Vánoční album/1884/Hâkim

Vánoční album/1884
Švanda dudák	Hâkim	Vlak duchův

Údaje o textu
Titulek:	Hâkim
Podtitulek:	Arabeska
Autor:	Emanuel Makovička
Zdroj:	Vánoční album. Dárek českým rodinám. Ročník třetí. Uspořádal Gustav Dörfl. Praha : vlastním nákladem, 1884. s. 133–144. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Opíraje se o zlatou desku zády a odpočívaje na střeše svého paláce v Kahyře usmíval se chalif Hâkim.

Z dálky ozýval se zpěvný křik, zovoucí k modlitbě skrze les třpytivých věžiček minaretů. Večer přecházel v noc lichou a hluboce snivou. Nad ní visely dva růžky měsíce jako zjevení onoho světa zářivé, bledé, vzdálené, jak malá trhlina do ráje, jak maurické okénko, jímž mystické světlo linulo zvolna z nitra modrého klenutí a hvězdy chvěly se jak zlaté arabesky na sivé půdě obrovského paláce, vystaveného nad zemí, kdy na ně dopadá lesk vzdálených pochodní, držaných rukama obrů…

Blíž dole skrze stíny palem podobné stínům kapradí rozléval se blesknavý otec Egypta, Nil.

V tu dobu Hâkim se usmíval.

Nedaleko při lampě skvoucí se jako topas, obklopené gloriolou nočního hmyzu, přilákaného plamenem, byl stolec z ebenového dřeva a na něm Alkorán, odevřený právě na tom místě, kde se čte ono nevýslovně smyslné líčení říše duchů, kde se čte o potocích klesajících od stupně ke stupni ve zvucích rozkošně přitlumené hudby, o kráse, vystupující od terasu k terasu, kradoucí se úkrytem hájů, mezi listím jako smaragd, pod ovocem jak rubín, skrze zaplavu vůně a přesladkých šeptů, kde ve skupinách a mírném dechu úžas zbuzujících květin míhají se podoby oděné sněhobílými rouchy a řady andělů, jejichžto čela jsou poznamenána přemýšlením…

Větřík pohyboval listy knihy.

Nedaleko chalifa stála onyxová nádobka hašišová.

Chalif usmíval se a usínal.

V polovědomí zahledl otroka přicházejícího se stříbrnou miskou, na níž byla pyramídka vonného ovoce, obaleného lupením, které v šeru nočním od záře hvězd sinavě svítilo… Otrok položil k nohám chalifovým své břímě a rychle odběhl a zmizel jako v klíně noci. Zlaté jeho kruhy na kotnících cinkaly během.

V polovědomí zahledl ještě opodál svých dvanácte bohatýrů, mocných jak duby a skvostně ošacených jak cherubové, pohybujících se a přecházejících jako v mlze. Šavlice jejich v pochvách drahocenných rozlévaly po hlacených deskách střechy mdlý a mizící lesk.

Démanty na jejich turbanech leskly se jak souhvězdí, snášející se s nebes a tratící se v páře.

Náhle bylo Hâkimovi, jakoby jej někdo udeřil. Pozvedl hlavu a úžasem vzkřikl.

Ocitl se na poušti širé, hluché a nekonečné. Záhyby jeho roucha pohybovaly se ranním větříkem, který vymetal z prachu kol něho slaboučké plápolavé kotoučky, podobné skotačivým diblíkům, a házel jemu slabé pršky pískové mezi vička oční.

Pozvedl rychle hlavu, která odpočívala ve žlutavé srsti ležícího velblouda. Rozhlížel se, proklínal moc kouzel. Viděl sebe v hadrech a potápějícího se ve rmutu pouště na vyprahlé pláni.

Tu nad ním sklonil se půvabný zjev ženy, jejíž vpadlé oko svítilo něhou laskavou jak lampa posvátného místa. Byla překrásným vzdušným obrazem ženy slabé, pokorné a bledé. Byla jak zbloudilý motýl kmitající se v té obrovské duté prázdnotě. Zpívala ranní svou píseň, prostou, které by byl bez dechu naslouchal tábor beduinů, zahalených v dlouhé burnusy, uchvácených, pokyvujících osmáhlými hlavami; ze rtů jejích pěl duch pouště, odkojený hvězdami, který klidně těká od oásy k oáse a před nikým nekleká leda před Bohem a samumem.

