Vánoční album/1884/„Narodil se Kristus Pán…“

Vánoční album/1884
Na salaši	„Narodil se Kristus Pán…“	Pravda i krása

Údaje o textu
Titulek:	„Narodil se Kristus Pán…“
Podtitulek:	Obrázek Starohorský
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	Vánoční album. Dárek českým rodinám. Ročník třetí. Uspořádal Gustav Dörfl. Praha : vlastním nákladem, 1884. s. 52–78. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I.

Rozsáhlé předměstí Kolmarecké rázem se oživilo. —

Zaznělyť pojednou na nedalekých „Rovinách“ i po všem ostatním okolí kovové zvuky „taghašplů“ anklopéřských na znamení, že skončena denní šichta.^[1]

Lehýnkým šerem — byloť z večera ten den po sv. Markétě l. P. 1468 — kmitalo se po křivolakých předměstských uličkách nepočetně postav havéřů, hašpléřů, šlichéřů a všeho ostatního lidu horního spěchajícího buď od šachet, z dolové práce anebo z Čáslavské brány ku kavnám^[2] na vystřídanou.

Touž dobou vkročil do průjezdu svého, nad kostelem svatolazarským stojícího domu, jehož průčelí kalichem, jakýms rytířským znakem a letopočtem 1448 nápadně od sousedstva se lišilo, starý Matouš Sudlice nadobro rozčilen. Bylo to také znáti na rychlém a hřmotném jeho kroku, kterým do mazhauzce vkročil.

„Však již svrchovaný čas,“ vítala jej paní Anežka nad povychladlou večeří. „Toť mi zrovna jakoby tě tam byli v hutích dnes do měchu vecpali, abys douti pomáhal.“

„Eh co, v hutích,“ odtušil pan Matouš, odkládaje svůj popeličí kloček, „mníš, že mám jen hutě na starosti. Jakobys nevěděla, že včerejším dnem zahájen v Brně sněm vší koruny. Sešel jsem se ještě před západem s panem urburéřem, slovo dalo slovo, a tak nám ta cesta sem trvala až do téhle chvíle. Děl, že čekají na Vlaském Dvoře rychlíka co chvíli. Už se nemohou prvních zpráv ani dočekati. — —“

Starému nějak nechutnalo. Každé sousto dvakrát na jazyku převracel. A jak také s chutí večeřeti, když v hlavě myšlenky, z nichž jedna těžší druhé — — —

Konečně vstav od stolu, přecházel komnatou.

„Věru, Anežko,“ hovořil probíraje prsty své pravice šedivou bradu, nemít šedesátku dávno za sebou a tady neodbytné starosti, rozjel bych se tam okamžitě. Však to tam asi podívaná i poslyšená. Slezští dokonce k vůli tomu svatopetrský sjezd odložili. Nu, však on náš Jiřík všecky své odpůrce zahanbí — —“

„Co děl’s o našem Jiříkovi,“ obrátila se paní Anežka ve dveřích vedlejší své komnatky, kamž se ubírala, živě jsouc vyrušena.

„I, to mním Jiříka krále. Kdo ví, kde našemu Jiříkovi konce — — Spat před půlnocí dnes sotva půjdu. Venku tak krásně — sednu k oknu, abych se dočkal rychlíka. Jeti tudy musí. Budu míti zprávy ze všech nejdříve a z prvních rukou — —“

Pokročiv k jednomu z úzkých, špičatých oken, rozhrnul kamchovou kortinu a nahnul se otevřeným oknem ven, kdež již rozhostilo se příjemné, milé ticho půvabného letního večera, následujícího po parném dni. Lehký větřík zanášel sem šum i vůni z nedalekých zahrad.

Bylo tu milé pobytí a to tím více, an přes nízké protější domky pohled do širé krajiny se naskytal. Byla všecka zahalena lehýnkou clonou par, které pozvolna vznášely se vzhůru k třpytnému, ohvězděnému nebi. Kam lze dohlednouti, od krajních domků Hloušeckého předměstí až tam za Malínem a na Nových Dvořích — všude temno a šero, jen tamto, nedaleko, tak asi naprostřed cesty, několik velikých, gotických oken Sedleckého kláštera rudým svitem dračích očí do daleka zářilo.

„To páni bratří a otcové cisterciáčtí pějí žalmy nad sklenkami malvazí,“ pomyslil staroch, „a důstojný opat Theodorykus láme si hlavu, jak by kacířským Horníkům nový kus lesa, pastviny či zahrady uzmul dokázav, že to „starý, dávný, leč přebuď Bohu milostivému žel v zapomenutí konventu přišlý“ klášterský majetek. To také jeden horský rodák,“ povzdechl v duchu a podepřev ruku o měkký polštář složil čelo v zadumání do dlaně.

V ráz zaznělo tichým nočním vzduchem s hora, z města, udeření na radničním orloji, jenž oznamoval první hodinu.

V tu chvíli starý Sudlice, vytrhnuv se z přemýšlení, náhle se vzpřímil. Zdáloť se mu, jakoby z hořejška, kudy Čáslavská silnice na Kolmark ubíhá, uslyšel kýžený zvuk — dusot koňský. Však ne, toť jen pouhý přelud — ale naslouchal bystřeji. A přece, přec — — aj, teď už dobře slyšno rozeznati, že se nemýlil. Jakýs jezdec uhání od Čáslavě — hle, teď již jeho silhuettu je viděti. Jen aby to nebyl nějaký horní marštalíř nebo obyčejný poselka! Leč ne, z těch, odjakživa líné krve, by se žádný tak z prudka nerozejel — a hle, než staroch domyslil, jezdec jen na dvacet skoků a než zahalekati mohl, aby jezdec zastavil, tento stanul přímo před Sudlicovským domem.

Starým Matoušem projelo divné tušení.

„Aby to tak on byl,“ zahovořil polohlasitě, „ale kde pak by se tu pojednou vzal a touto hodinou!“ a již spěchal dolů, kdež nádvorník jakémusi jezdci u veliký klok zahalenému s koně pomáhal. —

Za několik okamžiků po té byla paní Anežka, trvavši ve své komnatce na modlitbách, náhlé vyrušena. Vešelť do dveří její manžel všecek rozradostněn a rozechvěn.

