Vácslav Beneš-Třebízský (Braun)/XI
| Vácslav Beneš-Třebízský (Braun) Josef Braun | ||
| X | XI | XII |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XI |
| Autor: | Josef Braun |
| Zdroj: | Spisy sebrané: Z různých dob Online na Internet Archive |
| Vydáno: | In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904. |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Václav Beneš Třebízský |
(Beneš spisovatel. Kdy a jak dlouho psával? Obcování s lidem živý pramen jeho prací. Z duševní dílny. Péče o jazykovou stránku děl. Veliká píle spisovatelská a její výsledky. Jak vysvětlujeme popularitu Benešovu? V čem spočívá jeho individualita spisovatelská? Vůdčí idea při jeho spisovatelském působení a s ní nepřímo souvisící nedostatek realismu v jeho pracích. Bílého ocenění Benešovy práce literární v celku. Spisovatelská činnost Benešova pro mládež. Psal-li Beneš i drama? Názory jeho o kritice. Hlas o vzdělávací hodnotě Benešových spisů.)
Na Klecanech dospěla spisovatelská činnost Benešova svého vrcholu nejen množstvím, ale i hodnotou prací. Dříve než přikročíme k rozboru této jeho činnosti, připomeňme si způsob jeho života, který pravidelně v Klecanech zachovával.
„Ráno,“ opakujeme po hodnověrném svědku Klecanském, „opouštěl lůžko pravidelně o sedmé. Po denní mši sv. — v letě o půl 8., v zimě o 8. hod. sloužené — půldruhé až 2 hodiny psával. Pak odbyl si hodinu vyučování školního a vydal se po 11. hodině na procházku. Přesně o dvanácté obědval, po obědě četl. Odpoledního odpočinku nemiloval. Pak zase psával aspoň do čtyř hodin a potom vydal se opět na procházku. Večery trávil v kruhu Klecanských přátel, různým způsobem se bavě nebo v pokoji pana faráře, s nímž — mnohdy až do 11. hodiny — rozmlouval. Večer psal jen v první čas po příchodu na Klecany, ale to často a do pozdní noci.“
Z toho seznáváme, že ve všedních dnech a za normálních poměrů psal aspoň čtyři hodiny denně. Ovšem, že v duševní jeho dílně nepřestává ani nepočínala práce tím okamžikem, kdy vzal péro do ruky nebo je odkládal. Každý pohled z kaplanky, jejíž vyhlídku nahoře jsme popsali, i každá vycházka alejí míšeňáků z Klecan ku Drastům, kudy obyčejně se brával (mnohdy nesa s sebou dalekohled), a odkudž viděti Řip s bílou kapličkou, Bezděz hrad, blíže Žalov, kostelík Levohradecký a jiné památníky slavné minulosti, musily v nitru Benešově i v těchto chvílích věnovaných oddechu a procházce jen podněcovati onen tvůrčí plamen, jenž mu osvěcoval minulost a starou slavu národa. Na této aleji i v nedalekém háji na t. z v. „vyhlídce“, kde rád za jara i léta sedával,[1] vznikl nejeden motiv jeho prací.
Lid sám, jeho mluva i jeho tradice, jeho způsob myšlení i jeho smýšlení byly mu pramenem, k němuž nepřestával se obraceti, a jako nebylo dítěte, jehož by na cestě byl nezastavil, tak dával se na vycházkách za každé možné příležitosti do rozmluvy s dospělými. Zvláště se starci rád hovořil.
Když byl Beneš poprve na výletě na Levém Hradci a převozník konečně převážel jej i s jeho průvodčím nazpět přes Vltavu, „rozhovořil se (píše jeho průvodčí) s přívozníkem a nemohl se s ním ani rozloučiti. Dvakrát jsme přejeli Vltavu, a hovorný stařeček také se nemohl od dobrého pána odtrhnouti, jako by věděl, že ho dobré zpropitné nemine —“. Také při jiných výletech ovšem nepropustil jediného stařečka, aby nezeptal se ho na pověsti místní či krajové. Nemohl-li se ničeho doptati přímo, rozpředl hovor o věcech vymyšlených (tak obyčejně na př. začínal: „ale vždyť tu prý straší“) a pak obyčejně zápisník jeho odnesl nějakou památečku, kteráž zvěčněna v nejednom spise Benešově."
„Často zadívav se v dál,“ čteme o něm v „Matici lidu“, „pravil z nenadání, že napadla mu myšlénka; hned v přebohaté paměti své shledával určitou osnovu a outek v knihách historických. Netrvalo to dlouho, a nová povídka se tiskla.“
Zajímavou episodu, týkající se „Bludných duší“, vypravuje nám jeden z jeho přátel: „Byli jsme jednou na procházce u Přemyšlenského háje, a když jsme vyšli na vysokou tamní planinu, objevil se našemu zraku ohromný balvan uprostřed pole. Neznaje tuto končinu, podivil jsem se tomu zjevu: „Aj kde se zde vzal bludivec?“ — „Cože pravíte? To že jest bludivec?“ řekl Beneš. Nyní se zamlčel a po chvíli řekl: „Takových bludivců je mezi lidmi dost a bývalo jich ještě více“. Než jsme došli domů, měl již postavu šlechtického Refundy utvořenu a dle něho nazval román, jejž kolem postavy jeho vytvořil, „Bludivec“.
K tomu připomínáme, že Refundova postava vynikla ze vzpomínek na Benešovo dětství, kdy starý Beneš o podivném „Refundovi“ synkovi vypravoval. Název „Bludivec“ změnil k radě Vácslava Vlčka, v jehož „Osvětě“ práce tato byla otištěna, na „Bludné duše“.
