Václav z Michalovic/Zpěv první

Václav z Michalovic Svatopluk Čech
Vstup	Zpěv první	Zpěv druhý

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv první
Autor:	Svatopluk Čech
Zdroj:	ČECH, Svatopluk. Sebrané spisy. Díl VI. Praha: F. Topič, 1900. s. 9–30. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Plna vůně, ševelu a třpytu
jídelna dnes otců jesuitů.
Se stěn vlaje rudých látek vlna
oblačné jak spousty, jitrem vzňaté,
a v ní slunka hrají nesčíslná —
znaky řádu v aureole zlaté.
Podlaha, jež kostky mramorové
v mosaiku dvojbarvou si skládá,
září leskem šachovnice nové;
na ni oken světlý obrys padá,
v němž tu tam obláček pestrý plove —
stínů hra, již malba skel tam spřádá.
Na podlouhlých stolů valném šiku
sněhem leží jemná z Flander plátna,
po nichž stříbro — proti otců zvyku —
rozkládá dnes ruka sluhů chvatná;
uprostřed pak alabastr bílý
květů zvonce kol do kola chýlí.
Velkolepé malby svěží záře
vábí oko k hloubi refektáře.
Na stěně tam v jarých barvách pálá
svatební hod v Galilejské Káně —
mněl bys: život skutečný tam sálá!
Zdá se ti, že nevěstiny skráně
purpurem se nítí, blednou sněhem
pode zraků snoubencových žehem,
že ruch zachvacuje hostí řadu
i dav sluhů, kol se rojící,
že tam hudec paličkami vzadu
ze sna budí kotlů dvojici
a kol něho dlouhé píšťaly
stříbrné se plesným zvukem plní,
že ret Ježíšův se šeptem vlní,
kříse vína pramen ustalý — —
Takých zázraků dnes třeba není
otcům velebným. Jim v širých sklepích
moře vína perlí se a pění
k zavlažení hodů velkolepých.

Dort aj! obrovský tu právě v dar
otcům posílá don Baltazar.
Sluhů dvojice dar nese stěží.
Tvrze okrouhlé má divný tvar
s baštou mnohou, cimbuřím a věží.
Zvláštní posádkou se hemží kolem:
jak by mravenčí byl ztekl voj
cukrovou tu pevnost, horem, dolem
drobných podůbek ji plní roj.
Znenáhla v tom postav lidských mraku
po figurky mnohé tváři, znaku
divák rozeznává vojsko černé
odpadlíků církve pravověrné.
Na bráně, v níž nad příkopu hloubí
hradu most je zdvižen visutý,
hlásní Cerynt s Ebionem troubí
v pergamenů chomáč svinutý
a kol kolem u praků a střílen
ohyzdní se tovaryši kupí
z heresie mrzké dávných dílen —
gnostiků a manicheů tlupy.
S jiným kacířstvem po sladké tvrzi
přátelí se Valdensové drzí.
Z okna Vykliff úšklebně rty špulí,
v římse k Husi Jeroným se tulí,
kolem věže v divotvárném věnci
ztřeštění se vinou novokřtěnci,
nejvýše pak zpupná čela chmuří
Luther, Kalvin, Zwingli na cimbuří.
Věže báň se končí globusem,
na samé pak makovici její
v šíji Koprníku Galilei
s obrovským si zased’ tubusem.
Divně v středu nápojů a krmí,
v síni otců, statných Říma branců,
cukrářské plod fantasie strmí —
křehká pevnost církve odřezanců.
Překvapil dar zvláštní jesuity,
vrtí hlavou, druh se dívá k druhu,
až pak šeptem vyznávají v kruhu,
že vtip nechápou, v tom daru skrytý.