„Přišel pozdní host,“ oznamoval radostně se usmívaje.

„Odkud?“

„Z daleka! Bůh sám ráčí vědět — —“

„A kdoby byl?“

„Hádej!“ smál se proti svému obyčeji pan Matouš.

Paní Anežka přehazujíc přes své šedivé vrkoče paučníkový šáteček kasankou zdobený upjala zkoumavý zrak na svého muže mezi dveřmi stojícího.

„Snad ne — Jiřík?“ pronesla zdlouha a nedůvěřivě.

„Nejináče! Tu ho máš!“ zvolal poodstoupiv, aby učinil místo mladému muži, jenž užaslou paní Anežku objav upřímně a dlouho ji celoval.

„Toť, hochu, jako bysi z nebe spadl! Po takové době!“ hovořila paní uvádějíc hosta do mazhauzce. „Katuše, Regino! Novou večeři!“ volala všedši do protějších dveří. „A ty, Martine, honem dolů pro malvaz! A ještě dva svícny!“

A nakázavši vrátila se ke stolu, kdež již nový host, odloživ těžký meč a svrchní šat, do křesla mistrně vyřezaného po pravici hospodářově se usadil.

„Aj, tys se za ten čas změnil!“ hovořila usedajíc proti hosti a bystře prohlížejíc si mladého, as šestadvacetiletého bradatého muže příjemné, mužné tváře a vysokého čela, pod nímž dvě temných očí živým ohněm planulo. „Málem bych tě nepoznala! Kde jsi se toulal? Kam’s odešel? My o tobě ani vidu ani slechu — jako když kámen do vody hodí!“

„Málo dnes času vše, dopodrobna vypravovati; až, dá-li Bůh, jindy. Jen řku, že tehdy, však víte, ničeho neřeknuv — čehož jste dojista mně rozezlenému odpustili — zamířil jsem do Prahy a čekal jsem, až Jeho Milosť král z Hory se vrátí. Stalo se a od té doby, strýče a teto, jsem ve službách při dvoře krále Milosti — —“

„Jiříku, už se nehněvám, že jsi nás nechal ve starostech,“ děl vesele strýc. „Takovému pánu rád tebe svěřím. Nuže,“ dodal naplniv sám tré číšek vínem právě přineseným, „tobě na přivítanou a na zdraví tvého jmenovce a pána, Jiříka krále!“

„Byli jsme na sněmu vší koruny. Sněmováno a dnem dosněmováno. Jeho Milosť ihned, na noc se sebrav, mimo vědomí sněmovníkův pryč ujížděl. Vzal jsem od pana Viktorina cestou odpuštění, že zajedu sem. Uručil jsem se, že do rána zas přirazím. Už mi to nedalo, jak tu na Horách, zdrávi-li všichni — —“

Mladý Jiřík Sudlice, po nebožci Alešovi starší syn, se nějak náhle zamlčel. Ani si toho nepovšimli. — Mezi tím přinesena večeře.

„Pěkná zajížďka!“ horlila paní. „S deset mil! To abys ducha pustil! Mohls už skoro počkati, až královská Milosť sem zas zavítá. Beztoho tu dlouho již nebyl.“

„Není na to vyhlídky. — Jeho Milosť čeká nyní do Prahy rozvaděná knížata z říše. A pak — poselstvuji, tak že ne vždycky při dvoře bývám — —“

„Sláva Jiříkovi!“ připíjel znova starý Sudlice. „Kde toho bývalo, aby panstvo ze svaté říše přicházelo pro rozsudek k českému králi! — Jen aby se mu kozlem neodsloužili! Jejich vděky odjakživa páchly,“ dodal vážněji, načež za chvíli spěšno se otázal: „A což s Brnem? Vyjednáno-li cos vážného? Zavázali se páni pod jednou hájiti kompaktat?“

„Ba že ne — slíbili jen důtklivě přimluviti se u císaře, i kardinálův a obou legátův na jeho dvoře a u samého papeže.“

„Sliby jsou chyby — a toť všecko, co na valném sněmě dokázáno!?“ divil se starý.

„Všecko. Ale tu řeč Jeho Milosti přál bych ti, strýče, slyšeti! Mluvil proti obyčeji svému stoje a slova prý jako blesky bila do shromáždění. Zmiňoval se o svobodě království tohoto, že nad ním nižádný rozkazovati nemá. Dovolával se budoucího koncilia a děl ku konci, aby sněmovníci životy a statky, ženy i děti své neuváděli v nebezpečí k vůli kněžím. Ti prý kamkoli přijdou, všude panovati chtějí, ale u nás, děl do slova, jest tomu jináče. — Veškerý dvůr po celé cestě o té slavné řeči uvažuje a mluví.“

Strýcovi zaplanul zrak mladickým ohněm.

„Však hned roku osmačtyřicátého mi děl Beneš Mokrovouský v tomto mazhauzci, takového muže jako Jiřík prý aby pohledal. A ten starý Husita míval od jakživa orlí zrak.“

Mezitím byl Jiřík dovečeřel, a povstal od stolu. Strýc taktéž se zdvihnuv, přistoupil těsně k mladému. Líc jeho náhle zvážněla a čelo o poznání se zachmuřilo. Paní Anežka, jakoby napřed věděla, co manžel mluviti bude, dychtivě upjala zrak na tvář Jiříkovu.

„Čekal jsem,“ začal, „do téže chvíle se tvých rtů jedinou otázku. A tys jí nevyřkl. Však víš po kom! A jestli se nevtipuješ, tož po tom, jenž ode dvou let hospodaří zbožím oteckým, očekávaje tvého návratu, aby počet mohl klásti z dílu tvého, očekávaje, slyš, i tvé pravice na usmířenou. Na Horách si na Jana prstem ukazují, po všem městě jedna divná řeč o tom těžkém hněvu synů z jedné mateře. Jméno našeho rodu od nepamětna čisto a neposkvrněno — chceš ty první je zakaliti — —? Chceš —“

„Já je nezakalil, přisám Bůh že ne!“ vskočil Jiřík strýcovi zprudka do řeči svraštiv obočí a ohlížeje se po meči a řasnatém kloku. „Ostatně už svrchovaný čas, abych s Pánem Bohem jel. Oddechl jsem si, posilnil se, uviděl jsem vás jinými neviděn a to stačí.“

„Ty nesmíš odejíti! Pošlu pro něho do Hořejšího města. Fortnýř schválně musí otevříti branku. Bude tu ve chvíli —“ a již se obracel ku dveřím. Leč Jiří zastoupil mu cestu.

