Václav z Michalovic/Zpěv třetí
| Václav z Michalovic Svatopluk Čech | ||
| Zpěv druhý | Zpěv třetí | Zpěv čtvrtý |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Zpěv třetí |
| Autor: | Svatopluk Čech |
| Zdroj: | ČECH, Svatopluk. Sebrané spisy. Díl VI. Praha: F. Topič, 1900. s. 46–73. Online na Internet Archive |
| Licence: |  PD old 70 |
Člunů řada kolébá se hravě
jako hejno kačic po Vltavě.
Nyní klidně podle sebe plují,
teď se opozďují, předstihují,
rozptýleně brázdí vody jas
a v šik těsný sbírají se zas.
Ale v hemživém těch člunů roji
noviců se veze klidný sněm,
bledých lící, v temném řádu kroji
pod páterů vážným dozorem.
S vody šplíchotem a ševelem
snoubí se jen tajné šepotání,
chvílemi pak přes lodice lem
do vody se ruka lehce sklání.
A tu z proudu, v němž se juná dlaň
lichotivě probírá a houpá,
blahý pocit osvěžení vstoupá
v údy malátné a žhavou skráň.
Pohled tiše vnímá vody vděk,
jak tu jiskrou nesčíslnou plane,
ryzím zlatem s dlouhých vesel kane;
zelený jej těší ostrůvek
a roj bílých obláčků, jenž plove
po blankytném nebes klenutí,
jako v jasné tůni azurové
rozptýlená pírka labutí.
Blahé city, mocně rozvlněné
kouzlem těchto zjevů, teplou vesnou,
povytryskly z hrudi přeplněné
marianské písně notou plesnou.
A jak by ten zpěvák v duše hloubi
soudruhům byl vzbudil pravou strunu,
teď hlas druhý, třetí s ním se snoubí,
jiný vpadá z vedlejšího člunu
a již s pozdviženým k nebi zorem
zajásal tu píseň zástup celý;
nad vlnami slavným, plesným sborem
„Salve,“ zaznívá, „regina coeli!“
V písek břehu zobáky své vryla
člunů družina, kde tlupa stromů
tmavé krovy dřímavého domu
zelení svou jemnou lehce kryla.
Za ním širý, utěšený sad
vábí v rozložitých větví chlad
ku záhonů pestré nádheře;
nejzáze pak vrchu slunná šíje
hrboly své kamenité kryje
pod zelené vína kadeře.
Kdysi vládla v rozkošném tom sadě
Mar’je z Pernštýna, kráska jará,
rodem byvši Manriquez de Lara.
Což by mohly v šepotavé zradě
vyprávěti tyto stromy stinné
o výjevech vábných doby jiné!
Jak tu často v pěšin jemném písku,
vinoucích se v trávník sametový
kol ostrůvků kvetoucího křoví,
při šelestu hravých vodotrysků,
při slavičím hlase mandoliny
k bokům paní, krytých zlatohlavem,
páni ve španělském kroji tmavém
tulili se jako k zářím stíny.
Kterak časem za soumraku léta
tento vodojem, kam žluté listy
nyní podzimní jen vítr metá,
vítal druhdy ve svůj křišťál čistý
jemnou vlnou, toužebně se chvící,
nožky plaché opojivých vnad,
váhavě hloub’, hloub’ se sklánějící
po mramoru stupňů v libý chlad,
bělejší, než labuť jeho snivá,
než květ leknínu, jenž po něm splývá.
Jak ten brod se věsil perlou hojnou
na kadeří světlý, temný vděk,
vymršťován dlaní nepokojnou
zápolících v žertu rusalek,
kterak růže, vonné jejich střely,
pokryly klín jeho rozechvělý…
Nyní zbožnost otců dechem vřelým,
čistým provívá těch sadů krásu,
kteréž kněžna prstem zkostnatělým
v dar jim připsala pro duše spásu.
Satyr s flétnou, Amor s lukem svým
omšeni se kryjí v listů směsi,
před níž socha světce hlavu věsí,
líbajíc kříž retem kamenným.
Do skalisek v houští zbožná dlaň
jeskyni si zasmušilou vryla
oltářík tam vytesavši, naň
šklebící se lebku postavila,
kde teď, klekna do vlhkého mechu,
v nerušené novic samotě
rozjímati může v žalném vzdechu
o pozemských věcí nicotě.
Po těch sadech rozptýlil se nyní
zástup noviců, by po svém užil
sporého chvil volných dobrodiní.