„Než počal psáti, velmi pracně všecka díla historická prohledával,“ čteme dále v „Matici lidu“, až když vše důkladně zjistil, pak teprve počal psáti, ale pak mohl psáti také rychle. Nerozděloval si látky předem na jednotlivá oddělení, procítil ji celou nejvřeleji, v duchu vše viděl se rozvíjeti, a pak psal přímo na čisto.
Stalo se kdysi, že diktoval některým přátelům, ač nebylo to z pravidla jeho zvykem; ale těžko prý mu bylo postačiti. Co jednou napsal, ovšem nerad pozměňoval a přepracovával, ale na „mniších vyhnancích“ a na samotných „Bludných duších“, jež k radě redaktora „Osvěty“, tušíme docela dvakráte přepracoval, máme důkaz, že v určitých okolnostech přece se nezdráhal tak učiniti. Nebylo to jistě k neprospěchu těmto jeho pracím: „Bludné duše“ jsou nejlepší a „Letopisy Sázavské“ lepší jeho práce. Také o „Královně Dagmaře“ a o „Martinu Puškarovi“ se zmínil přátelům svým, že nutno je přepracovati.
O snaze Benešově, jazykovou správností zdokonalovati svoje díla, napsal nám prof. Vycpálek, druh jeho z dob seminářských: „Když kdysi, potkav Beneše v Praze v Bredovské ulici,[2] vytýkám mu nepečlivost slohu, povídá on, že mu to nedá: jakmile něco napíše, že již nemá trpělivosti, by to ještě přečetl. Na to já, by aspoň přečetl chyby, které mu najdu v některém (jeho) spise, a opravy; že mu z každého jeho spisu vzdělám takový brousek, na němžto by se učil a sloh vylepšoval a ušlechťoval, k čemuž on milerád svolil. A od té doby udělal jsem mu několik takových brousků, jichžto působením pozdější spisy Benešovy byly daleko lepšími prvých (viz na př. „Anežku Přemyslovnu“ z prvějších proti kterémukoli z posledních). O některé věci se se mnou trochu hamonil; chybě, které uvyknul, nechtěl zhola odvyknouti, až po delším domlouvání nebo důkladnějším poučení. Zvláště nerad vzdal se germanismu v lid už vniklého."
Že nepracoval pomalu a zdlouhavě, již nahoře bylo vzpomenuto; jeho hbitost při práci musila přirozeně se státi rychlostí ne-li kvapem, když v pozdějších časech kde který podnik belletristický žádal Beneše o práce, a on - neodepřel nikomu. Někdy byl nucen pracovati i o několika povídkách najednou. Tento kvap i roztříštěnost nemohly ovšem zůstati bez škodlivých následků na uměleckou hodnotu jeho prací v pozdější době; Beneš však byl si toho vědom, a jako výroky jeho o „Dagmaře“ ao„Puškarovi“ utvrzují nás v přesvědčení, že děl svých nepřeceňoval, tak známe nejedny stesky, jimiž touží na tyto ustavičné žádosti, vyznávaje, že by bylo nejlépe, kdyby psal jen do několika málo literárních podniků. Zajímavo jest, nejen že těmto ustavičným žádostem nedovedl odolati a že nikdy žádnému podniku spolupracovnictví svého odepříti nedovedl, ale že dokonce nebyl potěšen, jestli některá redakce delší čas o jeho příspěvky nežádala. „Psaní bylo Benešovi pravou rozkoší,“ píše nám jeho přítel. „Psával na počátku pobytu v Klecanech často do 2. i do 3. hodin v noci, nepozoruje ani, že je tak již pozdě. Tu býval přepadlý, a když jsem si ho všimnul a tázal jsem se ho, zdali mu snad něco chybí, nikdy mi pravou příčinu neřekl. Teprv později se přiznal k tomu. Říkával, že osoby, jednající v povídce, vidí před sebou, a že se nemůže od nich ani odtrhnouti.“
„Několikrát jsme počítali jeho díla,“ pokračuje týž jeho přítel, „a tu přál si vždycky, aby mu Pán Bůh dopřál aspoň 50 let věku. Pamatuji si také, že jednou vyrovnal své všecky spisy na stůl a měl z toho velkou radost. Říkával mi: „Počkejte jen — než vyčerpám látku z našich dějin, zvláště z pohnutých dob, budou oba tyto stoly plné.“
Neobyčejná Benešova píle nezůstala ovšem bez výsledku: v osmi letech, jež v Klecanech strávil, napsal daleko přes šedesát větších menších prací belletristických. Obmezením místa vázáni, nemůžeme vypočítati, které to jsou; podle letopočtu, při každé z prací v „Sebraných spisech“ připojeného, snadno se dá jich řada sestaviti a vysvitne z ní, tušíme, jasně, že Beneš nesahal do dějin pro látky ku svým pracím podle nějakého určitého, předem stanoveného chronologického plánu. Tak během jednoho roku napsal po sobě povídky, náležející dějinným pozadím svým dobám mezi sebou daleko vzdáleným. Látkou svou sahají do všech dob české historie: od časů nejdávnějších, kdy první paprsky Kristovy víry zazářily na české nivy, až do dob nejnovějších, kdy našemu lidu po dlouhých věcích sňato potupné a tížící jho roboty. Dějištěm jich jsou ovšem města, hrady, tvrze, zámky, dvorce a dědiny naší vlasti, jen Martinem Puškarem a Příšerami vyšel Beneš z vlasti, ale zůstal přece mezi Slovany.