Však již hosty refektář se plní.
Barvou všelikou a různým tvarem
míchají se roucha v šustu jarém,
jako bouř když záhon květů zvlní.
Pyšné hlavy kadeřavých vlasů
pnou se z límců sněžných, kruhovitých,
nabíraných v nesčíslnou řasu,
jako z květů báje obrovitých.
Zlatem prošívaný, v divném třpytu,
k tělům statným oděv přiléhá,
v něm pak mnohou spárou aksamítu
plamenitý šarlat prošlehá.
Lehké pláštíky jim s šíje vlají
se stříbrným šperkem na pokraji.
Mnohobarvá péra k zemi kanou
přes klobouků střechu prohýbanou;
s botou střevíc kordovský se druží,
ostruha s hedvábnou bílou růží.
A s tím světským pychem zápolí
vedle jesuitské řízy tmavé
hávy rozmanitých řeholí
bílé, černé, hnědé, popelavé.

Právě jako bouř když v sady duje,
že se květ ku květu nachyluje,
barvy mísí, rosa ze všad blýská:
tak se vlní pestrá směs a k hlavě
hlavu kloní, rukou ruku stiská,
z davu pak, jenž v tlupách tu a tam
šustí, hlučí, vítaje se, bavě,
každou chvilku vzácný drahokam
v rouchu, prstu svitne mihotavě.

Otcové pak vzácných davy hostí
vítajíce bloudí tam i sem,
s pokorou zde, onde s důvěrností,
s poklonou a sladkým úsměvem.
Ku křeslům již panstvo hbitě vodí —
pořad mnohé rozpaky jim plodí.
Vždyť ach! tolik moci, slávy víže
kytice ta pánů bohatá!
hrdý Valdštýn, z Lichtenštejna kníže,
Michna, Martinic i Slavata,
Marradas, Huerta — jiní, jiní
muži vznešení se kupí síní.
Všechny sloupy mocné, hrdě vzpjaté,
o jejichžto čela žulová
vlády císařské a víry svaté
podpírá se skvoucí budova,
jež v té zemi po válečných šumech
vypjala se na kacířství rumech.

Jaký pohled na ty trůnu rady,
sluhy církve, tlupy válečníků,
ani kolem dlouhých stolů šiku
sbírají se v šumné, skvoucí řady!
Stýká se tu protiv na tisíc:
Onde ve vyzáblou mnišskou líc
hluboko své divé znaky vtiská
fanatismus, jenž jí z oka blýská;
ale vedle rudým kyprým rtem
v tučné tváři jiný bosák lysý
mlčky libuje si hříšnou zem,
dokud nad ní révy hrozen visí.
Obličej tu dvořenína hladký
mžourá bystrým okem zchytrale,
na rty tenké úsměv nutě sladký,
an mu vojín tváře zvětralé,
v jejíž drsné hrboly a hrany
mnohé činy krvavé jsou psány,
vypravuje, zpurný hladě knír,
kam jej zanesl kdy boje vír.
S Němcem rozvážným Vlach onde hravý,
tuto Španěl s Valonem se baví.
V divnou strakatinu pronárodů
od nedávna panstvo české zkvétá —
vždyť se slétli k bohatému hodu
orlové sem ze všech konců světa.
Ležíť kraj zde mrtvý, pošlapaný,
uštvané jak zvěře zbitá kůže,
z níž si mečem popluží a lány
po libosti smělec řezat může.

Všaktě stálo mnohou trudu chvíli,
nežli kacířskou tu kletou krev
pod sekyrou, mečem proměnili
v pyšný šarlat sobě za oděv,
nežli hořké slzy exulantů
změnily se v záři diamantů,
jež tu blýská shromážděním četným
ze spon, jilců, pošev, prstenů,
krůpěje jak rosy sadem květným
na jitřního slunce plamenu.
Stojíce teď nad tabule vnadou,
ruce spjali pod skloněnou bradou
a hlas modlitby již sborem vane:
„Oči všech doufají v tebe, Pane!“
Na katedru, která v síně rohu,
kazatelně lehké podobna,
na stěně se vznáší, v lepém slohu,
jížto mnohá díla ozdobná
v obrubu i krytby polokruh
vyřezal kýs umný řádu druh,
vystoupil teď novic volným krokem.
Hocha toho jemná, bledá tvář
pod kadeří černou, s temným okem,
jehož blouznivou teď tlumí zář
dlouhá brva, — ještě bledším zdá se
nad havem, jenž útlou postavu
poukrývá v černé volné řáse.
Plaše přelétl teď po davu
jeho zrak a něžná ruka bílá
pergamenů stůčku rozestýlá.
S rozpačitým rtů se chystá chvěním,
by dle zvyku, který zbožní otci
i v den slavný ponechali v moci,
kvas ten šlechtil bohulibým čtením.
I čte již, jak v lůno české země
padlo, rostlo navzdor sokům zlostným,
až pak rozvilo se květem skvostným
blahodárné Loyolovo sémě.