Tu se hlouček temných postav sdružil,
tamo samotář jak stín se hříží
do pestrého kvítí, v zeleň svíží.
Podél stezek revízové houští
mnohý nedozrálý hrozníček
jako růženec již k zemi spouští
smaragdových drobných perliček.
Každému kol kolem stromu, keři
plod již mladý ukryt pod kadeří,
však jej barvou od listnatých skrýší
pohled zběžný dosud nerozliší.
Růže spanilá již mocí jarou
z těsných poupátek se dobývá;
zeleného krovu hojnou spárou
v milostném se vděku zardívá.
Václav uchýlil se v sadu kout
nejzazší, kde houští zdivočilé
z větví směsi, břečtanových pout
v úkrytu mu splétá loubí milé.
Balvan, pláštěm postlán mechovým,
s kapradiny jemným krajkovím
sedadlo mu v šeru stinném skýtá;
před ním za zbortěnou sadu zdí,
na níž růžemi se šípek rdí,
svatovítská věž tam v dáli svítá.
Zde klid vábný. Kdys jen z medných zřídel
včelka bzučíc v oul se navrací
a jen motýl z rozestřených křídel
oko pestré k němu obrací.
Tuto Václav, vzdálen jarých druhů,
pochmurného otců dohledu,
v milostného snění čarokruhu
zpomínky zve v tichou besedu.
K Loretě zas v duchu volně kráčí.
S obou stran tu domů vetchých řad
do ulice pošmourné se mračí,
příčních oblouků v ně stele chlad.
Shůry vstříc mu stoupá váhavě
čtvero sluhů v pyšné úpravě
s nosítky, jež báječně se třpytí.
V jejich stěnách zlatých dokola
vykládané mnohobarvé kvítí
ze skla benátského plápolá.
A roj úbělových amorů
drobných, zlatokřídlých v jarém spěchu
po stěnách se hemží nahoru
na baňatou pozlacenou střechu.
Na temeni jejím oblém pak
se všech stran ty postavičky něžné
v hemživý se tlumí bílý mrak,
z něhož jako z mořské pěny sněžné
lásky bohyně se vznáší nahá.
Však po lýtkách k bokům opojným
rozptýlen jí předvoj bůžků sahá,
tak že hemžením tím výbojným
částečně jen divný půvab svítá;
jednotliví smělci dospěli
až po bílá ňadra nepokrytá,
ba z nich jeden nejvíc protřelý
na ramenu oblém s lukem vzpjatým
do daleka míří šípem zlatým.
Nosítka se zvolna k němu blíží.
Oko jeho v hedbáv růžový
nitra jejich nesměle se hříží — —
Kdo směs citů jeho vypoví,
když z nich oknem, ježto zpola kryje
lehká záclona, mu vzhledla vstříc
z nenadání známá dvojí líc:
Mar’je hrdé, něžné Ignácie?!
Poznaly ho. Mar’je v úsměvu
rtoma hnula; vějíř její letem
pozdravil jej drahokamů vznětem,
mihnuvších se v lehkém záchvěvu.
Stoudně pochýlila Ignácie
obličej svůj nachem rozžatý,
jejžto modrý baret cípatý,
perlou poset, v záhyby své kryje, —
něžná hlavinka v té zdobné řáse
fialince rosné podobá se.
Minuly ho. Za nosítky zíral,
z jejichž okna vějíř laškovný
vykloněn se ještě rozestíral, —
až zjev dole zmizel čarovný.
Ale dále ulicí se bera,
stále viděl obraz vděků milých,
kynoucí mu z posupného šera
oblouků a domů zasmušilých;
hlavu, klonící se rozpačitě
pod baretem modrým, v perel kmitě,
líbeznou tu živou violu
a tvář její v cudném plápolu…
Božího pak Těla obřad slavný
po třetí mu zjevil obraz její.
Řád, ve službě boží neunavný,
oltář vzácný zřídil před kollejí.
Obestlán jsa drahých látek šatem,
zaskvívá se celý stříbrem, zlatem.
Sterých květů milokrásným tvarem,
stobarevnou pýchou záhonů
příroda tu jarní vonným darem
tvůrci svému vzdává poklonu.
By pak ještě více mysli davu
okouzlili, dovršili slávu,
jinochové z žáků vybraní
místo andělů se kolem staví.
