Vánoční album/1883/Pastýř a hadi

Vánoční album/1883
Poslední píseň sfingy	Pastýř a hadi	O štědrý večer

Údaje o textu
Titulek:	Pastýř a hadi
Podtitulek:	Pohádka krkonošská
Autor:	Jan Karel Hraše
Zdroj:	Vánoční album. Dárek českým rodinám. Ročník druhý. Uspořádal Gustav Dörfl. Praha : vlastním nákladem, 1883. s. 147–152. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jednou — kdy však to bylo, ani už nevím — žil v horách krkonošských chudičký pastýř, jemuž Jarobud říkali. Měl malou, dřevěnou chaloupku, jaké v horách těch stavívají, při ní malý chlév a v něm tři kozičky. Ty kozičky pásával ve dne po horách a když je přihnal v poledne a večer domů, podojila je mladá žínka jeho a tím mlékem se tak oba i se svými dětmi živili.

Kdysi na podzim pásl Jarobud zase kozičky své po horách. Ale dnes byly ty kozičky nepokojny a nevydržely dlouho pásti se na jednom trávníčku. Jakoby jim byl dnes udělal! Ani chvilku neměly stání. Pořáde dále a dále do hor zabíhaly a po vysokých skalách lezly.

Mrzelo to už Jarobuda, ale co měl dělati? Běhal a lezl za kozičkami, až ocitl se mezi samými skalami.

Všecek unaven sedl si na vysoký kámen, aby si odpočinul. V tom už zaslechl přepodivné syčení. Poslouchal, odkud to, a díval se, co by kde bylo. A co se tak sem a tam ohlíží a poslouchá, spatří najednou před sebou veliké množství hadů. Kde se vzali, tu se vzali. Jarobud se na ně díval, co budou dělati. Nedíval se dlouho a pozoroval, že všichni plazí se k veliké skále. Napřed plazil se veliký, starý had a ten měl na hlavě krásnou, zlatou korunku. Jen se třpytila! To byl jejich král.

Když doplazili se té skály, vzal ten král těch hadů jakousi zelinku a dotknuv se jí té skaly, řekl:

„Otevři se nám, bráno naše,
Ať přespíme zimu zase!“

Jak to řekl, rozstoupila se ihned skála a jeden had po druhém v ní zmizel.

Jarobud byl všecek udiven. Brzy však se vzpamatoval a vyhledal také takovou zelinku, jakou ten král těch hadů skály se dotekl a ji otevřel. Když ji měl, dotkl se té skály a řekl táž slova jako král:

„Otevři se nám, bráno naše,
Ať přespíme zimu zase!“

Sotva to řekl, otevřela se opět skála a jak se otevřela, vklouzl tam Jarobud a jak tam vklouzl, už se ta skála za ním zavřela.

Jarobud nevěděl ani, co se s ním děje. Byl jako u vidění. Ohlížel se kolem, kde je, a tu viděl, že stojí uprostřed nádherné, zlatem, stříbrem a drahokamy bohatě vykládané komnaty. Všude pak po stranách byly stolky a skříně a v nich bylo zlata a stříbra, diamantů a perel až se srdce smálo. To byla nějaká zář, to byl nějaký lesk! Až se mžitky před očima dělaly!

A uprostřed té krásné komnaty byl zlatý stůl a na tom stole odpočíval ten král těch hadů s tou zlatou korunkou a okolo toho stolu leželi na zemi ostatní hadi, co sem s tím králem vešli. Všichni spali a spali tvrdě, protože Jarobuda ani neslyšeli.

Líbilo se zde Jarobudovi a nemohl se té kráse a tomu bohatství dosti vynadívati.

„Kdybys tak měl trochu toho zlata a toho kamení, to bys hodně si pomohl a nepásl bys vice těch koziček,“ vzdychl si, ale hnedle dodal: „Co po tom, není to mé a co není mého, po tom nesáhnu, byť to i hadům patřilo. Půjdu raději zase ku svým kozičkám.“

Chtěl odejít, ale hrůza hrůzoucí! Skála byla zavřena a Jarobud byl uvězněn.

