Vácslav Beneš-Třebízský (Braun)/IX
| Vácslav Beneš-Třebízský (Braun) Josef Braun | ||
| VIII | IX | X |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | IX |
| Autor: | Josef Braun |
| Zdroj: | Spisy sebrané: Z různých dob Online na Internet Archive |
| Vydáno: | In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904. |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Václav Beneš Třebízský |
(Beneš kooperatorem v Litni. Horlivé plnění povinností v kostele i ve škole. Výlety. Návštěvy na poště. Zánět plic a pohrudnice. Odjíždí s matkou do Třebíze. Návštěva u Vrchlického. Hlasy o poměru Beneše k faráři Řezáčovi. Podpora »Svatoboru«. Ustanoven kaplanem v Klecanech.)
Jakožto novosvěcenec ustanoven Beneš 28. července 1875 kooperatorem v Litni (vikariat Berounský) a nastoupil toto místo počátkem září, neboť farní kniha Liteňská vykazuje, že první mši svatou sloužil 8. září. Farářem v Litni byl toho času P. J. K. Řezáč, známý spisovatel paedagogický.
Že „každý začátek je těžký“, zkusil Beneš zejména zde, na počátku své dráhy kněžské. Stihlať jej tu nejedna nepříjemná chvíle, mající původ svůj jednak v útlé citlivosti mladistvého kněze, jednak v osobní povaze faráře Řezáče, o jehož poměru k Benešovi dále obšírněji se zmíníme. Podle zpráv, jichž jsme si od hodnověrných svědků v Litni opatřili, byl Beneš již na počátku svého kněžského působení vzorně svědomitým u vykonávání svých kněžských povinností, jichž nebylo málo v rozsáhlé kolatuře Liteňské. Rovněž do školy, k vyučování náboženskému, nikoli nenamáhavému, spěchal rád a již tehdy říkal, že jest mu obcování s maličkými rozkoši. Času prázdného míval ve dne málo; rád by byl psal, ale nejednou byv ze psaní vyrušen, spěchal potomně raději ven z dusného, nevelikého pokojíku svého do šíré přírody, často jak jen mohl a okolnosti i zářijová pohoda dovolovaly, míře na nedaleký hrad Karlštejn a dávaje se po cestě do hovoru s prostými kolemjdoucími. Nebylo-li pohody nebo času k takovýmto vycházkám, zavítal na poštu, kdež k rodině poštmistra pana Wildta upřímně přilnul. Matce své do Třebíze psával často a býval prý vždy velmi netrpěliv a starostliv, nedocházela-li odpověď ve lhůtě tak krátké, jak si byl přál. Čítal i psával pak celé večery, mnohdy až do půlnoci, obyčejně u stolu, ale nejednou i tužkou na posteli. Těšil se, že se syny páně poštmistrovými příštím jarem bude podnikati delší výlety do okolí prý „pro seznání kraje a lidu v něm“. Ale bylo mu jinak souzeno: ve farní knize Liteňské jest zaznamenáno, že poslední nedělní mši svatou sloužil Beneš v Litni dne 28. listopadu — a v prvních dnech prosince — tušíme 4. — ulehnul na lože, zachvácen zánětem plic a pohrudnice. Chtěl se ovšem odebrati k matce, jejíž mateřské péče a ošetřování právě nyní postrádal. Ale P. Řezáč z přirozené opatrnosti nedovolil, obávaje se, že by tato cesta nebezpečný stav jeho zhoršila. Matka Benešova povolána tedy do Litně. Že byla nemoc Benešova velmi povážlivá, dokazuje vlastní jeho dopis jednomu z Třebízských přátel, datovaný 20. prosince:
„Dostal jsem zapálení plic a pohrudnice,“ píše „z nebezpečí jsem nyní prý, jak lékař každodenně tvrdí, vyvázl; když odjel Š., bylo mi opět několik dní hůře, horkost již nemám, jediné nesmírnou slabost v těle a tíži na prsou, což prý co nevidět odejde také. Do minulé soboty — celých 15 dní — nejedl jsem ničeho, leda několik lžic polévky; nyní již mohu trochu jísti. — Rád bych jel domů a svátky zažil v domově, ale nevím, jak to bude. — — Račte odpustiti, že píšu tak zběžně, ruka se mi chvěje a pak nemohu dlouho vydržet. Od matky mé račtež také přijmouti celé rodině Vaší uctivé pozdravení. Velmi ji 1o zde netěší — je to přece jen v cizině —“
Nebyla splněna vroucí touha Benešova, o svátcích vánočních doma tráviti; teprve po nich odhodlala se matička se synem, největší nebezpečí přestávším, přestěhovati se do Třebíze. Na vykonávání povinností duchovních nebylo ovšem lze pomysliti ještě ani za delší čas, jejž Beneš pod rodnou střechou strávil.