Za rameny jejich třepetavý
zlatých křídel pár se uklání,
pod obroučkem zlatým volně kane
k šíji hebký kadeřavý vlas,
splývající roucho zlatotkané
propouští jen lýtko ze svých řas,
pod nímž pozlaceným řemením
připoután je sandál k holením.
Kolem oltáře tak s obou stran
skupeni jsou krásně, výš a výše,
každý pak, než obřad dokonán,
stojí nepohnut a sotva dýše.
Mezi nimi Václav stojí bledý.
Kaditelnic chmurou libovonnou
vysílá jak bílých mráčků clonou
z řasy svislé zrak svůj na výzvědy.
Svátosti tu září zlato ryzí
jako slunce — svící hvězdná pýcha —
dole s čaroleskem kněžské řízy
žáčků komže bělostná se míchá.
Kolem pak se valný zástup tlačí
jak hlav, šatů příboj barvitý;
v lících obdiv, pobožnost se zračí.
Však též tajný kacíř zarytý
tu a tam škleb tají límcem pláště,
nebo blesky málomocné záště
z pod obočí svislých kradmo metá.
Ba, tam u pozadí zbrojná četa
celý zástup zjevných husitů
divých brad a zarputilých tváří
přihánět sem musí z úkrytů
halapartnou k nebes blahé záři.
Náhle ve skupině panstva skvělé
Ignácii spatřil. Panoš lepý
v klekátko jí rudý polštář stele,
jehož obruba se zlatem třepí.
Dívka pokleká. Hled její spěje
na modliteb zlatých bílou blánku
a rtík zbožným šepotem se chvěje
jako růžný kvítek v jarním vánku.
Časem zarosený zrak se šine
z temné, mihotavé brvy k výši —
pohled zbožný nad ty řasy stinné
nemůž míti půvabnější skrýši.
K němu nyní zrak ten pozalétl —
střelhbitě se sklopil, vzhledl zas
a teď s jeho pohledem se střetl,
zaplál, zhasl pod obrubou řas.
A když v jeho tvář se znovu zdvihl,
přes obličej děvin zardělý
úsměv zvláštní zářivý se mihl;
však to nebyl záblesk veselí,
bylo-tě to, jak by mlhu ranní
rozptýlily jarní slunka jasy
a kraj ozářily z nenadání,
plný květů, rosy, blaha, krásy.
Pozachvěl se jinoch v opojení,
zakývala za ním zlatá křídla —
Ó, že není pravdou přestrojení,
by k ní slétl, nad pozemská sídla
perutí ji vznesl vířivou
v lásky věčné oblast zářivou!
Zpomínky tak vlají jeho duší.
Náhlý šustot snění blahé ruší.
Před ním, jak by vzlétla z nitra země,
jako stvůra snění prchavá,
rozhrnujíc šípků houští jemně,
chví se vážná starce postava.
S hlavy jeho sněhobílé vlasy,
s brady kane vousů zdoba bílá
na prostého roucha šedé řasy,
jež ho k samé zemi obestýlá.
Jak dvě hvězdy pod obláčků bělem,
pod obrvím šedým v jemném třpytě
oči dlí na mládci uzardělém,
jenž se z mechu zdvihá rozpačitě.
S nesčíslnou stopou bídy, žele
kmetova líc vyšla z žití víru;
však teď jasný klid se po ní stele
jako předsvit nebeského míru,
a dech lásky vane každým rysem —
Zjev to patriarchy svatých písem!
„Jaká tvoje žádost, děde milý?“
Ptá se Václav.
Stařec v jeho tahy
snivý pohled hrouží ještě chvíli;
jak by z loktů sen ho pouštěl blahý,
v hlubokém pak vece povzdechu:
„Odpočinuv za zdí v keřů stínu,
zahledl jsem listím tebe, synu,
a tvůj zjev tak sladkou potěchu
do srdce mi vypráhlého linul,
že jsem ssutou zdí sem nohu šinul,
abych z blízka pohled’ ve tvou líc.
Ó, můj hochu drahý, rysy tvoje,
čím je zkoumám dél, tím budí víc
v šedé hlavě upomínek roje
na čas krásný, dávno pominulý,
krve mořem na vždy uplynulý. —
Jak se zoveš?“
„Václav!“
„Divná shoda!
Totéž jméno s památkou se pojí,
jež mne blaží, leč i v srdce bodá.