„Strýče, ještě nepřišla hodina má!“ děl pevně, neústupně. „Nech mne odejíti.“

„Aj, to-li je bratrské?!“ horšila se teta.

„Byl-li pak ten skutek, o němž znovu ani mluviti nechci, také bratrský?“ a líce mladého muže se zapálily.

„Ale nerozvážil-lis proč jej učinil?“ zprudka tázal se strýc.

„Neustoupím,“ děl chladně a rozhodně Jiřík.

Paní Anežka, rovně jako Matouš, opravdu se zlobila.

„Však říkám,“ děla, „co je Sudlice, je tvrdé opravdu jako železo. Sudlicovský nepoddajný a tvrdohlavý rod nezapřeš. Ale naproti vlastní krvi se postaviti, toť přece příliš!“

Jiří připjav si meč, s chvatem halil se do kloku.

„Strýče,“ děl vážně sahaje po baretu, „mluvils před chvílí o poskvrně rodového jména. Kdo ji spůsobil nebyl jsem já, ale Jan. Nuže, on zhřešil, ať se tedy kaje. Slyštež: Pokud neozdobí zvuk jména našeho skutkem, jejž i já odměnil bych vděčným uznáním, potud nebude v mých očích odčiněna vina jeho a potud mu neodpustím a pravice své nepodám! Tak má pevná vůle a neoblomné předsevzetí, jež mu vyřiďtež!“ —

*

Za malou půlhodinku jiskřila tvrdá, kamenitá cesta k Malešovu vedoucí pod kopyty koně Jiříkova, prudce cválajícího tichou hvězdnou letní nocí.

* * *

„Víš-li pak, Tomáši, že jsem měl z večera hostě?“ chlubil se usměvavě druhého dne ráno starý Matouš Sudlice vyšed před svůj dům a postřehnuv vedle na zápraží poctivého souseda a dávného přítele Tomáše Duchka.

„Slyšel jsem od svého nádvorníka, že v první hodině jakýs jezdec přiharcoval. A kdo by byl?“

„Nebožce bratra starší syn a můj poručenec — Jiřík Sudlice —“

„Ah, Jana erckauféře z Hořejšího města bratr. — Slyšel jsem, že jakési hněvy — — ostatně od jakživa o podobné věci bližních svých se nestarám.“

„Však ti vyložím,“ děl Sudlice. „Po časné smrti bratrově i choti jeho dostal jsem, sám bez toho bezdětek, ty dva synky v letech jen o rok se různící do domu, maje zároveň poručnictví nad četným jich zbožím pokavadž by nedorostli. A když přišla doba, že jsem vše již Jiříkovi postoupiti chtěl, stalo se, že Jeho Milost král přijel do Hory. Po starodávném obyčeji a řádu měl podati pořádek erckauféřův, hutníkův a šlichéřův, jehož jsem v ten čas byl přísežným, Jeho a Její Milosti dary na přivítanou rukou jednoho mládence a jedné panny u přítomnosti všech konšelů pořádku. Zvolena k úkolu čestnému a závidění hodnému sličná panna Alena, dcera druhého z přísežných, Vojíře, a náš Jiřík. Té radosti, kterou měl, že bude panu králi tváří v tvař a okem v oko! Za největší štěstí života to pokládal. Za to, když jsem, přišed z plné rady, zvěsť tu doma oznamoval, Jan zbledl a odvrátil se. Snad prvně v životě zachvátila jej vůči bratrovi závisť — a jak by ne, vždyť Alena byla jeho vyvolenou! A on měl tu krásnou příležitosť pominouti, a bratru, jako staršímu, chtěj nechtěj postoupiti! Prudké, vášnivé milování dožene nerozvážnou mládež i k nejhoršímu. Ten večer před slavným uvítáním Jeho Milosti důvěrně se bavil s Jiříkem ve společné komnatce nutě ho upřímně do sladkého vinného moku, jejž prý po obědích od kéhos brykyšníka na ungeltě draho koupil. Leč ráno, nastojte, Jiřík ležel jako zabitý živou mocí nedada se zbuditi. A k tomu za nemocného vypadal, tak že nebylo radno zprudka jej zbuditi. Hodina třináctá minula, byl svrchovaný čas, a aj, tu Jan objevil se všecek vyšňořen jakoby věděl, že jeho služby na místě Jiříka bude nejvýše potřebí. Ale konce byly zlé. Jiřík pryč a pryč nevzav ode mne ani odpuštění. Bylo to tehdy, pamatuješ-li se ještě, jak ten „tlustý biskup“ — Jošt Vratislavský, necítě se v Praze za bezpečna, sem do Hory ku králi pánu se uchýlil. Od té doby jsme ho neviděli až včera. A odejel za krátko — neusmířen; ač jsme pro Jana chtěli poslati. Ale povídám ti, Tomáši, na povrchu sic tvrdý křemen, ale uvnitř za to ryzí zlato.“

Zamlčev se a rozhlédnuv se po vůkolí chvatně zvolal: „Aj, řeč o vlku a on za humny. Nebudu tě déle zdržovati — však ti to dopovím při nejbližší příležitosti. Jan přichází!“

A stisknuv sousedovi pravici, spěchal naproti mladému muži, jenž vážným krokem od Čáslavské fortny kostelu svatého Lazara se blížil.

„Aj, tys nějak zadumán!“ oslovil jej po krátkém opětování pozdravu, „jakoby nějaký velký zámysl pod čelem ti usedl!“

Jan Sudlice mávnul nedbale rukou. Ale nepopíral ani jediným slovem.

