manský statek na pravém Oharčině břehu zlato rodí a než se rozkutálí, bude dlouho — dlouho trvati. Bez toho prý vyvstal ondyno v Sasku divný prorok, jenž umí pověděti na vlas, kterého dne i které hodiny bude konec světa…
„Dnes, milí braši, ještě něco uvidíte!“
Zdejší pán se dal do hlasitého smíchu…
Soudruzi jeho na několik okamžiků utichli…
„Což bychom zde mohli viděti?“
„U nás vždy zvykem, že nejhezčí dívčina chodí „Perychtou“… Několik holek ji provází… Bývá oblečena jako anděl… Dnes se na ně podíváme! — Slyšíte? — Budeme choditi s nimi! — Anebo musí také k nám!“
„Výborně, Edvarde!… Však dovedeš pokaždé uchystati zábavu, že již za něco stojí…“
„Připravte se… Už budou asi choditi!“
Hosté byli připraveni mžitkou…
Potom vyrazili do vsi. Hlavy jim šly kolem. Víno, jehož se již skorem přepili, počalo účinkovati.
Z protějšího statku zazníval milounký dětský zpěv:
„Dala jest nám, dala
růžičku od srdce,
která jí vykvetla
v zeleny zahrádce:
však jí to zaplatí
přesvatá Trojice!…“
Na zápraží pojevilo se několik ženských postav…
Světlo, vyrazivší za nimi ze světnice, ozářilo je kouzelným svitem.
Panna „Perychta“ podobala se opravdu anděli, jenž druhdy zazpíval nad luhy betlémskými: „Sláva Bohu na výsostech a na zemi pokoj lidem dobré vůle…“ Hebounké, plavé vlasy její, vinoucí se volně ramenoma i šíjí, odrážely se od sněhobílého roucha třpytivým zlatem… V přibledlém obličeji prokvítaly jí níže tak zrovna po prvním rozpuku a kolem ruměnných rtů jejích kmital se nejblaživější úsměv… Letos nezůstalo panně Perychtě ani jediné dítko dosud dlužno odpověď. Už čtvrté vědělo, že bylo mláďátek čtyři tisíce čtyři sta čtyřicet čtyři… A rybky z košíků jí ubývaly, že bude muset poslati do rybárny ještě pro zbytky…
Rolničky chřestily pronikavějším a pronikavějším klinkotem.
Hosté zdejšího pána se na několik okamžiků zarazili.
Stepilou postavou, rostlou jako nejpěknější břízka na nedalekých stráních a slíčnou tváří dovedla panna „Perychta“ výtržníky na chvilenku omámiti. Stáli, jakoby ke sněhu byli přimrzli. A nejednoho napadlo, aby se obrátili a doma načali raději druhý soudek.
Panna „Perychta“ zaměřila se svými družkami nyní zrovna proti nim.
Hosté zavejskli z nejplnějších hrdel a ocitli se u dívek větrem.
„Nás snad hezounké panenky neminete… To byste tomu dali… Jsme všickni mládenci jako lusk…“
Panna „Perychta“ se zarazila, zbledla stěnou a družkám jejím vypadly košíky z rukou. Pečené rybky rozkutálely se sněhem.
„Slyšíš-li, ty hezká rybářice?… Aspoň se u nás trochu ohřejete… napijete… dáme vám, co budete chtíti… Půjdete?“
Zdejší pán se k Lucilce přitočil a štípl jí do zbledlých, plných líček…
„Pane, ty máš — svou — paní…“
„Co ti do toho. když tebe mám radši?“
Zdejší pán objal rybářici kolem pasu.
„Nebojíš se hříchu dnes…“
Lucilka mu uskočila ještěrkou…
Ale padla do rukou jinému…
„Nebojíte se trestu božího?“
„Však zpíváte pobožné písničky… Zakoledujete nám již dnes…Jste všecky holčice — nevěsty!“
Lucilka se bránila vší silou…
Ale neubránila se…
Dvě družky její prchly; ostatní tři napjaly všech sil a také se vymkly pažím hostů zdejšího pána.