Důležito jest pro poznání Liteňské periody Benešova života, co napsal nám Jaroslav Vrchlický o svém druhém setkání s Benešem: „Minula léta (t. j. od té doby, co chodil Vrchlický s Benešem do primy ve Slaném) a já ztratil docela Beneše z paměti. Nevěděl jsem ani, že Beneš roste na výborného novellistu, nenapadlo mně totiž, že oblíbený již povídkář byl onen můj Slánský spolužák. Tu jednou dopoledne se hlásil ke mně v kanceláři české techniky mladý velebníček. Táž malá postava, tytéž zářivé, dobré oči… Úsměv jeho byl pln kouzla a dobroty. Hlásil se ke mně jako ku spolužákovi, měl srdečnou radost, že jsme se našli po letech. Přijel tenkrát do Prahy z Litně, kde kaplanoval; nebyl valně spokojen a vyjednával v Praze zde i jinde, jak by lépe zařídil svůj život, aby se cele mohl oddati činnosti literární…“ Avšak ku konci své vzpomínky dodává: „Z oněch plánů, které mi Beneš při oné návštěvě řekl, nebylo ničeho.“
O Benešovu poměru k faráři J. K. Řezáčovi, o němž tak i onak po různu bylo psáno, uvádíme předem hlas J. J. Kořána ve „Světozoru“ r. 1886:
„Dostal se,“ píše J. J. Kořán, „za kaplana do Litně u Berouna, kde byl farářem a principálem jeho farář a také spisovatel český, nebožtík Řezáč. K farnosti Liteňské náležejí kromě Litně osady Leč, Klence Horní a Dolní, Běleč, Krupné, Korno, Měřany, Drahlovice a Hatě, Hodyně, Lhotka, Haloun, Svinaře. V tak rozsáhlé kolatuře kaplan neomysta měl tolik práce ve službě duchovní a katechisování ve škole, že práce tato byla by přemáhala i muže nejzdravějšího, který by dobře mohl choditi.
Než na tuto práci přítel Beneš, když mně v Praze navštívil, nestýskal si tou měrou, jako na svého principála. Jásal a radoval se, když se dostal k Řezáčovi, spisovatel k spisovateli, domnívaje se, že bude míti v něm přítele a spolupracovníka na národa roli dědičné. Avšak Řezáč nejen že mu nehleděl ulehčiti v namáhání tělesném, on mu také ještě připravoval trýzeň duševní. Řezáč válčil s patronem zvěčnělým, Josefem Doubkem, který jej na krásnou svou a výnosou faru před mnohými kompetenty jen jako spisovatele a zasloužilého vlastence povolal; Řezáč válčil s osadníky, ovečkami svými, a kaplan jeho dostal se tak jako zrno mezi dva žernovy.
Představený farář žehral na vrchnost, vedl s ní soudy, -— kaplan neměl žádné příčiny k zášti a nenávisti; na všech stranách slyšel vychvalovati majetníka panství, který s lidmi snášelivými velmi dobře vycházel; farář byl na štíru s obyvatelstvem, vyhýbal se styku s ovečkami svými, kteří ovšem také neměli príčiny v potřebách svých k němu se utíkati. Kaplan měl i dlouhé večery na faře ztráviti a neměl vůbec choditi mezi občany a vyhledávati společností jejich, jak sobě rozhodně přál farář Řezáč — mladý kaplan však nosil v srdci ideální lásku k lidu, otvíral si srdce jeho lahodným slovem a skutkem samaritánským. Avšak čím více lnul k němu lid, tím více odvracel srdce své od něho farář Řezáč.
Tento poměr Beneše nejvíce trápil a rmoutil; na duševní boje a svízele, které tím zakusil, kolikráte slovy bolestnými Beneš si mi stěžoval. Ale přece nemluvil potupně o zasloužilém spisovateli, přece vždycky s příslušnou reservou ulevoval srdci svému. I to budiž ke cti jeho zaznamenáno.“
Poněvadž jedná se nám o nestranné vyšetření pravdy, uvádíme i podstatnou část „Vzpomínky na Fr. Řezáče“, kterou čtrnáct dní po vyjití vzpomínky Kořánovy ve „Světozoru“ zaslal témuž časopisu ctihodný veterán české belletrie P. Vojt. Hlinka (Frant. Pravda), jakožto jeden z nejdůvěrnějších přátel Řezáčových hned z let seminářských.
„Chuďas Řezáč nebyl zlomyslný,“ vyznává P. Hlinka o své návštěvě po letech v Litni, „on byl nedůtklivý, podrážděný, roztrpčený, se všemi svými poměry nespokojený, on byl věru chorý: poznal a pocítil jsem to, když jsem u něho dva dny pobyl. Hned první den zůstali jsme večer seděti na pohovce ve výklenku velikého pokoje, který mi za byt sloužil. Řezáč se vyhovořil, otevřel mi srdce a daleko přes půlnoc mi vypravoval, jak byl oklamán, opuštěn v Praze, jak nejlepší přátelé se odvrátili od něho, co zkusil, jakého nevděku se mu dostalo, jaké křivdy přetrpěl. Již prý nemá důvěry v nikoho, již na nikoho se nechce spoléhati a vázati, stačí si sám a co nejdříve vzdá se fary a půjde do výslužby.“
„I naříkal, stýskal si,“ na své služebné i na osadníky, z nichž „mužští málo chodili do kostela, ženské mnoho držely na parádu.“ —
„Ani každý kaplan Řezáčovi nevyhověl,“ píše dále P. Hlinka. „Jeden prý k němu dán byl do korrekce, aby ho napravil, vylíčil mi jejich dobré a nedobré vlastnosti, sdělil se mnou, že jim bránil navštěvovati hospody a že ještě všelicos jiného jim zakazoval, což arciť vésti musilo k mnohým mrzutostem.