„Víš-li pak, že tu byl včera Jiřík?“

Mladý užasl. Líce jeho lehýnce pobledly.

„Přijel v první noční. Je ve službách krále Milosti. A as za hodinu odejel.“

„Za tak krátkou dobu?“

Přízvuk těchto slov zněl nevýslovně trpce.

A když starý Sudlice synovci vykládal, za jakou podmínkou Jiřík smířiti se chce, zasvitlo Janovi ve zraku a na rtech temným vousiskem zdobených objevil se slabý úsměv.

„Nuž, jest-li tomu tak,“ děl veseleji než prve, „tož vynasnažím se, aby co nejdříve spadl s tvých i mých beder kámen rodinného hněvu, jenž mi počíná býti těžším a těžším břemenem.“

A vzav odpuštění, že jde do volné ranní přírody přemýšleti o prostředcích, jak Jiříka nejlépe smířiti, ubíral se zvolna a s hlavou k zemi přikloněnou úzkou stezkou nahoru v pravo, kdež na mírném svahu „Rovin“ krásné zahrady bohatých Horníků^[3] se rozkládaly.

Za malou chvíli stanul u zahradních, železem pobitých dvířek. Škoda, že nevěděl, že něco málo před tím vyšel odtud strýcův soused Duchek. Byl by se pak něčeho dohádal — — —

Učinil několik kroků, a již tu ze křoví vyběhnuvši stanula před ním sličná dívčina, jíž panenský pertlík a jednoduchý brykyšový živůtek tak roztomile slušel.

Jan byl dnes obzvláště vážný. Ani svou Elenku, dceru měštěnína Vojíře od Žižkovy brány, na přivítanou neobjal a nezulíbal, což přece činíval vždycky, kdykoli zde nikým nepozorován s ní se sešel. Také Alena jakoby byla zaražena. Jasné jindy čílko jevilo těžkou jakous chmuru a mladá, kyprá ňadra vlnila se nepokojným chvatem.

„Bylo by, Elenko, na čase,“ promluvil vážně a chvějícím se hlasem, „abychom konečně tu před Pánem Bohem slib a přípověď sobě učinili — —“ a náhle zmlknuv uchopil dívčinu pravici.

Leč ta ručku svou z ruky Janovi střelhbitě vysmekla. Mladý muž užasl.

„Včera bych tak byla učinila v okamžiku — ale dnes již ne,“ děla rovnou měrou vážně.

„A proč?“ vydralo se Janovi ze stísněných prsou a líce jeho zbledly.

„Vím již, že jsi s Jiřím na hněvích, a —“

„A víš-li též,“ vskočil jí do řeči, „jak těžce jsem té přenáhlenosti litoval, jak rád bych s Jiříkem se smířil! A pak — uvážila-lis, že stalo se k vůli tobě —“

„Uvážila, a právě proto má jest povinnosť, abych to změnila. Slyš: pokud nepřijdeš ke mně se samým Jiříkem, po bratrsku, ruku v ruce, potud není mezi námi ani jediného slova a byť by to sebe déle trvalo, a byť by se to i nestalo. Toť mé poslední slovo. Tedy prosím tebe, abys mne již opustil.“

„Elenko, pomni, pro Bůh co mluvíš! Dovedla bys být tak krutá?“

„Neříkej, krutá, spíše —“

„Hle, kdo ví, kdy Jiřího uvidím,“ mluvil žalostivě, „rci, slibuješ-li mi alespoň, že srdce tvé za tu dobu nevychladne, že mysl tvá zůstane mi přikloněna.“

„Neslibuji!“ řekla pevně, „tobě jest hledati smíru a odpuštění Jiříkova z povinnosti a ne z vyhlídky na prospěch jakýkoli.“

Mladý muž nechtěl ani sluchu věřiti.

„Elenko! Eleno! Ty těžce se zapomínáš nade mnou!“

„Jako tys nad poctivostí ondy se zapomněl. Však co nevidět přijde paní máteř, nerada bych — naposled — — prosím, opusť mne — —“

Bílá líčka mladičké dívky se během rozmluvy všecka zaruměnila a zjev její zdál se býti v této chvíli rovně krásný jako vznešený.

Jedva Aleně ruku podav, kráčel Jan chvějící se nohou ze zahrady. Hleděla za ním s týmž výrazem obličeje, jako když s ním mluvila. Ale když dvířka za Janem se uzavřela, když Alena sama octla se v pestrých, kvetoucích záhonech, rázem tvář její se proměnila.

Ó by byl Jan, dosud nedaleko odtud se nalézající, věděl, kterak nyní srdéčko prudce, bolestně se ozvalo, ó by byl postřehl, kterak ten nach s líček náhle mizí, ó by byl viděl, kterak z toho krásného modrého oka horká slza vytryskla a dolů do zeleného trávníku skanula! —

To vroucí láska čistého srdce a hluboké duše k svému se hlásila…

II.

Milý, v parnu letního odpůldne žádoucí chlad panoval mezi útulnými stěnami malého, sklepového altanu, v úhlu zahradní zdi při domu starého Sudlice se rozkládajícího.

Však jej také paní Anežka, sedíc u jednonožného stolku v podobném křesle, užívala. Bledé, přepadlé její líce svědčily patrně o dlouhé nemoci, kterou byla přestála a ze které nyní pomalu se zotavovala.

Muž její procházel se opodál ve stínu košatých stromů, jichž zelené, jen tu a tam poněkud přičervenávající se plody slibnou naději na hojnosť ovoce poskytovaly. Ta poslední tři léta vyryla mu o něco více vrásek na vysokém klenutém čele a zbělela hustěji kadeře i vous.

Byl těžce zamyšlen. Ostatně to se hovornému jindy starochu přiházelo nyní častěji a častěji. A čemu se také diviti: péče o rudy, hutní práci a jiné denní věci rostla, běh věcí zemských za tohoto panování Jiříka krále nedal bystrému duchu jeho ani na chvíli pokoje a což teprvé, vzpomněl-li na bratrova syna, králova jmenovce! Ó toho hněvu neblahého! Jan jedva postačí ku správě rozsáhlého zboží otcovského, on sani by také leckdy zastání potřeboval, a Jiřímu kdo ví kde konce. — —

Vytrhnuv se z dumání, popošel k altanu.