Neskryla před ním tváře své jako před cizím, ba její černý a dlouhý vlas padl mu v ramena… ale on jakoby neviděl a neslyšel.

Trnul hrůzou, oko jeho nehybné upíralo se ke hranici truchlivého obzoru. Doba míjela, slunce zvedalo se nad obzor… vstal.

Před jeho duchem v rozdrceném tkanivu upomínek zvedaly se minarety, kopule, ploché střechy města Kahyry. Zakvílel, vyplašil velblouda, proklínal na novo ruch kouzel. Hlasem cizím ptal se: „Kudy ke Kahyře?“

Ukázala smutně útlou a snědou rukou svojí, usadila se na hřbet velbloudí, svěsila hlavu, zakryla tvář.

Dali se na hroznou cestu. Hâkim chtěl ze lži usvědčiti tu poušť příšerně bezmeznou, dospěti k mezem jejím.

Ale úpal slunce se zmáhal, žízeň rostla, nohy bořily se v písek vždy hlouběji, velbloud jedva se plazil, žena plakala, poušti neubývalo. Zdálo se, že pohybuje nohama nemoha s místa a že poušť zvolna točí se kolem něho v podobě nekonečného kruhu, majíc jej věčně ve svém středu.

V mysli své viděl Hâkim postavy ze své družiny, jak pozorují, že zmizel od zlaté desky. Nesměle plíží se a ohlížejí. Diví se. Hledají ho po paláci. Vztahují ruce na jeho poklady a jeden z nich má v ruce vladařské jeho okrasy a hraje si s nimi. V duchu viděl řady svých příbuzných, any smějíce se nahlas hledají ho po koutech v Kahyře. Zpomínal na své sestry, vyžilé lstí a úklady, šustící svými šaty a ponoukající hrabivé své muže k úkladným vraždám. Zdálo se mu, že vidí míhati se kopí, luky a šavle svých pluků po temných ulicích Kahyry, valiti se k odboji a volati hesla k drancování…

Slzel. A kolem byla poušť a poušť…

Zaslechl zpěv. Pustil provazec velbloudí. Žena jeho zpívala. Ale když on upřel na ni své plamenné zraky a porovnával její chudé a jak zoufalství šedivé roucho s rouchem tanečnic a otrokyň chalifa Hâkima, umlkla bázlivě…

„O kom jsi zpívala, že rok již hyne na poušti a jede ke Kahyře?“

„Ben Ismaël byl z chýše perských žebráků a duch jeho překypěl jak sklenná nádoba šumivým sorbetem. Za svého praotce vyhlásil tajemnou bytosť Mehadi a sám sebe za chalifa Hâkima. Bůh dal mu dar vidění a pohádek. Byl živ dary kočujících emirů arabských, kteří rádi ho poslouchali a oči jejich svítily jak oči šakalí, když jim v podvečer u strážního ohně líčil lesk paláců, zahrad a služebnic chalifových, jeho poklady ozdob, řetězů zbitých, štítů, zbraní, ozdobených drahokamy všech různých přísvitů; umyvadla, konvice, vásy, poháry i svítilny ze skla, stříbra, karneolu, broncu… i džbakové tkaniny a měkké koberce poseté čarovnými květy, nevadnoucí pod nožkami tisíců otrokyň… purpur, po kterém šlapaly těžké paty eunuchů a tělesné stráže na chodbách… co loží postříkaných vodičkou palmovou!… co pážat, jichž hedbáví vonělo andalusským olejem!… a bytosti ženské vystupující a sestupující, vzdalující se a přicházející v neuvadlé sličnosti, přinášející a odnášející misky z onyxu, číšky z jaspisu, přetékající muškátovým zlatem!… a s vlasů jejich kanula silice vrbová… a která dívka, urvána z náručí matčina neb milencova dovedena byla sem od služek nad eben černějších po růžových mramorových schodech v klín všeho toho světla… když ji oděli v byssové roucho a dali přivoněti ke kyticím opojné vůně… jí rozšířily se zřítelnice, něžné nohy klesaly a ona s nadšeným výkřikem vrhala se v moře všeho toho blaha… To vše Ben Ismaël vyprávěl, jakoby viděl vlastníma očima. Svaté šílenství chvělo se mu na rtech. A u nohou jeho sedá jeho ubohá žena Šameh a on, v jehož ústech žijí jména všech žen harému chalifova, nemá pro ni jediného slova ni pohledu!“