Pohřížena v tupý bludů spánek
kacířskými zem ta vřela kvasy,
až jí přízně panovničí vánek
na hruď chorou přivál zrno spásy.
Canisius, muž to vzňatý bohem,
vnořil semo do kacířské půdy
opatrně první základ chudý,
na němž časem, po snažení mnohém,
tato kollej nádherného lesku
hrdé témě vznesla ku nebesku.
„Procul esto canis!“ blud jej zdravil —
však hus proklatou ten pes jim zdávil.

Ba sám otec Ignatius svatý
na své hrudi, k nové spásy vzniku,
by blud český rozškubali klatý,
vypěstoval dvanáct sokolíků.
Dvanáct dělníků na spustlou roli
z Říma vyslal — nové apoštoly.
Na loži svém, těžkém u neduhu,
libě mluvil v loučících se kruhu
a v tom, zahlédnuv knih těžké břímě
vedle poutníků, — „Ó, malé víry!
k čemu vám knih mrtvých plné míry?“
zvolal káravě. „Či Bůh jen v Římě?
Onť vám skytne všude, čeho třeba, —
tělesného, duševního chleba.
Jediná vám kniha plně stačí:
zde ten Gerson! Pilně čtěte ji,
snažte se, ať noha vaše kráčí
v Ježíšově stále šlepěji,
nemiňte se nikdy jeho stopy
a pak ze klopotné české žni
odnesete mnohé zlaté snopy —
církve svaté reci vítězní!“
Při těch slovech s lože k nim se shýbal,
synáčky své objímal a líbal,
žehnaje se dotkl jejich skrání. —
Neslo zdar to svaté požehnání!

Zkvétal utěšeně v kraji českém
Canisiův květ, pln vůní nebe,
a kruh příznivců vždy kolem sebe
šířil valnější svých ctností leskem.
Jinoch jeden český, vzácných ctností,
chovanec náš, plný zbožné píle,
samoten dlel v chrámě před svátostí
na modlitbách kdysi pozdní chvíle.

Pojednou ach! vidí: blesky zžíhá
monstrance se věnec, sluncem hoří
a v tom světla nebeského moři
andělských se křídel tisíc míhá,
uprostřed pak na hostii sněžné
pacholátko spatřil čaroněžné
a hlas rajský: „Žádám,“ s hůry zněl,
„abys tam, kde jsi, vždy býti chtěl.“
Porozuměv jinoch, první z Čechů
Ježíšův podnikl svatý řád
a v něm horlil do sledního dechu, —
jitřenka to jasná pustých lad,
za níž brzy v jarém vzešly svitu
hvězdné davy českých jesuitů.

Společnost pak naše v této zemi
zvítězila nad odpůrci všemi.
Marně zlobným direktoři slovem
uhnětli ji — zkvetla v lesku novém.
Odpůrců však hlavy zločinné
klesly v prach — Laus Tibi, Domine!