Nám, kteří jsme si vytkli tuto za úkol vypsání života a povahy Benešovy, nepřísluší posuzovati a kritickou analysí rozebírati uměleckou výši jednotlivých jeho prací. Na nás náleží spíše říci, jak, t. j. za jakých okolností byly napsány, kdy a kde; poslední platný úsudek, jaké jednotlivé z nich jsou, přenecháváme historii literární nebo tomu, kdo vytkne si za úkol napsati ne obraz životopisný, ale portret literární. Ovšem ale, jak níže vysvitne, nevyhýbáme se úkolu rozebrati spisy jeho potud, abychom ukázali na jeho individualitu, kterou lišil se ode všech současných vzdělavatelů české slovesnosti, a která byla hlavní příčinou jeho populárnosti. Podle životopisné své úlohy můžeme pak ještě nejvýše konstatovati, jak byly jednotlivé spisy Benešovy současnou kritikou přijímány; a připojíme, že hned od prvních pokusů až na samý konec literární dráhy, jenž byl bohužel také koncem Benešova života, bylo to přijetí napořád příznivé, a že víme jen o dvou případech, níže uvedených, kde kritika pronesla vážné námitky. Ale ještě příznivěji nežli kritika, přijímalo práce Benešovy čtenářstvo samo, a to nikoli jen vybraný kroužek oněch, kteří za všech okolností zábavné literatuře zůstávají věrni a přirozeně těší se každému zjevu vynikajícímu, ale onen široký kruh čtenářstva, jehož srdce získati nedovede každý spisovatel.
Tuto popularitu vysvětlujeme dvojí příčinou. Jednak byla to látka jeho prací sama: čtení s látkou dějepisnou mělo a bude míti vždy v národě našem hojněji čtenářů než v kterémkoli jiném, jenž i v přítomnosti požívá politické i národní svéprávnosti. Ale ještě více byla příčinou této popularity Benešova individualita spisovatelská. Ona klíčila již v Benešovu mládí, v oněch chvílích, kdy poslouchával muže z lidu: otce, děda, táčkáře; mužové z lidu to byli, kteří svými stesky, touhami i pamětmi jej na spisovatele odchovali, aniž byl se studiemi, které neoddálily ho daleko od vrstev, v nichž se zrodil, a nezavedly jej do kruhů, jež by naprosto jinak cítily a smýšlely, nežli jak on již v letech pacholetských smýšleti a cítili se naučil, v nejmenším odcizil jejich stanovisku, jejich názorům a tradicím — proto uměl k srdcím lidu tak úchvatně promluviti. Vhodně nám tu poslouží slova estetikova, jenž praví o umělci, že „zvláštním způsobem poznává svět, a proto, kdo vystihnouti chce pravou podstatu umění, nejvíce to jeho poznávání studovati musí. Je tedy dílo umělecké výronem zvláštního pozorování.[3] — —“ „Umělec-básník svým způsobem poznávaje svět, neposkytuje nám věrný obraz světa objektivního; poznatky jeho jsouce zbarveny subjektivností jeho, jsou ten materiál, ze kterého vytvořuje nám svět svůj. — Uměním svým umělec přírody nenapodobuje, ale jak on ji poznává, nám představuje ve vidinách svých, a ty jsou mu přece ideálem."
Toto „zvláštní pozorování“, tedy stanovisko, s něhož při tvůrčí své práci Bencš-uniělec patřil na dějinné látky svých prací a na všecek náš český svět, bylo stanovisko starého českého písmáka, rozumáře venkovského a starých pamětí čitatele — totéž stanovisko, na němž stáli otec a děd Benešův. Že nevystoupil nad ně ani nesestoupil s něho, je tajemství nejen jeho individuality, ale i jejího následku, totiž populárnosti a jeho síly, kterým poutá ku svým pracím srdce nejširších vrstev českého čtenářstva.
Vroucí cit ku rodné zemi a ku jejímu jazyku, stupňující se u Beneše v lásku, ať díme fanatickou, zbožná úcta ke zvykům starodávným, ku právům našich předků, hrdost nad jejich vítěznými zápasy, nesmírný žal nad jejich porážkou a potlačením: to vše vzklíčilo v Benešovi již při vypravování starců pod doškovou střechou rodné chaloupky i prodlením času vzrostlo, vzmohutnělo a kypělo v útlých, ale mocně cítících prsou mladého muže, pudíc jej bezděčně, aby vtělil všecky tyto city ve formu historické povídky. A poněvadž tyto city jsou částí přesvědčení, jež tkví pevně v hloubi srdce každého uvědomělého, pravého Čecha, musily přirozeně spisy Benešovy docházeti mocného ohlasu a účinku stejně ve vrstvách širších jako v užším kruhu čtenářském, a že byly i zevnější formou svou, řečí a její obraty opravdu české a při tom naprosto svérázné, individualitě Benešově přiměřené, to jenom stupňovalo jejich úspěchy ve všech vrstvách národa. Teskná nálada, prochvívající z největší části jeho skladeb do nejhlubšího nitra čtenářova, největší síla citu, uchavacující čtenáře právě při líčení utrpení, trpného útisku a hlubokého potlačení národního, typické postavy lidí starosvětských, starců, kteří, abychom užili slova Grimmova, „zapomněli v pravý čas do hrobu se uložiti“ a kteří za každého věku měli co kárati na mladším pokolení a poučovati je o lepších časech bývalých a ctnostech předků: i toto vše jest význačná část Benešovy spisovatelské individuality, kterou rovněž vysvětlujeme stanoviskem těch, kteří pod nízkým stropem Benešovy rodné jizbice první jiskry poesie rozžehli v duši nadaného dítěte.