„Víš-li pak, Anežko,“ obrátil se k choti, „že tomu včera právě tři léta. co tu Jiřík byl.“

Nežli paní odpovědíti mohla, zavrzla zahradní dvířka a uličkou z křovin angreštových a ryvízových utvořenou kráčel sem jakýs muž, po plechu a kapalínu bojovník.

Paní Anežka slabě vykřikla. Toho překvapení! Však je to vskutku ten, na kterého oba právě myslili!

Několik okamžiků a již objal Jiřík svého strýce a paní tetu v ruku a na čele políbil.

„Ty jsi mi, hochu, nějak diký^[4] v té strůji bojovnické,“ děla paní Anežka, když byl muž její Jiříkovi vyložil, kterak hned na zimu všecka ochořevši ulehla a teprvé nyní se pozdravuje.

„Však nejsem připraven ku kratochvíli, milá teto. Jedeme s panem Viktorinem proti rotám bratrským kams na Moravu.“

„Aj, bratrské roty! Šířitelé slávy válečné bratra z Kalicha,“ strýc propověděl se zvláštním výrazem.

„Ale zásad jeho špatní vykladači a dobrého Jeho Milosti a vší koruny zjevní škůdníci. Nemohu se zdržeti než půl hodinky, jinak voj nedohoním. Přišel jsem, poněvadž jsou tomu tři léta —“

— „co jsme tě neviděli a aniž slůvka slyšeli. Když zde byl ondy Jeho Milosť král rovnaje pozůstalosť Jošta erckauféře,^[5] činili jsme seč mohli, ale tebe jsme se přece neuptali. Však jsi se beztoho Hoře naschvál vyhnul — —,“ děl starý ne bez přízvuku trpké výčitky.

„Chtěl jsem popřáti Janovi dosti času. Tři léta vypršela, nuže, strýče, ptám se, mohl-li bych mu již ruku podati. Vydej počet, můžeš-li, ze skutků jeho a já, bude-li jen jediný podle toho, raději zpozdím se než abych odejel bez stisknutí jeho pravice.“

Strýc, přejev si dlaní vrásčité čelo, náhle zvážněl. „Už by byl věru čas. Ten ubožec chodí jako ztrápený milenec a jestli ten tvůj hněv toho jedinou příčinou, už k vůli jeho trápení bys mu měl ruku podati. Však si toho ale zasloužil i skutky svými. Tentokráte beze smíru dojista nebude. Slyš: Předem jeho slovo v cechu erckauféřů, hutníkův a šlichéřův váží téměř nejvíce. Třeba, že tak mlád, již je prvým z přidaných.^[6] Svou pílí, správností a rozšafností dosáhl takového věhlasu.“

Zraky obou manželů napjatě spočinuly na líci Jiříkově. Ten však suše děl: „Chválím, rád to slyším, ale — to mi málo.“

„Nuže, mendíci^[7] od obou škol mají v něm svého podpůrce i — ať tak dím — druhého otce laskavého —“

Týž chladný výraz v obličeji Jiříkově a tatáž slova: „Chválím — leč to mi málo.“

„Ještě není dosť: Znáš-li rozsáhlou vinici pod Kaňkem, která poslední vůlí nebožce otce Janovi připadla? Tu všecku on poručil ke záduší a na stavbu chrámu svatobarborského.“

„To mně ještě málo!“

Čelo strýcovo se již zachmuřilo: „Nuže tedy i obecnému dobru prostého lidu, jak ty snad chceš, prospěl. Na chudé a nemocné havéře kdysi u kostelu se žebrávalo; páni jim na to — léta tuším jedenačtyřicátého — cech povolili, ale ve knihy nenapsali. A nyní všickni s chválou uznávají, že to návodem i prací Jana Sudlice, že ta cedule práv jich jim ku prospěchu značně poopravena, v registra městská vepsána jest^[8] pro věčné časy.

Strýc pohledl na Jiřího vítězně. Ale sklamal se.

„To mně ještě málo, ač nepřím toho. že to věc z míry záslužná. Ale strýče, zdalis kolikráte sám netoužíval na bejlí cizáctva, které přes vyplenění Jana z Kalicha se tu opět ujalo a nás tu dusí a moří? Aj, zapomněl-li toho bratr můj, syn Sudlicův, jenž býval zdejších Němců vždy veřejným odpovědníkem?! A časy. jak se mi podobá, těžší a těžší.“

„Ale rci, má-li je čepem mlátiti?“ všecka rozhorlena zvolala paní Anežka a bledá její líc nabývala ruměnce.

„Oh, milá teto, cest jiných je dosti, a zdá se, že je budu musit vyhledávati sám. Ale žel, že nevím, zdali a kdy skoncují se k dobrému věci pana krále. Dříve na pevné osazení v domově nepomýšlím; už jsem všecek jeho.“

„Ale padneš-li, čeho Bůh nedopouštěj, kdesi v cizině?!“ namítla paní.

„Po vůli boží,“ odtušil temně. „Ale v slově svém couvnouti nemohu. Nebyl bych hoden jména Sudlice. „Než“ — dodal chvatně — „není mi k prodlení. Tak vás tu Bůh opatruj než přijdu opět, a ty, teto, už se pozdrav — na smrt vždycky času dost.“

Za malou chvíli nebylo tu již Jiřího, jenž něco málo na posilněnou z kuchyně strýcovy vzav, ujížděl k Čáslavi.

„Ale je to tvrdohlavec! Nedá jinak a nedá! Věru, nebylo by divu, kdybych z toho znovu se rozstonala,“ paní Anežka prudce horlila a v sivém, dobrém jejím oku stály slzy. „A což jestli se nevrátí! Šíp pro každého — nemohl’s ty mu slovo do toho promluvit?“

Starý Matouš Sudlice stál dosud mlčky, opíraje se o veřej altanu.