A kdo, synu, rodičové tvoji?“
„Nevím. V bouřné za povstáním době
Tovaryšstvo z loktů chůvy mroucí
na ulici, opuštěné robě,
pozdvihlo mne v náruč lásky vroucí.“
„A moc upomínky z mladých let
nic — nic nekouzlí ti v duši zpět?“
„Řád nás učí srdce vytrhnouti
ze všech svazků lásky rodinné
a jím celým k církvi matce lnouti,
k papeži pak otci jediné.
Však tvé líce důvěru mou budí,
kmete ctihodný. Nuž svěřím tobě,
co tak často vanulo mou hrudí
o samotě, v podvečerní době,
když se navracelo hnědým vzduchem
ptactvo v rodná hnízda s plesným ruchem,
jak se duše divně roztoužila,
v sladkobolné sny se pohroužila,
jak tu často do schýlených skrání
plížilo se matné vzpomínání.
Tajemnou zří mlhou duše zor
nevídaných žírných krajin vnadu,
spjatých v dálce modrým věncem hor,
na skalinách štíhlé věže hradů.
Pak se v duchu mém zas míhá sterý
neznámých zjev lidí v pestrých hávech,
sokolů, již honcům na rukávech
třepetají drobných přílbic péry,
vidím sady, plné květné zdoby,
schody točité a krásné koby — —
Leč to všechno z hloubi duše mojí
v obrysech tak nejistých se rojí,
že mi nelze soudit s bezpečností,
odlesk-li to snu či skutečnosti.
Ale časem, starče, se mi zdává,
že ten závoj minulosti dálné
trhlinami příze neodhalné
ve skutečnost nahlédnout mi dává.
Vzdušnou komnatu pak vidím jasně,
malby na stěnách a trámů řadu,
mohutný krb učazený v zadu,
řezby křesla, zlaté jeho třásně.
Mne pak rukou silnou obepíná
statný muž — můj otec — vážných lící
a já vzhlédám časem z jeho klína
na zrak plamenný, ret hlaholící
zvučným slovem jakés knihy svaté.
Vidím posud mocný její hřbet,
pazoury lví — spony odepjaté —,
začátečních písmen pestrý květ.
Jako tehdáž z měkké skrýše, stinné,
již mi upřádal vous jeho tmavý,
vidím stranou kolovrátek hravý,
za nímž paní vlídné zrak mi kyne.
Jemné přádlo chytá v usmívání,
na kuželi zdobném navité,
a zář pestrou na přízi tu sklání
oken špičatých sklo barvité,
v kolísavém, mnohobarvém pruhu,
že se zdá mi, jakby předla duhu.
Za ní štíhloboký jinoch kloní
snivou hlavu, která vlasů tmou
oči planoucí mu zpola cloní,
k útlým prsům, jež se mocně dmou.
A zas duch můj kobu jinou vidí,
nádhernější. Hlomozící tlum
zamračených, ozbrojených lidí
otce mého vleče ke schodům.
Matka za ním náruč rozestírá,
na práh, mdlobou zachvácena, padá;
on mě vroucně líbá, v náruč svírá,
ruce s šeptem na hlavu mi vkládá — —“
Zatím stařec ruku jeho jemně
ve své tiskl. Náhle před ním klesá
na kolena, kloní k zemi témě,
k nebi zří zas, pomateně plesá,
ruce jeho svírá, ke rtům vine,
slzou rosí, na srdce své šine,
vzdychá z hluboka a štká i vzlyká:
„Svatá krvi — synu mučenníka!“
Vstává zase, vznáší hledy, ruce:
„Veleben buď, Pane, v plesném díku,
že jsi seslal svému služebníku
blaha zábřesk po tak dlouhé muce,
že jsi popřál na věčnosti prahu
ještě jednou mojim očím kalným
pohlédnouti v kouzlo drahých tahů,
nesoucích mne k rájům žití dálným!“
„Ty znáš rod můj, otce, domovinu —?“
z chvějících se prsou vzkřikl novic.
