Vánoční album/1883/Dáreček z lásky

Údaje o textu
Titulek: Dáreček z lásky
Autor: Otakar Jedlička
Zdroj: Vánoční album. Dárek českým rodinám. Ročník druhý. Uspořádal Gustav Dörfl. Praha : vlastním nákladem, 1883. s. 163–174.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Jest tomu již dávno — velmi dávno! —

Bylo krásné, — takřka čarovně krásné červnové dopůldne. Obloha byla jasna, jako drahokam, — vzduch byl čistý a průsvitný, — nikde mráčku, nikde hustého, těžkého dýmu: Praha vůbec a Hradčany zvlášť jevily se v ostrých, určitých obrysech, — obraz to právě tak úchvatný, jako řídký a vzácný…

Stál jsem na temeni Letné, — na výstupku nedaleko železné besídky.

Celá, v půvabech jara stkvoucí se stráň pode mnou změněna byla v moře kvetoucích keřů, jimiž místy prokmitaly žlutým pískem kryté stezičky.

Slunko výš a výše postupovalo nebes hladinou a zároveň vždy žhavěji dopadala záře jeho k zemi.

Bylo mi již strašně horko, stojícímu přímo na parném výsluní, a kdyby nebyl chvílemi od Vltavy zavanul chladnější větřík, snad bych byl dusnému parnu i podlehl a omdlel!

A přece nehnul jsem se z místa!

Ptáte se proč?! Víte-li, co znamenají slova „první milostné dostaveníčko“ u jinocha asi dvacítiletého, zamilovaného s celým srdcem do dívky krásné, něžné a lásku jinochovu rovněž s vřelým, upřímným citem opětující, — pak zajisté uvěříte, že stál jsem na umluveném místě pevněji a spolehlivěji, nežli státi může vojín na přední stráži před nepřítelem!

Nedbal jsem parna, — nedbal jsem vůbec ničeho! V nových, velmi krušně opatřených černých šatech, jež k slavnostnímu tomuto okamžiku poprve jsem oblékl, upíral jsem zrak stále dolů k cestě vedoucí od tehdejšího přívozu, na jehož místě pne se nyní již po celou řadu let řetězová lávka, — hodina ubíhala za hodinou, slunko postupovalo vždy výš a výše — a já dosud stál zde nadarmo.

Naproti na levém břehu Vltavy, — kdesi v ulici u Milosrdných, ozývaly se již přes hodinu s unavující jednotvárností tóny kolovrátku; zdálo se, jakoby v tom pekelném stroji nebylo jiných nápěvů kromě známé arie z „Traviaty“: „O lásko — o lásko, ty světa vládkyně!“ Bylo mi, jakoby si ten ničemný kolovrátek z mého trpělivého — a snad marného čekaní tropil šašky.

Srdce mé, jež překypujíc nedočkavou touhou a plamennou láskou vyhnalo mne hned za prvních hodin ranních na Letnou, začínalo se již bolestně stahovat, — podivný, posud mi neznámý cit zvláštní palčivosti pronikal mi nitrem: — ba bylo mi chvílemi, jakoby prsa se mi chtěla rozskočit a oko začínalo vlhnouti…

A do toho divného rozladění citů zní ten prokletý kolovrátek s tou čím dál tím více mi nesnesitelnou melodií: „O lásko — o lásko!…“

Se slzou v očích vyňal jsem malinké etui a dívám se v trapném rozechvění na nepatrný dárek, — malý, zlatý medaillonek, jejž věnovati chtěl jsem vyvolené srdce svého co upomínku na posvátnou pro nás chvíli, kdy poprvé byli jsme spolu beze svědků, — sami v šírém, krásném velechrámu svaté přírody… s pocity ještě snad čistějšími a světějšími, než byl sám ten chrám kolem…

Schráněl jsem po krejcárku po celé měsíce, — denně utrhoval jsem si od úst a spokojil se mnohdy suchým chlebem, jen abych dáreček ten mohl pro svou dívku opatřit, — a nyní, když s pocitem nevýslovně blaženého vědomí, že dárek ten z ochotně snášených úspor již mám v ruce a že jej budu moci světici své na bělostnou šíji zavěsit a při tom snad i první svatý polibek lásky jí ze rtů kradmo ulovit: tu ona nepřichází, ač slibem i rukou dáním k tomu se zavázala…

Bylo mi již k zoufání. Naproti hrál kolovrátek již aspoň po dvacáté: „O lásko — ty světa vládkyně!“ — a já dosud zde stál sám… jako na trní!