„Hle!“ pravil Hâkim, bledý jako hrob: „Ben Ismaël jsem snad já, není-li pravda?“

„Ano!“ řekla pevně a smutně.

„A kdo jsi ty?“

„Jsem Šameh!“

„…A bolí té, že tebe nikdy tím jménem nenazvu… nikdy tobě té rozkoše neudělám, nikdy, věz, nikdy… Tys vidina ďáblova… Sestup a zůstaň!… Obětuji tebe duchům té pouště… tys růže, jež pro samý trn neměla květu!… Sestup, sestup!… Anděl samoty slituje se nad tebou!“

Mlčky sestoupila se hřbetu klečícího velblouda, zahalila se v šat a usedla na poušti vedle hráze navátého písku, z něhož tu a tam vyčnívaly kosti obílené žhavými paprsky slunce.

On vylezl na hřbet velbloudí a zvolna se od ní vzdaloval. Modlil se v duchu, aby Bůh dal vyrůsti křídla velbloudu, aby mohl vznésti se do vzduchu nad tu děsnou šedivou prostoru, která dělila jej od Kahyry.

Po valné chvíli napadlo mu, aby se ohlédl. Viděl Šameh v ohromné dálce, ne větší než šerého motýla, ana kyne mu rouchem, ana vztahuje ruce, zvedá se… běží… a klesá obličejem do písku.

Marně!

Když se za chvíli ohledl zpět, neviděl ničeho více, jen rovinu pouště.

Velbloud, okřídlený chladem večera, hnal se prudce svými dlouhými roztaženými nejapnými kroky. Před západem slunce nedošli k vodě. Žhavý písek byl jejich hospodou. Hâkim trávil bezsennou noc. Samota jej strašila. Hvězdy jakoby se mu smály. Div že neuvěřil ve vlastní šílenství. V srdci jeho zbyl osten krvavý. Slzy zoufalství draly se mu z očí a on je pil, nemaje čím uhasiti žízeň…

Zvedl hlavu… zdálo se mu, jakoby byl přece usnul na chvilku… a opět viděl Šameh, sklánějící se k němu.

„Jacísi jezdci, ženoucí se na koních jak stínové pouště, nalezli mne… kdož by neznal jméno Ben Ismaëlovo?… sledovali stopy tvého velblouda, dovezli mne za tebou a zanechali ti dary své: fíky, nard, mouku z datlí a rýže a křišťálovou nádobu vody…“

Hâkim však opět zpomněl si na věžice Kahyry tratící se v ranní páře, ohlížel se, nebyla-li by zbraň na blízku, aby ji zabil: nenáviděl ji… anebo zdálo se mu aspoň, že ji nenávidí… ale měl-li ji zardousiti jako fellah rdousí, on, chalif egyptský?

Nebylo meče.

Uhodla jeho myšlénky. „Ben Ismaëli,“ pravila, „netoulají se každý den stínové dobročinných jezdců po poušti!“

Ale Hâkim odpověděl: „Nejsem Ben Ismaël a toužím viděti krev tvou! Půjdeš se mnou.“

*

Velbloud napjal dlouhý svůj krk, cítilť vodu; objevily se drobné obrysy palem a Šameh z opatrnosti si zakryla tvář. —

Dnes večer občerstveni a posilněni ulehli oba do kyprých podušek živě zbarvené trávy, píseň vody bublající smířila oba, akacie vzedmuly nad nimi svou drobně listnatou klenbu, vůně obměkčila jejich srdce, tak že položil Hâkim hlavu svou truchlivou na obrubu jejího šedého roucha a ona přestala plakati…