Lidé vyběhli ze statků i chat…
„Co se děje?…“
„Pán si vede „Perychtu“ do dvora… Nic se jiného neděje…“
„Pomozte, lidé dobří… pomozte… slitujte se, lidé dobří…“
„Utiš se, holubičko… utiš… hnedličko ti bude dobře… Jakživa jsi se tak neměla… V mém dvoře si ještě nikdo nikdy nezasteskl…“
„Smilování… tatíčku… můj milý, drahý tatíčku…“
„Pošlu pro něho… k tobě ho za stůl posadím… budete se míti oba dobře…“
Na návsi ticho; jen několik mužů kupí hlavy ve hromadu…
„Toho dopustiti nesmíme… Jářku, toho nedopustíme…“
„Nepálí tě!… nehas!… Rozumíš? — S pány není do žertu… Trochu ostudy nebude rybákovi na škodu!“
A potom bylo slyšeti jen skřípot zubů mladého muže, jenž učinil návrh, aby se za násilníky pustili do dvora…
Vesničané zašli do světnic; ale už jim nějak nic nechutnalo. 1 všecka řeč pojednou vázla… Měli se přece jen opříti; byli by ji násilníkům vydrali… Měli však jen holé ruce a tihle páni u boků kordíky a snad i pistole… Každý konejšil své svědomí, jak uměl nejlépe; ale co platno! Pořád víc a více bodalo a ode chvilky ke chvilce se ozývalo důrazněji a důrazněji…
Pojednou se rozlehl návsí úpěnlivý nářek…
Lidé poznali po hlase rybáka Marhulu…
Ale zavírali i okenice a přiráželi ve dveřích závory, aby snad k nim nezašel a ukolébaným jejich svědomím nezaburcoval…
Plynula hodina za hodinou a rybák Marhula ještě na návsi… Tu se dobývá do vnitra, tam zatluče, zde zaklepá; ale neotevírají mu nikde…
„Já tě varoval… Já tě vystříhal… Já měl hrozné tušení… hrozné… Vy lidé kamenní! — Což se nade mnou nikdo z vás neustrne?… Já míval mezi vámi tolik přátel!… Já vám nikomu ani stéblo příčem před nohy nepoložil… A vy se ke mně žádný, žádný neznáte…“
Vesnicí jen větry skučí a zdá se, že už skorem všude světla pohasla…
Jen ve dvoře rdí se okna příšernou září…
Rybák Marhula se nemohl dnes Lucilky nějak dočkati…
A když přišel do vsi a ptal se po dceři, řekli mu, že je ve dvoře.
Rybákovi se zatajil touhle zvěstí pode hrudí dech. A když se sněhem proploužil až ke dvoru, nalezl vrata zavřena. A z vnitra ozval se pronikavý štěkot psí… Mohl si však pěsti roztlouci o těžká, dubová vrata a nikdo by se byl ani nezeptal, kdo to… Ode dvora zaměřil do vsi a dovolával se lidské pomoci…
Dnes nešli vesničané ani na půlnoc…
A příčinou bylo, aby se nemuseli setkati s rybákem, jehož hlas každou chvilkou zalehl k uším jejich zoufanlivějším zaúpěním… A nechtělo se jim přes prahy ani dne druhého — o božím hodě.
Po Lucilce ve dvoře již však ani vidu a o Marhulovi ani slechu.
Rybárna na pravém Oharčině břehu mezi Křesejnem a Pátkem osiřela…
O mlaďátka plížilo se večerem ku staré chatě několik lidí s rýči a motykami, aby hledali Marhulova pokladu… Ale nedokopali se ničeho leč černé prsti.
Ten den začalo již hezky táti.
Sníh ležel od svatého Martina.
Někde ho bylo naváto na kolik loket…
Středohorské vrchy až zčernaly… Od pradávna nedobré znamení…
Ve dvoře zase hosté, titéž, kteří tu ondyno provedli pych neslýchaný o štědrém večeru od nepaměti…
„Schází nám tu nějaká „Perychta“! — Není-liž pravda, braši?“
„Což abychom si šli pro jiné?“
„Tentokráte by se nám to zle mohlo vyplatiti… S rybákovou jsme nepotřebovali dělati dlouhých okolků… Věděl jsem, že se pro ni z robotníků ani jediná ruka nezdvihne… Měli na tatíka ode dávna s vrchu… Už proto, ze se mu vedlo lépe než jim a že nemusel robotovati… Však dovedeme býti přece veseli!“
Přísečnické harfenice zabloudily na dnešek až sem.
Cesta do zdejšího dvora se jim už několikráte velmi dobře zaplatila…
Dědic manského statku nikdy nemíval ve zvyku šetřiti stříbrňáky, pokud měl v kase jen jediného.
Ku dnešku vzaly s sebou ještě mladou houslistku… Hrávala prý před knížaty, kteří ji zlatem obsypaly, před hrabaty, z nichž nejeden jí ruku podával ke sňatku, o baronech a rytířích ani nemluvila, natoť potom o zemanech s manským dvorcem…
Když přejel smyčec jejími houslemi, zdejší pán byl všecek u vytržení…
A což když spustily potom všecky najednou…
Housle bylo jakoby naschvál slyšeti nejvíce — a pořád prudčeji a prudčeji…
Ve dvoře veseleji — mnohem veseleji, než ondyno o štědrý den…
Mladá houslistka hrála i očima…
Zdejší pán vysypal před ní poslední stříbrňáky.
Houslistka jen hrdě hlavou pohodila, ani neděkujíc.