Ach! Konečně zakmitla se dole pod Letnou na cestě u občanské plovárny mně tak dobře známá, roztomilá, rozkošná postavička, — oděna v lehký, růžový Šat se slaměným kloboučkem na havranních kadeřích, s něhož jakoby vlídný pozdrav vlál mi vstříc bledě modrý závoj.

Krahujec, spatří-li neopatrnou holubičku ve svém okruhu, nemohl by zajisté rychleji letěti jí vstříc, jako spěchal jsem já ku té svojí holubičce, — ovšem ne s úmyslem krahujčím, nýbrž abych přivinul ji s bouřným, plamenným nadšením ku svému, nejrůznějšími city překypujícímu srdci.

Nestačil jsem ani na drahou, rozmilou dívenku se dívat, — vždyť zdála se mi býti tak nevýslovně krásnou, tak milou, lahodnou a jak čerstvá růže spanilou, — tak spanilou, jako snad nikdy před tím.

Chvěl jsem se po celém těle, když hebounká ručka její spočinula v ruce mé. — a když podíval jsem se jí do těch nedozírných hlubin temných oček, z nichž svítil zvláštní plamen, tu při teplu a svitu plamene toho šla hlava mi kolem…

Poprve opřela se o mé rámě; — vše ticho kolem, nikde živé duše…

Chodili jsme již chvíli spolu, ale více mluvila srdce, nežli ústa. Bylo mi, jakoby po boku mém vznášel se nejsvětější cherub, jejž seslalo samo nebe. aby září svou osvítil a zahřál mé trudnými a bolestnými zkušenostmi zatemněné nitro a aby roznítil tam oheň nových, růžových nadějí v budoucnosť krásnější — spokojenější.

Konečně usedli jsme v železné besídce… Ruka její spočívala v ruce mé a já vždy ohnivěji líbal tu drobnou, měkkou ručku — hebkou a bělounkou jako lilie… Konečně osmělil jsem se a ruka má ovinula se kolem šíje dívky zbožňované, — čelo sklánělo se k čílku, — oko stopilo se v oko a již planulo nám na rtech to první, ohnivé, nevýslovně sladké, — věčně nezapomenutelné políbení lásky, — lásky to vroucí a rubínově čisté, — čisté jako sen dítěte.

Besídka změnila se nám tu v svatyni blaha, — Letná stala se rájem, — každý strůmek, každé kvítko jakoby rozechvěno bylo s námi v nevýslovnou blaženosť, — kteráž bohužel nedá se pak v prose života nahradit ani milióny.

Ó sladký, krásný, štěstím a nadšením překypující okamžiku… ó že jsi trval jen tak na krátko — a že nikdy — nikdy více v životě s onou přebohatou měrou čarovného kouzla a blaha svého v srdce mé jsi se nevrátil, a bohužel i nikdy více se nevrátíš…

Rozechvěn štěstím a láskou prosil jsem rovněž blahem a rozkoší se třesoucí dívku, by přijala ode mne skromný onen dáreček lásky co upomínku na tento pro vždy pro nás památný, posvátný okamžik.

Přijala dáreček ten, s krásnou, jak démant se třpytící slzou v oku a v nejbližším okamžiku zmizel medaillonek za kraječky, zakrývajícími panenská ňadra. Ó jak krásného útulku dostalo se nepatrnému dárečku mému!

Bych také já měl na slastnou chvíli tuto památku, dala mi z ruky — svůj prstének. Vřele jsem jej zulíbal.

Za chvíli zazněly v městě v překrásné harmonii zvonky kostelní, hlásající poledne.

Bohužel krásná tato harmonie byla nám znamením k rozchodu.