„„Známo-li ti, pověz, drahý synu,
jméno Bohuslava z Michalovic?““
„Buřiče, jenž mečem popravným
skončil žití, nepravostí plné,
s věrolomství znakem ohavným,
jemuž církev naše svatá klne,
jenž byl Tovaryšstva škůdcem krutým,
strůjcem svatokrádežného lupu,
jehož hlava, strašíc okem dutým,
na věži tam visí pro potupu,
jehož duše bez lítosti chvění
do věčného klesla zatracení —?!“
„„Vznešeného pravdy hrdinu,
který za víru svou, otčinu,
napojil svou krví vrahů zlost,
jehož památku jak drahý skvost
na tisíce věrných srdcí chrání,
rozptýlených širou světa plání,
s jehož hlavy v jiném krasším žití
koruna se mučennická třpytí
boží slávy bleskem věčitým — —
Ten — ten, jinochu, jest otcem tvým!““
Vzúpěl Václav, v obě dlaně skryl
zbledlý obličej. Tak drahně chvil
stoje vzdychal. Ze skrýše svých dlaní
zdvih’ pak oko v horečnatém vzplání:
„Snad tě, starče, domnění tvé klame?“
„„Nikoli! Ty tahy dobře známé, —
shoda jména, okolností všech —
zde ta dlouhá jizva na prstech,
kam tě kdysi v půtce dětské ťal
mečíkem svým soudruh horkokrevný —
nevěříš-li ještě, poodhal
s ramen šat a důkaz viz tu zjevný:
Zde to divné, malé znamení,
kalich zjevující, přesně tak,
jakby Hospodin sám víry znak
byl ti vtiskl v živém plameni —
Ty’s to, Václave! Tvé vidím líce,
podobu tvou vidím přemilenou —
Ty však Ambrože již neznáš více,
jenž tě hladil, houpal na kolenou,
jenž, sám děckem stav se, s tebou hrával,
z kůry lodice ti vyřezával,
v káď je kladl, do plachet jim dýchal,
jehož pohádky tak rád jsi slýchal — —?““
Takto mluvě náruč rozestíral
k jinochovi kmet. Leč Václav ještě
v odhalené rámě zděšen zíral,
kde jak krůpěj krvavého deště
nad bělostné růže květným listem
drobný kalich rděl se v bělu čistém.
Přeslechnuv, co v posled stařec děl,
dvojici pak zdvihl očí tmavou
a ret jeho v otázce se chvěl:
„A kdo’s ty, jenž tou mne děsíš zprávou?“
„„Já kdo jsem? Jsem harfa Israele
v babylónských vrbách zavěšená,
němá, mrtvá; jenom k jeku žele
zlobným vichrem časem vyděšená.
Stín jsem člověka, jenž dávno k Bohu
duši vrátil z labyrintu světa
a jak přízrak bludnou šine nohu
po trosce, jež vlastí rozeseta.
A květ marný pozemského štěstí,
dávno zvadlý, vzpomínka jen pěstí.
Ducha zrakem vídám častokrát
na jezera modrojasném ladu
štíhlých věží bílým stínem hrát
obraz luzný Rvenického hradu.
Tam tvůj otec žil, ráj kolem tvořil:
klasů zlatem pyšníval se lán
a strom do nich větve husté nořil
ovocem jsa hojným obtěžkán,
chmel se bujně kolem tyčí vinul
a kmen révy plným hroznem kynul.
Tamo šťasten, spokojen jsem žil
otce tvého sluhou jsa — víc druhem.
On ves dozor nad hradem a luhem
horlivé mé péči uložil
a mne rozmanitý úkol ten
více těchou plníval, než trudil.
Sotva zabělal se v polích den,
opouštěl jsem lože, čeleď budil,
chlévy ohlédl, kde řadou stál
zástup krásných volků, čistých plemen,
těšil se, když kravkám pestrým z vemen
mléka hojný zdroj se prýštíval,
a pak za blýskavých pluhů řadou
vycházel jsem v pole. Ves ten ruch
hospodářství svou mne jímal vnadou:
těšilo mne, když se hloubný pluh
skvoucím rádlem v kyprou zemi bořil,
když se prvním oseníčkem lán
zeleným jak lehkým kmentem šňořil,
když klas hojný, chrpou promíchán,
vynášel se z půdy, žloutnul, sílil,
šeptal tichou, blahoplodnou zvěst,
zrnek tíží hlavinku svou chýlil,
jakby vzdával pěstiteli čest.
Těšilo mne, když se v růžný květ
jabloň sadu skvostně odívala,
a pak, zevšad opřena jak děd,
plodem zardělým se usmívala.
Těšilo mne, když ryb loďka plná
blýskala se stříbrem sítě oky,
neb když pod nůžkami jehňat vlna
k zemi padala, jak sněhu vloky.
Těšilo mne též, kdy pilné včely
v malovaný oul svůj sladký plen
z libovonných květů přinášely
a když pozděj z oulu vykrojen
v míse usmíval se zlatý med
chuti božské, rozkoš na pohled.