Ve dvoře prostornou jizbicí ryčněji a ryčněji… Dupotem a tlukotem až se okna netřesou…
Není ani slyšeti, jak strašlivě vyjou psi…
Příšerný hukot, jenž se blížil ke vsi, větrů váním byl úplně přehlušen…
I v dědině se nikdo nehýbe…
Hukot každou chvilkou děsnější a děsnější…
Ve dvoře dosud světlo; ale v jizbici už ticho… Hosté zdejšího pána usnuli s pravicemi na převržených plecháčích…
Dědic manského statku svírá ruku mladé houslistky, také již ponořené v hluboké dřímoty…
Hukot už zcela přede dvorem, jakoby přilétala hrozná, báječná příšera…
Byla to Oharka, jež vystoupila ze břehů a rozzuřila se nejvzteklejším běsením…
Okna ve dvoře nemohla vlnám odolati…
Hosté procitli, když na zemi zařinčelo sklo a vyvrácená vrata sřítila se s hradební zdi za ohlušujícího rachotu…
Ve vesnici se také probudili teprve, když ucítili studenou lázeň…
Už možno pomýšleti jen na záchranu pouhých životů… A ještě to půjde stěžka…
„Trest za štědrý večer… Milosrdný Bože!“
„Tak brzy!… Milé děti… Kde jste kdo?“
„Muži…“
„Matko…“
„Tatíčku… Matičko!“
Děti volají ve zmatku po rodičích a rodiče zase po dětech.
Noc každým okamžikem přibývá… Vesničané již na kalencích doškových střech, někteří na stromech, ještě jiní bojují s rozzuřenými vlnami… Ze dvora slyšeti ženské hlasy s mužskými, zdá se, jakoby se byly i housle s harfami rozezvučely, ale za chvilku všecko tichne…
A když se rozednilo, celá oudolina, jíž Oharka protéká, podobala se obrovskému jezeru…
Po zdejší vesničce ani pohádky, po dvorci ještě méně…
Uprostřed vod na přepažených kládách podivný zjev: jakási ženština v bílém šatě, s vlajícími rozpuštěnými vlasy, na skráních, zdálo se, jakoby se zlatou korunkou… Vlny ženou klády zrovna v to místo, kde stála vesnička se dvorcem…
Ženština na vodě se spokojeně usmívá…
„Za pohaněnou „Perychtu“ mstí se Bůh… hrozně se mstí… Toho jste nečekali — věřím, že nečekali… A neopovažujte se na těchhle místech stavěti znovu Statky a chaty své… Pokaždé budou spláchnuty vodou, že nezbyde kámen na kameni…“
Postava dívčina, zdá se, že na vlnách roste do výše obrovské…
Kde ji s výšin vidí, trnou hrůzou a šeptají: „Lucilka!“
Vlny jakoby jí nemohly ani uškoditi.
Také se jich nebojí… Zdá se, jakoby jim spíše rozkazovala, kam mají zaměřiti a kde co ještě spustošiti…
Podivná ženština odplovala s Oharčinými vlnami Bůh sám ví kam…
Od těch dob jí zde již nikdy neviděli…
Povodeň vyžádala si tentokráte lidských životů sílu.
Byla to hrozná kořisť novoroční…
Vesnička na pravém břehu Oharčině vzala tou nocí za své i s manským statkem na věky…
Jen rybárna zůstala netknuta a za nějaký čas objevil se před jejím prahem rybák Marhula… Ale nebyl si ani podoben… Sestárl k devadesátce… A nic jiného s nikým nemluvil leč tato slova: „Za to, že ve dvoře zneuctili mou Lucilku, a za to, že mi ve vsi nikdo nechtěl ku pomoci, pozval jsem si na ně vodníka a ten jim zaplatil za mne! — Jářku za mne!“… Byl však živ ještě dlouhá léta a když vídával, kterak vánoční starodávné zvyky berou za své jeden po druhém, kterak i ta koleda již klesá na žebrotu… hovoříval sám k sobě: „Zrovna jako s tebou, milé dítě… Zkazili ti mladý život a mne připravili o všecku radosť na světě… jen proto — žes chodila Perychtou a že ti toho záviděli…
A lidé se spasením duší svých zaklínali, že starý Marhula se opravdu zapsal vodníku. Vídají prý je spolu sedati na břehu a rybák mu ukazuje, do kterých vesnic by si měl zajíti pro nevěstu… Marhula prý ani neumře; ale stane se také vodníkem. A potom je račiž chrániti Pánbůh všemohoucí! Bude se jim mstíti na věky věkův.
Když se tak o štědrý den bělívají pole nejbělejším pokrovem sněhovým a když si tak vyjdu ven sám a sám a zahledím se k modravým vrchům středohořským, odkud fičívají skorem vždycky studení větrové, pokaždé mi zatane na mysli děvuška, jež chodívala na Poohří „Perychtou“, rozdávala pečené rybky chutnější než marcipán a jak jí potom mladinký život zkazili, zrovna tak jako té poesii vánoční, na níž naváty již celé závěje. A bude už sotva koho, jenž by je odklidil…