Ještě jedno dlouhé, nekonečné políbení, — ještě jednou zatlouklo srdce její na srdci mém — a již mizela ta drahá bytosť, za niž dáti život bývalo by mi v okamžiku tom obětí nejmenší, po stezkách Letné, — tu a tam zakmitl se ještě mezi křovím růžový její šat neb modrý závoj, — za chvíli zmizela úplně…

Kolovrátek dole dosud neumlkl… Tentokrát ale z plna hrdla zanotoval jsem si s sebou: „Ó lásko — ó lásko, tys světa vládkyně!…“

*

Ptáte se, co dělo se dále? Vždyť víte, jak podobné románky mladých srdcí končívají! Láska taková vypučí náhle, směle a v plné kráse, jako osamělá divoká růže, — ona květe sama sobě, nepřekážejíc nikomu, — a přece ruka kolemjdoucích rve lístek za lístkem — a konečně surovec serve růži celou, — a pohodí jí, aby byla v blátě zašlapána a zničena…

Láska, dvou mladých, nezkušených lidiček, — nezištná, čistá, upřímná, po tisících se neptající láska jest něco, nad čím člověk prosou a praktičností života otupělý pokrčí potupně rameny, — jest to něco, nad čím tatínek zamilované dívky bručí, hubuje a kleje a matinka neopomíná ráno, v poledne i večer dávati dcerušce spasitelná napomenutí… něco, co — ač samo hledí se vyhnouti celému světu — přece jest každému v cestě… Každý se o lásku tu otře, každý přijde s radou a upozorněním, — každý hledí milující se srdce odtrhnout, — rozeštvát — ano třeba i ubít!

Měli jsme se upřímně rádi, — z celého srdce, z celé duše rádi, — po léta byli jsme si věrni, — snášeli jsme trpělivě všecky nesnáze, všecky boje, všecka kázaní i všecky pomluvy! Heslem naším bylo: „Vytrváme, — budeme svoji!“

Konečné přišel ale přece okamžik, kdy růže naší lásky byla krutě rozervána, — kdy jsme se na vždy — rozešli! Prosa života, — ta hnusná, bezcitná, surová prosa — překonala po tuhém zápasu i zde — poesii srdce… Což, milující srdce může vykrvácet, jen „brzké a dobré“ zaopatření ať žije! Toť heslem světa!

Nekonečné napomínání, domluvy, hrozby, konečně i pomluvy a lež — slavily vítězství a — ta ubohá naše láska? Ta schoulila se jako uštvaná, na smrt raněná laň v nejskrytější zátiší duše, aby tam samotinká zvolna — zvolňoučka dokrvácela — uhasla…

Měli jsme si na vzájem vrátit i dárečky z lásky. Divný to zvyk, celá bytost má se proti tomu příčila, — nezbývalo mi ale konečně jiného, než když sám vše obdržel jsem zpět, vrátit také navzájem všecky drahé památky, od nichž by mne jinak ani snad smrt nebyla odloučila.

Ubohý, malý medaillonku — také ty jsi mi byl vrácen… Po tolik let, jsa schránkou podobizny mé i její, odpočíval a hřál jsi se na těch krásných ňadrech, v nichž bylo pro mne druhdy tolik lásky a oddanosti! A teď vracíš se jako opuštěný siroteček ke mně zpět, — vypuzen, vyhnán, — vyštván z ráje, v němž tak dlouho šťastně jsi dlel…

Bylo mi sice k pláči, když vzpomněl jsem si na okamžik, kdy medaillonek ten byl darován, — třeba však že srdce mi bouřně bušilo, div že se nerozskočilo, přece již stál jsem zde — ne co jinoch dvacítiletý — ale co muž, jenž jest si vědom, že jest ještě vedle lásky něco vyššího, co právě muže činí mužem, — osobní hrdosť a mužná síla…

I prstének, jenž od oné šťastné chvíle nesešel s prstu mého, musil dolů! Divnou, významnou náhodou prstének ten, když násilně s prstu jsem jej stahoval, pukl… a puklý přijala jej také drahá nevěrnice zpět.

Za nedlouho, za časného jitra listopadového slavila sňatek svůj, — nevěděl jsem takřka ani s kým!

Pro mne byla na vždy ztracena. A musilo mi býti lhostejno, kdo ji šťastně nalezl.