Jakož původem svým tkvěla v lidu, tak spisovatelská činnost Benešova v první řadě i platila lidu, k němuž poutaly jej nejkrásnější vzpomínky dětství a zároveň nejideálnější láska jinošského mládí, které i po všecken život svůj beze změny věren zůstal, spatřuje v lidu nezničitelný kořen síly národní. Širé vrstvy lidu uvědomiti, jejich dobré vlastnosti chváliti, zušlechtiti a rozmnožiti, špatné vymýtiti, zůstalo napořád ideálem jeho nejen jako kněze, ale i jako spisovatele. „Což by bylo za radost, aby z českých končin vypleta byla ospalost, rozehřáta lhostejnost, sobectví změnilo se v obětovnost, rozervanost ve svornou práci, zabednělost v probuzení, a prodejnosti aby hlava jako zmiji byla rozšlápnuta,“ píše v „Levohradeckých pomněnkách“ a tamže vyznává: „Někdy se člověk zamyslí, v myšlenky ponoří, a ký div, že zapomene na skutečnost a že si vykouzlí obrazy, jakých by si v životě našem z nejvroucnější duše přál!“ Čtouce toto Benešovo vyznání, pochopujeme a se stanoviska vlasteneckého vysvětlujeme a také omlouváme nedostatek realismu, pokud jej v pracích Třebízského (při vší bedlivosti jeho pronikati dopodrobna i kulturně dějinné epochy, jež líčí) shledáme zejména při pojmutí a líčení starců-karatelů a dívek a žen. —
Pro všecku tuto výlučnost individuality dá se Beneš ztěžka — ač v nejprvnějších jeho pracích lze uznamenati příbuznost jeho s Prokopem Chocholouškem co do výběru látky i jejího pojmutí, ba namnoze i napodobení jeho slohu — přirovnávati neb dokonce v jakémkoli směru připojovati s některým z dosavadních předních pěstitelů historické belletrie za novější doby, počínajíc Janem z Hvězdy, J. K. Tylem a Chocholouškem až po Vácslava Vlčka, Bohumila Jandu a nejnověji Aloise Jiráska. Rovněž není snadno přeložiti kteroukoli práci Benešovu do jiného jazyka, aby nebyl setřen její původní pel zevnější i vniterné formy, nemluvě ani o tom, že kouzlo, dýšící k nám z jeho skladeb, čtenáři národa jiného z těžka by bylo srozumitelno.[4]
Nemaje tuto tolik místa, abychom aspoň co nejstručněji uvedli, kterak současná kritika přijímala jednotlivé skladby Benešovy, pokud jedna za druhou u veřejnosti se vyskytovaly; na místě toho uvedeme podstatnou část úvahy v „Osvětě“ r. 1884 z péra Fr. Bílého vyšlé, kdež věcně i stručně rozebrána a oceněna jest spisovatelská činnost Benešova všecka:
„Právě rok a den po A. V. Šmilovském zahynul nám Beneš-Třebízský, maje teprv 35 let věku svého!“ píše Fr. Bílý. „Morana má u nás vybíravý vkus, osud staré lásky své k nám posavad nezapomněl! Dávnoliž tomu, co se v české veřejnosti poprvé ozvaly skromné, ale srdečné zvuky vypravování Benešova! Ihned došly pozorného a vděčného sluchu. A brzy z jeho povídek sálal oheň, rozehřívající všecku bytost čtenářovu, rozprouďující krev, rozechvívající duši. I zcela drobná jeho práce vzbudila celý tlum představ, druhdy slzy pudila v oči, jindy nutila pěsti zatínati nad tím do nebe volajícím bezprávím a ukrutenstvím necitelných nepřátel, ale i nad porobou, poddajností a nesvorností vlastní. Kdo zabrav se kdy do české minulosti, poznav aspoň z hrubého dílu utrpení předků, a vida, jak ještě bolu jejich nepřítel se rouhavě smával, kdo, pravíme, odložil vesel a kliden tu starou kroniku „minulou hrůzou rušící duševní mír“ čtenářův, o níž tak mohutně a dojemně pěje básník v předzpěvu k Vácslavovi z Michalovic? A na mysl tak útlou, na cit tak vnímavý, jako měl Beneš-Třebízský, působily jednotlivé akty naší velké tragédie dějinné tak důtklivě a hluboce, že vtiskly všemu jeho tvoření zvláštní chmurný, ponurý ráz, elegickou náladu celkovou, a toť jeden z význačných rysů jeho prací. Prožil v duchu svém tisíciletý život národa a pak slovem svým bezčetná srdce až do hloubi vzrušil a roztklivil, rozněcuje, utvrzuje, osvěžuje, tříbě a ušlechťuje v nich národní uvědomění.
Avšak povídky jeho jsou též výsledkem bedlivých historických studií, kulturními obrazy té oné doby. I nespoléhají se jen na látečnou zajímavost, nýbrž získávají si interes čtenářův teprve originálním podáním. Všecky je psalo srdce plné nadšení, dobroty a poctivosti; srdečný, zvroucnělý tón jest vedle ideálného směru i nádechu hlavním jejich znakem. Typická úsečnost dikce střídává se s plamennou rhetoričností. Odtud, jakož i ze silných kontrastů prýští se jejich účinnost. Horující vlastenec v nich ovšem nezřídka nad umělcem vítězí. Do každé povídky své vkládal Beneš celou svoji bytost, proto má každá subjektivní ráz spisovatelův tak určitě na sobě, že čtenář Třebízského ihned pozná, i kdyby povídka nenesla jména původcova v čele. Příbuznost hrdin v řečech, a smýšlení, větší štěstí ve tvoření charakterů mužských než ženských, jednotná (obyčejně chmurná) nálada v celém díle, technika namnoze až příliš jednoduchá, za to však vroucí žár dýchající z každého řádku — toť jsou aspoň některé přívlastky Benešových plodů.
