Vánky a vichřice/Duše
| Vánky a vichřice Ferdinand Karafiát | ||
| V mlhách | Duše | Pes |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Duše |
| Autor: | Ferdinand Karafiát |
| Zdroj: | KARAFIÁT, Ferdinand. Vánky a vichřice. Brno: A. Píša, 1910. s. 100–104. |
| Licence: |  PD old 70 |
Rozzelená se luh i háj a přečetné květinky pestře zbarvenými očky-květy zadívají se radostně v svět. Podívají se, pohrají si s větérkem, políbí se svými milenci a plny slasti i touhy vydechnou do vzduchu vůni — svou duši. A vůně, duše květin, vznese se do vzduchu a popluje a popluje jím, čarovné kouzlo, téměř nepoznaná.
Jako duše člověkova kdesi hluboko zakotvuje a jen několika vyvoleným se otevírá, tak i duše květin, vůně, kdesi na neznámých téměř místech se v jistých buňkách utvořuje v tak velkém množství, že celé částice se od ní oddělují a prchají do šíra, ne aby hmyz lákaly jak se myslilo (vždyt na př. právě nejvonnější květiny nemají ctitelův, a pyl a šťávy, na které hmyz jde, nemají vůně), nýbrž plují vzduchem jako jedno z krásen, plují však velice málo známy, velice málo pochopeny.
Čich náš, nynějších lidí, nestačí, abychom krásna vůně plně zažili. Oproti krásnům vnímaným zrakem a sluchem, ba i hmatem i chutí, je toho, co nám dáti může čich, velice málo. Je to smysl zakrnělý nebo teprv rostoucí?
Snad byl kdysi daleko silnějším, uvážíme-li, co jest čích zvířatům. Ale pak zakrněl, poněvadž toho čichu zvířecího jsme nepotřebovali. Náš mozek rostl a jemněl a žádal si požitků jiných. A čich, jeden z jeho sluhů, se přeměňoval. Teď jistě mu nestačí, ale jest na cestě vývoje. Ovšem, cesta taková se měří jen tisíci věků, než že čich po ní jde, o tom svědčí už pozorování poměrně několika málo let. Tak na příklad staří národové znali pouze nejhrubší a nejnápadnější vůně, řekl bych, nejkoncentrovanější, jakou vydává mošus, myrrha, ambra. O vůni různých květin se zmiňují staří latinští a řečtí i hebrejští básníci velmi zřídka.
Vůbec lze pozorovati, že zjemňování čichu, co do odstínů různých vůní, jde s kulturou.
A přece co asi přerůzných vůní se vznáší vzduchem, jímž jdeme, jichž nepoznáváme! Co duší květin obsahuje vzduch, které plynou kolem nás, divíce se snad tomu, že jim nerozumíme. A přece stále jemně narážejí o náš lenivý smysl, budící ho k životu.
Vzbudí ho? Ó jisto! A přejdou věky a čich přenášeti bude duše květin na duše lidí a tyto budou bohatší zase o jedno krásno, krásno snad větší krásen až dosud známých.
Nepoznáváme i my za těchto časů nová a nová světla a paprsky? Nerodí-li se nové souzvuky a nové barvy tonů? Tak, možno, že mu také známa dosud pouze nejsehnanější vůně; přijde čas, kdy se objeví, že voní i různé jiné věci, přijde čas, kdy člověk cítiti bude světlo, tmu, jitřenku, kdy omdlévati bude rozkoší z počichu vůně jdoucí z paprsků měsíce i hvězd.
Duše květin potom radostněji budou plynouti v svět, že nejdou nadarmo, nýbrž že najdou duši po nich prahnoucí, že do ní zapadnou, ji osvěží, oživí, občerství. Teď plynou — bludné ovečky. A duše člověka?
Jak často bloudí světem nechápána. A vznáší se vysoko a vysoko a šeptá a pěje své zpěvy a hledá duši souzvučnou. Někdy se zdá, že se zdarem bude její bludná pouť: chvalozpěvy tryskají z ní, slastí rozechvělé. Však zklame-li ta duše, která měla býti souzvukem, tím žalostnější další pouť, další hledání.
Dobrovolně a štědře vydychují květiny své duše. Však to vše necitelným lidem nestačí, a vyrvávají někdy duše květinám násilím. Maeterlinck soucitně torturu tu pozoroval. Lístky z růží se dají do velkého kotla a do toho se vpouští pára. Lístky horkem se svíjejíce potí se bolestí a pot jejich v malých krůpějích odkapává z kotla — vzácný růžový olej. — Jasmín jest ještě mlčelivější. Ubohé bílé, vonné květy! Nestačí, že se o své duše sdělují se vzduchem, nestačí, že naplňují vzduch fluidem, nítící srdce k rychlejšímu tluku a ústa k vyslovení sladkých slov. Nestačí to! Hrubá ruka otrhává bílé květy a násilím z nich duše rve. Mezi dvěma skleněnýma deskama, potřenýma vrstvou tuku, leží umírající chudinky a teprv ve smrti odevzdávají svou duši tukovým vrstvám. A zemřelé se odhodí a na desky se kladou nové a nové květy, sta a sta jich zemře, než hrabivý tuk se dušemi jejich nasytí. Pak tuk se vyluhuje líhem a líh zase přepracovává — až se v lahvičce ukáže duše květiny, étherický olej jasmínu, vůně v otroctví, duše v porobě.
A víte, která květinka je nejmlčelivější a klade nejtužší odpor? Malinká, skromninká fialka. Ta teprv horkem sálajícím tukem přivedena je k mluvení a ke smrti.
V utrpení odevzdaly květinky duše svých duší a naposledy promluvivše — zemřely.
I na člověka někdy dolehnou strasti a bolesti. Hoře a stesk perlíkem buší do mozku a srdce a bolest jako nesmírně těžká deska tlačí smysly a myšlenky. V takových chvílích opravdu těžkých, ve chvílích smrtelné bolesti, ukazuje se nejsmutnější duše člověka, duše z duše jeho, a vystupuje zářivá, čistá, taková, jakou skutečně jest.
Z bolesti se zrodila, z ní vyvstala jako květ nepotřísněný tělesnem.
A taková čistá a skvělá jde a otevírá si teprv dokořán duše, které jí dříve nerozuměly, vyvolává teprv vroucí vzpomínky a účast a soucit a snad i obdiv. Ale ty oči, jež jde líbat, se — nadarmo — slzami lásky ovlažují; ta srdce, jež jde navštěvovat, se — nadarmo — jí vstříc otvírají — nadarmo, nadarmo!
Z velké bolesti se podstata duše zrodila — tělo dochoralo.
Až duše květinek bratřiti se budou s duší dodýchavšího těla tam kdesi mezi kříži a náhrobními kameny, pak teprv srdce zalká porozuměním, oči zalejí se soucitem — nadarmo, nadarmo…