Noc prchla mžikem a když Hâkim se probudil, neviděl více Šameh… moře písku táhlo se od lemu oásy pusté do nekonečna, nad ním zádumčivě kývaly dlouhé vějíře palem, velbloud klidně se pásl… a teď zastesklo se mu po Šameh jak dítěti po matce, po tom něžném obrazu ženy s bledou tváří a s očima vpadlýma, se zřítelnicemi rozkošně snivými a do duše pálavými; udeřil se v prsa, on, který byl uvyklý na zástupy žen, jeho hrdosť roztála, pocítil zármutek, vztáhl ruce své k poušti volaje:

„Šameh!“

Tu rozdělilo se růžové houští a Šameh objevila se vedle něho záříc novou krásou, plna štěstí, chlouby a lásky spokojené.

*

Chomáče travin zbujněly, pod nohami půda tvrdla, břeh přikláněl se k moři jak žíznivý chodec k vodě a poušť končila se.

Hučel příboj vln, ve veliké dálce leskl se modravě ba šedivě, čím blíže přicházeli, tím více žloutl, časem růžovatěl, časem jakoby měnil se v jedinou výheň stříbra, jíž dělil ohnivý pruh zrovna pod sluncem.

Kráčeli blíž a velbloud za nimi, a když pěna hrnula se vstříc obrubě roucha jejich, když sestupovali k moři a ona opřela se o něho, on opiv se vínem jejích rtů a nardovou vůní jejích vlasů, jejími slzami, hrdě vznesl tvař svou ke klenutí nebes, po kterém právě orel vznesl své perutě a šuměl ve slunci, a hrdě pravil: „Co je chalifát, co Kahyra, co prorok a co tajemná bytosť Mehadi proti čisté duši tvé? Ó prokletý Nil, který v sobě valí zárodky smrti! Co jsou hradby šeré a poklady bez počtu proti tvému rtu? Jsem Ben Ismaël a nechci býti nic jiného! Zastavme kroky své na tomto pobřeží a pojďme hledat města Fellahů, kteří jistě sídlí na blízku. Veta po mém šílenství. Jim naposled zapěju o slávě Hâkimově a o jeho činech válečných. Vyzpívám sobě jejich zlatou přízeň. Dají mi byt mezi sebou, budu jako jeden z nich a budu žíti u tvých nohou…“

„Ach, pane můj, ze sladkých pohádek tvých vzňalo se srdce mé úžasnou dychtivostí a umru, neuvidím-li Kahyru a palác Hâkimův alespoň z dálky, ponořující své obrysy ve tmách večera neb nezřetelně vystupující v jitru… jen tehdy uvolní se můj vzdech… pak vrátím se, kam chceš!“

Hâkim sklonil hlavu a mysl jeho všecka se zatemnila. Co komu souzeno, tomu neujde. Nalezli rybáka, jehož tvář byla popsána tvrdým písmem práce a bídy a který jim za dar velblouda postoupil svou malou plachtovou lodici.

Ještě než odjeli a odboj vody začal, pravil Hâkim k Šameh:

„Voda tato, již nyní vidíš, jakoby se vařila pod sluncem, k ní se nížícím, je plna spádů a úkladů.“

Šameh pokrčila rameny.

„Nastává noc a doba zlých duchů.“

Šameh odpověděla: „Dole bude nám svítiti láska a nahoře měsíc, jehož bledý kotouč pozoruji na levo.“

„Šameh,“ pravil Hâkim důtklivě a klekl k jejím nohám, poprášeným od kalu cesty: „Šameh, tys Peri… a v tomto moři je tajemné místo, ke kterému když přijedeme, bledá tvoje tvář zasvitne, vlas se ti pozlatí, rozvine a zaplápolá, věnec růžový se ti objeví na hlavě, roucho tvé smutné zbělí nad sníh a zaleskne se nad pavučinu ze stříbrných vláken, křídla ti narostou a ty mi ulétneš, ó Šameh!“

Odpověděla úsměchem a zakroutila hlavou…

Byl příznivý vítr, cesty ubývalo kvapem, proud je nesl a vlny laskaly lodici.