Spisové jeho měli neobyčejné u nás štěstí, že je kritika zahrnovala přízní a časopisové že rádi podávali zvěst o nich obecenstvu. Ale Třebízský nebyl poize mnoho chválen, on byl také mnoho čten. Po jeho pracích byla jak ze strany literárních podnikův, tak ze strany četnářstva živá poptávka, a Třebízský horlivě se snažil napořád jí vyhovovati, v posledních letech skoro se zimničným chvatem, tak že posléze nastala vážná obava jak o jeho zdraví, tak o uměleckou hodnotu a výši jeho prací. Nemíváť dokonalost urputnějšího protivníka nad přílišné a kvapné tvoření. Ale záhy bolestný konec učiněn všelikým těmto obavám, plynoucím z upřímné k Třebízskému lásky, a s nimi také všem nadějím, které jsme do něho kladli a které choval sam, an před samou smrtí svou se vyslovil, že toho má ještě tolik na srdci, co by pověděti chtěl svému milovanému lidu!
Obzor Benešovy povídky sahal do všech takořka dob české historie. „Letopisy Sázavské“ — ať tu aspoň nejčelnější práce zmíníme — zasahují až do časův polomythických, kdy mladému křesťanství bylo tuhé ještě boje prováděti proti zakořeněnému pohanslví a zuřivým žrecům; sv. Prokop a Božetěch jsou předními obhájci víry křesťanské. Anežka Přemyslovna nás uvádí do proudu křižáckých válek a seznamuje s nádherným dvorem krále Vácslava. Královna Dagmar dovozuje, že nešťastné bratrské nesváry v rodině Přemyslovské nemusily vždy býti urovnávány oslepováním, kleštěním, vlastizradou a což toho více, nýbrž také rozumem a láskou; přes žalostnou oběť slovanské nesvornosti a tvrdošíjného pohanství — země Pobaltické — převádí nás do manželovy dánské říše, od ní oblažené. Jasná doba Karlova a zachmuřená Vácslavova, jakož i následující války husitské došly po svých světlých i temných stránkách láskyplného zpracování v četných drobnějších obrázcích, z nichž některé vybrány do sbírky „V červáncích a lesku kalicha“. Nejeden příběh našeptal našemu nadšenému vypravovateli také pověstný pták, jakož „Povídky Karlštejnského havrana“ jasně o tom svědčí.
„Stadický král“ zase byl příčinou výbuchu krutě hněteného lidu českého, jenž brzy po bitvě Lipanské proti zpupným stavům se udál — poslední to zasvištění husitských sudlic a cepů. Temnosvit doby Rudolfovy zachycuje román „V podvečer pětilisté růže“. Tuto dobu spisovatel charakterisuje případným slovem, že „za tehdejších let bylo v Čechách jako v ráji, když pán Bůh Adamovi o družku se postaral, ale kdy zároveň také v husté zeleni nepozorovan rozvíjel se had, aby potom jediným mrsknutím octl se na stromě vědění dobrého i zlého-.“ Však ve svém pravém živlu jest spisovatel, když vyličuje hroznou dobu Pobělohorskou, kde nad veškerým tím neslýchaným a nevídaným utrpením i ústa ke kletbě nastrojená oněmují žalem; ty povídky jsou krví psány, a my, vyberouce se z prvních úchvatných dojmů, teprve uvažujeme, kde spisovatel nabral barev, klidu a síly pověděti a zobraziti nám aspoň tolik, kolik toho poznáváme z „Levohradecké povídky“, „Trnové koruny“ a „Ze zapomenutých pamětí“. A tak provádí Třebízský čtenáře dějinami dále až do nejnovějších dní, zastavuje se přirozeně déle při době Josefově, do které padá čelné jeho dílo: „Bludné duše“; válek Napoleonských a roku 1848. týkají se některé obrázky, vedoucí nás „Stezkami našich dějin“ a prodlévající s oblibou „Pod doškovými střechami“.
Ve všech pracích Třebízského obráží se vysoce mravní názor jeho, který jej rovněž jako nevyčerpatelná dobrota, srdečnost a upřímnost zdobily v životě soukromém. Ač se nevyhýbá žádné látce z úmysla, nýbrž věrně podává, co mu skutečnost poskytla, přece může povídky jeho čísti každý čtenář a najde v nich mnohý požitek. Byl však též přísně spravedlivým, nepřikrašluje, co přikrášliti dějiny nedovolují, a neumenšuje zásluhy a ctnosti na ujmu věcné pravdy. „Svým ryze českým srdcem a duchem vešel v nejtěsnější shodu s předky našimi za století patnáctého a sedmnáctého, a jak život jejich procítil, a seznal, tak věrně jej vylíčil ve svých spisech.“ [5] Vstoupiv takto ve šlepěje velikých a nesmrtelných kněží-buditelů, přišel tím všemu národu vděk, a ten se vznešenému jeho duchu odměňoval týmže způsobem, jako se odměňoval oněm: srdečnou úctou i láskou. Nemáme věru v novějších dějinách svých takových příkladů mnoho, jak ode všech cítících srdcí českých vážen a milován byl tento prostý a skromný kaplan v pohorské vesnici.