Svinul novic pergamén a kráčí
tiše, skromně refektářem dolů,
kde kol prostičkého nejzáz’ stolu
věnec mladých soudruhů se stáčí.
Ale panstvem ševelí to, šumí,
s šeptem hlava ku hlavě se kloní.
„Švarný hoch! — Jak pěkně čísti umí! —
Jaký výraz! — Hlas mu stříbrem zvoní!“
Otázka kol chví se přitlumená:
„Jakého ten mladík rodu, jména?“
Páter Sidecius k tlupě hostí
nejbližších se sklonil v důvěrnosti:

„V tovaryšstva náruč mojí dlaní
uvedlo jej boží slitování.

Bylo krátce po krvavém díle,
v němžto světlá nebes královna
laurem věnčila na Hoře Bílé
katolická vojska rekovná,
kdy jsem jednou, v kollej naši drahou
z vyhnanství se vrátiv, těkal Prahou.
Ač jsem hrůzu zřel v ní vévodící,
přec to zjev byl srdci lahodící.
Meškalť duch můj v čase nedalekém,
kdy tou sítí ulic klikatých
prchali jsme před buřičů vztekem.
Jak tu kacířský se blyštil pych!
V davů jásajících pestrém moři
brodili se v pyšném úboru
na komoních bujných defensoři
pod barvitým tlumem praporů,
znaky, hesly mrzkými se skvoucích,
jarním vánkem vesele se dmoucích.
Mistři lživí, kněží nepraví,
s biblí pod pažím, v ten hlahol plesný
mísili svůj chorál rouhavý.
A ten obraz políbení vesny
zlatilo — ve výši lazurné
zjasnily se věže pošmurné,
zajásaly zvonů sborem slavným.
I těm štítům domů starodávným
rozhostil se v čela slunný jas,
pod římsou se budil ptačí hlas.
Pod svěžími věnci dívčí tváře
klonily se z oken v úsměvu —
všude bujný ruch a květ a záře!
Jenom pro nás v tomto výjevu
úsměv každý v pohrůžku se měnil
a kam prchajících padl hled,
pěstě mnohé zdvihaly se hned
a hněv s potupou jen zuby cenil.

Ale nyní… Jeseň zádumčivá
nad truchlivým městem, pustým polou,
rozestýlá mračna těžká, sivá,
smuteční jak příkrov nad mrtvolou.
Posupně se vetché štíty mračí
a ty domy němé, uzavřené
jako v úzkostech se k sobě tlačí.
Žoldnéřů jen tlupy rozjařené
s písní hlučnou ulicemi hýří,
zbraní lomoz — bubny zevšad víří.
A kam davy kacířů se děly?
Kamo direktorů zástup smělý?

Kamo pýcha, hrabivost a vzdor?
Hle! Jak stíny postavy se plíží
schlípené tu onde, hlavy níží,
a jen časem vyplašený zor
v malomocném záští, strachu němém
kmitne pod klobouku svislým lemem.
Hle, jak tisknou se, by jejich zjev
neupoutal pohled branné chasy,
jejíž meče samoděk se tasí,
kacířskou-li jenom zvětří krev.
Jen se k domům přitiskujte blíž,
hlavy uklánějte níž a níž!
Jižtě vstává slunce víry pravé
nad staré ty domy, kaple, týny
a z těch ulic v záři plápolavé
vyplaší vás navždy, bludné stíny!