Jaký ples hrál o dožinkách nivou,
když tam v choti sličné průvodu
otec tvůj šel s lící přívětivou
pohledět na zlatou úrodu;
když je jali do slaměných pout
a máť tvoje do rusého vlasu
s úsměvem si dala zavinout
věnec chrpy, koukole a klasů!
Nebylť otec tvůj z těch zpupných pánů,
kteří mučí tvrdým jařmem šíje
lidu chudého, jenž pro ně v lánu
potu ručeje do brázdy lije.
Nekalil jim radost v temné pýše.
Na dožinkách jeho rok co rok
z ohromných dvou sudů proudil v číše
chmeloviny, vína jarý tok.
Ba sám k rozhovoru srdečnému
k mužům přisedal pán laskavý;
za to s láskou vzhlížejíce k němu
ze srdce mu pili na zdraví.
K tanci zvaly pod věnečkem chrpy
žneček švarných oči rozžaté
kolem lípy, jíž své lesklé srpy
zavěsily v loubí košaté;
pod ní seděl dudák šedých vlasů,
paží přitiskaje zvučný měch
s hlavou kozlí, s nížto za okrasu
stuhy vlály v barvách duhy všech.
Tak lán šuměl plesem neztenčeným,
až pak večer ženci nezbední
pod vztyčeným snopem, ověnčeným
usadili na vůz poslední
dudáka, jenž s rudou vínem lící
hlavou klesal na kvičící měch
a kol vozu zástup hlaholící
srpy zvoně lesklých na pasech,
v tanci, výskotu a hovoru
navracel se šerem ke dvoru.
Když stín večera se v pole klad’,
ve svůj příbytek jsem spěchal rád.
K zubaté zdi hradní přichýlen
v koutě nádvoří můj domek milý
usmíval se, čistě obílen;
před ním ruce moje vykouzlily
z půdy skalní trpasličí sad
pestrých květů na vysokém stonku;
a keř vinný, v lávku roně chlad,
okno zpola halil do úponků.
Uvnitř pod pečlivou žínky dlaní
čistotou se třpytil každý kout —
po laskavém jejím uvítání
jak tu milo bylo zasednout
nad večeři chutnou za stůl prostý,
před lipovým vína pohárem
se stálými vítanými hosty:
s jasnou myslí, dobrým rozmarem!
Kterak záříval zrak dobré ženy,
když jsem milené své knihy sňal
z výklenku, kde byly uzamčeny,
a jí z bible příběh předčítal,
bratra Chelčického slova zlatá,
kroniky o dávných slavných bojích —
a když tvář se zdvihla knihou vzňatá,
stejný zápal čet’ jsem v očích jejích…
Leč tu bolestně se dotknul mne
Hospodinův prst. Má drahá žena
ku věčnému spánku položena
v chladné země lůno tajemné.
Zdálo se mi, že ves půvab smavý,
jímž mne těšila dřív tato zem,
s lesů, sadů, zlatých klasů, trávy
ulét’ na vždy s jejím úsměvem.
A když zpět mi bylo večer jíti
v domek prázdný, před nímž svadlo kvítí,
na němž usychal již vinný kmen,
v jizbičce tu prázdné jako v hrobě
na stůl čelo klad’ jsem v těžké mdlobě,
vzdychal, úpěl, bolem přemožen.
A tu v strastiplné srdce moje
jediná se těcha řinula
z písem zbožných posvátného zdroje:
blíže, blíž se duše vinula
ku knihám těm, nad nimiž mne časem
zábřesk jitra pozdravil svým jasem.
Když se snivá hvězda večerní
zakmitla nad vlnou jezerní,
tu jsem časem sedal v rozjímání
na zdi hradu, hledě v širý kraj.
Zvolna po horách a borech, pláni
prostíral se noci divný taj:
dvorce, chaty unikaly zraku,
stromů obrys mizel v temném mraku,
až kraj celý podobal se jen
smutečnímu šatu obrovskému,
jenž nad mrtvou zemí rozestřen
cípy hor se vlní k nebes lemu.
Zmíralo blíž koles, podkov znění,
v dáli zvonů tklivé hlaholení
a vše kolem objal čirý klid.
Tu jsem k sobě hovoříval v duchu:
Tak zem jednou navždy zmizí sluchu,
tak ji navždy pohřeší tvůj vid.
Všechna její rozmanitá tvárnost,
ves ten zvuk je pouhý sen a dým,
vše to lidské hemžení je marnost,
trudný hon za cílem přeludným.