„Proti té vojně nemám ničeho,“ děl konečně, „beztoho nynější mladé pokolení zapomene, co to vojanská sláva našich předkův, ale — —“ pan Matouš se zamlčel, načež dodal: „leč vezmu-li to kolem a kolem, nejen že na něm viny nenalezám, ale musím jej v duchu z toho srdce pochváliti.“

„Tak, tak — jen ho ještě podpoř a hněvu nebude konce!“

A paní Anežka zlobila se už i na svého muže.

*

Když pak strýc v sobotu nejprv příští „o rajtunku“ na Vlaském Dvoře Jana mezi erckauféry zočil, vzal jej stranou a sdílel s ním, co bratr byl řekl. Mladý muž zbledl. A duší zachvěl mu půvabný obraz Vojířovic Aleny, pronásledovaný sterými lačnými pohledy všech mladých lidí, kdykoli v kostele, či o střelbě ptačí anebo při jiných slavnostech veřejných venku se okázala. A ten krásný obraz, jenž v poslední době více a více na mysl mu přicházel, měl nyní zas se vzdáliti!

V prsou Janových to zaburácelo.

„Oas již, abych jednal,“ pomyslil u sebe, a nahlas zprudka dodal: „Nuž s Pánem Bohem, ať trvá tedy na hněvích. Již naň ani nevzpomenu!“

A hned na zejtří vyslal tajného posla, jenž k Aleně měl se přiblížiti a ji ve jménu pana Jana poprositi, „aby vzkázala, zdali dosud nezapomněla a zdali by mu po těch dlouhých třech letech schůzku na témž místě jako před tím popřáti ráčila.“

A byl jist již předem dobrého vyřízení. Však měl dobré zprávy z domu Vojířova, kterak panna jedináček k žalosti paní mateře i otce svého samotu vyhledává, hluboce a teskně o čemsi dumajíc, a kterak — což nejvíce vážilo — starosvaty bohatých synků, kteří v domě u Čáslavské brány nestačili si dvéře podávati, jedny po druhých odmítala.

Leč, jak se podivil i zarmoutil, když posel vyřizoval, že ctná panna Vojířovna vzkázala, že právě proto, poněvadž ona nezapomněla — čeho, to nechť prý pan Jan si připomene — nemůže vzkázání sluchu dáti a jemu samotnému, t. j. poslovi, že „nakazuje, aby se nikdy s něčím podobným jí na očích nezjevoval.“

Jan, vyslyšev ta slova, přecházel dobrou půl hodiny po své komnatě, načež usednuv a se poněkud ustanoviv, děl polonahlas: „Běda těm, kteří dají se svésti k podobnému poklésku, ale třikráte běda těm, již takovýto trest by měli snášeti!“

Ale za chvíli náhle se vzpřímiv ze sedadla, zvolal hlasitě: „A děj se co děj, ona přece musí býti mou!“

A pravice jeho hřmotně dopadla na dubový stul kmentovým prostěradlem pokrytý.

III.

Minula dlouhá čtyři léta. Bylo v měsíci prosinci léta Páně 1470. V zevnější tvářnosti královského horního města Hor Kuten nezměnilo se téměř ničeho, leda že chrám Matky Boží „na Náměti“ letos vyhořelý nedokončenou svojí krytbou den památky sv. Jakuba, kdy bleskem zažehnut byl, dosud živě připomínal.^[9]

O poslední neděli adventní hned po obědích měli U Vojířů milého hostě. Starý hospodář ctil „po sousedsku“ poctovou sklenici dobrého druha hned z dávných let, jenž sem z Kolmarku z nenadání dnes zašel. Byl to Matouš Sudlice.

Promlouváno o tom i onom, hovořeno o běhu věcí při horách v městě i po vší koruně — ale kolmareckému hosti šlo dnes vše nějak jen z plic. Pořád se během rozmluvy rozhlížel, jakoby čekal, že z těch kolika postranních dveří sem do mazhauzce kdos vejde. Ale nestalo se a Sudlice konečně promluvil: „Slýchal jsem, paní sousedko, i ty, Vojíři, mnoho o ctnostech vaší dcerky. Už je prý na vdaní — — a teď marně jsem ji tu očekával — — snad nemocna? — —“

V lících hospodáře i jeho paní rozestřela se nepopsatelná trpkost.

„Ba že nemocna, já to také říkám,“ děl on, „jen že pro její nemoc v žádném herbáři ani Jádru není a nebude léku. Ale snad to už jiné nebude. Co jsme se o toho jedináčka nepečovali, co nastarali, co natěšili, až ji kdys budeme moci viděti zaopatřenu! Máteř jí od desíti let výbavu pořádala a strojila. Ale tak už to bývá: nač člověk se nejvíce těšívá, po čem nejvíce toužívá, toho se mu málokdy opravdu dostane. Od nějakého času jsme tu jako v nějakém zakletém zámku — já, abych pravdu děl, mračívám se, máteř nemluví a dcerka ve svém pokojíku samotu vyhledává. Co jsem již starosvatů odbyl, kde všude v domech řádných proto nepřízeň jsem si spůsobil! Ale kde pak také — ta nešťastná děvečka nechce o námluvách ani slyšeti! A zatím nejkrásnější léta její plynou, až doplynou a my se, přebuď Bohu žel, radosti z její svatby nedočkáme. A abychom ji do něčeho násilím nutili, k tomu srdce nemáme.“

Paní Vojířovna utírala si po těchto slovech mužových jemným bělostným fačalíkem zavlhlý zrak.

„Ale — odpusťtež mé zvědavosti — snad přece někdo byl, koho někdy milovala?“

„Byl, to víme, poněvadž se k tomu sama přiznala. Ale kdo to, marně jsme vyzvídali. Mníme, že to snad někdo z družiny Jeho Milosti, nebo nějaký člověk dobrý,^[10] proto že sama se vzdala vší naděje. — — A kdyby prý přišel se svými starosvaty on, vyklouzlo jí jednou, tu že by přivolila. Ale to prý se hned tak už nestane. A proto čeká jako zakletá princezna marně svého osvobození.“

„Ó té lásky mladých srdcí!“ zatoužil Sudlice ne bez vnitřního pohnutí. „Té vytrvalosti! Té umíněnosti! Víte-li pak, že vyvoleným srdce jejího je Jan Sudlicův, mého bratra mladší syn?!“

Oba pohledli na mluvčího nedůvěřivě a líce obou se vyjasnily radostným překvapením.