V takých myšlenkách jsem bloudil městem.
Náhle v pusté místo bezlidné
smích a váda s kostek hluchým chřestem
zvábily mne s dráhy poklidné.
Na vrch bubnu kostky metajíce
tři tam sedí zpilí žoldnéři
hledů zpurných, osmahlého líce,
pocuchaných brad a kadeří.
V pozadí pak hmota neurčitá
pod vojenským pláštěm poukryta
na zemi se jeví. Vedle stojí
hošík útlý, šestiletý as,
v drahocenném patricijském kroji.
Jak obláčky temné černý vlas
pod karkulkou sinou, řásnou splývá,
s níž se péro sněhobílé kývá.
Blankytové řásné sukně kraj
obestýlá sněhem hranostaj.
Ba ni dýka něžná, míšek hravý
za ozdobným útlých boků pasem
s hojných drahokamů různým jasem
neschází mu do panické slávy.
Na prsou pak jemně vyšitý
v bílé roušce, hustě nabírané,
okázale bludu symbol plane —
prostý kalich z rudé dykyty.
Ač pod okem tmavým v líčku bledém
jako rosa v bílém poupěti
žal se jeví skvoucím slzy sledem,
přec i vzdor v tom oku viděti,
kteréž z pod obrví jemného
škaredě se na žoldáky vzpírá —
ho! již z očka toho temného
malý dravec kališnický zírá!
Roztomile slušel háv ten panský
něžné podůbce, že budil ve mně
zalíbení kacíř filigranský.
Chvíli na robě jsem zíral němě,
naslouchaje hádce Valónů,
kteří hry své vděkem opojeni
přeslechli mých kroků blízké znění
a los metali teď o sponu,
poutající hochu k čapce něžné
stříbrným pazourem péro sněžné.

Posléz puzen tajným vnuknutím
přistoupil jsem k hráčům. Oči vznesli
překvapeni. Kostky leknutím
z chvějících se rukou k zemi klesly.
Patrně tu hrubě překročila
chasa jará dovolenou mez,
svědomí jich, trochu zdivočilá,
rázem probudil svým zjevem kněz.
Ať se Valón zove hlavou vzdornou —
před knězem ji chýlí s úctou vzornou.

Čí to hošík? — tážu se jich přísně.
Vykoktali odvět ze své tísně,
že to nevědí, že z loktů chůvy
kolem jdoucí vyrvali to dítě.
A kde ona chůva?
                          Rozpačitě
zraky sklopili a bez výmluvy
s úšklebkem pak vrhli pohled stranný
na plášť vetchý blízko rozestlaný.

Ve zlé předtuše má noha zdvihla
okraj pláště. Pod ním mrtvá líc
v temné spoustě rozpoutaných kštic
nad hrudí se obnaženou mihla
pěkné děvy — — Pochopil jsem všecko.

Pohledem jsem přísným brance káral
a jal v náruč vzdorující děcko.
Soucit hluboký se ve mně zháral,
hlas mi velel v duši rozechvěné,
bych to ptáče, hnízda pozbavené,
církvi svaté v náruč teplou vložil
a jím kdysi boží slávu zmnožil.

Bez překážky odnášel jsem robě
pod svým pláštěm, vzlykající tiše,
usnuvší pak v teplu měkké skrýše,
v naši kollej — k příští její zdobě.
Smazána je zcela v dětské duši
památka dnů zašlých; jedva tuší,
že kdys mimo kollej tuto dlelo.
Otec jeho — rektor, církev — matka.
Těšíme se všichni z pacholátka,
jehož srdéčko se otevřelo
záhy nadpozemské záři spasné,
jako slunci poupě čarokrásné.
Jeho ducha, srdce hojný skvost
utěšenou věští budoucnost!“

Rektor Beskovius dodal k tomu:
„Z dětských let mu jenom pozůstalo
jméno Václav, jímž se samo zvalo,
když je páter v loktech přines’ domů.
Nikdo k němu nehlásil se posud; —
však jsme v taji vychovali juna,
by snad otec kacíř z církve lůna
zpět jej nestrh’ ve svůj děsný osud.
Však sám nejedno jsem vyrval robě
z rukou otce, z matky objetí,
zatvrzelých ve kacířské zlobě,
a ni prosba mne ni prokletí
ni slz řeka, jež mi ruce myla,
nezdržela od spasného díla.“

Don Huerta na to, máchnuv rukou:
„Milost s kacíři! Pa! Jděte na ně
s pobožnosti harfou libozvukou —
k uším za vděk přitisknou si dlaně.
Kázání jim v srdce jenom vchází,
když ho rachot bubnu doprovází,
a zář pravdy nejlíp si je získá,
když meč nahý do oka ji blýská.
Touto zásadou jsem vždy se řídil
a žeň za to přebohatou klidil.
Bez chlouby dím, že jsem v této zemi
více duší ďáblu vydral směle
za tři léta, než po žití celé
Kristus Ježíš s apoštoly všemi.“