Odvrať oči od těch lichých cet,
zamkni světa blábolení sluch,
v nitro své jen ponoř sluch a hled,
kde ti sídlí nesmrtelný duch.
Tam-li nenajdeš, proč hodno býti, —
marno po tom celým světem zříti.
A tak obrátil jsem v sebe vid;
leč tam pustá prázdnota se tměla,
až tu náhlý pronikl ji svit,
jako jiskra nadpozemsky skvělá,
jako hvězda nad jitřenku krasší,
a já vnímal, jak se šíř a výš
rozněcuje, všechny stíny plaší,
vniká v nejtajnější duše skrýš,
jak ji celou plní slunným třpytem,
teplem lahodným a blaha citem,
jak i zrak mi nítí, plane s tváře
boží milosti ta svatá záře.
Tak jsem k domácímu kráčel prahu,
a když tělo ukládal jsem k spaní,
zdálo se mé duši v tichém blahu,
jak bych v boží odpočíval dlani.
V tuto dobu tichou Rvenici
opustil jsem s otcem tvým. Jej zvaly
víra, vlast za tiché hradu valy
v život bouřlivě se měnící.
Oné dvojici on v pomoc nesl
pádné rámě, věhlas bystré hlavy —
národ pak jej brzy povynesl
na vrch důstojenství, moci, slávy.
A jak mladý strom, jenž u kořenů
staršího se ujav, štíhlý vděk
jarou mízou rašícího kmenu
k němu vine, krásný vrcholek
svěže zelený pne vzhůru směle,
jakby převýšiti hodlal záhy
omšeného svého zploditele:
tak mu po boku, pln velké snahy,
starší bratr tvůj, náš jarý Smil,
s otcem svým již málem zápolil.
Pak jsi přibyl ty, květ opozdilý,
kdy již sprchla první vločka sněhu
v kadeř otcovu — Ach, june milý,
jak ti líčit všechnu radost, něhu,
s jakou ve tvou kolébku se díval,
všechnu péči, skvělé naděje,
hrdé sny, jež nad tvým čílkem sníval
o slávě, v níž kdys se zaskvěje!
Kdyby viděl, jak ti supi draví,
k nimžto planul plným hněvu žárem,
jeho holoubka svým drží spárem,
v peří svého mrak jej šatí tmavý — —!
Ó, tvůj otec Husita byl pravý,
plný zanícení pro vlast, víru,
jejich škůdců bijce nedočkavý —
skvoucí perla českých bohatýrů!
A tu hlavu krásnou s čelem smělým,
na němž trůnil věhlas, mužný vzdor,
musil spatřit mečem zkrvavělým
katu k nohám sraženu můj zor!
Ha, ten den — to jitro, plné děsu —!
Ó, že moh’ zrak nebe zářivý
tehdáž vynořit se z klína lesů
popatřit na zločin strašlivý,
spáchaný v čest bohu rouhavě,
nad nímž čas náš němou hrůzou trne
a jenž původům svým na hlavě
věčnou kletbu příštích věků shrne!
Strašné divadlo! Jak děsný sen
v paměť vrací se, hruď žalem plní:
Stojím, jezerem hlav obklopen,
jež se šumně po náměstí vlní,
z každé ulice proud vtéká nový,
plna hlav jsou domů okna, krovy.
V jitřním šeru, velebný jak stín,
chmurně shlíží z bledých nebes lemu
dvojicí svých věží slavný Týn:
jaké divadlo — žel! — chystá jemu
věrná družka, radnice ta šerá,
s níž ach! vídal s výše podnebeské
velkých dějů pásma tolikerá,
tolik pýchy, jasné slávy české!
Nyní před ní cizích žoldáků
divé davy posupně se tlačí
k lešení, jež v temném povlaku
katafalk jak ohromný se mračí.
S lavic povýšených soudci řadou
— navždy souzení svým soudem křivým —
zpupná čela chmuří za ohradou.
Mniši různobarví s okem lstivým,
s leskem vítězným na kruté líci,
krouží kol jak supi čekající
na kvas hrozný. Po straně kat mračný
opírá se o meč krvelačný.
Pacholci již stelou sukno rudé —
Slyš! teď velikého děla hřmění
úvod k děsné tragedii bude.
