Vánky a vichřice/Byl jeden strom…

Vánky a vichřice Ferdinand Karafiát
Z mého života	Byl jeden strom…	Loučím se s mořem klasů!

Údaje o textu
Titulek:	Byl jeden strom…
Autor:	Ferdinand Karafiát
Zdroj:	KARAFIÁT, Ferdinand. Vánky a vichřice. Brno: A. Píša, 1910. s. 62–66.
Licence:	PD old 70

O jednom stromu vám chci povídat,
smrt jehož já a všecek život účastně
jsem sledoval. Když smutkem zmírá duše má,
tu ne já lidí, nýbrž stromů řeči naslouchám,
a každá květina a každá travička mi je pak životem,
i cesty broučka s útrpností sleduji, když v podvečer
kams spěchá, nese osud svůj,
buď touhy ukojit neb někde o samotě umírat.
Však nejvíc moje zraky poutají
vždy osamělci, stromy, které bůh ví jakou náhodou
tak opuštěně hledí k nebesům. Vždyť zdá se mi,
že osamělé stromy vyšším žijí životem,
že prociťují strasti samoty i její slasti tak,
jak člověk, který rovněž osamění volil si,
a s steskem hledím k jejich korunám
a ony šeptem svým mi slzy v oči vhánějí — —
já třesu se a zmírám bolem jich,
svou vlastní bolest cítě dvojnásob.
Tak jeden strom jsem poznal a se přesvědčil,
že stromy také mají duši, život svůj
i lásku svou.

* * *

                        Osamělý stál.
Mně zdálo se, že společností povrhal,
že volil žíti jenom svojím snům
a nechtěl ničím jiným si jich poskvrnit.
A miloval můj strom —
(já jeho tajemství jsem vypátral) —
a sladce ševelila jeho koruna,
když dobrá labuť, čistá, bělostná,
se z dálky k němu blížila,
a všecek blahem on se chvěl,
když na větve si jeho usedla
a krásnou hlavu svou si o ně opřela,
jak chtěla by mu povídat,
že také jí je bolno bez něho,
že s láskou na něj vzpomíná
a láska že ji k němu přivádí.
Tu strom se chvěl a blahem listí zjasnělo
a květy z větví vzpučely
a ihned vydávaly ovoce.

A rány, které někdy za bouře
si strom ten utržil, se rychle hojily
a nezdolaly síly jeho ani vichr, ani bouř.

A dlouhé větve dvě měl ten můj strom,
jež jako ruce do vzduchu se týčily,
jak prosíce neb po labuti toužíce.

Tak žil můj strom. A labuť chodila
a rány jeho hojila a strom můj kvet’
a plodil ovoce
a požehnaný život jeho byl.

I v zimě oslavoval příchod labutě:
tož jíním krásným zdobil se, jež démantem
se třpytilo, a jako drahokamy ověsil se vždy,
jak stříbro třpytnými a hravými,
když milá labuť jeho přiletla,
aby ho těšila i léčila.

Než jednou marně větve své
ten strom můj vztyčoval.
Nešla labuť; nešlo blaho; nešlo štěstí.
A strom se jenom smutně chvěl
a listí vyprávělo o veliké jeho bolesti.

I slzy z nitra stromu vytryskly
a tekly jako velké, kalné krůpěje,
a mluvily jak ústy lidskými
o utrpení, kterým strom můj umíral.
A neměl bez labutě síly už,
aby se udržel.
Vždyť ani rány utrpěné už se necelily, jako dřív
pod drahým hlasu její šepotem,
ba šířily se víc a k více slzám nutily
a bouře zle se o strom vzpírala
a sláb a chorý on pak umíral.

Pak přišli lidé; strom můj podťali.
A se vzlykem on padl na zemi,
i umíraje vzpomínal on svojí labutě,
i umíraje týčil svoje větve dvě
jak prosbu, aby ještě přilétla
a život jeho spasila.
Než marně! Klesl ve své samotě a opuštěn,
a hlínou tělo jeho přikryli
i prosebně se vztyčující jeho větve dvě.

* * *

Já po čase zas uviděl svůj strom.
Mně zdálo se, že celé tělo jeho jedna velká slza jest,
tak oblit ztuhlou mízou byl.
A ze spod hrobu ony šťastné jeho větve dvě,
na kterých lepá labuť sedala,
se stále v onu stranu týčily,
zkad ona, spásná, lék
i život jemu kdysi nosila.
A viděl jsem, jak láskou nesmírnou
strom labuť miloval, když ani smrt,
ni hrob ho nepřiměly k tomu,
by po ní nelkal, aby slzy netekly
a aby větve jako ruce ve stranu,
kde tušil ji, se netýčily prosebně
a s chvěním zmírajících sil.

* * *

                         To viděl jsem.
A proto vám to všecko povídám,
abyste věřili, že nejenom lidé,
než také stromy a to všecko kolem nás
svou duši má a lásku svou,
a byste s úctou vzhlíželi
k těm stromům osamělcům, které někde vidíte;
vždyť nevíte, zda bolest velikou
strom právě ten snad necítí
a zdali nechystá se marnou láskou svou
snad právě k smrti své.