A co pravil farář Řezáč o kaplanu Benešovi? Právě před tím se Beneš z Litně odstěhoval. Řezáč ještě neměl jiného kaplana, kaplanka byla prázdná, podíval jsem se na ni a nelíbila se mi, že jako v druhých pokojích dusný vzduch v ní panoval. Řezáč s Benešem měl útrpnost, byl prý slabý, neduživý, nesnesl velikého namáhání na rozsáhlé osadě, roznemohl, rozstonal se, musil Liteň opustiti, léčí prý a zotavuje se ve svém domově a je kněz řádný a velmi, až nad míru pilný. Mnoho času věnoval spisovatelství, že den mu nestačil nasazoval noc, a o tom, co psal Beneš, z počátku soudil Řezáč skoro jako Kořán ve „Vzpomínce“, a já soudím, že Řezáč tenkráte ještě mu nerozuměl, ho nepochopil, ho neocenil, a že Benešovi zrovna tak se dělo s Řezáčem.
Škoda, že si šlechetné duše jejich zůstaly cizí. Mladý kaplan, který nosil v srdci ideální lásku k lidu, byl by zajisté slovem lahodným a skutkem samaritánským přispěl a ulehčil i starému svému zbědovanému faráři, jehož srdce, jindy také na ideály bohaté, již prázdno jich bylo. Že Řezáč Beneše nepomluvil, o něm potupně se nevyslovil, to ujišťuji na své dobré svědomí. Když stížnosti na Beneše nevyjevil mně, mám za to, že ji také nevyjevil nikomu jinému.
Tak tedy nikdy stížnost nějaká Řezáčova na Beneše nemohla a nemůže se dostati na veřejnost a nemusí tudíž býti odčiněna, a to tím méně, když Beneš také potupně nemluvil o Řezáčovi, nýbrž vždy s příslušnou reservou srdci svému jen ulevoval. Vím, že dobrý a velkomyslný Beneš nejednal a nemohl jednati jinak. Budiž i to ode mne poznamenáno jemu ke cti. Však staniž se čest také Řezáčovi. Odpočívejte oba v pokoji."
Dotazovali jsme se i v Litni na tento poměr, a nebylo ani těm, kdož byli blízcí oběma duchovním, známo o jakékoli hořkosti mezi nimi. Naopak, slyšeli jsme od věrohodného svědka, že P. Řezáč velmi pochvalně jemu, tomuto svědku, vyslovil se o nadání Benešově a předpovídal mu významnou literární budoucnost. A když po několika letech jeden z Liteňských přátel navštívil Beneše v potomním jeho působišti a řeč přišla na Řezáče, zmínil se prý Beneš o něm shovívavé a šetrně. „Poukázal sám na stáří Řezáčovo,“ píše nám o tom tento jeho přítel, „a rozháranými poměry v Litni tenkrát panujícími — zaviněnou omrzelost života, kteráž trapným způsobem na Řezáče doléhala. Bylo by zapotřebí zvláštní kapitoly o tom, jakých trapných chvil dožil se Řezáč v Litni, odměňován jsa za dobrou vůli svou černým nevděkem.“ —
Beneš ztráviv v Litni necelé čtyři měsíce, — za tu dobu psal jen některé črty, vydané později pod titulem „Z klidu a víru“ — nevrátil se již sem za duchovním povoláním. Zotavoval se v rodišti svém tuze pomalu; celé týdny trvalo, než útlé jeho ústrojí tělesné nabylo bezpečnějších sil. V té době poměry ho přinutily požádati spolek „Svatobor“ o podporu, kterouž také obdržel.
Dne 9. března 1870. ustanoven byl kaplanem v Klecanech u Roztok (vikariat Prosecký). Jak jen zdraví, velice pomalu se vracející dovolovalo, pospíšil do nového působiště. Zajímavo, co se událo v den, kdy Třebíz měl opustiti.
„A když jsem se měl po několika nedělích za mlhovitého rána dubnového odebrati na nové „stanoviště“ — píše v úvodu ku „Příšerám“ — „probudil mne ještě za šera tesklivý klinkot zvonečku. V klidné naší dědince zvonili někomu umíráčkem. „Komu?“ — „Martinovi!“ zněla odpověď na otázku.". — Tedy v týž den, kdy ubíral se Beneš do Klecan, jeden z táčkářů[1] u otce jeho se scházevších, a to ten nejzajímavější, „pan Martin“, odebral se na věčnost!
- ↑ Nejdříve z nich, jak již výše podotčeno, zemřel Vácslav Kokeš — 9. června 1874., jako stařec 73letý, po něm Josef Skůra — 26. února 1875., u věku 78 let, oba sešlostí věkem. Martin Cífka zemřel stár jsa 51 let.