*

Uplynula léta! Již dávno rozloučil jsem se s Prahou a dal „s Bohem“ všem místům, jež upomínaly mne na šťastné i nešťastné okamžiky pohřbené lásky. Životní úkol můj a povolání, celým směrem svým opravdové a vážné, vypudilo mi již vůbec dávno všecky myšlénky na milostné pletky na dobro z hlavy, — jen medaillonek, zavěšený na šňůrce u hodinek, byl mi nerozlučnou upomínkou na okamžiky někdejšího blaha a štěstí, někdejších snů a nadějí.

První mé působiště lékařské bylo v krajince pohorské, — chudé to a smutné krajince a i v duševním ohledu té doby dosti ještě zanedbané. Netěšilo mne tu mnoho a jenom naděje, že snad co nejdříve budu moci přesídliti jinam, činila mi zde život poněkud snesitelným.

Jednou, za listopadového, pozdního odpůldne povolán jsem byl do sousední, chudičké, jen z malých baráčků se skládající vesničky k nemocné vdově, abych poskytl jí rady a pomoci lékařské.

Tušil jsem, že konaje tu cestu vyplním jen šlechetnou sice, ale jinak se stanoviska praktického velmi nevděčnou službu samaritánskou, jakouž lékař bohužel v krajině hornaté, kde jest tolik chudičkého lidu a zejména za doby zimní tolik bídy, nouze a hladu, konati musí přečasto, — ba skoro pravidelně, aniž by se mu mnohdy dostalo za to jen — prostého poděkování.

Sel jsem k nemocné, doprovázen jsa věrným druhem své samoty, nerozlučným psíkem. Povětří bylo takřka vlahé, tak že sníh, jenž byl nedávno napadl a celé pohoří pokryl, věšel se na boty a zdálo se, potrvá-li počasí tak mírné jen ještě několik hodin, že sníh opět roztaje úplně.

Nemocná vdova ležela v tmavé, vlhké komůrce, plné dětí, na lůžku, kdež bylo jen trochu slámy, modře povlečená podhlavnička a rovněž taková svrchní peřina. Bída hleděla z každého kouta.

Hlavní podstatou nemoci bylo vysílení následkem přílišného namáhání a nedostatečné výživy. Nařídil jsem, čeho bylo potřebí, zejména, aby nemocné poskytnuta byla sílící strava; bylo ovšem patrno, že opatřiti sílící stravu bude asi velmi nesnadno.

Jednoho z odrostlejších chlapců vzal jsem s sebou; musilť jsem teprv doma připraviti lék, s nímž chlapec pak rychle k matce pospíchal.

Teprv nyní, když hoch s lékem odešel, rozepjal jsem kabát a chtěje podívati se na hodinky spatřím, že šňůrka — delším užíváním již vetchá — jest přetržena a medaillonek že jest ten tam.

Bylo mi, jako když nůž mi vrazí do srdce. Kde asi jsem milou mi památku tu z dob šťastnějšího mládí ztratil, nemohl jsem se ovšem s určitostí upamatovati; nejspíše, že stalo se tak cestou. Vzpomněl-li jsem při tom na vlhký, na boty se chytající sníh a na nastávající soumrak, tu vzdával jsem se předem vší naděje, že s medaillonkem se ještě kdy shledám. Vyslal jsem sice ihned zvláštního, spolehlivého posla, aby po cestě pátral a aby i u nemocné se poptal, neztratil-li jsem snad medaillonek tam; — posel vrátil se ale po dlouhém hledání a ptaní s nepořízenou.

Rozloučil jsem se tedy se slzou v oku s jedinou památkou na nejkrásnější okamžik svého života na dobro…

Hoch přišel ještě několikrát pro lék a konečně s radostnou tváří mi oznamoval, že maminka se již uzdravila a že, až pár grošů vydělá, k pořádnosti se přihlásí.

Usmál jsem se. Vědělť jsem již, jak ta pořádnosť dopadne. Uzdravená — přijde-li totiž vůbec — zeptá se snad, co jest dlužna, a udám-li jí nějakou částku, začne od Adama a Evy a skončí prosbou, abych jí to — odpustil — že nemá! Nebyl to první, ani poslední pacient, co se mnou podobným spůsobem „učinil pořádnosť“, — lidé již mne znali a hřešili na mou neznalosť osobních poměrů a mou dobrotu i ochotu mnohdy i v takových případech, kde platit mohli.