Z radnice již stoupá na lešení
vážný Šlik. Dech zatajil se mžikem
v prsou všech. A když tak stoupal k předu
a tvář bledou zasmušilých hledů
jitřní zlíbal svit, tu pláčem, vzlykem
dav se ozval ve prostranství širém;
však hned vpadly bubny vzteklým vírem
a trub divý vřesk. I spatřil jsem
toliko, jak kolenem se níží
v sukno rudé, k nebi s šeptem vzhlíží, —
jak meč blýská — z šíje, ruky stříká
prvního krev pravdy mučenníka.
Budovec pak vyšel s hlavou šedou,
stříbrnou si hladě bradu dlouhou,
jeho zrak se skvěl, jak nedočkavou
po koruně mučennické touhou.
Za ním v meče běsném blýskotání
Harant statný, Kaplíř věkem schřadlý,
Dvořecký a z Bílé, z Losu páni,
Černín, Konecchlumský řadou padli.
Zatím zarděly se jitrem vzňaté
domů štíty, mocné věže Týnu,
jak by odleskem té krve svaté, —
jak by studem, že tu v jejich stínu
v srdci země, slávou vždy se skvoucím,
všechny její nejvzácnější květy
zpupný vrah můž’ kosit bez odvety, —
jakby ve plamenu zloby žhoucím.
Teď tvůj otec vyšel v popravu
z radnice. — Ne, nešel; jarým skokem
po stupních se snesl, s jasným okem,
jak by spěchal v milou zábavu;
výše hrdou vzpřímiv postavu,
soudce přelet’ hledem pohrdlivým.
Rachotily bubny vírem divým,
trouby zavzněly, však jejich vřesk
nemoh’ utajit vzdor jeho skrání,
vrahů smečkou, smrtí pohrdání
a ten klidný, slunný tváře lesk.
Na chvíli stín přelet’ jeho čelem:
utkvělť okem pozdviženým maní
na pošmourném Týnu pozatmělém,
a tu duma snad mu létla skrání,
že chrám v smuteční se halí řasy
nad vlastí, již mrtvou pro vše časy;
však tu náhle v jarém slunce blesku
věží dvojice se rozžala,
že jak ohnivý květ na nebesku
zaskvěla se každá fiála
a zrak otcův rozjasnil se znova.
Zabělal se obnažený vaz,
nad ním zableskl se meče ráz
a v zem klesla hlava hrdinova — —
Takto skonal. Hojnost jeho statků
rozchvátili lační ohaři — —
vem tu knihu jen, již v žaláři
pro tebe mi podal na památku;
z ní on čerpal těchy chvíle blahé, —
najdeš tam črt mnohý ruky drahé.
S rozplašeným davem věrných Čechů
s bratrem tvým jsem bloudil cizí zemí;
však on zíral stále v bolném vzdechu
v dálku na hornaté vlasti lemy,
o návratu psanců, pomstě snil,
až jsem skrytou stezkou potají
v zemi rodnou s ním se navrátil.
On teď v lesích hluchých po kraji,
kde lid zoufalý se plaše skrývá,
k válce nerovné jej sbírá směle,
plamen bojovný mu v prsa vlívá.
V kotlině tam lesní osamělé
cvičí dav. Jak staří Husité
kyje nesou, cepy pobité,
vůdci odvaha pak šeptá slepá,
že jak Žižka vrahů voje ztepá.
Marno vše! Jak harfa Israele,
zavěšená u vod Babylonu,
duše má jen zvučí stonem žele
a zrak mdlý již volá smrti clonu.““
Za své řeči s junem sedl kmet
na omšený balvan skrýše stinné.
Nyní mlčí, v rozechvělý ret
lící vrásčitou mu slza plyne.
Také jinochu se hojně lijí
slzy ze zraků, jež dlaně kryjí,
krůpěj za krůpějí na klín kane
v listy knihy, otcem odkázané.
Náhle zavzněl sadem zvonu hlas.
Povstal jun, skryl knihu do šatu
a děl starci, suše vláhu řas:
„Tento zvon mě zove k návratu;
však rci ještě, kde máť moje?“
„„V hrobě.““
Opět Václav uslzenou tvář
na okamžik schýlil v ruce obě
a pak ptal se: „Zdaž sem v brzké době
přijít můžeš zas, bys plnou zář
pod mé minulosti šerým krovem
rozlil zvěsti podrobnější slovem?“
„„Za týden sem přijdu s bratrem tvým
v tento čas a vzdychám k Hospodinu,
by tě rukou naší, milý synu,
vydral supů drápům lakotným.““
Jinoch stezkou hlouběj v sad se spouští
a kmet mizí za zdí v šípků houští.