„Pravdu svatou don Huerta řek’,“
přisvědčil mu Přibík Jeníšek.
„Takto nejsnáz dospějeme k cíli —
dokázal mi skutkem thesi tu:
Jako křemeny hle! tvrdé byly
lebky domažlických husitů.
Darmo mnichy k missiím jsem vozil,
marně žádal, domlouval a hrozil
a již naděje se málem vzdal.
Tu když jednou, v této síni právě,
zbožných otců malvaz při zábavě
přátelské mi jazyk rozvázal,
donu Martinovi jsem se svěřil.
Ten mě hledem posměšným jen změřil
a řek’ chladně: „Pět set žlutých v sázku,
za týden že zbavím bludů všech
tvrdohlavou domažlickou chásku!“
Přijal jsem tu sázku na pospěch — —“

„A já“ — vpadl don ve hlučném smíchu —
„vzal jsem houfec nizozemských hochů
a jim uzdu popustil jen trochu —:
za den svlékli Domažličtí pýchu,
odpřisáhli blud svůj proklatý
a pan Přibík klopil dukáty — —“

„Pravda vše — až na to klopení,“
praví Přibík, hladě kníry dlaní,
pod nimiž se v chytrém usmívání
vlní rtové vínem skropení.

„Jak?“ don Martin zvolal u nevoli,
„což jich nebyly tři plné stoly?“

„Ovšem, byly — nikoli však mých!
Musilyť je platit — s žalem sice —
obrácené tebou Domažlice.“

Don Huertou otřás’ hlučný smích.
„Tak tak, hochu! Hoden’s mistra chvály!“
S ním se všichni k slzám rozesmáli.

„Však co značí,“ Michna zvolal nyní,
„tento divný dort, ten sladký srub,
v němž se hemží bludu paladýni?
Takou lahůdkou ať Belzebub
zakončuje pekelný svůj kvas!“

Pousmál se dárce Marradas,
o číš meče jilcem pozazvonil.
Aj, tu z dortu zazněl trouby hlas,
vytažený most se rázem sklonil,
do kořán se brána rozlétla,
a hle! z nitra cukrového stanu
postava se drobná vypletla
před žasnoucí zraky kněží, pánů.

Udivení rozlehl se křik:
Byl to živý směšný trpaslík,
v ďábla převlečený bujným vtipem.
Fantastické roucho sterým cípem
kývalo kol postavičky chudé
od hlavy až po střevíčky rudé,
v čele pak se vilo růžků dvé
z opeřené čapky krvavé.
Tak tu v kole hodovníků stál
s počerněnou, šklebící se tváří,
klíče nesa rudém na polštáři,
až pak, ukloniv se dvorně, prál:
„Dosti dlouho v této bludu tvrzi
svaté církvi klad’ jsem odboj drzý.
Dosti dlouho v různém šalby cviku
s vojskem heretiků, schismatiků
zbraní lži a klamu, liché vědy,
šíp svůj noře v pekla steré jedy,
ba i bibli udělav si štítem,
vzdoroval jsem pravdě v boji lítém.
Však již vidím, že svou celou zbrojí
křehká pevnost bludu, rozkolu
proti církve moci neobstojí,
po marném že padne zápolu
v mečů vašich bohatýrském kmitu,
v bystré palbě otců jesuitů.
Protož její klíč vám k nohám skládám
v čiré pokoře a slušně žádám:
Snězte již co zde váš vidí zor,
tyto husity a luterány,
tyto kalvinisty, zwingliány,
novokřtěnce, bratří českých sbor,
s celou tvrzí bludu vydobytou,
bez okolků, s chutí náležitou!“

Smích a tleskot odměnou byl čertu,
za nímž dort hned kacířský se shroutil,
a don Baltazar co strůjce žertu
sivý knír si spokojeně kroutil.
A již víno, v pohárech se rdící,
poč’lo stoupat do zjařených lící,
jiskrou hrálo v oku veselém:
čilejším vždy ruchem, ševelem
sál se plnil; mnohý knoflík zlatý
břichu uvolnil háv těsně spjatý;
mnohý pohár převržený zvonil;
mnohý leb se povážlivě klonil;
hlučnější vždy hovor síní šuměl;
a již vynikal jen rázný hlas,
jímž don Martin Huerta hřmít uměl
a don Baltazar de Marradas.