„Věřte nebo nevěřte,“ usmál se Sudlice, „už tomu nejináče.“ A vypravoval, kterak včera Jan, nechtěje déle hrozná prý muka snášeti, svěřil se mu se vším, co tak dlouhý čas přede vším světem tajil a kterak důtklivě prosil jej, aby k starému Vojířovi „po sousedsku“ došel. „Šest let s ní ani slůvka — a přece ji konečně miluje,“ dodal.

Paní Vojířovna chvatně odešla. Za chvíli přivedla dívku v plném dívčím rozkvětu, ale s tvářemi poněkud přibledlými, jakoby ztrápenými. Vítajíc starého Sudlice, slabě se zaruměnila.

„Aleno, mluv s námi upřímně,“ děl vážně otec, a zde před panem sousedem nic se nemusíš ostýchati. Nemiluje jako já všelijakých okolků, rci, byl-li ten, jehož jsi milovala, mladší Sudlice?“

Alena přisvědčila.

„A miluješ-li ho dosud?“

„Ano,“ vyklouzlo z úst zapýřené dívky.

„A byla-li bys hotova po Novém létě^[11] zaň jíti?“

„Ano — ale dřív musí mne o slib požádati se svým bratrem.“

„Ale panno,“ vskočil Sudlice chvatně do řeči, „kdo ví, kde Jiříkův konec, kdo ví kde v těch zlých bojích minulých života ukončil! Již předloním na podzim, kdy tu pan král vojsko shromažďoval, marně jsme se po něm sháněli.“

„Jinak mi nelze,“ odtušila pevně dívčina a vzavši odpuštění odkvapila do svého pokojíka.

*

Týž den z večera děla stará Mandalena, nejstarší služebná v domě Vojířovic, sešedši dolů do „holomčí“ světnice k ostatní čeledi: „Panna nahoře zas už ve svém pokojíku hořce pláče. Budou to u nás divné svátky!“

* * *

Bylo o štědrém večeru a u Sudliců na Kolmareckém předměstí dávno po večeři. Starý přecházel po mazhauzci voskovicemi několika těžkých stříbrných svícnů slavnostně ozářeném. Paní Anežka četla za stolem pokrytým štědrovečerními lahůdkami z Nového zákona o Narození Páně. Starý byl právě před chvílí vyprovodil Jana, jenž s nimi povečeřel a pak, poněvadž doma dnes obzvláště dozoru potřebí, odešel.

Starý Matouš přistoupil k oknu. Venku tak krásně, překrásně! Měsíc jako rybí oko, kol něho hvězdy k nesečtení a tu dole pod nimi posvátný tichý večer, kdy svůj k svému se přitulí, kdy hruď bezděčně rozechvěje se tajemným kouzlem, kdy ze všech oken, i těch malých, úzkých, i těch velkých, uměle sklenutých září do měsíčné zimní noci jedno a totéž světlo: láska. „Dnes není katolíků, ani podobojích, ani kterých jiných,“ pomyslil staroch, „dnes jsou jen křesťané…“ A zahleděv se dolů do předměstí na domky posněžené a jakoby bratrsky a jednosvorně dnes k sobě přitulené, povzdechl zticha: „Běda, kde dnes, teď, ve chvílích těchto schází pod těmi střechami duše spřízněná a srdce pokrevné!“ V tu chvíli zazněly v nedalekém chrámu svatolazarském, i na kostelích nahoře v městě zvony poprvé vyzvánějící na půlnoční. Kutnohorské zvony bývaly odedávna po všem kraji vyhlášeny pro sílu, jasnost i lahodu svého zvuku. A teď, kdy na všech věžích všecky a najednou se rozhoupaly, kdy velebnou, tichou nocí zazněly jejich dojemné, v mystickou harmonii splývající zvuky, zachvěla se starému Matouši všecka hruď a bílé jeho řasoví zvlhlo… Obrátil se ku stolu a než-li se mohl naproti choti své za stůl posaditi, zaduněly prudké rány na domovní vrata. Vyšel ven a za chvíli vrátil se s mužem zahaleným u velikou popeličí šubu brunatným šamlatem pošitou. Ó však jej paní Anežka v první okamžik poznala!

„I pro pána,“ mluvila radostně, když byla po některé chvíli Jiříka Sudlici s veškerou starostí pečlivé hospodyně za smažené ryby usadila, „věru, to v pravdě svatá chvíle! Mrtví jakoby ze hrobů vstávali, a živí, léta oddálení, vrací se ku rodinným krbům! Tys nám tu, hochu můj, scházel!“

„Však jsem dříve nemohl — po ten všecek dlouhý čas potřeboval mne Jiří, král náš, celého: paží i hlavy. A sketa ten. kdo by jeho v potřebách opustil. Teprve nyní možno říci, že věci Páně zvítězily,“ děl posilniv se nenadálý host a počínaje vypravovati své zkušenosti za čtyři těžká léta nabyté.

Oj, což se při tom zalesklo oko starého strýce, což jeho hruď dmula se hrdostí nad takovýmhle synovcem a poručencem!

„Což jsem se zaradoval,“ končil Jiřík, „když jsem tichem měsíční noci po dlouhé, předlouhé době zaslechl zahlaholiti ty naše horské zvony jako tajemné zpěvy andělů zvěstujících Narozeného. Věru, byl jsem tu pak v několika okamženích. Ach, mé nejkrásnější vzpomínky z mládí patří dnešnímu dni a večeru! Jak nevzpomenouti na drahou máteř, kterak mne učila, když jsem malým chlapcem byl, té tklivé písni: „Narodil se…“?! Jak rád bych ten starý, vznešený zpěv zase jednou uslyšel!“

Ten otužilý bojovník krále Jiřího, jenž kolikráte hleděl beze vzdechu smrti ve tvář, nyní — zaslzel…

Starý Sudlice jevil zvláštní nepokoj. Ale radostný výraz z tváře ani na mžik mu nezmizel. O Janovi ani slůvkem se nezmiňoval.