Snad k tomu přispěl i lehký, prostý a všepřístupný tón, jenž se zračí ve všem Benešově tvoření. Výborné čtení pro lid — toť čestný název, který pracím jeho především přísluší. Proto se jméno jeho stalo tak populárním po všech končinách českých. Až tělo jeho dávno již bude proměněno v prach, duch jeho žíti bude dále mnohonásobným životem v jeho spisech, pokud v české hlavě bude paměti a v českém srdci vděčnosti a lásky!“ — —
Skromným doplňkem této stati profesora Bílého budiž zmínka o Benešově spisovatelské činnosti pro mládež. Jest opravdovou zásluhou paedagoga Josefa Sokola, že počínaje redigovati nově založený časopis pro mládež „Jarý věk,“ vyzval Beneše, aby vydal se na pole mládežné literatury, hned od dob Pravdových a Ehrenbergerových u nás velice zanedbané; v repertoiru svého časopisu chtěl míti zastoupenu povídku historickou. Beneš vyhověl a napsal potom skutečně pro „Jarý věk“ tyto povídky: „Zlatá kvočna Levohradecká“, cyklus menších obrázků „Povídky starého zbrojnoše“, „Pergamenový proužek“ a „Vymodlenec.“ [6] Beneš záhy zalíbil si tvoření pro maličké a měl v úmyslu během času takto probrati a české mládeži v obrazech předvésti celé české dějiny.[7] Také k pohádce, kterou pěstoval v nejprvnějších začátcích svého literárního působení, mínil se vrátiti; pan Neubert ve Slaném nám oznámil, že Beneš v posledních dobách svého života zamýšlel pro jeho náklad psáti pohádky, jež by byly vycházely ve skvostné úpravě a s malovanými obrázky.
Neúprosná smrť zmařila i jiná jeho literární předsevzetí [8]; nejdůležitější z nich zajisté byl úmysl zkusiti síly ve tvorbě dramatické. Zdálo se nejdříve, jako by byl v oboru tomto Beneš síly své již zkusil, neboť Gustav Eim, tlumočník a strážce posledních Benešových dob v Marianských lázních v nekrologu jeho v č. 171. V „Nár. Listech“ 1884. učinil tuto poznámku: „V literární pozůstalosti zesnulého nalézají se dvě neb tři historická dramata, kteráž bohdá dostanou se do rukou obecenstva.“ Toto mínění G. Eima přešlo i do životopisu Benešova v „Matici lidu“, kdež na poslední straně spisu tohoto takto jest poznamenáno: „G. Eimovi krátce před smrtí svěřil Třebízský, že má v rukopise tři dramata z doby Přemysla Otakara, z válek husitských a Jiřího z Poděbrad [9]; ta však po smrti jeho nalezena nebyla.“
Pokládali jsme tuto otázku Benešovy tvorby dramatické za velice důležitou a neopomenuli jsme nižádné strany, odkud bychom byli mohli nabýti v této věci světla. V pozůstalých papírech, které hned po smrti Benešově dány do semináře, aby tu pod dohledem a péčí dra. Doubravy byly prohlédnuty, nalezena nebyla, jak nám dr. Doubrava sdělil, ani dramata vypracovaná, ani jakýkoli náčrt aneb aspoň jakákoli poznámka, jež by svědčila, že Beneš nějaké drama připravoval. Nemeškali jsme se vyptati jeho důvěrnějších přátel, pokud j i m jest o té věci známo. Neváhame nejdůležitější z jich sdělení sem v podstatné části položiti: „Vácslav Beneš-Třebízský měl v úmyslu psáti pro nově zbudované Národní divadlo dramata z dějin českých,“[10] napsal nám p. Em. Janáček. „Mluvíval častěji o úmyslu tom, však nikdy nepostřehl jsem, že by práci tu byl počal, aniž kdy ukázku nějakou nám předčítal (což ve zvyku míval). Papírů a rukopisů veškerých po něm zbylých ujali se pp. dr. Doubrava a, tuším, dva alumnové (tito totiž vyzvedli pozůstalost v kufru uzavřenou v Klecanech a odvezli do semináře). Stalo se tak po přání zesnulého, kteréž vyslovil oproti dp. faráři Klecanskému Rottenbornovi. Když tito pánové v semináři pozůstalost prohlédli a z ní závadné, po případě soukromé a rodinné dopisy, nemající pro veřejnost důležitosti, odstranili, převzal jsem pozůstatek společně s dr. Mrázkem a náležitě jsme vše zinventovali. Jsou to přepisy rukopisů prací uveřejněných, dopisy a listiny různé, kteréž pro veřejnost nemají pražádného interessu. Mezi věcmi těmi, jak dostali jsme je ze semináře, nebylo žádné práce dosud neuveřejněné nebo vůbec počaté.“ A ani v semináři, jak již bylo podotčeno, nenašlo se ničeho v pozůstalosti Benešově, co by nasvědčovalo, že začal pracovati na jakékoli práci dramatické. Pan Janáček tedy tvrdí, že Beneš nepsal nikdy žádného drama, a tvrzení toto opírá sumovně těmito důvody: „1. Často (Beneš) připomínal, že po technické stránce činilo by mu psaní (pro divadlo) velkých obtíží, poněvadž právě tato stránka technická jemu úplně byla neznámou a on příležitost neměl divadlo častěji navštěvovati, aby ji blíže seznal. 2. Měl ve zvyku se známými svými hovořiti o počaté práci a úryvky z ní předčítati. Ve příčině dramat nestalo se tak nikdy; vůbec ani nepostřehl jsem, že by prací tou byl se kdy zabýval. 3. V pozůstalosti dodané mi ze semináře podobného rukopisu vůbec aniž osnovy nebylo.“