Rozumí se, že za takovýchto okolností s hmotnými poměry mými nedopadalo to při vší četné a hojné praxi příliš skvěle a že toužil jsem čím déle, tím více po příznivější změně svého působiště, ba že byl jsem konečně zde již jako na trní.

Uzdravená vdova dlouho se neukazovala, až konečně o štědrém dnu se dostavila. Z počátku nevěděla ani co by vlastně řekla, až konečně se osmělila a jala se prosit za odpuštění, že tak dlouho nepřichází.

„Vždyť je dobře!“ — pravím. „Vím, že kromě děti ničeho nemáte a obec že jest také chudičká. Jděte tedy s Panem Bohem domů!“

Ženě vyhrkly slzy z oči. načež klesla na kolena a podávala mi něco v papírku zaobaleného. Rozbalím to — — a k nemalému úžasu spatřím — svůj medaillonek.

„Jak jste k tomu přišla?“ zvolám, jat jsa dílem radostí, dílem nedůvěrou a hněvem.

Žena vypravovala na to s třesoucím se hlasem, že medaillonek nalezl na cestě chlapec její, když vracel se ode mne poprve s lékem. Jelikož nebylo doma ani krejcaru peněz a nemocná nařízenu měla sílící stravu, stal se nalezený medaillonek nemocné pravým dobrodiním. Nevzpomněla ani na povinnosť ohlásiti nález na obecním úřadě, nýbrž poslala chlapce ihned do města, aby skvost u žida zastavil a z utržených za to peněz aby koupil maso. Peníze stačily při skrovných potřebách nemocné po celou její nemoc. Když z úst posla medaillonek hledajícího zvěděla, že nalezený skvost patří mně, tu prý jí ovšem u srdce bodlo a svědomí činilo jí stále trpké výčitky, — bylo však již pozdě, medaillonek byl již v městě a pud sebezachování zvítězil nade všemi jinými city. Teprv když uzdravila se úplně, umínila si, že hned z prvního výdělku medaillonek vyplatí a mně jej poctivě odvede. To také učinila.

Nevěděl jsem, mám-li ženě domluvit, že dopustila se zadržením a zastavením skvostu skutku nehodného, či mám-li jí ještě poděkovat za to, že vůbec medaillonek přinesla;… ba myslím, že potěšen jsa z celé duše, že mám zase předrahou tu památku v ruce — skutečně jsem jí poděkoval a vtiskl jí kromě toho ještě i zlatník do ruky. — — Naše „pořádnosť“ byla tím ukončena.

Štědrý večer, chvíli to štěstí a blaha, strávil jsem tenkráte velmi vesele a spokojeně.

Léta ubíhají a každým dnem cítím, že vždy dotíravěji začíná klepat a se dostavovat — — blížící se stáří. Pružnosti ubývá, v kloubech zlobí rheumatismus, — brzy schází to, brzy ono, — někdy mrzí všecko na světě a netěší pranic…

Dávno již opustil jsem pohorskou krajinku, — různé bouře proletěly od té doby duší i srdcem mým, — bouře to někdy tak kruté, že celá bytosť má pod nimi se prohýbala a že jen tuhé brnění dávných trpkých zkušeností nedalo mi klesnouti. Prchly všecky — všecky krásné naděje a růžové sny: se srdcem schladlým hledím mužně vstříc tomu krutému mrazu života… děj se, co děj!

Jen ty, medaillonku milý, zůstal jsi mi dosud věrným — ba nejvěrnějším průvodčím!

Vykonal jsi již tak mnohou pěknou úlohu, — vykonal jsi ji co něžný dáreček z lásky, — vykonal jsi ji i co památka a upomínka na doby štěstí, — vykonal jsi též šlechetnou úlohu humanismu u chudé, nemocné ženy, — a jsi mi dosud útěchou a byť i němým, přece drahým přítelem… Zbývá ti ještě jenom jedna úloha, — — abys, až ustelou mi k spánku věčnému, spočinul i v hrobě věrně na mém — mrtvém srdci… Tížit mne nebudeš!