„Víš ty co, Jiříku?“ děl, „půjdeme na půlnoční ku svaté Panně Barboře. Anežka má již vetché nohy — může jíti dolů ku svatému Lazaru.“

Jiřík ochotně a rád svolil.

Vyšli.

Ale místo co by měli dolů, ku hradební fortně zamířiti, zabočili na výslovnou žádost strýcovu na levo, k „Rovinám“.

„Chci raději jíti širou noční přírodou mimo město,“ podotýkal. „Je to sice mnohem dále, avšak mním, že nezmeškáme.“

Ostatně byl tomu mladý povděčen. Nechtělť se právě v těchto chvílích v městě zjevovati.

Šli podél Páchu. Toho obrazu krásného! Steré střechy horských domů jakoby pokryty bělostným atlasem a zpod každé kmitalo rudé světlo… Stříbrný jas měsíce obrážel se tisícerým, oslňujícím bleskem na umrzlém sněhu, jenž pod nohami osamotnělých chodců vrzal a skřípěl. A tichým nočním vzduchem zalehaly sem posvátné zpěvy pastýřské, jež pověžní ponocní a jiná chasa městská před domy svých živitelů prozpěvovali. A tam opodál na potoce, kde husté vrboví nad umrzlou vodní hladinou se uklánělo, kmitaly se stíny neznámých.

To ti, kteří chtěli předstihnouti kroky osudu zvědavým nahlédnutím do vodní tůně…

A touž dobou podruhé zahlaholily zvony velebně, vážně, tajuplným chorálem. — — —

Naši poutníci mluvili málo, oba jsouce pohříženi ve své myšlénky. Starý co možná krok zdržoval — jakoby mu dnes byly nohy zolovněly. A byl přece na svůj věk chodcem znamenitým…

Když docházeli ku brance hřbitova svatobarborského, vyhrnul se jí proud lidí z předměstí Čechovského.

„Přišli jsme pozdě,“ děl strýc krátce, jakoby na to byl již připraven.

„Kde pak také — to je nějaká dálka, a cesta od Páchu sem tak příkrá! Nuž, obejděme druhou stranou město.“

Jiřík litoval, že se opozdili. Chtěl z plného srdce píseň svého mládí: „Narodil se —“ zahlaholiti, těšil se na tu chvíli již dlouho. A teď musí posečkati již do zítřka…

Za nedlouho objevily se zrakům obou temné zdi svatojirského kostelíka,^[12] kdež od nepamětných dob sloužívány služby jazykem německým. Pořádek erckauféřský jej vydržoval.

Již ve sluch pozdních chodců zalehaly zvuky varhan a zpěvu v ladné směsici.

„Tam slouží nejpozději,“ podotkl strýc, „stavíme se.“

„Ano. ale ode dneška za rok,“ odpověděl Jiřík, „mezi tím postarám se, to ti strýče na svou čest slibuji, aby se tam k Bohu mluvilo jazykem domácím a ne těch několika málo cizinců městu tomuto ku potupě.“

„Jiříku,“ důtklivě promluvil strýc, když docházeli k vysokému portálu, „prosím tebe při památce rodičů tvých, ve jménu bratra tvého i ve jménu svém: ať tam jakkoli, vkročmež tam, třeba jen na chvíli.“ Ta divná slova mladého překvapila. Svolil.

Vkročili do posvátné klenby ozářené sterými světly.

Právě doznívala vážná mezihra varhan a z přečetných hrdel u vroucím, dojemném zvuku zazněla čarovná slova:

„Narodil se Kristus Pán,
    veselme se.
Z růže kvítek vykvet nám,
    radujme se. — —“

Jiřík všecek užaslý pohleděl na strýce. Nevěděl, zda sní či bdí.

„Nediv se, nediv tak,“ radostně zašeptal strýc, a rozhlédnuv se kolem sebe radostně dodal. „Hle, ten kdo tu velikou změnu ve službách božích při tomto kostele spůsobil, nedbaje zloby nepřátel, namáhání i velikých obětí, tuto přichází —“

V skutku mladý jakýs muž prodíral se davem zočiv strýce a jeho společníka. Byl to Jan.

A již za několik okamžiků nedbaje času ni místa objal Jiří svého bratra všecek pohnut a oči maje plny slzí. „Ó tys — pochopil — —“ zašeptal.

Což z té duše zahlaholili nyní všickni tři Sudlicové:

„Z života čistého,
z rodu královského,
nám, nám narodil se.“

IV.

Na pohozeném útržku Pamětí neznámého autora našel jsem při l. P. 1471 připsáno: „V tejž masopust měl jest svatební veselí Jan Sudlicův se pannou Alenou, dcerou Vojíře od Žižkovy brány. To ten, jehož bratr Jiří šest let hněvy měl naň, že J. Mti. králi a pánu Jiříkovi cechovní dar místo nebo podal.“ A písmenem pozdější doby připsáno: „Jak hloupá a malicherná příčina rodinného rozbroje. Jakoby to Bůh ví kdo byl, ten král z pravé cesty zbloudilý!“

Inu — jiné časy, jiné náhledy!

---

1. šichta = čas k dolové práci.
2. kavny = domky, kdež havéří připravovali se ku práci modlíce se a pobožné písně zpívajíce.
3. Horníky slouli všichni obyvatelé Hor Kuten.
4. diký = divoký.
5. 1465, feria 6. doc Omn. Sanctorum; Memorabilia v arch. m. z r. 1472—1478.
6. „Přidaní“ — ti, jež dle starých horních práv volil si do rady sám cech erckauféřův na rozdíl od „přísežných“ jmenovaných nejv. mincmistrem.
7. chudí školáci.
8. Memorab. archivu m. od r. 1462—1478.
9. Paměti Bart. a Mikuláše z Práchňan, vyd. dra. Rezka I. pag. 41.
10. t. j. šlechtic.
11. v masopustě.
12. Dle Veselského nejstarší kostel Kutnohorský.