Náhled jen poněkud od tohoto se uchylující uvádí pan Jindřich Rais, spolupůvodce životopisu Benešovu K. V. Raisem v „Matici lidu“ vydaného: „Za pobytu svého v Klecanech, kdy býval jsem denním hostem Benešovým, čítal jsem obyčejně, co v týž den napsal. Někdy čítal jsem mu hlasitě. Kdysi, když přečetl jsem mu část povídky „Pro bílou labuť Švamberskou“, hovořili jsme o tom, jak dramaticky vylíčeny jsou některé výjevy. Podotkl jsem, že je škoda, že nepokusí se napsati drama z našich dějin. Beneš odvětil, že pokusil se již o to, práce té že však nikdo čísti nebude. Nemohu doslovně rozhovor o věci té tak opakovati, ale mám pevně za to, že měl Beneš práci jedinou a to neúplnou. —“
Za nejzávažnější pokládáme svědectví P. Kačera, Benešova přítele nejdůvěrnějšího. „Pokud já vím,“ píše P. Kačer, „dramat hotových, vypracovaných v rukopise Beneš jistě nezanechal. Pravda jest: kdykoli se Beneš zdržel v Praze přes noc (a tu jsme bývali vždycky spolu), zašel i do divadla, sám ale nešel nikdy. Při té příležitosti často pověděl: „Já bych to jinak postavil.“ — „Zkus to tedy. Ty to dovedeš,“ nejednou jsem mu odpověděl — a on: „to není jen hlavní děj — to musí býti i děj vedlejší… a co by se tomu řeklo, když by to bylo od kněze!“ a podobně … a nepsal pro divadlo. —
Jednou, nevím určitě rok, mi zvěstoval: „Mám psát pro divadlo — jsem vyzván — co tomu říkáš?“ Já řku: „Vácslave, bylo by to něco, aby tak obecenstvo volalo: Beneš! Třebízský!“ … Beneš mne huboval — ale konečně oznamoval: „Kamaráde, to bych ti vzal loži!“ Od té doby, kdykoli jsme se sešli, tázával jsem se Beneše: „Píšeš? — Už máš něco?“ A Vácslav se vždy na mne zadíval tím upřímným pohledem svým a nejednou si povzdychl a řekl: „Kamaráde, nemám času. Ale počkej jen, a uvidíš, že se ti to bude líbiti!“
Na to, ačkoli vždycky tázával jsem se: „Už máš? -—“ ni jedenkráte se nepochlubil, že by měl z dramat něco napsáno — a přece mně vždycky všecko pověděl, všecko ukázal, se vším se svěřil! — —
Beneš sice často sliboval, že napíše drama; — ano mnohému, komu na tom záleželo, aby skutečně něco napsal, pověděl: … „Mám“ — „píšu“ — ale tak činil jenom proto, aby měl pokoj, aby mnozí na něho stále nedoléhali. — Kdyby nám byl Bůh Beneše ještě zachoval, byl by jistě drama napsal, a sice — jak mi mnohokráte vypravoval — zcela na základě svého: „Povídky Karlštejnského havrana“ — a to mělo míti název: „Karlštejnský purkrabí“. — Děj měl v duši úplně hotový, a těšil se, jak vylíčí tu německou proradnost — a i to pověděl, že purkrabího musí sehráti Kolár. — Když Beneš zemřel, mínil jsem sám, že musilo něco hotového — aspoň částečně — po něm zůstati. Však hotového mně nikdy ničeho neukázal — a já jsem přesvědčen, že by mně toho nebyl zatajil — protož: napsal-li G. Eim po smrti Benešově v „Nár. Listech“ cosi určitého o dramatu, bylo to pouze p. Eima osobní mínění, které ovšem mohlo utvrzeno býti z doslechu i vlastním výrokem Benešovým (pro pokoj!) — než jistoty zde jistojistě nebylo, za to ručím.
Ostatně Beneš neměl ani tolik času, by byl mohl pro divadlo néco napsati v době poslední. Veškeré české časopisy a podniky literární žádaly si míti jeho práce — a tu Beneš — z nouze — klamal mnohé ujištěním, že už pro ně píše atd…. a kolikráte se stalo, že na různých místech měli a tiskli počátek některé povídky, aniž by byli měli celek. Tak bylo hlavně, když se počaly tisknouti povídky: „Bludné duše“, „Dagmar“, „V podvečer pětilisté růže“, „Pro bílou labuť Švamberskou“.
Račte se sám přesvědčili na místech jednotlivých, co to stálo dopisování a dožadování se, by se odevzdal ukončený rukopis prací jednotlivých. — Sám račte nahlédnouti, že Beneš měl co činiti s pokračováním. Opětuji tedy, že Beneš, ač „Purkrabího“ měl úplně v mysli hotového, a, ač mi pověděl: „a dlouho-li pak mi to může trvati — a brzo-liž s tím nebudu hotov,“ a p., dramat vypracovaných v rukopise nezanechal.
Papírů (většinou dopisů to od osob nejrůznějších) ujal se p. farář Rottenborn a odevzdal vše, jak to měl Beneš složené, panu dru. Jos. Doubravovi, vice-rektoru kn. arcib. semináře, který s ochotou nevšední dovolil každému, kdo si toho posud přál, tu Benešovu pozůstalost si prohlédnouti. Rukopisu Beneš nikdy nikomu nepůjčoval. Co psal, psával — jak se říká — z jedné vody na čisto — a již to šlo do tisku — a tak rukopisů ani zanechati nemohl. — V té pozůstalosti nalézaly se — ale jen částečně — na různých papírkách „Pomněnky“. —“
Tím, tušíme, rozřešena jest otázka, pokud dramatické tvorby Benešovy se dotýče; nezbývá než litovati, že předčasná smrt zabránila Benešovi, aby nejen z knihy, ale i s jeviště zaznělo k nám jeho výrazné slovo.