„Co si teď počnu?“ naříkal.

V tom zdvihl král hadů hlavu svou a pravil: „Ostaneš zde a budeš spáti s námi, neboť nemá nikdo z nás nyní více moci skálu otevříti. Až slunko zemi zase probudí, pak i my se probudíme a všechna moc se mi vrátí.“

„Tedy až zjara!“ naříkal Jarobud. „Ach, což počne si má žena s těmi dětmi doma, co počnou si mé dobré kozy?“

„Nenaříkej,“ řekl král hadů. „Poznal jsem dobré srdce tvé a všecko ti pak vynahradím. Nyní ulož se vedle mne a spi!“

Lehl si tedy Jarobud vedle krále hadů na zemi a jak si lehl tak hned usnul.

Spal, spal dlouho, až jaro se přiblížilo. Tu najednou zaslechne ve spaní hlas hada krále:

„Vstaňte! Slunko zlaté probudilo již přírodu.
Příroda zas milá darovala nám svobodu!“

Sotva to řekl, už probudili se všichni hadi, probudil se i Jarobud.

Divili se hadi Jarobudovi, jak se k nim dostal, a král jim to pověděl.

„Byl všetečný,“ dodal, „že k nám se vetřel. Štěstí jeho však bylo, že na nic nesáhl, ničeho se nedotknul. Proto budiž mu odpuštěno a jemu i rodině jeho pomoženo. Souhlasíte, druhové milí?“

„Ba arci,“ zvolali všichni hadi.

„Tedy vezmi si zlata a drahokamů, co se ti líbí a co uneseš,“ řekl král hadův a ukázal Jarobudovi na zlaté stoly a na zlaté skříně, o nichž jsme už prve povídali.

Jarobud naplnil si všechny kapsy, kde jakou měl, zlatem, stříbrem, diamanty a když už nemohl do kapes nic dát, naplnil si klobouk a děkoval králi hadův a děkoval všem hadům za takové krásné a vzácné a veliké dary.

„Jdi domů a buď šťasten,“ řekl král hadův a dotknuv se zase tou zelinkou, co měl od podzimku, skály, Jarobuda otvorem její propustil.

A to jste měli vidět Jarobuda, jak se divil, když z té skaly vyšel! Nevěděl, co se to s ním stalo. Když do té skály šel, byl podzim a nyní bylo jaro v nejlepší své kráse.

„Co jen řekne moje drahá manželka a mé dobré děti a co moje ubohé kozičky,“ naříkal a honem ku své chaloupce pospíchal.

Na štěstí byla jeho žínka zdráva jako rybka a děti jako řepa a zdrávy a čiperny byly též ty jeho kozičky.

To jste měli vidět to uvítání! Žena plakala radostí, děti skákaly a rukama třepaly a i ty kozičky radostí mečely. Ještě nikdy takového shledání jsem neviděl. A což teprv, když uviděli všichni to zlato, stříbro a ty diamanty. Žena spráskla ruce, děti radostí křičely a i ty kozičky poskakovaly.

„A kdes to všecko vzal, můj drahoušku?“ tázala se žena všecka udivena.

A Jarobud jí vypravoval všecko co a jak a tu teprve byla ráda.

Nyní bylo u Jarobudů veselo. Prodali zlato, stříbro a drahé kamení, vystavěli si pěkný domek, koupili si pole a zavedli si pěkné hospodářství. Děti chodily pilně do školy a když vybyly školy, dal je otec na řemeslo a byli z nich pak hodní a zámožní řemeslníci.

Ještě dnes vypravuje se ta pěkná pohádka v Krkonoších a abyste i vy o ní se dověděli, napsal jsem vám ji, jak jsem ji byl slyšel.

Ale od těch dob neviděl prý nikdo více těch hadův a jejich pokladův.

Budete si tu pohádku pamatovati?