Náhle v plochu ozdobného křesla
obrovitá postava se vznesla,
s vlasem havraním a bledou lící,
s divnou v očích září plamennou.
Jako mráček západem se rdící,
rudý pláštík vlál jí s ramenou;
rudý měla kabát, nohavici,
jejíž četnou spárou prohlédal
nach jen tmavší; mocné ve pravici
pohár s mělnickým se pozvedal.
Byl to Verdugo, jenž ze svých statků,
za seč bělohorskou obdržených,
k těla božího sem přijel svátku,
by se bavil v kruhu přátel ctěných.
Stál tu, jak by přioděn byl v krev,
a hned upoutal vše jeho zjev.

A jak před bouří, kdy mrtvé snění
nepohnutou, tichou nivu jímá,
však se zdá, že v tomto utišení
příští bouř již utajena dřímá:
tak tu náhle bez pohnutí v sále
panstvo sedí ve hrobové tíši,
však již ret se ladí k bouřné chvále
a dlaň stiská ku přípitku číši.

Oči všech tu bez ševelu tkvějí
v bledém Verdugově obličeji
na číši, již ruka jeho třímá,
na rtu ohnivém, jenž nyní hřímá:

„Verdugo jsem! — Však mě všichni znáte.
Kata značí španělské mé jméno —
však chci katem zůstat neproměnno
nepřátelům vládce, víry svaté!

Víte všichni, jak jsem kdysi divě
na Bílé tam hoře mečem mával
a sám Ferdinand že milostivě
za korunu českou dík mi vzdával.
Voják vykonal své dílo k chvále;
nuž, vy kněží, politici — dále!
Pro mne není brk; jsem přítel meče
a rád tam, kde krve řeka teče.

Leč v té zemi dosti rukou naší
cedilo již krve zbujné plémě; —
teď nech stíny od čela nám plaší
krev ta rujná samé české země!
Tato krev, jež v záři rubínové
perlami nás ku rozkoši zove,
již tu vznáším v opěněné číši
na oslavu církvi, králi, říši!

Nechať nad tou zemí svatá víra
navždy spasnou náruč rozestírá,
ať jí nikdy pod vítěznou patou
nevztyčí už blud svou hlavu klatou,
ať nám dlouho Ferdinandus žije
a laur ještě mnohý v kadeř vije!“

Úžasná teď bouře v sále šírém
pozdvihla se za těmito slovy:
postav směsice se pestrým vírem
odevšady hrne k Verdugovi.

Dupot sterých střevíců a bot,
překocených nádob třesk a hřmot,
šustot rouch a rukojetí cinkot
o kovové pásy, ostruh břinkot,
lomoz křesla, upadlého kdesi —
snoubí se tu v pusté zvuků směsi.
Jako příboj vln se valí hlavy
v sále, rudou látkou obepjatém;
roucha řeholní a panské hávy
vlají, trou a míchají se chvatem.

A v té spoustě rozličného kroje
zrakové zde svítí, hrajou žární,
jako mušek světlonosných roje
v lesa větvích jižní nocí jarní.
Uprostřed pak s číší ve pravici
Verdugův se vznáší rudý zjev
nad pohárů zlatých blýskavicí,
v nichžto kypí rudá hroznů krev,
o sebe ty číše třeskem znějí
a rty steré ohlušivě hřmějí:

Vivat Ferdinandus, miles Dei,
ensis Romae, clypeus fidei!