Z literárních nárazů Benešových uvádíme pouze jeho mínění o kritice. „Kritik si příliš nevšímal,“ čteme v „Matici lidu“, říkával: „Je mi to k smíchu, čtu-li, zde chválu, jinde o téže práci hanu. Kritika opravdová musila by býti vědou; především bylo by založiti důkladný jen kritický list a kritik musil by býti muž, znalý literatury všech vzdělaných národův a prost všelikých vad, jako závisti a pýchy. Mám za to však, k tomu že nikdy nedojde, spíše se domnívám, že kritika úplně přestane.“ —
Pokud však dotýkaly se jej kritiky nepříznivé — a těch, mimochodem řečeno, za celý běh jeho literární dráhy bylo velmi málo, — o tom nám podávají zprávu dva svědkové: „Právě v době,“ píše jeden z jeho přátel, „kdy jsem Beneše na Klecanech navštívil, vyšel v „Komenském“ z jara r. 1882. příkrý posudek prací uveřejněných v číslech zahájeného nového ročníku „Lumíra“. — — Mezi pracemi nalézal se také Benešův „Alchymista v haleně“. O tomto posudku vyslovil se Beneš velmi rozčileně a odmítavě, poukazuje na pravdu historickou, jakými alchymisté ve skutečnosti byli, a na nutnost tuto pravdu zjevně a způsobem co možná věrným vylíčiti.“ — „Velice zabolela jej nešetrná kritika v něm. „Politice“ ze dne 13. srpna 1879. jeho „Červánků a lesku kalicha“, praví druhý svědek, přítel jeho Klecanský.
Nemůžeme pak lépe ukončiti skrovné vylíčení Beneše jakožto spisovatele nežli slovy, která u příležitosti recense čtvrtého pořadí „Z různých dob“ napsal o Benešových spisech ve „Zlaté Praze“ prof. Ferd. Schulz: „— zvěčnělý Vácslav Beneš-Třebízský všude skvěje se jakožto nadšený apoštol lásky nejryzejší k vlasti české, jakožto výmluvný hlasatel slávy a práv národa českého, ohnivý ochránce jeho cti a života. Nynější nové dorůstající pokolení čtenářstvu českém zvláště jest povinno vážiti si spisův Třebízského jako vlasteneckého evangelia, z něhož naučí se třem národním ctnostem: víře, naději i lásce, v nynější žalostné pokleslosti všech českých poměrův a zjevův ještě více než kdy jindy potřebným podmínkám kmenovní naší existence. Čtenář historických novel a obrazův Vácslava Beneše-Třebízského musí se státi a zůstati upřímným, za všelikých proměn kolem nás neohroženým a věrným Čechem. Netoliko umělecká, ale i vlastenecká hodnota pojišťuje spisům Třebízského pro všechny časy velikou důležitost vzdělávací: zvláště pak v dobách nynějších, kde hlubšího a pevnějšího vědomí dějinného, mocnějšího zápalu pro svatou věc české vlasti v Čechách jest tak velice potřebí, jako Božího vzduchu a tepla.“
- ↑ Naproti lavičce, na kteréž sedával, postaveno péčí p. správce Janáčka klekátko s počátečnými písmeny jména Benešova a kříž s jeho podobiznou; jméno »vyhlídka« změněno na »Benešovku«.
- ↑ Setkání toto stalo se nedlouho po Benešovu vysvěcení na kněze.
- ↑ »0 studiu děl básnických« od T. G. Masaryka. Praha r. 1885.
- ↑ Svého času byla požádána El. Krásnohorská polskou spisovatelkou Helenou Kuczalskou ve Varšavě, by se otázala Beneše, kterou ze svých povídek by do polštiny dal přeložiti. Doporučil »Povídky Karlštejnského havrana«, ale není známo, zdali sl. Kuczalská skutečně je přeložila.
- ↑ Slova Ferd. Sclmlze v nekrologu Benešovu v »Nár. Listech«.
- ↑ Vyšly souborně nákladem knihtiskárny F. Šimáčka pod názvem »Obrázky z našich dějin«.
- ↑ Píše o tom v květnu 1883. příteli: »Nyní také píšu do »Jarého věku« »Povídky starého zbrojnoše«. Chci tak probrati celý český dějepis; ovšem že budu k tomu potřebovati dlouhého času …»
- ↑ 15. února 1883. píše svému příteli: »Co říkáš »Zábořskému vladykovi?« (vyšel před tím v »Hl. tiskového spolku«). Zamýšlím psáti z doby Karlovy celý cyklus — co číslo 2. »Písanská řež« a 3. »Arnošt z Pardubic«.
- ↑ Toto bližší označení látky dramat není obsaženo ve zprávách Eimových o Benešovi uveřejněných v »Národních Listech« r. i884. Nacházíme tam o dramatech Benešových pouze zmínku, kterou nahoře doslovně jsme citovali. G. Eim jinam a jindy než do »Nár. Listů* r. 1884. o Benešovi nepsal a prohlásil nám, že v této otázce ručí vůbec pouze za to, co jest v jeho zprávách 'v »Nár. Listech« r. 1884. výslovné obsaženo.
- ↑ Vyzván byl k tomu, jako celá řada jiných belletristů hned po otevření Nár. divadla a slíbil i osobně dramaturgovi Nár. divadla, Lad. Stroupežnickému, příteli svému, že o drama se pokusí a jakmile některé napíše, že dá mu je napřed ku soukromému přečtení a úsudku. Avšak, jak p. Stroupežnický nám sdělil, nikdy k tomu nedošlo.