Moře zahořelo západem slunce, objevily se hvězdy a nastala noc plna milosti a pobídek k lásce.

Odevzdal loď řízení božímu, přiskočil políbit jejího vlasu, pohladit její ruky, zašeptat několik slov a konečně sklonil hlavu v její klín.

V tom zaduněla rána, lodice hrozně zapraskala a nehýbala se z místa, uvázlať na úzkém a mrtvém útesu korálovém… oba křičeli a třásli se po celém těle.

Šameh zpamatovala se první.

„Moře přihlásilo se o svou daň,“ pravila.

Byla bledší nad stěnu a on byl smutnější nad noc před posledním soudem.

„Zákon rybářů praví: Uvázneš-li na útesu korálovém, co nejmilejšího máš při sobě, vezmi, obětuj a vrz do moře.“

Hâkim odvrátil od ní svůj obličej.

„Co nejvíc miluješ?“ tázala se ho.

„Nejsem-li žebrákem?“ odvětil a rozhrnul před ní své hadry, které se mu klátily na holém těle.

„Zavrz mne a jdi do Kahyry!“

On mlčel.

„Zavrz mne a jdi do Kahyry!“

Padl opět na kolena a pravil: „Měl jsem jediné přání pro celý svůj život, ó Šameh… býti chud, míti tebe a pokoj!“

„Co pokladů třpytí se v hlubokém taji na dně tohoto zrádného moře, jimiž kupci vykoupili sebe… čím jsem já?… pusť… a poklady dostanou svou strážkyni… budu perly sbírati a zavírati do mušlí a prameny vod naplňovati zlatými slzami…“

Zakryl sobě rukama tvař.

„Jdi do Kahyry!“ zaznělo mu v uších ještě jednou, tajemně a zvuk jakoby se vzdaloval. V tom loď poskočila a plula dál a když sňal ruce s očí, viděl ji, ana zvolnil klesala níž a níže v úžasnou tu prohlubeň… viděl z veliké průhledné hlubiny svítiti oči její…

Kolem bylo hluboké mlčení.

*

V tom prchlo vidění a číška hašišová se převrhla.

Stal se opět chalifem, opět opíral se o zlatou desku na střeše Kahyrského paláce, noc opět visela nad ním a měsíc zářil opět jak tajemné zjevení onoho světa.

A Ben Ismaël neměl více hadrů, nébrž jeho nákrčník skvěl se démanty a rubíny ceny nejvyšší, a ruce jeho, chvějící se, opřené o mramorové zábradlí, byly samý náramek ze zlata a prsa jeho byla samá perla.

Nohy jeho spočívaly na desce fayencové. Mystické světlo tetelilo se nad ním. Z nižších pater paláce zaznívala hudba a rej taneční. Z vlasů jeho tekl pot pomísený s olejem a smáčel jeho drahocenné roucho. Dvanácte bohatýrů stálo opodál, patřili naň a bděli místo něho. Po hlazených deskách klouzala se a měnila potopa lesku, vycházející z věrných a oddaných zbraní. Vše vonělo parfumem, i olej v křišťálové lampě. A Hâkim tím účinněji cítil svůj stesk, svou bezmeznou bolesť, cítil, že štěstí na věky odstoupilo od něho, cítil puch bahna, pronikající vši tu nádheru, a viděl skrze vše to bezednou hlubinu moře, poušť, prach a popel.

„Šameh a klid!“ zvolal hlasem srdcervoucím.

Větřík noční obrátil několik listů v Alkoránu a zjevily se súry, kde se čte o tmě, věsící se na větve tisů a cypřiší, o horku, jež ukrývá se pod strouchnivělé vrby smutkové, o hrůze, padající v obrovských krůpějích, o bolesti a zoufalství, zobrazujícím se na poděšeném obličeji zavrženců, jichž pluky rozbíhají se a sbíhají ve věčném nepokoji…